Sýrie: Bojiště se pročišťuje

Email Tisk PDF

Syrské vládní Tiger ForceDohoda mezi Ruskem a USA o „zastavení nepřátelských akcí“, která vstoupila v platnost o půlnoci z pátku na sobotu damašského času, je zatím v zásadě dodržována.

 

 

 

 

 

Jejím hlavním dosavadním přínosem je konec vleklých diskusí o tom, kdo že je v Sýrii „terorista“ a kdo jen „umírněný terorista“. Nyní je totiž situace jasná, neboť dohoda velmocí staví všechny ozbrojené i politické skupiny v Sýrii před vcelku jednoduchou volbu: buď se k dohodě přidáte, akceptujete příměří a stanete se legitimními účastníky budoucího politického procesu, nebo se o své vůli přesouváte na „seznam teroristů“. A ty mohou bombardovat jak Rusové a Syřané, tak Američané. Jinými slovy, bojiště se „pročistí“ už jen tím, že mnohé skupiny zpřetrhají své dosavadní vazby na radikály, kteří se tak ocitnou takříkajíc nazí, tedy bez krytí různých „umírněných“, kteří Daeši či Al Kajdě v mnoha případech sloužili především jako lidské štíty.

Není divu, že takto nastavených mantinelů v rámci vyjednávání s Ruskem ještě před zahájením „příměří“ využilo bezmála sto skupin, dalších víc než třicet se přidalo v sobotu, několik měst, která byla až dosud pod správou vlastních ozbrojených milicí, dobrovolně „otevřelo brány“ syrské vládní armádě, a v Aleppu se zformoval už třetí oddíl syrských dobrovolníků k boji proti teroristům. Obecně lze předpokládat, že tento trend bude pokračovat i v příštích dnech.

Mapa oblastí s příměřím (podle ruského velení)Na druhou stranu ale zatím o žádném konci války mluvit nelze. Především proto, že oblasti, na něž se „příměří“ vztahuje, jsou relativně malé a teroristé dál ovládají (byť převážně pouštní) polovinu země a nynějšího klidnějšího období využijí k přeskupení a dozbrojení. Syrská frančíza Al Kajdy, Fronta al Nusrá, která má v americkém establishmentu poměrně silnou podporu, možnost zastavení palby odmítla s tím, že „válka ještě není rozhodnuta“. Daeš využil sobotního jednodenního zastavení ruských náletů (kvůli „eliminaci případných omylů“ v terčích) k útoku na Kurdy ovládaný pohraniční Tal Abjád.

Islámská fronta, kterou Západ poslední tři roky zkoušel vydávat za „umírněnou“, v sobotu ostřelovala rezidenční čtvrti Damašku a zabila nejméně dvacet civilistů, čímž jen stvrdila svou pozici „na seznamu“. Je zajímavé, že syrská armáda palbu neopětovala, a to prý na ruskou žádost, což by mohlo napovídat tomu, že se o konečném zařazení teroristů z Islámské fronty na seznam „umírněných teroristů“ Rusko s USA stále ještě přou. Lze přitom předpokládat, že se Islámská fronta aktuálně štěpí, čemuž napovídala už pozvánka „některým vybraným“ zástupcům Islámské fronty k nedávným jednáním do Ženevy.

Proto lze zároveň očekávat, že Al Kajda, Daeš a další šiřitelé extrémního džihádu v nejbližších dnech (možná citelně) posílí, neboť se k nim nepochybně budou přidávat bojovníci jiných skupin, které znechutí „appeasement“ svých velitelů. Mnoho možností jim koneckonců nezbývá – pro tisíce zahraničních džihádistů je boj až do posledního dechu jedinou volbou, protože návrat domů slibuje většině z nich v lepším případě vězení, a kapitulace v Sýrii nebude variantou o moc lepší.

 

Facka Turecku

Další komplikaci naznačil Barack Obama, když úspěch či neúspěch dohody hodil plně na bedra Ruska a Damašku. Na jednu stranu to může být jen další ze série projevů na téma „za všechno může Putin“, na stranu druhou lze ale jeho slova chápat i jako nepřímé přiznání, že Washington nechce (nebo ani není s to) ovlivnit vojenské plány svých „spojenců“, především Turecka a Saúdské Arábie, kteří mají v Sýrii své „tužby“, kvůli nimž otevřeně podporují Daeš nebo Al Kajdu. A že tedy lze čekat velké problémy. Například Turecko, které se posledním vývojem cítí být odstaveno na vedlejší kolej, nad „zastavením nepřátelských akcí“ opakovaně vyjádřilo své „vážné obavy“, zdůraznilo, že se v „případě ohrožení“ nebude dohodou vázata slíbilo pokračující podporu „všem Syřanům, kteří pozvedají svůj hlas proti agresi režimu, teroristů z (kurdské) YPG, Daeše a zahraničních sil, které dnes podnikají invazi do Sýrie, jako Rusko a Írán“. Stále více zdrojů v praxi už potvrzuje původní kurdské tvrzení, že i víkendový útok na Tal Abjád podnikli džihádisté, kteří přešli do Sýrie z Turecka, a to za podpory dělostřelecké palby z tureckého území. Je přitom velmi důležité, že na pomoc Kurdům zasáhlo americké letectvo a džihád byl odražen, čili že Spojené státy otevřeně vystoupily proti Turecku, svému spojenci v NATO, který v Sýrii „jede“ v tandemu s Daešem. Zatím ovšem není zřejmé, co tato „americká lekce“, která ukazuje odhodlání USA plnit dohodu s Ruskem, v Ankaře vyvolá (tím spíš v době pokračujícího konfliktu s tureckými Kurdy). Příznačným přitom je, že současně s útoky Daeše se Ankara jedním dechem snaží snižovat napětí ve vztazích s Ruskem, ujišťuje Rusy, že není nepřítelem jejich národa, vzpomíná na časy, kdy turecký turistický průmysl vzkvétal i díky milionům Rusů, a vyjádřila i soustrast s oběťmi důlního neštěstí v ruské Vorkutě…

Své si řekla už i Saúdská Arábie. Nejprve zahájila „největší manévry v regionu“, které ale mají podle všeho jen zastřít praktickou neschopnost Rijádu cokoli ovlivnit, a pak „pohrozila“, že pokud budou Rusko a Sýrie dohodu o ukončení nepřátelských akcí porušovat, přijde čas pro „plán B“. Z amerického pohledu je „plánem B“ rozdělení Sýrie, Saúdové svůj „plán B“ zatím neprozradili. Takže, prostě „plán B“. A třeba izraelský premiér Benjamin Netanjahu dohodu vítá, ale připomíná „mezinárodnímu společenství“, že jakékoli budoucí politické uspořádání v Sýrii musí „odpovídat izraelským potřebám“. Ačkoli to zůstalo tentokrát nevysloveno, izraelskou mantrou – poté, co přestávají účinkovat dosavadní propagandistické „trháky“ – zůstává Írán a jeho rostoucí vliv v Sýrii. A tato představa je pro Izrael prý horší, než kdyby Sýrii ovládl Daeš.

 

Krytí pro veřejnost

Rakká, „hlavní město“ Islámského státu (Daeše) v Sýrii by se mohlo stát obdobou německého Torgau, kde v dubnu 1945 setkaly sovětské a americké jednotky, rozpůlily ve dví zbývající armádu nacistického Německa a fakticky tak ukončily druhou světovou válku. Přesně tak se krátce před pátečním „ukončením nepřátelských akcí“ v Sýrii rozmáchl jeden z komentářů ve Washington Post. Prý stačí, když budou obě velmoci spolupracovat. V současném nestabilním světě je to vize dost odvážná.

Tím spíš, že než nynější dohoda vstoupila v platnost, obě strany si salvami vyměnily obvinění ze sabotování celého procesu. Moskva konstatovala, že se Washington snaží upravovat si podmínky „zastavení palby“ v době, kdy už bylo vše dojednáno a podepsáno, Washington si naopak stěžoval, že Rusko v posledních třech týdnech (před dohodou!) vystupňovalo nálety a tím i syrskou pozemní ofenzívu, což prý vyvolává „všeobecné podezření“, zda bude dodržovat příměří, až vstoupí v platnost. Přitom je pravděpodobné, že určitá část kritiky na adresu Ruska může být jen projevem rozdílných názorů na řešení syrské krize, které se stále očividněji projevují mezi Bílým domem a americkým ministerstvem zahraničí na jedné straně a Pentagonem a CIA na straně druhé. Barack Obama proto dopředu hodil vinu za neúspěch „příměří“ na Rusko a Sýrii a zopakoval, že „mnozí Syřané nepřestanou bojovat, dokud nebude Asad odstraněn od moci“. „Nadcházející dny budou kritické a svět bude vše sledovat,“ varoval.

Vladimir Putin pak recipročně varoval před pokusy západních tajných služeb destabilizovat Rusko před letošními parlamentními volbami a zorganizovat jakousi barevnou revoluci. Oznámil, že ruská tajná služba FSB má k dispozici materiály, které takové plány dokazují, že jen loni odhalila přes 400 cizích špionů, že proti 23 z nich už bylo zahájeno trestní řízení...

Je tu ale velké ALE. Při tom všem totiž obě země spolupracují v rámci koordinačního centra v Sýrii, a když si syrská opozice postěžovala na vládní porušení „příměří“, ministři zahraničí John Kerry a Sergej Lavrov si zavolali, shodli se, že „příměří“ více méně platí, a vyzvali k tomu, aby se do médií „nezodpovědně“ nevypouštěly kachny. Nebo jak konstatuje The Guardian, jsme svědky „na odiv dávané“ kontradikce mezi hlasitými odsudky ruských akcí v Sýrii a skutečnými dohodami, které se uzavírají na nejvyšší úrovni a utajují před veřejností, protože obě země ze svých vnitropolitických důvodů „potřebují rétorické krytí“ k zastření svého postupu. „Nejspíš začneme i od nejvyšších amerických představitelů stále častěji slýchat přiznání, že jejich trvání na odstranění Asada bylo velkou chybou.“ Bez ohledu na všechny ty řeči o studené válce, soudí The Guardian, „bipolární svět skončil a ani USA a Rusko společně nejspíš nejsou s to zcela prosadit svou vůli. Nynější dohoda ale může být dostatečná k tomu, abychom viděli první koordinovanou zmírňující snahu. Neměli bychom ji odepisovat dřív, než vůbec dostane šanci začít.“

Faktem je, že se svět skutečně mění – USA jsou s to s Ruskem uzavřít dohodu o Sýrii, kterou Čína vzápětí přivítala, a umějí spolu s Čínou připravit rezoluci RB OSN o Severní Koreji, kterou pak obě země Rusku předložily ke schválení. Washington může mít dobrý pocit, že se domluvil s Pekingem na sankcích proti Severní Koreji, Čína ale může mít ještě lepší pocit z toho, že snížila americké „puzení“ dislokovat v Jižní Koreji raketové systémy a nejspíš obrousila i hrany možné konfrontace s USA v Jihočínském moři. A z dohody o syrském „příměří“ nejspíš Rusko získalo vítězství v syrské válce, nebo se tak alespoň tváří (a Putin se tváří rovnou triumfálně). A co má z této dohody USA? Zatím těžko říci…

Tož tak nějak.

 

PS. Základem tohoto textu je můj komentář v dnešním vydání deníku E15.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 29 Únor 2016 11:46 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz