„Pauza“ v syrské válce Západu nepomáhá

Email Tisk PDF

Situace na bojišti i na diplomatické úrovni je z pohledu Západu „nevítězná“, tím spíš v době, kdy se nedaří ani práce na „Plánu B“.

 

 

 

 

Svým způsobem to může být na psychiatrickou diagnózu. Pouhý den poté, co USA s Ruskem (a ano, s dalšími 17 přítomnými státy) v Mnichově naznačily možnou spolupráci v rámci syrské války a dohodly na tzv. „ukončení nepřátelských akcí“, což si média zjednodušila na „příměří“, Západ v Mnichově Rusko „propral“ ze všech stran a vyčetl mu vše možné i nemožné. A byla to přitom zkušenost lehce zmatečná. Rusko je prý největší hrozbou pro stabilitu světa a Evropy zvláště, míní například šéf NATO, ale aliance ostře nesouhlasí, když Rusko nynější situaci označilo za návrat ke studené válce – nic takového si prý NATO nepřeje. Nebo: americký ministr zahraničí John Kerry si na jedné straně pochvaloval jednání s ruským kolegou Lavrovem, ale současně bez ohledu na dosavadní postoje Washingtonu konstatoval, že válka bude pokračovat dokud bude Bašár Asad u moci, přičemž už s únavnou setrvačností obvinil Rusko, že v Sýrii bombarduje „legitimní opozici“, aniž by uvedl, koho že to má na mysli. Británie si pro změnu zastavení palby představuje tak, že to jen Rusko zastaví své nálety (a „ukončí válku v Sýrii jedním písknutím“), přičemž velmi podobný názor vyjádřila i Francie, podle níž by Rusko nemělo bombardovat civilisty… Čili, západní „narativ“ dál funguje podle „osvědčené“ logiky: když Rusko bombarduje Islámský stát, je kritizováno za to, že bombarduje civilisty, a když nebombarduje Islámský stát, je obviňováno, že bombarduje „umírněné rebely“, tedy teroristy placené Západem, Saúdy, Katarem nebo Turky.

Smyslem je očividně přimět Rusko, aby nechalo situaci v Sýrii tak, jak je, tedy i s Daešem a Al Kajdou, aby Západ mohl nerušeně a donekonečna pokračovat ve své „válce proti teroru“ – ruské letectvo jen za poslední týden v rámci 510 bojových náletů hlásí 1888 zasažených cílů, zatímco Spojené státy i s celou více než třicetičlennou „koalicí proti Daeši“ jen 16, slovy šestnáct. Podle Západu by válka zřejmě měla pokračovat roky a hlavně bez ruského triumfu, a tak lze očekávat, že se mezi západní „umírněné“ brzy přibude přinejmenším Al Kajda, protože ovládá značné oblasti ne severu Sýrie, což Rusku podle mnichovské dohody dává oprávnění vést nálety právě tam a pomoci Damašku a jeho spojencům rychle ovládnout celé území. Západní politici přitom podle Financial Times zatím Al Kajdu a další „své“ rebely nehájí otevřeně, naopak hledají novátorské argumenty. Například americký senátor John McCain tvrdí, že Rusko, které v Sýrii bombarduje teprve od konce října, hodlá zničit Evropu imigrační vlnou, neboť chce „vyostřit krizi spojenou s přívalem migrantů, využít ho jako zbraň, aby vneslo rozkol do řad transatlantické aliance a podkopalo evropský projekt,“ což prý v praxi znamená, že „diplomacie je nyní ve službách vojenské agrese“. Je to, mimochodem, týž McCain, který Evropské unii v rámci „transatlantické aliance“ vzkázal, že to Spojené státy rozhodnou, kdy bude smět EU zrušit sankce proti Rusku…

Je pak už jen neuvěřitelnou ironií, že francouzská státní televize France 2 odvysílala záběry z ruských náletů coby důkaz o úspěšném boji Francie proti Daeši.

 

Kerryho „pauza“

Faktem je, že smyslem dohody o „ukončení nepřátelských akcí“ zastavení palby ani není. Ostatně to hned v Mnichově potvrdil i John Kerry: „Příměří má velmi mnoho právních výsad a požadavků. Ukončení nepřátelských akcí nic takového nevyžaduje, v mnoha ohledech ale mají stejný efekt. V myslích mnoha účastníků se nyní příměří rovná čemusi stálejšímu a svým způsobem reflektuje konec konfliktu, ale je to významně jinak. Je to pauza závisející na vývoji pokračujícího procesu, a proto je ukončení nepřátelských akcí mnohem vhodnější… Cílem je ale dosáhnout v určité chvíli trvalého, dlouhodobého příměří.“

Sergej Lavrov reagoval vzápětí: „Shodli jsme se na tom, protože se má za to, že je to první krok k příměří. John právě vysvětlil, že mezi tím není větší rozdíl, ale tato hra se slovy se rovná prohlášením o existenci jakéhosi plánu B. To je nebezpečná cesta… není pochyb, že povede jen k eskalaci konfliktu.“

Nynější Kerryho „pauza“ v podobě „ukončení nepřátelských akcí“ není přitom v americkém diplomatickém arzenálu ničím novým. Tento nástroj má obvykle poskytnout americkým spojencům a vazalům možnost dalšího bombardování při souběžném americkém ujišťování, že nechtějí nic jiného než mír. Zřejmě poprvé byla tato formulka použita při izraelské agresi proti Libanonu v roce 2006 a nyní se projevuje třebas tím, že zároveň s oznámením dohody džihádisté z oblasti Aleppa, kteří dopředu odmítají jakékoli příměří, hlásí příjem „skvělého množství“ raket země-země. Mají džihádistům pomoci v době, kdy syrská armáda uzavírá hranici s Tureckem a tím i zásobovací trasy pro syrské a zahraniční rebely.

Západ a jeho spojenci „pauzu“ pro hledání „plánu B“ nutně potřebují. Na jedné straně totiž nejsou s to vzdát se svých původních, už pět let marných plánů na svržení Bašára Asada. Na straně druhé ale nejsou s to svých cílů dosáhnout ani v rámci ženevského formátu, pokud se situace na bojišti nezvrátí v jejich prospěch. A pohled na bojiště přitom naopak jasně napovídá, že čelí porážce a záplava hrozeb vůči Rusku nebo ochota Polska začít bombardovat Daeš na tom kupodivu nic nemění.

A co víc, vlna protiruských prohlášení vlastně jen stále více připomíná arabské přísloví o štěkajících psech a karavaně, která táhne dál. Tím spíš, že čím dál více západních hlasů dokáže přiznat, že Rusko se svými spojenci má v Sýrii navrch – připouští to lidé z okolí kancléřky Merkelové, britský ministr obrany Phillip Hammond je si vědom, že „vše bude záležet jen na tom, co bude chtít Rusko“, Financial Times soudí, že Rusko od nynějška už Spojeným státům prostě nedovolí, aby si svrhávaly jakoukoli hlavu státu jen proto, že je náležitě neposlouchá, Slate má za to, že v nynější situaci má Rusko všechny trumfy v rukou, Wall Street Journal už triumf rovněž přiřkl Rusku, zatímco třeba Boston Globe považuje pokračují odmítání Západu spolupracovat s Ruskem za přežitek minulosti a „děkuje Rusku“ za jeho reálný boj proti terorismu v Sýrii.  

 

Turci (a Saúdové)

V záplavě prázdných slov politiků a dvojích výkladů celé mnichovské dohody není pravděpodobné, že by se „ukončení nepřátelských akcí“ mohlo proměnit v trvalé příměří. Přesto naděje, že by zastavení palby během pár dní opravdu vstoupilo v platnost, přinejmenším teoreticky, stále existuje – podle Ruska na 49 procent, podle Německa na 51 procent. Bašár Asad v rozhovoru pro AFP mezitím přivítal jednání s vybranými nedžihástickými rebely, zdůraznil ale, že to neznamená konec války proti terorismu. Připomněl, že jeho cílem je opětovně sjednotit celou Sýrii, byť taková válka bude dlouhá. Připustil, že nemusí být možné ovládnout zpět celé území jen vojensky, ale prý by „nemělo smysl“ veřejně říkat, že má v úmyslu vzdát se části státu. A v rámci vylepšování pozic před případným dalším kolem ženevských rozhovorů nebo před „příměřím“ syrská armáda dál posiluje v provincii Aleppo a postupuje na baštu Daeše v Rakká, k níž už jí zbývá jen asi 160 kilometrů.

Situace je tedy, eufemisticky řečeno, z pohledu Západu jaksi „nevítězná“, ale otevřeně připustit prohru je pro Západ čímsi nepředstavitelným, a to i v době, kdy se nedaří ani práce na „Plánu B“. Jeho podobu jako by se totiž -- na rozdíl od už jen hlasitých, ale o to ztracenějších západních politiků -- jaly naplňovat především Turecko a Saúdská Arábie. Erdoganova Ankara, takto sice stále vzpurnější, ale nominálně stále ještě americký a evropský spojenec v NATO, sice „vítá“ vyhlídku na zastavení palby, ale přitom podporuje Islámský stát, utváří společné velení se Saúdy, poskytuje jejich stíhačkám letiště v Incirliku a z děl přes hranice do Sýrie ostřeluje pozice tamních Kurdů, kteří jsou ovšem rovněž spojenci USA (a současně i Ruska). USA turecké ostřelování a zabíjení Kurdů odmítly hned na několika frontách – nejprve je zkritizovalo ministerstvo zahraničí a posléze i osobně viceprezident Joe Biden, „znepokojení“ nad tureckými útoky proti Kurdům vyjádřila i Francie.

Turecko prý chce ostřelováním kurdských pozic uchovat příhraniční město Azáz v rukou džihádu a přimět Kurdy, aby se stáhli z nedávno ovládnutého letiště v Minághu. Pro Ankaru je agrese proti syrskému území „nutnou reakcí“ na kurdské územní zisky v příhraničí, a tak prý hranici přešlo i asi sto tureckých vojáků a Ankara do oblasti bojů z Aleppa přesouvá i stovky džihádistů z Aleppa. Možná právě o situaci kolem případné turecké agrese do Sýrie – a hlavně o případné ruské reakci na turecký vpád -- si telefonovali Barack Obama s Vladimirem Putinem – podle americké strany to byl hovor plný frází, podle ruské byl naopak „upřímný a konstruktivní“, prostý „dvojího metru“.    

Oddíly kurdské YPG ale na turecké požadavky beztak neslyší, naopak varují, že se jakékoli turecké agresi postaví. Jejich vůdce Sálih Muslim upozornil, že turecká armáda v Sýrii „narazí na celý syrský národ“. Bojovníci YPG mezitím s ruskou vzdušnou podporou obklíčili pohraniční město Tál Rifát a nehodlají se ohlížet ani tureckou „červenou čarou“, jíž je kurdský pochod západně od Eufratu.

Zatímco případný turecký vojenský vstup do Sýrie lze vysvětlit dávnou tureckou fóbií z vyhlídky na jakoukoli kurdskou státnost, motivy Saúdů k agresi do Sýrie jsou méně uchopitelné. Hlavním důvodem, proč feudálové z Rijádu dál hlasitě hrozí Bašáru Asadovi svržením a všem ostatním současně i vysláním pozemních sil do Sýrie, zdá se být především vnitropolitický souboj o to, kdo je největší kohout kolem trůnu i snaha zakrýt stále drtivější a citelnější ztráty z pokračující brutální agrese do chudičkého Jemenu. Je zvláštní, že představě saúdské vojenské agrese do Sýrie se neposmívá jen Írán, ale nevěří v ní ani řada amerických kongresmanů, přičemž zástupci amerických tajných služeb poukazují na to, že na podobnou agresi Saúdové prostě nemají příslušnou vojenskou kapacitu (a žoldáky k bojům do Jemenu už dnes dovážejí až z daleké Kolumbie). Udajně největší vojenské manévry na Blízkém východě, na něž k Saúdům přijeli nejen sousedé-feudálové, ale i vojáci z tak vojensky významných zemí jako jsou Komory nebo Mauricius, na faktu nic změnit nemohou. Jinými slovy, lze si vsadit, že Saúdové blufují a v případné agresi tak zůstane Turecko samotné. Recep Erdogan je sice politik tvrdohlavý, ale otázkou je, zda je navíc i sebevrah, protože nic nenasvědčuje tomu, že by Rusko syrské území nedokázalo proti turecké armádě „adekvátně ubránit“, zvlášť, když vztahy mezi oběma zeměmi jsou podle Putinova mluvčího „nejhorší za celé dekády a není jak je rychle zlepšit“.

Zajímavý je v tomto směru komentář nedělníku tureckého listu Zaman, který připomíná, že Asad má dnes mnohem větší podporu než v roce 2011; bez ohledu na nálepky „šíitského diktátora“ za ním stojí sunnité, křesťané, drúzové i šíité; je dnes s to opětovně ovládnout Aleppo, protože má dostatečnou podporu vnějších spojenců; Turecku nejspíš nezbude než znovu být dobrým sousedem Sýrie, což bude o to složitější, že aktuálně nemá s žádným ze svých sousedů dobré vztahy a jeho komplex Velkého bratra dostal další těžký úder; jeho ekonomické vztahy s Ruskem, Íránem, Egyptem a Sýrií slábnou a rozsah škod se ukáže až dosáhnou dna; NATO a další západní spojenci mezitím Turecku neposkytli podporu, v níž doufalo, a vztahy se zhoršují i v tomto směru; turecká armáda není v kondici, v jaké by být měla… „Přesto přese všechno vládní média vyzývají k vojenskému vstupu do Sýrie,“ shrnuje Zaman. „Ve skutečnosti se tím ale snaží zatáhnout stát s 80 miliony obyvatel – jejichž vzájemné vztahy dosáhly kritické hodnoty, jehož armáda nasazuje tanky a zbraně ve svých vlastních městech, jehož ekonomika je nesmírně křehká a jehož vnitřní stabilita balancuje na ostří nože – do šílenství, které může skončit jen katastrofou.“  

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 15 Únor 2016 20:29 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz