V Dahabu je klid a mír (a pusto)

Email Tisk PDF

Křesťanská, dnes bychom řekli euroatlantická, civilizace má na kontě genocidy v obou Amerikách, otrokářství v Africe, kolonialismus, agrese ve všech částech světa… to vše jsou postupy, které byly a jsou vším možným, jen ne snahou o jakoukoli integraci.



 

V Dahabu je pusto. V prázdných uličkách i na molu mají početní převahu majitelé krámků se suvenýry, odsouzení k čekání, nejspíš rovnou na Godota. Kdo zná Dahab, ví, že stačí projít tak asi padesát metrů a viděli jste vše, protože pak už se vše jen opakuje – tytéž suvenýry, tytéž šály, tatáž trička a mikiny, obdobné hospůdky a bary. Za plného provozu s davem lidí to tolik nebilo do očí, dnes to působí surrealisticky. Pár stovek místních, kteří využívají prodlouženého víkendu, a pár desítek bílých tváří to nemůže zachránit.

Ti první jsou tu přitom vlastně „z nutnosti“ – vláda vyhlásila na výročí revoluce z 25. ledna 2011 zvláštní svátek (Den policie) a mnozí usoudili, že je pro ně jistější a zcela jistě zábavnější být třeba v Dahabu, než aby se člověk přimotal k něčemu ve velkých městech, o Tahríru nemluvě. Tím spíš v době, kdy se v Tunisku jako by schylovalo k revolučnímu repete, které Káhira nehodlá dopustit -- aniž by ovšem vládu prezidenta Sísího nějaký vnitřní disent reálně ohrožoval. (Fotogalerie z Káhiry na výročí revoluce jsou ZDE, ZDE nebo třeba ZDE).    

Absence zahraničních turistů – přinejmenším v počtech třeba ještě z před pár let – svým způsobem naopak dokládá vývoj mezinárodních dějin posledních dekád. Nebo spíš vývoj dějinného propletence, protože Blízký východ je právě takový. Propletený.

Když jsem do Dahabu přijela poprvé, někdy v roce 1992, byla to jen beduínská vesnička: pár zablešených stanů, v nichž staří dědové cosi mocně potahovali z šíši, cosi asi hodně dobrého, protože tu s nimi spokojeně žila komunita starých evropských hippíků, kteří se kdysi při návratu z Ameriky u místních beduínů jaksi zapomněli. Připlešatělí dědové a babičky s copánky ověšení korálky se bavili navlékáním dalších korálků, batikováním triček, hulením a zdviháním ukazováčku a prostředníčku do tvaru V. Zvěsti po téhle idylce jako by mimo čas a prostor se ale rozkřikly, zájemců o svobodný život začalo přibývat; někteří přijeli na pár dní, další rovnou zůstali. Dahab se začal „zrychlovat“, postupně ho zaplnily ho malé hotýlky a baříky, potápěčské kluby; to vše sem pak přilákalo davy nonkonformní mládeže z Evropy, Ameriky, ale i z Izraele, která se tu cítila dostatečně „free“. Staří hippies museli ustoupit. Poslední z nich (doplnění o nové posily postkvětinových dětí) se prý přestěhovali severněji, kamsi k Nuweibě, ale to nevím jistě.

 

Češi pomáhali také

Ve stejné době už ale – daleko od Dahabu -- vlastně začínal konec Blízkého východu, přinejmenším v jeho dosavadní podobě. Spojené státy Saddámu Husajnovi nejprve fakticky schválily okupaci Kuvajtu, načež ho za ni vzápětí ztrestaly první válkou v Zálivu. Tehdejší slavné americké operace Pouštní bouře, která zahájila rozval Blízkého východu, se už snaživě zúčastnila i Česká republika, jak vyplývá třeba ze vzpomínek našich tehdejších velitelů (ZDE nebo ZDE). Byli jsme u toho, sotvakdo tehdy proti válce protestoval, tím spíš, že tehdy Západ nepokrytě lhal o iráckém vraždění kuvajtských nemluvňat v inkubátorech; sotva kdo tehdy odmítal počátky démonizace muslimů, bez níž by se válka západní veřejnosti „prodávala“ přece jen hůř.

Dahab mezitím stále ještě prožíval boom, a to i tehdy, kdy Al Kajda, společný produkt CIA a pákistánské tajné služby ISI určený výhradně k boji proti sovětské okupaci Afghánistánu, 11. září 2001 „nevděčně“ udeřila v USA. Následovala další agrese proti Iráku založená na další lži – tentokrát o neexistujících iráckých zbraních hromadného ničení – a ČR byla znovu snaživě u tohoto „vývozu demokracie“ (protože špatně znějící pojem „válka“ či „agrese“ už se pro západní agrese a války dávno přestal používat), i za cenu toho, že dobová argumentace často přehlížela známou realitu a ze všeho nejvíc proto připomínala ideologicky vazalský blábol bilakovského střihu.

Dahab pak přežil i teroristické útoky, při nichž v roce 2006 zahynulo přes dvacet lidí. Dodnes se dá spekulovat, kdo za třemi explozemi v dahabských barech konkrétně stál, ale jisté je, že se mezi radikály celého regionu šířila nakažlivá „sláva“ Al Kajdy a 11. září se svým „antiwestenizačním“ poselstvím, sílil odpor proti pokračující snaze Západu „zválcovat“ kohokoli, kdo se mu plně nepodvolil, a v této atmosféře ponížení se mimochodem v Iráku, v tamní americké věznici Camp Bucca, pomalu začal rodit Islámský stát, Daeš. Dahab se svým nevázaným životním stylem, alkoholem a marihuanou se pro sílící islámské radikály prostě stal přirozeným terčem.

 

Podpoříme i čerta!

Dahab přežil. Uctil oběti, zničené hospody postavil znovu a poměrně rychle se vrátil k původnímu životu, byť někdy v té době se na zdejších tričkách objevil obrázek žraloka provázený sarkastickým sloganem „Bolí to, jen když přežiješ.“  

Pak ale přišly první revoluce čehosi, čemu se na Západě říká arabské jaro. Ty v Tunisku a Egyptě dokázaly Spojené státy, do té doby neomezeného vládce regionu, dokonale zaskočit a připravily je o jejich oblíbené diktátory, v případě revolt v Libyi a Sýrii už se USA vzpamatovaly a následoval vědomý a cílený rozval při jasném chápání následků – zničená Libye je i po pěti letech územím bez vlády a mění se v baštu Daeše prakticky na dohled evropským břehům, zatímco v Sýrii už pátý rok pokračuje šílená válka.

Ve snaze vrátit se znovu – a za jakoukoli cenu -- do sedla mezitím Washington v Egyptě podpořil vládu Muslimského bratrstva, což bylo fakticky bizarní. Bratři sice nedokázali postavit na nohy ekonomiku, místo toho se ale zaměřili na své „srdeční“ záležitosti: začali okamžitě mluvit o zákazu hříšných věcí typu baletu, opery či divadla jako takového, zkoušeli ženám zakazovat nakupovat na trhu okurky, banány a další zeleninu či ovoce, které „může vyvolávat hříšné myšlenky“, vážně zvažovali zakázat vzdělávání pro dívky a v neposlední řadě samozřejmě zaútočili i na alkohol a „prostopášnost“ obecně. Po mnoha letech si Káhira prostě vzpomněla i na Dahab, a ten se otřásl.

Nicméně, Bratři narazili, protože Egypt svým většinovým naturelem nikdy nebude jako Kandahár za vlády Talibanu. Tady si i muslimský instalatér dá večer po práci své pivko, na které mu nikdo nesmí sáhnout. V létě 2013 proto logicky musela přijít další revoluce, která svrhla Muslimské bratry a do čela země vynesla současného prezidenta, tehdy ještě generála Sísího. Nicméně, narazili tehdy nejen Bratři, ale i Spojené státy, právě svou ochotou podporovat vládu snažící se vrátit Egypt do středověku. Washington se v očích většiny Egypťanů totálně zdiskreditoval a Abdal Fattáh Sísí radikálně přesměroval orientaci své země, především pak na Rusko a Čínu. Dahab si vydechl úlevou a nalil si dalšího panáka.

Svržení Bratrstva (a odsun jeho amerických sponzorů na vedlejší kolej) nicméně vyprovokovalo teroristické skupiny, které působily na severu Sinajského poloostrova a někdy před dvěma lety vyhlásily loajalitu Daeši. S pomocí zbraní a výbušnin propašovaných z rozkradených arzenálů Kaddáfího armády zahájily po celém Egyptě vlnu teroristických útoků proti vládním cílům a sever poloostrova proměnily v reálné bojiště proti egyptské armádě. Vrcholem pak v listopadu byla exploze ruského charteru, na jehož palubě nad Sinají zahynulo přes dvě stě turistů. „Je divné, že Britové nebo Američani zareagovali dřív než Rusové a zrušili lety do Šarm al Šajchu,“ podotkl včera Ahmed, barman v našem hotýlku. „Nejspíš nás trestají za to, že už je nechceme poslouchat,“ shrnul na adresu Západu, ale hned se pousmál. „Rusové už prý ale lety co nevidět obnoví. A jakmile to udělají, přidají se cestovky z Británie a Německa. Všechno bude zase fajn. Inša´alla.“ Nevím, našla jsem k tomu jen méně povzbuzující názor šéfa ruského parlamentu, podle něhož by se lety mohly obnovit sice už brzy, ale v každém případě až po „plném zajištění bezpečnosti ruských turistů“, což je formulace dost vágní.  

 

Hlavně ta integrace!

Jinými slovy, Dahab je dál prázdný a čeká, až se svět „tam nahoře“ někam pohne. Je obětí geopolitiky a terorismu, který s ní souvisí a dokonce z ní i vychází – Al Kajda kdysi vznikla coby nástroj americké zahraniční politiky v Afghánistánu, o Daeši v Iráku a Sýrii platí více méně totéž, zbraně do oblasti proudí i s americkou asistencí, mimo jiné z Libye a jsou placeny ze saúdských peněz, tedy peněz našich „spojenců“ a zároveň největších šiřitelů a sponzorů nenávistného radikálního wahhábismu, přičemž návyk Západu využívat islámské teroristy ke svým geopolitickým cílům nijak neochabuje – jinak by si nemohl do čela syrské „opoziční“ delegace k jednáním s Bašárem Asadem dosadit obdivovatele Usámy bin Ládina.

Je jasné, že agresivní a destruktivní politika Západu a jeho "elit" destabilizovala celý Blízký východ a pomohla vytvořit i migrační vlnu, která nyní s pomocí našich dalších „spojenců“ – Turecka a podle všeho i některých kruhů z USA – míří do Evropy, která má „spojence“ kupodivu dál za „spojence“ a šikuje se raději proti obětem dějinného vývoje. U nás, kde se už takřka každý může stát expertem na islám s nárokem být slyšen, se tak děje někdy až cimrmanovsky směšně, jindy prokazujeme až nebezpečnou dehumanizaci a ztrátu smyslu pro zodpovědnost. Je přitom až neuvěřitelné, s jakou lehkostí mluvíme o neschopnosti muslimů se integrovat, zatímco křesťanská, dnes bychom řekli euroatlantická, civilizace má na kontě genocidy v obou Amerikách, otrokářství v Africe, kolonialismus, agrese ve všech částech světa… to vše jsou přitom postupy, které byly a jsou vším možným, jen ne snahou o jakoukoli integraci. A nic jsme na těchto svých kořenech a tradicích ještě ani nezkusili změnit.

V Dahabu je slunečno, ale větrno. A klid.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 26 Leden 2016 12:07 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz