Odcházení Saúdů nabírá tempo

Email Tisk PDF

Dva týdny poté, co saúdská královská rodina nechala popravit šíitského duchovního šajcha Nimra, je situace ve vztazích mezi Saúdskou Arábií a Íránem sice stále napjatá, ale vše přitom nasvědčuje, že jsme svědky jen dalšího saúdského kroku vedle.

 

 

 

 

Britský The Independent zveřejnil důvěrné dokumenty, podle nichž byla vedlejším produktem Nimrovy popravy kalkulovaná snaha vyprovokovat Írán, aby odhalil svou „násilnou“ tvář. Podařilo se a Írán do saúdské pasti opravdu „padl“, byť lze spekulovat, do jaké míry byla vypálená saúdská ambasáda v Teheránu, kterou organizovaný dav demonstrantů na protest proti smrti šajcha Nimra zaházel Molotovovými koktejly, pro změnu úlitbou konzervativnímu kléru íránskému. Rijád přehnaně rychle přerušil s Teheránem diplomatické styky i letecké spojení a přinejmenším podle reakcí západního mediálního mainstreamu se muslimský svět ocitl na hraně obřího střetu mezi sunnity a šíity.

Někde v tomto bodu ovšem čím dál nervóznější saúdské propočty – stejně jako mediální projekce -- znovu přestaly dávat kýžený výsledek. Íránský prezident Hasan Róhání vyzval k co nejrychlejšímu potrestání všech, kdo na saúdské velvyslanectví útočili (několik desítek jich policie zatkla přímo na místě) a zbavil funkcí i vysoké bezpečnostní úředníky, reakce muslimského světa byla vágní. Zatímco diplomatické styky s Íránem poslušně zhoršily jen Spojené arabské emiráty, Bahrajn, Kuvajt, Katar nebo Džibutsko (a podporu Rijádu vyjádřili rovněž „umírnění“ a Západem akceptovaní syrští teroristé z Islámské fronty), proti rozdmýchávání sektářských konfliktů se otevřeně – bez ohledu na pokračující saúdské investice -- postavil Egypt nebo Omán, Liga arabských států se shodla jen na vágním odsouzení Íránu a čtyři země s nejpočetnějším muslimským (a shodou okolností sunnitským) obyvatelstvem – Indonésie, Indie, Pákistán a Bangladéš – se tvářily, jako by si snah krále Salmána postavit se do čela bojovníků za budoucnost sunnitského světa, ani nevšimly. Pro většinu muslimů jsou rozdíly mezi sunnity a šíity přirozené, patří k jejich víře, a množí se komentáře, podle nichž by si Saúdové a Íránci měli nechat své rozbroje pro sebe a netahat špinavé muslimské prádlo na veřejnost. Neúspěchem skončil i výlet korunního prince Muhammada bin Sultána do Pákistánu, kde chtěl získat jednoznačnou podporu. Od šéfa armády se sice dozvěděl, že Pákistán nedopustí ohrožení saúdské územní celistvosti, ale vzhledem k tomu, že Islámábád přihlíží už měsíce tomu, jak jemenští Húthíové pronikají do Saúdské Arábie z jihu, je zřejmé, že smyslem prohlášení bylo udělat princi aspoň naoko radost. A premiér Naváz Šaríf namísto vyjadřování podpory tomu nebo druhému nabídl, že jeho země bude dalším z prostředníků v urovnání sporu s Íránem. V ulicích Islámábádu Saúda vítaly protesty, přičemž demonstranti podle všeho předčasně ukončili i původně několikadenní pákistánskou návštěvu saúdského ministra zahraničí – a to prý po pouhých jedenácti hodinách.

„Zradilo“ i Turecko, které se jinak -- po sestřelení ruského bombardéru nad Sýrií – snaží hledat v regionu nové přátele, především v Izraeli a právě Saúdské Arábii. Když zprávy o popravě šajcha Nimra a přerušení diplomatických vztahů s Íránem zaplavily svět, prezident Recep Erdogan si nejspíš teprve vybaloval kufry po návratu z Rijádu, kde se dohodl na „strategické spolupráci“. Turecko je převážně sunnitská saláfistická země a jeho vztahy s Íránem nejsou ideální, tím spíš při vyhlídce na Írán coby budoucí regionální velmoc. Přesto ale Ankara Saúdy nepodržela – ministerstvo zahraničí označilo popravu za politicky motivovanou a Erdogan pak jen tuto formulaci zmírnil s tím, že vše je to saúdská „vnitřní věc“. V době, kdy Turecko dál drží Evropu pod krkem s pohrůžkou „Plaťte, nebo vás zaplavíme uprchlíky“, je takový postoj možná překvapivě umírněný. Nicméně, objevují se úvahy, podle nichž se Ankara obává případného íránského vlivu na turecké šíitské alévity, a tak v konfliktu mezi Saúdy a Íránem vyčkává, přinejmenším na výsledek blížících se íránských voleb.

Na druhou stranu ale platí, že Turecko s Íránem -- bez ohledu na rozdílné přístupy k válce v Sýrii – spojují budoucí možnosti ekonomické spolupráce, ale především snahy řešit své kurdské „problémy“. Právě v tom se například Írán v Sýrii rozchází s Ruskem, které – společně s USA – vnímá syrské Kurdy jako přirozené spojence v boji proti Islámskému státu. Příznačným pro provázané zájmy v regionu je skutečnost, že se Teherán nabídl jako prostředník v urovnání sporu mezi Ruskem a Tureckem, zatímco Rusko a USA, které chtějí udržet při životě chatrný politický proces kolem Sýrie, už avizují ochotu pomoci při zmírnění sporu mezi Saúdy a Íránem a se stejným úkolem vyslala do obou zemí svého emisara i Čína…

 

Naivní a arogantní

Pokud ale předchozí výčet ukazuje, na koho všeho se Saúdové (ne)mohou spolehnout, vychází z toho pohled na takřka osamělé panovníky, kteří se potýkají se záplavou ekonomických a sociálních problémů, a ve světě, který se doslova topí v levné ropě, si musejí začít připadat poněkud ztraceně. Rijád se podle všeho až dosud utěšoval, že má po ruce vždy ještě možnost použít sílu – někteří tomu říkají Salmánova doktrína – nicméně korunní princ v rozsáhlém rozhovoru pro The Economist zdůraznil, že Saúdové válku s Íránem rozhodně nechystají. Některé západní analýzy ale – ve shodě s názory saúdskými -- konstatují, že pokud se Rijád bude chtít udržet u moci, nakonec nezbude nic jiného než válka s Íránem, která by odpoutala pozornost od jeho slabostí a neschopností.

Princ Muhammad se pro Economist vyhnul přímé odpovědi na otázku, proč nechal jeho otec šajcha Nimra popravit zrovna nyní, když byl uvězněn už před čtyřmi lety a v cele smrti už od roku 2014. Zvláštní je i skutečnost, že při nejmasovější exekuci za poslední dekády bylo popraveno celkem 47 lidí, z nichž 43 byli členy sunnitské Al Kajdy a čtyři šíité. Právě takový je ale údajně i poměr sunnitů a šíitů v Saúdské Arábii. Měl to být nejspíš jasný vzkaz stále zradikalizovanějším domácím sunnitům, a lídr Al Kajdy Ammán Zavahrí už zareagoval výzvou k odplatě. Jinými slovy, snaha o rozhodnost přidala jen další problém na seznam těch už existujících.

Zatímco současná, vesměs na Západě vystudovaná íránská vláda prezidenta Róháního postupuje s chladnou hlavou, logicky a nenechala se pouličními protesty vyprovokovat k nějakému radikálnímu kroku, naopak, snaží se důsledky ataku davu na saúdskou ambasádu v Teheránu minimalizovat a trestat zodpovědné, největší slabinou současné Saúdské Arábie je samo její vedení. Na trůnu sedí král Salmán, o němž se stále častěji „šušká“, že je – eufemisticky řečeno – zapomnětlivým střelcem od boku, k ruce má devětadvacetiletého syna Muhammada, který nemá kdovíco zkušeností ani vědomostí, a kolem zástup pochlebovačů, kteří si pro udržení svých zisků nepřejí žádné změny. Německá tajná služba BND na konci loňského roku skutečného hybatele moci, prince Muhammada, charakterizovala jako naivního, ale o to víc arogantního muže, který je ochotný riskovat ještě hlubší politickou destabilizaci celého Blízký východ. Důkazem budiž, že Rijád – při absenci konstruktivních nápadů -- na stále ještě jen diplomatický konflikt s Teheránem reagoval eskalací náletů v Jemenu, kde bombarduje další nemocnice, přichází o drahocennou západní bojovou techniku a je nucen vyvracet tvrzení šéfa OSN, že používá zakázanou kazetovou munici a že „zabíjí civilisty v neúměrně vysoké míře“.

 

Existenciální otazníky

První velký politický střet roku 2016 tak podle všeho odhaluje jen další saúdský chybný propočet. Bude zřejmě třeba dalšího rázného – a nejspíš znovu krvavého – gesta k udržení královské image. Ani tak ale vyhlídky pro příští roky saúdské feudály k optimismu neopravňují; reálnější je totiž konstatování, že význam politicky a mocensky zakonzervovaného království na mezinárodní scéně bude už jen rychle upadat.

Mezinárodní měnový fond varuje, že pokud Saúdové výrazně nesníží výdaje – včetně těch na zbrojení – do pěti let už nebudou mít v královské pokladnici ani dolar. A americký Brookings Institute dodává: „Pokud má království přežít své sté výročí, musí se adaptovat na nový Blízký východ, na němž se za poslední dekádu dramaticky proměnila regionální politika i sociální řád. (…) Pokračující nadřazování zahraničních otázek těm domácím; pouhé řečnění o politických, sociálních a institucionálních reformách; financování rebelských uskupení; utrácení měnových rezerv na vojenské výdaje a ignorování potřeb budoucích generací, to vše jsou kroky, které by Saúdská Arábie už nesmí dále podnikat. Rijád potřebuje projít zásadní proměnou myšlení, aby se vrátil z okraje útesu, na němž se ocitl. Už nesmí déle ignorovat vítr změn.“

Proti masovým protestům v šíitských oblastech na východě Saúdské Arábie, odkud šajch Nimr pocházel, mezitím zasahuje armáda – demonstranti skandují „Smrt královské rodině!“, házejí Molotovovy koktejly na vládní budovy a umírají první lidé. Je tu ale i další nebezpečí saúdského protiíránského a protišíitského podněcování: je totiž nekontrolovatelné. „Jak ukazují Sýrie a Irák a další oblasti,“ podotýká New York Times, „sektářské násilí si žije svým životem, daleko za mantinely, v nichž by je jejich saúdští tvůrci byli s to zvládat.“

Král Salmán by se s íránským prezidentem Róháním mohl teoreticky setkat v dubnu v Istanbulu, kde by se měl konat summit Organizace islámské konference. Není ale jasné, co ze summitu v nestabilním Turecku ve skutečnosti zbude, nebo zda se ho opravdu zúčastní hlavy všech islámských zemí. To už ale bude například politický proces v Sýrii zase o kus dál, lze předpokládat, že přibude přinejmenším místních dohod o příměří, stejně jako přibude těch, kdo se smíří s tím, že Bašár Asad pro dohlednou budoucnost „nikam odcházet“ nebude. Jedna z hran saúdsko-íránského přetlačování se tak může otupit, tím spíš, že obě země ujišťují svět, že nehodlají politické řešení syrského konfliktu jakkoli bojkotovat…

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 15 Leden 2016 10:31 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz