Je za ropnými kšefty s Daešem Erdoganova rodina?

Email Tisk PDF

Od sestřelení svého bombardéru nad Sýrií dává Rusko Turecku najevo, že mu nezbývá než akceptovat novou realitu ruských vojenských operací na severovýchodě Sýrie, která byla až dosud prakticky „tureckým územím“.

 

 

 

 

Mezi Moskvou a Ankarou pokračuje válka, zatím stále jen slovní. Reakce z turecké strany nasvědčují tomu, že v nejvyšších patrech moci zavládl těsně po sestřelení ruského bombardéru chaos a snad i mírná panika. Premiér Ahmet Davutoglu se – ještě před přiznáním, že osobně vydal rozkaz k sestřelení letadla -- situaci snažil zachraňovat ujišťováním, že Rusko je „přítel a soused“, ministr zahraničí Mevlüt Cavusoglu svému ruskému protějšku Sergeji Lavrovi vyjádřil „soustrast“ a vysvětlil, že turecká strana „nevěděla“, že sestřeluje ruský letoun, a ministr pro otázky EU Volkan Bozkir zase zkoušel teorii o tom, že si Turecko s Ruskem „nemohou dovolit luxus být nepřáteli“.

Rusko podobná stanoviska odmítlo, přičemž poukázalo na pokrytectví prezidenta Recepa Erdogana, který po sestřelení turecké stíhačky nad Sýrií v roce 2012 tvrdil, že pouhý vstup letadla do cizího vzdušného prostoru „útok na něj rozhodně neospravedlňuje“. (Přisadil si posléze i Izrael, který oznámil průlet ruského vojenského letounu „oblastí kontrolovanou Izraelem“ a nic se nestalo, a to na základě dosud tajné dohody, který ruským letounlm umožňuje útočit na džihádisty i přes izraelský vzdušný prostor.)

Moskva dál požaduje po Ankaře oficiální omluvu a dokud k ní nedojde, nebude Putin brát Erdoganovi telefony, nicméně její pohled na situaci se mezitím „kalibruje“. Poté, co Spojené státy i NATO Turecko sice slovně podpořily, ale zároveň Ankaru vyzvaly k deeskalaci situace, je totiž stále více zřejmé, že Rusko nečelí případném konfliktu proti Severoatlantické alianci a že vše tedy zůstává jen mezi Ruskem a Tureckem. Rusko tak dospělo k názoru, že sestřelení bombardéru byl sice předem připravený akt, ale otázkou zůstávají jeho motivy. Nabízí se třeba snaha zabránit vzniku případné aliance mezi Ruskem a Západem v boji proti tureckým chráněncům z Daeše a tím i snaha zachránit Daeš a další teroristy, které Ankara v Sýrii potřebuje k prosazování svých partikulárních snah o regionální nadvládu, ale i jako argument k tomu, aby vůbec mohla dál sedět u stolu, u něhož se bude syrská krize řešit. S tím může souviset třeba i snaha uchovat miliardové kšefty s ropou, kterou Daeš ze Sýrie pašuje. Kvůli ropě či dodávkám zbraní teroristům do Sýrie je důležité udržet pohraniční oblasti, které až do sestřelení letounu ovládaly oddíly syrských Turkmenů, řízené přímo na místě tureckou tajnou službou MIT a pravidelně spolupracující s Al Kajdou, Daešem a dalšími teroristy. Právě tyto oddíly dva dny před sestřelením ruského letounu požádaly Ankary o pomoc před ruským bombardováním a blížící se syrskou armádou a šíitskými jednotkami. A právě o nich mluvil prezident Erdogan, když útok na ruské letadlo označil za „obranu práv našich bratrů“ v Sýrii.

Ať už ale byly motivy jakékoli (a nejspíš platí všechny výše zmíněné a jistě by se našly i jiné), Erdoganův bluf se zatažením NATO do války proti Rusku nevyšel. Naopak, s každou další vesnicí nebo městem, které syrská armáda na severu Sýrie ovládne, se zmenšuje prostor pro udržení dosavadní turecké politiky v Sýrii.

Recep Erdogan ovšem není z těch, kdo by se (přinejmenším navenek a před svými domácími radikálními stoupenci) vzdával – varoval Rusko, aby si v Sýrii „nezahrávalo s ohněm“, dodal, že případné sestřelení tureckého letadla nad Sýrií bude Ankara považovat za akt agrese, k hranicím se Sýrií přesouvá tanky. Ahmet Davutoglu varoval Rusko před nálety na „bratrské“ Turkmeny a ve vězení skončili dva turečtí novináři za „vyzrazení státního tajemství“, tedy za článek o dodávkách zbraní teroristům. Ale současně Erdogan požádal o setkání s Putinem, nad „incidentem“ vyjadřuje lítost a doufá, že mu pondělní klimatický summit v Paříži nabídne příležitost k urovnání vztahů s Ruskem při uchování vzájemných informačních kanálů.

Faktem je, že bez ohledu na výzvy, žádosti i pohrůžky z Ankary Kreml zprovoznil protiletecký systém S400, čímž fakticky nad syrským územím i pro Turky vyhlásil „bezletovou zónu“, navýšil počet svých letadel v Sýrii a jeho stroje vzápětí údajně „vyčistily“ oblast, v níž seskočil katapultovaný pilot. Bombardování přitom zasáhlo nejen turkmenské oddíly, ale i přilehlou základnu Al Kajdy a vedle kolony cisteren s ropou i turecký humanitární konvoj v Sýrii. Ostatně, cíle Al Kajdy ve chvíli zásahu bombardovalo i sestřelené letadlo. Taková reakce se podle všeho dala očekávat. Rusko tím dává najevo, že Turecku nezbývá než akceptovat novou realitu ruských vojenských operací na severovýchodě Sýrie, která byla až dosud prakticky „tureckým územím“. Ve výsledku tak Moskva, Damašek a Teherán „ruší“ turecké plány na proměnu tohoto regionu ve svou „bezpečnou“ nebo „bezletovou“ zónu, přes níž by vedly zásobovací trasy teroristů, stejně jako končí další turecké nálety na syrské (a jiné) Kurdy. Mimochodem, také oddíly syrských Kurdů (YPG) už varovaly Turecko, že sestřelí jakýkoli jeho letoun nebo vrtulník, který poruší vzdušný prostor Syrského Kurdistánu.

V každém případě, syrská armáda spolu s šíitskými oddíly z Íránu v posledních dnech ovládla Gimam, pak i horu Turkmen pouhých 15 kilometrů od turecké hranice a ofenzívu zaměřuje na nedaleké město Kizildag. Na straně turkmenských oddílů proti nim stojí asi pět set příslušníků kajdistické Fronty al Nusrá a bojovníci džihádistické koalice Armády dobytí. V oblasti přitom operují i prapory čečenských džihádistů, kteří jsou terčem ruských náletů.

 

Bilal a další Erdoganovi

Právě uzavření zásobovacích linií i obchodních kontaktů mezi Daešem a dalšími teroristy a Tureckem považuje Rusko za jednu z klíčových podmínek úspěšného boje proti Islámskému státu. Už nějakou dobu se netají tím, že má k dispozici zpravodajské údaje, podle nichž jsou do financování Daeše zapojeny i turecké elity. Nově ale Vladimir Putin přitvrdil, s tím, že je jen „teoreticky možné“, že by turecká vláda o ropných obchodech s Daešem nevěděla. „Vidíme z nebe, kam ty nákladní vozy s ropou míří. Jezdí do Turecka dnem a nocí.“

Bilal ErdoganRecep Erdogan vše rozhodně popírá: „Hanba vám -- vy, kdo tvrdíte, že kupujeme ropu od Daeše, jste povinni předložit důkazy. Pokud ne, jste pomlouvači.“ Je přitom kuriózní, že přibývá zpráv (byť zatím takříkajíc z jednoho směru), podle nichž mezi klíčové kšeftaře s ropou od Daeše patří například Erdoganův zeť (ministr energetiky) nebo také syn tureckého prezidenta Bilal Erdogan. Tento absolvent Harvardu a někdejší pracovník Světové banky vlastní několik rejdařských firem a zvláštní doky v Bejrútu a Cejhanu, přes něž vyváží ropu, kterou Daeš ukradl v Iráku, na tankerech mířících do Japonska. Místopředseda turecké levicové Republikánské strany (CHP) Gürsel Tekin nedávno připomněl, že prezident Erdogan svého syna obhajuje s poukazem na mezinárodní námořní konvence, podle nichž se Bilal nedopouští ničeho nezákonného, a že prostě jen obchoduje s firmami registrovanými v Japonsku. „Ve skutečnosti je ale Bilal až po krk ve spolupráci s terorismem, ale dokud je jeho otec ve funkci, bude mít imunitu proti jakémukoli vyšetřování,“ shrnul Tekin. Dodal, že Bilalovy námořní firmy obchodují pro Daeš s ropou a jeho firma DMZ Ltd je „rodinný byznys, podíly v něm mají členové Erdoganovy nejbližší rodiny a přitom zneužívají turecké veřejné fondy a berou z tureckých bank nezákonné úvěry.“ Nicméně, v této otázce se Turecku dostalo podpory z USA – americké ministerstvo financí uvalilo sankce na syrského obchodníka, který měl pro syrskou vládu „zprostředkovávat“ nákupy ropy od Daeše. Naznačilo tím, že to Damašek fakticky financuje svého největšího nepřítele…

 

První sankce

Rusko v každém případě už o Turecku mluví otevřeně jako o spojenci teroristů a uvaluje proti němu zatím nekonkretizované sankce. Kromě obnovení víz („dokud bude Ankara podporovat Islámský stát“) v každém případě ruským firmám zakazuje najímat turecké zaměstnance, odnímá tureckým firmám výhody, které pro ně plynuly v uplynulém půldruhém roce, kdy turecké potraviny a ovoce na ruském trhu nahrazovaly dovoz z EU. Ruská potravinářská inspekce zavedla povinné laboratorní testy na veškeré dovezené turecké potraviny, včetně masa a mléka, přičemž dopředu oznámila, že v průměru 15 procent veškerého objemu nesplňuje ruské normy. Potíže se zesílenými kontrolami začaly mít turecké kamiony na hranicích s Ruskem, bez ohledu na to, že v některých sférách je turecký dovoz nenahraditelný – z Turecka například pochází až 90 procent citrónů v ruských obchodech. Ruské úřady rovněž zasáhly proti tureckým obchodníkům, kteří přijeli na turistická víza, ale zúčastnili se zemědělského veletrhu v Krasnodaru, a policie zahájila „kontroly“ zastoupení tureckých firem v Rusku.

Moskva rovněž vyzvala své občany, aby do Turecka nejezdili na dovolenou; loni jich tam bylo 4,5 milionu a ztráta těchto příjmů – prý kolem 10 miliard dolarů ročně --může být pro turecký cestovní ruch citelnou, byť paradoxně nejvíc postihne sekulárnější a protierdoganovsky naladěné oblasti země.

Široké pole působnosti pro vyhlášení sankcí se nabízí také v oblasti energetiky, neboť Turecko svou spotřebu zemního plynu pokrývá více než z poloviny dovozem právě Ruska. První „obětí“ v této oblasti se stal beztak už polomrtvý projekt BlueStream, jímž měl ruský plyn přes Turecko a Řecko mířit do Evropy, a který Ankaře nabízel svého druhu „klíče“ od Evropy. Nové zdroje zemního plynu chce Turecko podle všeho hledat v Ázerbajdžánu, ten ale podle všeho chce zůstat mimo spor Rusko-Turecko a místo toho nabízí, že se ujme role zprostředkovatele možného urovnání.

Rusko přitom nemluví o plošných sankcích, které by citelně poškodily mnohamiliardový vzájemný obchod, na druhou stranu ale dělá to, co měl Západ udělat už dávno, jak konstatuje třeba britský The Independent s připomínkou, že právě Západ sílícím vazbám Turecka na teroristy roky jen přihlížel. Západní politika se vždy řídila jen vlastním prospěchem, a tak se Barack Obama díval stranou výměnou za získání letecké základny v tureckém Incirliku, zatímco Evropská unie se před Erdoganem sklání a uplácí ho miliardami eur, aby už neposílal syrské uprchlíky do Evropy. Ankara si svůj význam pro Evropu vždy uvědomovala a náležitě z něj těžila a těží. Je ovšem ironií osudu, že zatímco se NATO snaží vymanit se z pod tureckého tlaku a vyhnout se válce s Ruskem -- a přitom propadá nervozitě, že se v případě ruského vítězství v Sýrii odhalí vztahy mezi Západem (a Tureckem) a teroristy v plné nahotě -- lehce vydíratelná a neakceschopná Evropská unie v rámci „řešení“ migrační krize otevírá další kapitoly přístupových jednání o tureckém členství v Unii a mluví o „mnoha důvodech“ pro rozvoj obchodních vztahů.

Na druhou stranu se možná přece jen postupně mění i pozice alespoň některých evropských států. Barack Obama před pár dny ve Washingtonu zavalil francouzského prezidenta Francoise Hollanda spoustou hezkých frází, které měly zahalit absenci životaschopné strategie, jasně ale odmítl, že by byl ochoten Francii nějak výrazněji pomoci a zabřednout hlouběji do syrského konfliktu. Hollande jasně pochopil, že se Bílý dům sice stále opájí tím, že stojí v čele antidaešovské „koalice“ čítající na papíře úctyhodných 65 zemí, ale že skutek utek. Ve čtvrtek v Moskvě se pak s Putinem dohodl na posílení spolupráce a výměně zpravodajských informací, a ačkoli znovu zopakoval formulku o tom, že v budoucí Sýrii není pro Bašára Asada místo, málokdo fakticky řeší, co v tomto kontextu pojem „budoucí Sýrie“ vlastně znamená. Naopak, Francie, která dodávala zbraně džihádu v Sýrii už od roku 2011, šokovala tím, že by do boje proti Daeši šla do koalice i se syrskou armádou (samozřejmě bez Asada). Pomoc Francii v Sýrii slíbilo Německo a pro spolupráci s Ruskem v boji proti Daeši se vyslovil i britský premiér David Cameron. Nebyl by to ale správný lídr svobodného světa, kdyby si v Sýrii „nevykouzlil“ 70 tisíc „umírněných rebelů“, které je prý třeba podporovat, ale na četné dotazy ze všech stran „politického spektra“, kde se vzali a kdo jsou, nyní neumí odpovědět… Tedy pokud rovnou nepřizná, že se jeho číslo v zásadě shoduje s počtem „umírněných“ džihádistů, jejichž vůdci jsou svoláváni ke generální poradě do wahhábistické Saúdské Arábie.  

 

PS. Daeš prudce navyšuje svou aktivitu v libyjské Syrtě, což některé zdroje hodnotí jako možný náznak, že se teroristé rozhodli přesunout své těžiště ze Sýrie a potažmo Iráku právě do Libye.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Neděle, 29 Listopad 2015 16:51 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz