K pádu ruského letadla na Sinaji

Email Tisk PDF

Tragédie ruského letadla nad Sinají ukazuje nejen na potenciální růst bojové kapacity Daeše, ale i na snahu Západu udržet Rusko v pozici „nepřítele“, bez ohledu na očividné společné cíle.



 

 

 

Uplynul týden. Egyptská vláda nejprve smrt 224 lidí na palubě ruského charterového letu nad Sinají označovala za tragickou nehodu, k čemuž se objevily vcelku očekávané teze o „notoricky“ známých kvalitách ruských regionálních aerolinií. Když se do „hry“ vložil Daeš s tím, že to jeho bojovníci airbus – patřící irské společnosti, registrovaný v Irsku a pronajatý ruské společnosti Kogalymavia -- sestřelili raketou, egyptský prezident Abdal Fattáh Sísí vše popřel: „Je to jen propaganda, je to pokus poškodit stabilitu a bezpečnost Egypta a image Egypta. Věřte mi, situaci na Sinaji, obzvláště v dané oblasti, máme plně pod kontrolou.“ Vzápětí byl ale – oficiálně zcela kvůli něčemu jinému – „vyměněn“ šéf letiště v Šarm al Šajchu, odkud letoun startoval, což samo o sobě evokovalo cosi jako přiznání blíže nespecifikované viny. Pak se svými trochami začali přicházet další, třeba ředitel americké Národní zpravodajské služby James Clapper, podle něhož je účast Daeše na tragédii „nepravděpodobná“, protože teroristé prý nemají rakety země-vzduch, které by sestřelily letadlo ve skoro desetikilometrové výšce. Než někdo stačil zapřemítat o tom, jak americké tajné služby tak dobře vědí o tom, co Daeš má nebo nemá, tím spíš, že třeba džihád v nedaleké Sýrii takovými zbraněmi nejspíš disponuje -- a Rusko nejspíš i právě kvůli tomu do Sýrie přesunulo i protiraketové systémy -- objevilo se americké tvrzení o „tepelném záblesku“ vedle letadla, který zachytily americké satelity. A zatímco ruská strana dál neutrálně mluvila „všech možných směrech vyšetřování“, Británie rozptýlila pochyby o raketách nebo upozadila i případné diskuse o tom, proč americké satelity loni „neviděly“ také malajsijský boeing nad Ukrajinou. „Britský ministr zahraničí Philip Hammond prohlásil, že jeho vláda má za to, že existuje „významná pravděpodobnost“, že havárii způsobila výbušnina. A blízkovýchodní zdroj obeznámený se zpravodajskými otázkami také říká, že to vypadá, jako by někdo umístil na palubu letadla bombu,“ shrnula CNN. Britové, ale i Američané prý zachytili „interní komunikaci“ Daeše, která z bomby na palubě činí „skutečnou možnost“, slovy Baracka Obamy. Rusko i Egypt tuto variantu stále zpochybňují, přičemž Moskva je ale „šokována“ tím, že obě strany měly příslušné informace, ale nechtěly se o ně s Ruskem podělit.   

Je přitom důležité, že v případě ruského letadla Západ nepostupuje podle tradičního úzu posledních let, kdy je každá havárie letadla od prvního okamžiku pojímána coby teroristický útok a teprve poté se hledají i jiné případné důvody neštěstí. Nyní je tu ale po týdnu spousta „významných pravděpodobností“ a „skutečných možností“, které sice na terorismus jako by ukazují, ale jen jakoby.

Jak konstatuje Justin Raimondo na Antiwar.com, příčinou je snaha vyhnout se budování jakýchkoli sympatií vůči Rusku a Rusům, kteří jsou aktuálně „nepřítelem“ Západu, což mimo jiné názorně ukázala karikatura v nejnovějším čísle francouzského Charlie Hebdo. K tomu je třeba přičíst i fakt, že někteří lidé v americkém politickém establishmentu by nejraději dál podporovali v syrské válce teroristy, přinejmenším ty z Al Kajdy. V širším měřítku tak vlastně jen Západ odmítá veřejně přiznat, že má s Ruskem na Blízkém východě společné zájmy, což ovšem samo o sobě zpochybňuje i upřímnost americké „války proti terorismu“ a sráží ji na úroveň píárové akce v rámci geopolitického manévrování.

Je přitom příznačné, že zatímco Západ hledá všechno možné, co ho odlišuje od Ruska, Al Kajda hází Západ i Východ do jednoho pytle. Její lídr Ajmán Zavahrí totiž před pár dny vyzval sunnitské muslimy v Sýrii ke sjednocení a boji proti „křižákům ze Západu a Východu“: „Američané, Rusové, Íránci, alávité a Hizballáh svou válku proti nám koordinují,“ zdůraznil Usámův nástupce. „Copak opravdu nejsme s to ukončit vzájemné boje a zaměřit všechny své síly proti nim?“ Jinými slovy, pokud teroristé opravdu zničili ruské letadlo, mohou se terčem stát i letadla americká či britská, a aktuální pozastavení letů do stále „podivnějšího“ Šarm al Šajchu, k němuž se už přidalo i Rusko, na tom nic změnit nemůže.

Namísto racionálního odsouzení teroristického útoku se tak mluví o ráně Putinově domácí prestiži, byť v případě teroristického útoku na americké nebo britské letadlo by nejspíš nikoho mluvit o poškozené prestiži Baracka Obamy či Davida Camerona ani nenapadlo. Mluví se o tom, že je to důsledek ruského bombardování v Sýrii, což jaksi naznačuje, že oněch 224 lidí na palubě zemřelo zaslouženě. Znovu se ale tvrdí, že ruské letectvo v Sýrii nemíří na Daeš, nýbrž na „umírněné“ rebely podporované a vyzbrojované ze zdrojů CIA… „Pokud je to ale pravda,“ uzavírá Justin Raimondo, „tak není jasné, o jaké odplatě je vlastně řeč – a z jakého směru fakticky přichází? Pokud totiž Rusko neútočí na Daeš, nebylo by pak možné, že letoun byl sestřelen „umírněnými“, za nimiž stojí USA a kteří se umírněně rozhodli to Putinovi vrátit?“

Ironii stranou, jedna věc zdá se být jasná. Putinova domácí popularita i díky vstupu do války v Sýrii dosáhla bezmála 90 procent a pokud ještě zůstávaly nějaké pochybnosti o pokračování ruské vojenské operace, smrt 224 civilistů je nyní odvála.

Nelze přitom vyloučit, že svou roli v tragédii letounu mohlo sehrát i pokračující sbližování Ruska právě s Egyptem, na nějž bude mít vzniklá situace dramatický dopad. Snaha káhirské vlády popírat verzi teroristického útoku je v souvislosti s obavami o turistický průmysl vcelku pochopitelná. Cestovní ruch a poplatky za Suezský kanál patří tradičně ke dvěma hlavním zdrojům příjmů státu a představa, jedna z nejnebezpečnějších teroristických skupin světa se příslušně vyzbrojena v nestabilním regionu „vynořila“ na dostřel od obou, musí Káhiru děsit.

Sinajský poloostrov byl přitom vždy modelovou ukázkou kontrastů: na jihu u Rudého moře spousty turistů, luxusní střediska, potápění; na severu u Středozemního moře šokující chudoba, zchátralá města a islamističtí extremisté skrývající se v poušti nebo ve svých horských táborech. A až dosud se mělo zato, že ačkoli Daeš na severu Sinaje už nějakou dobu operuje, předpokládalo se, že pestrá směsice severosinajských džihádistů nebyla s to dosáhnout na „křižácké“ cíle; dosavadními výjimkami byly červencový pumový útok na italský konzulát v Káhiře a poprava uneseného chorvatského inženýra, jemuž sinajská odnož Daeše setnula hlavu za to, že se „jeho země podílí na boji proti Daeši“. Egyptská armáda pokračuje ve svých ofenzívách proti teroristům, ovšem musí na druhé straně čelit i stále odvážnějším výpadům, příkladem budiž raketový útok na egyptské válečné plavidlo v moři u Sinaje.   

Propad turistického průmyslu egyptský stát tvrdě zasáhne, na což mysleli i strůjci většiny dřívějších velkých teroristických útoků namířených proti zahraničním turistům v Egyptě. Přičteme-li k tomu zmařené i provedené letošní útoky Daeše v Belgii, Francii, Tunisku nebo Turecku, vnucuje se otázka, zda se z Daeše opravdu nestává globální hrozba, potažmo globální síla? Nebo lépe, zda není na čase takovému vývoji radikálně zabránit.

 

 

 

A protože je před víkendem, tak pro změnu nálady přidám ještě svou mírně odlehčenou reportáž ze Sinaje, která v roce 2012 vyšla v Lidé a Země. (Ale nemám sílu ji updateovat).

Svatá KateřinaZemě bez zákonů a pravidel

Pokud nepatříte k lidem, kteří za každým křovíčkem uvidí příslovečný hořící keř, za každým kamenem fosilizovanou stopu mýtického Mojžíšova čtyřicetiletého pochodu a na Mojžíšově hoře obdivujete východ Slunce bez přemítání o desateru, pak vám silnice vinoucí se fantaskními horami centrální Sinaje ze všeho nejvíc musí připomínat nefalšovanou cestu do paralelního vesmíru.

Sinajský poloostrov přitom v současnosti svého druhu neprobádaným a neznámým územím opravdu je. Když jsem tu byla naposledy, na přelomu ledna a února 2011, a mezi řečí zvěstovala stařešinům horalského beduínského klanu Gabaléja, že v Káhiře je revoluce, dívali se nechápavě tu na mě, tu na vysoké horské štíty kolem, jako by se svět naprosto zbláznil. Devět měsíců na to stařešinové dál příliš nechápou, co se děje, a ani se o to moc nesnaží. Syn šajcha Sáleha, šéfa klanu a majitele mého oblíbeného kempu ve vesničce Al Malga, kterou běloši znají ovšem jako Sv. Kateřinu, ale mezitím kandiduje v prvních postmubarakovských volbách. „Chceme to tu všechno změnit,“ chlubí se Sáleh svými rodinno-klanovými plány. A co přesně? „No všechno!“

 

Sinajský poloostrov se pod nadvládu Egypta vrátil v roce 1982, tři roky po podpisu mírové smlouvy mezi Egyptem a Izraelem, nicméně ve skutečnosti jako by zůstal územím nikoho. Podmínky campdavidských dohod totiž Egypt zavazovaly ponechat poloostrov demilitarizovaný, jen pod kontrolou nepříliš početných oddílů policie, a tak se vláda v Káhiře -- jakmile zjistila, že celou oblast beztak neobsáhne – začala soustředit jen na příjmy z populárních turistických letovisek na severu a jihu Sinaje, zatímco zhruba půl milionu původních obyvatel více méně ponechala jejich osudu, aniž by něco ze zisků, které jí ze Sinaje plynou, investovala do infrastruktury, výstavby škol či nemocnic. Mocenské vakuum tak postupně začaly zaplňovat jednotlivé beduínské kmeny a vše se ještě zhoršilo po lednové revoluci z roku 2011, která svrhla letitého diktátora Husního Mubaraka – policie se stáhla zcela a Sinaj se proměnila v 60 tisíc kilometrů čtverečních, na nichž prakticky neplatí žádné zákony, samozřejmě s výjimkou vůle vůdců klanů. Beduíni tak paradoxně na Sinaji převzali roli, kterou v „pevninském“ Egyptě hraje Muslimské bratrstvo: díky své dokonalé organizovanosti a prakticky „všehoschopnosti“ určují směry, kterými se poloostrov vydá. Šajch Sáleh si svou silnou pozici uvědomuje. Na jedné straně zapojil svůj klan do ekoturistiky navázané na granty z Evropské unie, přičemž dbá i na to, aby všechny děti z gabalejských rodin chodily řádně do školy („Vzdělání je základ, to víš, ne?“), zároveň ale určuje i to, jaký hotýlek vyroste či nevyroste v nepříliš vzdáleném populárním potápěčském kosmopolitním Dahabu na jihu poloostrova... a má toho pod palcem určitě mnohem víc. Je zkrátka dobře být se Sálehem zadobře. Výsledkem tak je, že i egyptský personál beduínských hotýlků v okolí bude 3. ledna, kdy na Sinaj dojde řada v rámci třetí fáze prvních egyptských postmubarakovských voleb, bude namísto klasických stran z „pevniny“ volit beduíny.

A těm – v obecné rovině – ze všeho nejvíc půjde o posílení autonomie v oblasti, v níž státní moc beztak nemá velkou váhu. Prioritou jsou otázky vlastnictví půdy. Podle zákona z roku 2006 se totiž půda na Sinaji smí pronajímat jen na 99 let, a nikoli prodávat do trvalého vlastnictví, což je věc, kterou je nyní podle beduínů třeba jednou provždy změnit. Právě spor o vlastnictví pozemku skončil 22. ledna útokem skupiny ozbrojených beduínů na turistický komplex Aqua Sun jižně od Taby. Útočníci za něj požadovali výkupné ve výši čtyř milionů egyptských liber (asi 13 milionů korun), ale při tom všem se ještě zachovali vcelku ohleduplně: v době útoku nebyli v komplexu žádní turisté a život egyptského personálu prý ohrožen také nebyl. A zase ty dějiny -- egyptské bezpečnostní orgány akci nezabránily s odůvodněním, že na základě mírových dohod z Camp Davidu nesmějí na Sinaji vojensky zasahovat bez souhlasu Izraele.    

Beduíni ale obecně požadují i rovnoprávné postavení například v otázkách služby v armádě či policii – Káhira na beduíny, čili „ty, kteří žijí v poušti“, vždy pohlížela jako na nespolehlivé a spíše rovnou podvratné živly, a tak se je v bezpečnostních složkách státu snažila všemožně marginalizovat. První beduínští mládenci tak s velkou pompou na policejní akademii nastoupili teprve nedávno – ovšem samozřejmě hlavně s cílem posílit a v konečném důsledku profesionalizovat a legitimizovat vlastní bezpečnostní aparát na „svém“ poloostrově.

 

Na prosazení svých požadavků mají beduíni silné páky. Hned po lednové revoluci se totiž začaly objevovat zprávy o blokádách na dálnicích vedoucích z Káhiry k přímořským letoviskům, samozvaných „policejních kontrolách“ projíždějících vozidel i turistických autobusů, to vše doprovázeno razantním nárůstem kriminality na sinajských silnicích.

Skutečným symbolem nestability – a zároveň i beduínské vzpurnosti a vytrvalosti – je ovšem sever Sinaje. Právě tudy, podél pobřeží Středozemního moře a kolem regionálního centra Al Aríš, vede plynovod, který dodává egyptský zemní plyn do Jordánska a Izraele. Od pádu Mubarakova režimu do chvíle, kdy počátkem prosince vznikají tyto řádky, už potrubí po sabotážích explodovalo nejméně devětkrát. Zprvu se zdálo, že jsou tyto „protestní akce“ motivovány nesouhlasem s dumpingovými cenami, na nichž se Egypt s Izraelem kdysi dohodl, nicméně útoky pokračují i poté, co Káhira oficiálně oznámila, že s Mubarakovými ústupky vůči židovskému státu končí a nově bude plyn Izraeli prodávat za světové ceny. Objevily se zaručené informace, podle nichž za útoky stojí jakási sinajská odnož Al Kajdy, nicméně podobné formulace už roky nejrůznějším vladařům v regionu i v západních metropolích slouží jako osvědčená výmluva v situacích, kdy si nevědí rady a řešení je tudíž v nedohlednu. Podle principu Occamovy břitvy ale přitom bude vysvětlení nejspíš mnohem jednodušší – beduíni prostě jen chtějí podíl ze zisku za plynovod, který vede jejich územím a z něhož nemají ani (egyptskou) libru. Koneckonců, syn prezidenta Mubaraka Gamál (v současnosti vězněný pro neuvěřitelnou zkorumpovanost) si z prodejní ceny za plyn pro své potřeby podle egyptských médií bral rovnou deset procent, tak proč ne i beduíni?

Jsou tu ale i jiné známky beduínských „podnikatelských“ aktivit, které nejenže dokreslují faktický stav bezvládí na poloostrově, ale skrývají v sobě potenciál rozbušky velkých problémů. Už několik měsíců se například spekuluje o tom, že právě na sinajském černém trhu se zbraněmi se objevila přinejmenším část raket země-vzduch, jichž tisíce jako by mávnutím kouzelného proutku zmizely ze zbrojních skladů libyjské armády ve dnech rozkladu Kaddáfího režimu. Když se dají prostřednictvím tunelů do jinak neprodyšně obklíčeného pásma Gazy propašovat celé automobily nebo i slon pro tamní zoo, pro lehce přenosné rakety to není překážka vůbec žádná, obávají se oprávněně v Izraeli. Nicméně, zatím z pásma Gazy na izraelské (byť relativně donedávna ještě vlastně palestinské) území občas létají dál více méně neškodné a podomácku vyrobené „kaťuše“, a tak se zdá, že libyjské rakety západní provenience tunely neprošly. Zatím. Možná se ale jen stále smlouvá o ceně.

Nicméně až událost z letošního 18. srpna dokonale vykreslila schopnost beduínů potenciálně destabilizovat situaci v celém regionu. Onoho dne neznámí útočníci přes hranice s Izraelem napadli izraelský autobus nedaleko Ejlatu a zabili nejméně šest izraelských vojáků. Izraelské vedení okamžitě ukázalo na pásmo Gazy, ztrestalo jeho obyvatele několika leteckými údery a několik lidí zabilo, a to i přesto, že egyptská strana sama přiznala, že útok nebyl veden z Gazy, ale z egyptského území, ze Sinaje. Izraelští vojáci přitom ale zároveň překročili hranici do Egypta, čímž přinutili k palbě policisty egyptské, kterých nakonec pět zahynulo. Následně Egypt odvolal na protest svého velvyslance z Tel Avivu a rozběsněný dav v Káhiře pro změnu přiměl k útěku osazenstvo ambasády izraelské, když se mu podařilo proniknout do budovy, v níž velvyslanectví sídlí, a zdemolovat ambasádní spisovnu.

Káhira od samého počátku tohoto nepřehledného řetězce událostí tvrdila, že ve třech zabitých pachatelích z egyptské strany identifikovala „známé islamisty“, nicméně Izraeli vše posloužilo k další eskalaci tlaku na Gazu, načež vztahy mezi oběma zeměmi ve finále klesly k bodu mrazu. Izraelský velvyslanec se do Káhiry vrátil koncem listopadu, aby tam formálně ukončil svou misi. Strávil v egyptské metropoli dva dny, a když pak nasedal do letadla směr Istanbul, po rozlučkové ceremonii ze strany egyptského ministerstva zahraničí nebyla ani památka. „Tak vypadají naše vztahy. Žádná skutečná diplomacie, jen létání sem a tam a jednání na minimální úrovni,“ popsal situaci nejmenovaný zdroj z izraelského ministerstva zahraničí pro agenturu McClatchy´s. „Ještě že ale máme dál alespoň takové vztahy.“ Nicméně: podle mnohých důvěryhodných zdrojů v Káhiře -- bez ohledu na oficiální prohlášení -- na počátku toho všeho nebyl „útok egyptských islamistů“ na Izrael, ale obyčejná snaha beduínských překupníků drog ztrestat izraelského důstojníka a jeho muže za to, že nezaplatili za poslední dodávky marihuany, kterou beduíni na Sinaji pěstují ve velkém, i s ohledem na izraelskou „spotřebu“. Ostatně, zatím poslední fatální přestřelka mezi beduínskými pašeráky a egyptskými a izraelskými vojáky na hranicích obou zemí se odehrála 24. listopadu.

 

Po těchto událostech izraelská vláda souhlasila, aby Egypt bez ohledu na text campdavidských dohod k nastolení stability vyslal na sever Sinaje „omezený“ počet – konkrétně zhruba dva tisíce – vojáků. I tomuto zanedbatelnému počtu mužů se sice vzápětí podařilo u Al Aríše odhalit ilegální zbrojní továrnu, nicméně ke skutečnému ovládnutí regionu – a k ukončení ilegálního obchodu se zbraněmi a drogami nebo k dostatečné ochraně plynovodu -- jich je dál zoufale málo.

Tím spíš, že se beduínské sítě pustily do ještě černějšího obchodu – do pašování lidí i obchodu s lidskými orgány. Přes sinajskou poušť v posledních letech totiž za nadějí na přežití zamířily desítky tisíc Súdánců či Etiopanů. Dřívější destinace těchto žadatelů o azyl, jakou byla například Libye, už nejsou k dispozici, a tak jejich proudy postupně nabírají směr Izrael – pod přísným dohledem sítí pašeráků lidí z Etiopie, Súdánu, Sinaje a Izraele. Zvěsti o mučení a sexuálním zneužívání uprchlíků, držených v čemsi, co nejvíc ze všeho připomíná koncentrační tábory, docházely k lidskoprávním organizacím už delší dobu, nicméně novou hrůznou dimenzi tohoto ponurého kšeftu nabídl počátek listopadu, kdy se na veřejnost dostaly zprávy o stovkách mrtvých těl nalezených na Sinaji nedaleko izraelských hranic. Ti lidé pocházeli bez výjimky z černé Afriky a všem jim byly odebrány orgány.

Odhady humanitárních organizací tvrdí, že už přes Sinaj do Izraele dokázalo – za cenu nesmírného utrpení a za stále vyšších „poplatků“ pro beduínské převaděče – projít na 35 tisíc ilegálů z černé Afriky, přičemž v poslední době se jejich průměr údajně pohybuje kolem 650 lidí měsíčně. Kolik z nich nemělo takové štěstí a skončilo bez orgánů pohozených jen tak mezi skalami, není známo.

Jistě, drtivá většina sinajských beduínů do těchto hrůzných zločinů zapojena není, ale když se na kšefty s lidskými orgány a další aktivity beduínských gangů ptám šajcha Sáleha, odmítá se pro potřeby článku nechat vyfotit, odvrací hlavu směrem k vysokým horám okolo a sleduje, jak se kouř z jeho vodní dýmky rozvaluje nad průrvou pod námi. Prý jsou to všechno jen novinářské kachny, vzdychne nad bědným stavem světové žurnalistiky, pak s nadšeným úsměvem znovu nasaje kouř a mění téma: „Víš, že když Mojžíš dovedl židy do Izraele, tak to území tehdy taky spadalo pod vládu egyptských faraónů? Nevíš, proč by měl někdo prchat z Egypta do Egypta? Divný, že jo?“

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 06 Listopad 2015 17:20 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz