První „velká“ jednání o Sýrii: Opatrná naděje

Email Tisk PDF

John Kerry (vlevo) se Sergejem LavrovemRusko svým pokračujícím bombardováním nutí Spojené státy k diplomatické aktivitě, která je jednou z mála možností, jak si uchovat na budoucí vývoj v Sýrii ještě nějaký vliv.



 

 

 

Z hlediska možných řešení syrské krize byl uplynulý týden přímo nabitý událostmi. Po přímých rozhovorech šéfů diplomacií USA a Ruska Johna Kerryho a Sergeje Lavrova a následných Kerryho telefonátech do Moskvy, se v Paříži sešli hostitelé s Američany, Turky a Saúdy, o den později už Francouze v jednací sestavě nahradili Rusové, to vše ještě před pátkem, kdy ve vídeňském hotelu Imperial zasedli ministři zahraničí hned 17 států, přičemž Rusko ke stolu přizvalo „své“ hosty, tedy například Egypt, Irák a Jordánsko, ale především Írán. Delegace z Teheránu přijela v nejsilnějším možném složení – ministra zahraničí Muhammada Zarífa doprovázeli hned tři jeho náměstci – a bez ohledu na námitky z Perského zálivu či saúdské mantry tak ukázala, že se na mezinárodní scénu vrací suverénně.

Roli hybatele diplomatických snah v posledních sedmi dnech přitom sehrály USA, kterým jde hlavně o čas. Za předpokladu, že Washington kvůli Sýrii nechce jít s Moskvou do otevřené války, totiž musí spěchat, protože zatímco se svými spojenci přešlapoval na místě a soustředil se na slovní kritiku ruského postupu, ruské letectvo v Sýrii posiluje a dál bombardovalo a bombarduje „teroristy“. A nejenže posiluje režim Bašára Asada a postupně likviduje dosavadní politiku USA vůči Sýrii, hlavně tím ale s každým dnem zmenšuje prostor, v němž by se Spojené státy mohly do budoucna uchytit.

Ačkoli pozemní operace syrských oddílů a jejich íránských spojenců sice nepřináší jen samé úspěchy, přičemž prudký nárůst útoků Daeše a přechod džihádistů na městskou gerilovou válku nutí útočící síly za pochodu přehodnocovat taktiku, ale i tak se zdá, že ve finále nemusí být o vítězi pochyb, tím spíš, že ruský postup profesionálně oceňují i špičky Pentagonu. Tím lze také ale vysvětlit, proč USA do nynější klíčové vojenské operace syrské armády kolem Aleppa vstoupily tím, že zničily tamní civilní elektrárnu a s ní vyřadily z provozu mimo jiné nejen elektřinu ve městě, ale také třeba životně důležitou čističku vody. Na pohled racionálněji vypadal americký nálet na ropné rafinerie Daeše, které podle různých odhadů teroristům generovaly až pět milionů dolarů měsíčně, nicméně bez logické odpovědi zůstává, proč se rafinérie nestala terčem už v uplynulých dvanácti měsících, během nichž USA vedou svou „válku proti Islámskému státu“. Možná je za tím třeba hledat skutečnost, že ruské letectvo zničilo most přes Eufrat, po němž Daeš vozil své zásoby mezi Irákem a Sýrií a po němž mohl do Iráku pašovat syrskou ropu. Jinými slovy, přeprava ropy už není možná, rafinérie už je tedy fakticky k ničemu. Podobně podivný je také americký nálet na Rakká ve chvíli, kdy ve městě jednalo 21 velitelů Daeše o možném rozchodu s „chalífou“ Alím Bakrem Baghdádím. Shoda náhod, nebo naopak dokonalá ukázka toho, jak si velmoci házejí klacky pod nohy? V každém případě ale podobné těkání Washingtonu od jedné příležitostné rány ke druhé nelze vnímat jako ucelenou strategii, tím spíš, že další úder plánům Pentagonu zasadilo Turecko, když začalo bombardovat oddíly Amerikou vyzbrojených syrských Kurdů, a ti pro změnu navíc nejsou příliš ochotní poslouchat americké povely, natož sdílet americké politické zájmy. První útok proti Daeši podnikli až poté, co USA blíže nespecifikované „syrské opozici“ slíbily dalších skoro 100 milionů dolarů.

 

Opatrná naděje

Snaha získat ve vývoji kolem Sýrie větší roli tedy vedla USA nejen k zintenzivnění diplomatických snah, ale i k nutným kompromisům. Do Vídně tak už americká delegace přijela se souhlasem, aby „Asad mohl zůstat v čele státu během přechodného období několik měsíců a možná i déle,“ hlásil dopředu Wall Street Journal. Tento přístup odráží novou realitu, kterou v Sýrii prosadily Rusko s Íránem, připomíná deník, podle něhož je „vliv USA na bojovou situaci je omezený“, a proto je krajně důležité, aby se Washingtonu podařilo přimět své hlavní regionální partnery, tedy Turecko, Saúdskou Arábii a Katar, aby se „připojily k boji, protože ovládají povstalecké skupiny, které samy podporují“.  

Rusko ve Vídni fakticky jen zopakovalo dvě své už známé teze. Za prvé, Sýrie by se měla začít připravovat na prezidentské a parlamentní volby, které by se mohly konat už na počátku příštího roku, což je v praxi jen jinak formulované konstatování, že o budoucnosti Sýrie si mají rozhodnout sami Syřané. Nebo-li, Asad „zůstává a nikam nepůjde“, tím spíš, že průzkum zveřejněný francouzským deníkem Le Figaro ukazuje, že současný prezident má podporu více než 70 procent Syřanů, kteří odmítají vnější tlaky na Asadovu demisi. A za druhé, Rusko, které za měsíc v Sýrii podniklo už přes 900 náletů, je připraveno podpořit i rebely hlásící se k Svobodné syrské armádě (FSA), jen kdyby americká strana prozradila, kde vlastně jsou. Moskva sice před týdnem oznámila „objev“ blíže nespecifikovaných „umírněných“ rebelů, ale vzápětí se vrátila do dřívějšího módu „umírněné rebely najít nelze“. Místo toho ale – po konzultacích se Saúdskou Arábií -- americké straně předala seznam 38 jmen z řad syrské exilové opozice, s nimiž je ochotná jednat. Seznam nebyl zveřejněn, nicméně jsou na něm prý „skoro všichni, s výjimkou kanibalů“, což je jasná narážka na „umírněného rebela“ z Homsu, který se před dvěma lety proslavil videem, na němž vyřezává srdce ze zabitého vládního vojáka, pojídá ho a slibuje, že totéž udělá se všemi „bašárovci“. Washington zatím na ruský seznam nereagoval.

Při pokračujících rozporech se přesto účastníci vídeňských jednání shodli na tom, že příště – zhruba za dva týdny -- už by se měli připojit také představitelé syrské vlády i opozice, a že (slovy Johna Kerryho) „zavládlo přesvědčení, že boje a zabíjení musí rozhodně skončit“. Americký ministr oznámil plán celonárodního příměří, které by bylo pod vedením OSN vyhlášeno současně se zahájením politického procesu mezi syrskou vládou a opozicí a nevztahovalo by se na Islámský stát. Rusko naopak dál mluví o boji proti „všem teroristickým organizacím na seznamu Rady bezpečnosti OSN i proti těm, které na seznamu ještě nejsou“.

Určitou míru shody „v některých oblastech“ ale potvrdila i íránská strana, přičemž Teherán podpořil ruské stanovisko, že o budoucnosti Bašára Asada si Syřané rozhodnou ve volbách, což prý ale samozřejmě neznamená, že Asad zůstane v čele Sýrie „napořád“.    

 

Vojáci pozemní/nepozemní

Ruské bombardování nutí Washington měnit svou politiku vůči Sýrii, ale zatímco John Kerry ve Vídni mluvil o ukončení bojů, Barack Obama v Bílém domě zkouší uklidnit jestřáby, kteří by si ze všeho nejvíc přáli rovnou válku s Ruskem. Obama nic takového nemá očividně v plánu, na druhou stranu je ale jeho lavírování, s nímž podle všeho hodlá vydržet až do konce svého mandátu, jen těžko uchopitelné. Souběžně s vídeňskými rozhovory totiž oznámil, že vyšle do Sýrie „speciální“ pozemní jednotky „na pomoc“ blíže nespecifikovaným silám v boji proti Daeši. Plán přitom USA nekonzultovaly se syrskou vládou, jak to neustále požaduje Rusko, ale s tou iráckou, jíž prý oznámily vznik komanda k boji proti „lídrům a sítím“ Daeše podél hranice se Sýrií, a navrch také dodávky zbraní „důvěryhodným elementům“. Bagdád reagoval prohlášením, že se o žádnou „přímou pozemní akci“ Pentagonu neprosil a že žádnou ani nepotřebuje.

K tomu je vyslání nového „nebojového“ oddílu, byť se v praxi jedná jen o padesát mužů, provázeno tvrzením, že se tím „nic nemění“ na Obamově rozhodnutí neposílat pozemní jednotky do Sýrie, a každý, kdo si myslí opak, vytrhává prezidentova slova „z kontextu“. Pentagon přitom celý uplynulý týden strávil pokusy vysvětlit „poradcovskou“ roli svých vojáků v Iráku, a to poté, co jeden z jeho plukovníků prostě prohlásil, že v Iráku američtí vojáci „samozřejmě bojují“, vždyť „proč jinak by nosili zbraně?“ Bílý dům zkoušel argumentovat, že nynější boje se „liší“ od těch dřívějších, a voják, který byl před týdnem zabit v akci, se prý sám v rámci své „poradenské role“ rozhodl zapojit se do boje. Posléze ale Pentagon přiznal, že americké oddíly na zapřenou v Iráku bojují už měsíce, přičemž své operace řídí z kurdského Irbílu, ale vše je prý tak tajné, že nelze zveřejnit ani název příslušného úřadu. Šéf senátního zahraničního výboru Bob Corker k tomu připustil, že „tato vláda tímto způsobem prostě jedná“ a že Kongres „nemá ani potuchy“, co se to v Iráku odehrává.  

Při tom všem je očividné, že ke kompromisům a kličkování je Washington nucen ruským bombardováním, a pokud by Moskva polevila, mohou iniciativu znovu převzít USA, což je ale pro Rusko v časech, kdy unipolární svět končí, nepřípustné. Jinými slovy, zdá se, že se Rusko v Sýrii tak nějak „musí“ probombardovat až do úplného konce, byť není úplně zřejmé, co si pod tímto pojmem aktuálně představit. Válka v každém případě pokračuje. Ruské nálety, americké nálety, izraelské náletycivilních obětí přibývá (stejně jako zabitých velitelů a lídrů různých teroristických hnutí), Rusko podle USA – ve stopách USA či Saúdské Arábie – prý rovněž vybombardovalo blíže nespecifikovanou nemocnici u Aleppa. a podle OSN jen z provincií Aleppo, Hamá a Idlíb v prvních třech týdnech října uprchlo na 120 tisíc civilistů, přičemž většina zamířila do klidných oblastí Sýrie, část pak do uprchlických táborů v Turecku.

A výsledky dnešních voleb v Turecku budou mít pro další vývoj kolem Sýrie klíčový význam. Prozatím se zdá, že vítězí Erdoganovi islamisté (živé zpravodajství tureckého deníku Hurriyet je ZDE).

 

PS. Ačkoli prohlášení typu „Asad musí jít“ na Západě aktuálně mírně utichají, šéf OSN Pan Ki-mun je odsoudil a přesně v duchu ruského či íránského postoje prohlásil: „Asadovu budoucnost musí určit syrský lid.“ Doslova: „O budoucnosti prezidenta Asada musí rozhodnout syrský lid. Nechci zasahovat do vídeňského procesu, ale myslím si, že je naprosto nespravedlivé a neodůvodněné, aby osud jedné osoby ochromil celé politické jednání. To je nepřijatelné. To je nespravedlivé. Syrská vláda trvá na tom, že Asad by měl být součástí přechodného procesu. Mnohé západní země tento postoj syrské vlády odmítají. Mezitím jsme ale ztratili roky. Zabito bylo 250 tisíc lidí. Jen v Sýrii je 13 milionů vnitřních uprchlíků. Přes 50 procent nemocnic, škol a infrastruktury v Sýrii bylo zničeno. Už nelze ztrácet další čas. Tato krize přesahuje Sýrii, přesahuje region. Ovlivňuje Evropu. Je to globální krize.“

Jinými slovy, šéf OSN viní z nynější situace USA, „mnohé západní země“, Saúdy, Katar, čili všechny „měniče režimů“. Odvážné, na generálního tajemníka světové organizace.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Neděle, 01 Listopad 2015 20:24 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz