Druhý týden ruského „vstupu do války v Sýrii“

Email Tisk PDF

USA i Rusko si Daeš berou coby argument pro vojenské zasahování do Sýrie, přičemž se – přinejmenším prozatím – shodují alespoň v tom, že na Blízkém východě proti sobě obě velmoci válčit nebudou.



 

 

Z hlediska oficiálního se v zásadě nic nezměnilo – Kreml dál popírá, že by vysílal svou armádu a trvá na tom, že vojáci, kteří do Sýrie přijíždějí, jsou jen „vojenští poradci“, kteří v Sýrii působí už roky a na základě legitimních smluv, a jejich zvýšený počet se nyní vysvětluje navýšením dodávek vojenské techniky a nutným zácvikem syrských vojáků. Bojů se prý neúčastní, byť formulace ministra zahraničí Sergeje Lavrova, podle něhož by měl Washington s Moskvou o situaci na bojišti začít jednat, aby se předešlo „nezamýšleným incidentům“ – mimochodem, více méně stejná slova už před týdnem použil jeho americký protějšek John Kerry -- lze považovat za přiznání, že se bojů naopak účastní. Agentury s odvoláním na nejmenované libanonské zdroje naopak hlásí, že se Rusové do války aktivně zapojili a třeba ruský portál Vojennyj Informant uvádí, že ruští vojáci nasadili raketové komplexy Grad na pozice džihádistů u Džisr aš Šugur, ale to prý jen kvůli tomu, že nedávná mohutná písečná bouře znemožnila leteckou podporu útočícím syrským jednotkám. Podle dostupných zdrojů přímo z Damašku přitom už na počátku srpna začala syrská armáda „dnem i nocí“ od základů rekonstruovat letiště v Džablí u Latakie, včetně výstavby nových a dostatečně dlouhých ranvejí a hangárů pro nová ruská letadla. V plánu je prý rovněž rozšíření dávné ruské námořní základny v Tartúsu.

Spojené státy kvůli ruskému „vojenskému expresu“ do Sýrie svolaly mimořádnou poradu v rámci Rady pro národní bezpečnost k projednání „navyšování počtu ruské vojenské techniky, vybavení a vojáků v Latakii“ a „počínajících ruských bojových letových misí z nové letecké základny v Sýrii“. Nejspíš výsledek právě tohoto jednání se pak stal jádrem projevu prezidenta Baracka Obamy, který odmítl posílení vojenské spolupráce s Ruskem v boji proti Islámskému státu (Daeš). Zdůraznil, že americká taktika se měnit nebude a ruská strategie podpory syrské vlády proti Daeši je „odsouzena k neúspěchu“. Podle Obamy pokračující ruské vojenské dodávky Sýrii „dokazují“, že se režim Bašára Asada ocitl v problémech, přesto ale americký prezident alespoň potvrdil, že USA budou s Ruskem v kontaktu, aby se předešlo jakýmkoli konfliktům.

Pro Kreml prý není americká kritika „ničím novým“, připomněl ale, že o budoucnosti Sýrie musejí rozhodnotu sami Syřané a nikoli někdo zvnějšku: „Nikdo zatím racionálně nevysvětlil, co může být alternativou legitimnímu syrskému vedení při zajištění bezpečnosti v zemi, v boji s šířením Islámského státu a při zajištění jednoty země,“ prohlásil Putinův mluvčí.

Zkrátka, i po druhém týdnu ruského „vojenského vstupu do Sýrie“ Rusové odmítají vyslání početných oddílů oficiálně přiznat a Američané se naopak nenamáhají s předkládáním důkazů, že tomu tak opravdu je. A stejně jako USA považují Islámský stát za dostatečnou záminku k invazi nebo nátlaku na státy Blízkého východu, nyní týž argument používá také Rusko. A přitom se obě strany shodují, že v Sýrii proti sobě válčit nebudou.

Související: První týden ruského „vstupu do války v Sýrii“

 

Pět válek

Faktem je, že v Sýrii a na severu Iráku se dnes prolíná hned pět válek, které jsou odrazem protichůdných zájm soupeřících vnějších sil.

Je tu Turecko, člen NATO, se svou snahou zlikvidovat kurdskou PKK a udusit v zárodku možný budoucí kurdský stát na severovýchodě Sýrie a podporou Daeše se zbavit i Bašára Asada, svého regionálního mocenského konkurenta.

Je tu Izrael, který podporou kajdistické Fronty al Nusrá na anektovaných Golanských výšinách zkouší oslabit syrský režim, byť hlavním terčem je Teherán – čím víc energie a sil bude muset vynakládat na pomoc Damašku, tím slabší reálně bude, což má být z pohledu Izraele jen dobře. Je to ale podivná sázka na to, že pro sunnitské fanatiky je větším nepřítelem šíita než žid, a není jasné, jak dlouho tento klam může přežívat.

Jsou tu sunnitské monarchie především Perského zálivu, které podporují Daeš a další teroristy ve snaze svrhnout režim Bašára Asada, a ačkoli je USA slovně vyzývají k tomu, aby financování teroru zastavily, finanční a jiné kohoutky nevysychají a USA jsou oporou Saúdů, Kataru a ostatních i nadále, přinejmenším aby stíhaly ujíždějící vlak.

Je tu Rusko a Írán, který rovněž zesílil dodávky zbraní a do Damašku vedle humanitární pomoci rovněž vysílá „vojenské poradce“. Vzato postupně, lze asi konstatovat, že ať už Rusko vyslání vojenské techniky a „vojenských instruktorů“ zdůvodňuje potřebou pomoci Damašku, výstavba a rozšiřování základen kolem Latakie musí nutně vyvolávat znepokojení Turecka, protože se tyto plány otevřeně kříží se stále ještě „žijícím“ potřebou Turecka vytvořit na severu Sýrie „nárazníkové pásmo“ s bezletovou zónou coby bezpečné útočiště pro „jeho“ džihádisty. Oficiálně to má ovšem být bezpečný prostor pro uprchlíky, jimž by přímo na místě prý mohli pomáhat také britští vojáci. (Tento nápad premiéra Davida Camerona nicméně může být jen slovem, které pro vypustí, aby se jen tak nemlčelo, tím spíš, že do čela britských labouristů byl zvolen „marxista“ Jeremy Corbyn a na britské vnitropolitické scéně se tak po dekádách může konečně objevit skutečný rozdíl mezi „pravicí“ a „levicí“ – Corbyn se s Cameronem shodne možná tak na (negativním) postoji k EU, ale v otázce Blízkého východu nebo izraelské okupace Palestiny přichází zcela nový vítr.) Nicméně, k Turecku, které prezident Erdogan podle opozice vede k občanské válce, se vrátím někdy v týdnu.         

Co se týče Izraele, jeho obavy jsou obdobné. Izrael vedle podpory teroristů čas od času zaútočí na pozice syrské armády na jejím území, přičemž zatím poslední nálet mířil na pozice dělostřelectva pouhých 45 kilometrů od Damašku. Jak ale nyní připomíná třeba libanonský Al Achbár, ruská vojenská přítomnost v oblasti – a nové dodávky protileteckých zbraní – mohou syrský vzdušný prostor pro izraelské nálety uzavřít. Vzhledem k tomu, že izraelské letectvo je jediné, kdo útočí na cíle syrské vlády, zdá se být bez jakýchkoli pochyb, proč Rusko do Sýrie dodává mimo jiné i protiletecké systémy Pancir. Izraelský portál Ynet sice tvrdí, že Izrael má s Ruskem dál srdečné vztahy a obě země „nejsou uprostřed studené války“, otázkou je, jaká je realita. Jinými slovy, dvě potenciální základny na břehu Středozemního moře mezi Tureckem a Izraelem mohou z krátkodobého hlediska opravdu sloužit boji proti Daeši – nebo „neopakování libyjského scénáře“, jak oficiálně tvrdí Rusko -- z toho dlouhodobého k vytvoření nové vojenské a strategické rovnováhy v oblasti.

Pátou válku v Sýrii a Iráku vedou Spojené státy a směřují ji proti Daeši, ale současně proti jeho úhlavnímu nepříteli, tedy převážně ještě baasistické vládě v Damašku. Není samozřejmě zcela jasné, jak lze vést dvě války proti dvěma armádám, které si jdou vzájemně po krku, nebo lépe, jak vlastně útočit na jednu z nich, aniž by přitom ta druhá z těchto útoků neprofitovala. Třeba New York Times tvrdí, že americké letectvo bombarduje Daeš při jakékoli příležitosti, s výjimkou situací, kdy je Daeš zapojený do přímých bojů se syrskými vládními vojsky, aby se tak „předešlo dojmu, že USA napomáhají vůdci, po jehož svržení Obama volal“. Z toho ale lze ale vyvodit závěr, že si USA ponechávají Daeš coby nástroj ke svržení Asada. Na druhou stranu ale Amerikou vycvičená (a neslavně rozprášená) padesátka „umírněných rebelů“ měla zase za úkol bojovat proti Daeši a nikoli Asadovi. Závěry jsou pak logicky přesně opačné. V každém případě, od zahájení Obamovy „války proti Islámskému státu“ za pár týdnů uplyne rok a za tu dobu Pentagon podnikl 6700 náletů a utratil čtyři miliardy dolarů, aniž by Daeš nějak výrazněji utrpěl.

Kdo je tedy skutečným nepřítelem USA v regionu: Asad, Daeš, oba nebo nikdo z nich? Na tuto otázku zatím komplexní odpověď neexistuje, protože ji nenabízejí ani „insideři“ z Washingtonu – co hlas, to názor a výsledkem je kakofonie. Skutečnost, že i USA už nyní potvrzují, že Daeš běžně vyrábí a používá chemické zbraně, na této nerozhodnosti nic nemění. Přinejmenším na první pohled.

V minulém blogu jsem zmínila analýzu Garetha Portera o mantinelech americké zahraniční politiky na Blízkém východě, která je fakticky svázaná miliardovými zájmy vojenskoprůmyslového komplexu a dalších lobbistických skupin. V této souvislosti je ovšem zajímavá analýza portálu Conflicts Forum, která se opírá o dnes už legendami opředená květnová Kerryho jednání v ruském Soči, kde s Lavrovem a Putinem diskutoval nejen o Ukrajině. Conflicts Forum nadhazuje možnost, že se Obama spolu s Kerrym – oba stojící mimo zbrojařskou lobby – právě od té doby snaží poukazovat na ruskou diplomatickou ofenzívu, aby svým tradičním spojencům v regionu, tedy Turecku, Izraeli či Saúdům, vysvětlili postupnou změnu americké politiky. Saúdy tak přesvědčili, aby kývli na jadernou smlouvu s Íránem, Izraeli zkoušejí „zacpat ústa“ sliby zbraní za další miliardy, syrským Kurdům z YPG napomáhají, aby sami uzavřeli zásobovací linie Daeše na turecko-syrských hranicích, Ankaře na just, aniž by jim moc vadilo, že YPG bojuje společně se syrskými vládními oddíly… Je to všechno hodně spekulativní, ale jako myšlenkové cvičení dokonalé, a co víc, tato analýza nabízí skvělý pohled na provázanost všeho, co se na Blízkém východě odehrává.      

Faktem ale je, že právě po Soči Rusko nabídlo svou „náruč“ i do té doby nepřátelským Saúdům a „poceluj“ byl opětován, načež se v Moskvě od té doby už protočili lídři většiny blízkovýchodních zemí včetně Západem a Tureckem financované syrské opozice. Vladimir Putin pak na počátku září konstatoval, že usiluje o vytvoření „svého druhu mezinárodní koalice k boji proti terorismu a extremismu“. Je jasné, že bez dohody s USA míru v Sýrii dosáhnout nelze, což může naznačovat, že určitá míra nevyslovené spolupráce mezi Moskvou a Washingtonem musí existovat, protože bez tichého souhlasu Bílého domu by nemělo smysl o budování nějaké koalice vůbec nahlas mluvit.

 

Bulharské kudykam

Evropa má oproti Spojeným státům ruce mnohem volnější. Rakousko a Španělsko se vyslovily pro to, aby Západ do své dosud neslavně bojující koalice proti Daeši přibral i Bašára Asada, Británie zašla ještě dál a konstatuje, že Asad už může být dokonce součástí budoucí „přechodné vlády“. Nově se k nim na konci týdne přidalo Německo, podle něhož nelze zpochybňovat nutnou účast Ruska a Íránu při řešení syrské války, přičemž je podle něj nezbytné normalizovat vztahy s Ruskem poničené kvůli ukrajinské krizi. Berlín – až po uši v uprchlických vlnách – byl ochoten tomuto problému vyčlenit i část víkendové „normandské čtyřky“ jinak až dosud svolávané výlučně kvůli Ukrajině. Šéf německé diplomacie Frank-Walter Steinmeier přitom fakticky podal přihlášku do Putinovy „mezinárodní protiteroristické aliance“, když varoval, aby Rusko v Sýrii nic nepodnikalo samo. (Kyjev při pohledu na měnící se zájmy svých dosavadních patronů propadl panice: Premiér Jaceňuk upozornil Západ, že Rusové v Sýrii chtějí „změnit celou geopolitiku“, a zdůraznil, že Západ musí Ukrajinu považovat za svou prioritu…) Není jasné, co bylo při jednání „normandské čtyřky o Ukrajině“ vlastně řečeno přítomnému kyjevskému ministrovi zahraničí Pavlu Klimkinovi, ale Steinmeier poté v každém případě oznámil sílící podporu mezinárodní kontaktní skupině, která by válku v Sýrii začala vážně řešit.

Je příznačné, že zatímco suverénní státy EU volí suverénní politiku, ty méně suverénní se ocitají v problémech. Příkladem budiž Bulharsko, které na rozdíl od Řecka pod americkým tlakem odmítlo povolit přelet ruských dopravních letadel do Sýrie. I v tomto případě se ovšem ukázala rozpolcenost americké politiky – ministerstvo zahraničí USA prý donutilo Bulharsko k zákazu přeletů, aniž by o svém rozhodnutí ovšem vůbec informovalo Baracka Obamu. Sofia poslechla, ale současně vyjádřila naději, že se přece jen jednou dostane na trasu ruských plynovodů v Evropě, nebo že alespoň rozšíří obchod s Íránem… Řecku se od Ruska dostalo uznání, copak se asi dostane Bulharsku? Ruská armáda už přitom beztak začala do Sýrie létat přes Irák a Írán.

 

A jedno opravdu zásadní PS: Bašár Asad se prý chystá do Káhiry, což by byl opravdu zásadní průlom po čtyřech letech snah (Saúdy ovládané) Ligy arabských států Sýrii izolovat. Egypt se k tomu navíc se Sýrií dohodl, že diplomatické vztahy budou obnoveny na úroveň před krizí. Francie, která chce zrušit sankce proti Rusku ještě letos, prý zase z Moskvy dostala souhlas k odprodeji jednoho Mistralu – „náhodou“ zrovna -- Egyptu (a druhého Indii) i s ruským technickým vybavením na palubě…

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 14 Září 2015 08:32 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz