Válka proti teroru: bludiště křivých zrcadel

Email Tisk PDF

Halasně vedený boj proti islámským radikálům při pohledu na realitu přináší víc otázek než odpovědí. Jediné, co se rýsuje, jsou války bez konce.



 

 

Loni v létě Barack Obama zahájil svou „válku proti terorismu“, konkrétně proti Islámskému státu (Daeš). Pravidelní čtenáři tohoto blogu vědí, že krátce na to, loni v září, se objevily první zprávy o tom, že kořeny Daeše lze vystopovat do Camp Bucca, amerického vězení v Iráku (český mainstream si toho „všiml“ až nyní), nedávno se pak ukázalo, že tajná služba amerických ozbrojených sil na Daeš -- coby nástroj ke svržení Asadova režimu v Damašku -- „sázela“ už od roku 2012, což samozřejmě celou válku proti IS „lehce“ zpochybňuje. Tím spíš, když penzionovaný generál Jack Kean při senátním slyšení popsal americké nálety proti IS následovně: „Pětasedmdesát procent náletů, které v současnosti provádíme, končí tím, že se naše letadla vracejí, aniž by shodily bomby, většinou proto, že nemohou najít cíl nebo ho nejsou s to přesně identifikovat.“

Nový pohled na americkou „válku“ proti IS nyní ve dvou textech na Bloombergu (tady a tady) nabídl Eli Lake, reportér proslulý svými styky s americkým bezpečnostním establishmentem. Oba texty se točí kolem nedávného pádu iráckého Ramádí do rukou IS a v kostce sdělují, že USA měly zpravodajské informace o chystaném útoku IS; že „pravidla účasti“ v bojích americké nálety znemožnila; že irácké jednotky v Ramádí neměly dostatek zásob a před očekávaným útokem IS si musely určité druhy munice dokonce kupovat na černém trhu; že americká komanda ze základny vzdálené 100 kilometrů nedostaly povolení do bojů zasáhnout nebo že v rámci Obamovy už skoro rok trvající války jsou pravidla nastavena tak, že IS jen neustále rozšiřuje „svá“ území. U Ramádí přitom americké letectvo umožnilo konvojům IS v otevřeném terénu se přiblížit k městu a nezaútočilo na ně; terčem náletů se stalo jen pár dodávek a nákladních vozů a penzionovaný plukovník, který sloužil coby poradce u generála Petreause, pro Lakea shrnuje: „Útoky byly odměřené, mnohé cíle zůstaly stranou pozornosti, byť mohly být zasaženy. Očividně jsme neudělali dost, abychom zasáhli, narušili a porazili nepřítele, když se pohyboval většinu času v otevřeném terénu.“ Takto nějak tedy Ramádí „padlo“ do rukou Islámského státu, v době, kdy pro navádění na cíl americkému letectvu navíc stačilo sledovat „hloupá“ selfie bojovníků IS.

A nad takto podivně nastavenou válkou/neválkou se vznáší bezpočet pustých slov, nebo rovnou keců, chcete-li. Třeba ministr obrany USA Ashton Carter má za to, že Iráčanům (vycvičeným americkou armádou) chybí „vůle bojovat“ a na základě debaklu u Ramádí chce vycizelovat novou strategii – byť debakl nastavením „pravidel“ sám spoluzavinil. Náměstek ministra zahraničí Tony Blinken soudí, že USA ve válce proti IS vítězí, avízuje „dramatickou eskalaci“ útoků, a holedbá se 10 tisíci zabitými bojovníky IS. Generál Petreaus si ale myslí, že USA v boji proti IS „asi nevítězí“ (a on to musí poznat, protože už sám prohrál s Talibanem). Bílý dům pro jistotu tvrdí, že se vůbec necítí být zodpovědný za bezpečnost Iráku, čímž ovšem zpochybňuje svou i byť jen teoretickou válku proti IS. K tomu Pentagon ujišťuje, že nedávné masakry v šíitských mešitách v Saúdské Arábii neznamenají, že by IS pro Saúdy představoval větší hrozbu (nejspíš proto, že saúdská pobočka IS vyzývá k „očistě“ poloostrova jen od šíitů). A hlavně, Islámskému státu přece beztak pomáhá Sýrie, takže je to všechno beztak Asadova vina (byť zdroj této informace, tedy „americké velvyslanectví v Sýrii“, neexistuje). Šéf amerického senátního zahraničního výboru Bob Corker má pro změnu za to, že Obamova „válka“ proti IS má jen posílit Írán a jeho spojence v Sýrii. Obamův zvláštní válečný vyslanec generál John Allen odhaduje, že válka proti IS bude trvat „generaci a možná i déle“, což při pohledu na realitu může být i pravda, a k tomu uklidňuje domácí jestřáby, aby nepanikařili, když americká armáda podporuje v Iráku Íránem podporované šíitské milice a ty začínají opanovávat situaci… Názory. Kecy. Nehodící se škrtněte.

Generál Kásim SulajmáníSvé si o podivné americké válce proti IS myslí i Írán, který už měsíce viní Pentagon, že jeho letectvo záměrně „omylem“ shazuje zásoby na irácká území ovládané Daešem. Teherán k tomu oznámil likvidaci „několika buněk a týmů“ IS na svém území a ministr obrany Hosejn Díhkuán otevřeně obvinil USA, že vede proti Íránu válku v zastoupení – s využitím právě fanatiků z IS. A charismatický íránský generál Kásim Sulajmání k tomu připomíná, že Ramádí padlo kvůli USA, jimž „chybí vůle“ bojovat proti IS. „Proti IS bojuje jen Írán,“ zdůrazňuje generál.

Pak je tu ještě Turecko, americký spojenec z NATO. Po dlouhých měsících se obě země nedokázaly domluvit na společném výcviku mýtických „umírněných“ syrských rebelů, kteří by podle USA měli bojovat proti IS a ne proti Asadovi, a bezvýsledně dopadl i společný plán na vyhlášení bezletové zóny na severu Sýrie. USA zároveň nejsou s to donutit (pokud ji tedy k něčemu vůbec nutí) Ankaru, aby ukončila vztahy s Islámským státem v Sýrii, jemuž turecká tajná služba předala zásilku zbraní a nechala se přitom natočit na video. (Deník Gumhuriet, který zprávu zveřejnil, je nyní prošetřován kvůli podpoře terorismu…)

A jak do toho všeho zapadá třeba snaha USA vyzbrojovat přímo irácké sunnitské kmeny, byť tytéž kmeny vyjadřují podporu Daeši?

A zapadá do toho všeho třeba také jeden z velitelů speciálních oddílů uzbecké armády, který si prošel výcvikem nejprve v Rusku a pak i třemi turnusy výcviku v USA, nyní v Sýrii přešel na stranu Islámského státu a slibuje džihád proti Rusku i USA?

A co libanonští křesťané, kteří se přidávají k šíitskému Hizballáhu, aby bojovali proti Islámskému státu, když už to nikdo jiný nedělá?

Co lze z toho všeho asi tak vyvodit?

Matrix.

 

Al Kajda, náš přítel

Z hlediska novinových titulků je hlavním nepřítelem lidstva dál Islámský stát, což je skvělá příležitost pro jeho stejně fanatické konkurenty. Po nedávném rozhovoru syrského teroristy Zahrána Allúše pro americkou agenturu McClatchy´s se katarská Al Džazíra pustila do popularizace Al Kajdy a ve dvou rozhovorech dala prostor jejímu šéfovi. Abú Muhammad Golání, lídr syrské odnože Al Kajdy, která působí pod hlavičkou Fronty al Nusrá, před kamerou tvrdil, že jeho bojovníci jsou umírněnou alternativou Islámskému státu a přitom ujišťoval, že Al Kajdou ovládaná Sýrie se nestane nástupištěm k útokům proti Západu. Přitom ale nevyloučil možnost útoků proti USA, pokud americké stíhačky budou útočit na cíle Al Kajdy, neb ta má „právo na sebeobranu“. Podle Góláního je pád Damašku „už blízko“, ale prý před Al Kajdou stojí i nesmiřitelný boj s Islámským státem, který se vzdálil alláhovi a jeho chalífát je nelegitimní či co, takže vlastně „světové společenství“ i Kajda mají stejného nepřítele, čili jsou vlastně na stejné lodi… Al Džazíra aktuálně opravdu „jede“ masivní propagandistickou kampaň ve prospěch Al Kajdy, oslavuje způsoby, jakým se kajdisté údajně chovají k náboženským a jiným menšinám na „osvobozených“ územích, jak v potu tváře a o kousku suché chlebové placky bojují za své vysoké principy mravnosti, a v diskusích přítomní zástupci washingtonského WINEP vesměs souhlasí, že Fronta al Nusrá je vlastně přijatelná umírněná politická síla.

Už jen samotný „slib“ neútočení proti Západu je bizarní, tím spíš, že fundamentální islám operuje s pojmy záhir a bátin, čili v praxi s tím, co se má říkat navenek a co se má nechat pod pokličkou. Četné analýzy přitom ale jasně prokazují, že syrská Al Kajda je plně podřízena „princovi“ Ajmánu Zavahrímu, kterého si coby svého nástupce vybral sám arciďábel Usáma bin Ládin. Že by tedy 11. září už bylo zapomenuto a odpuštěno? Nebo má snad být zopakováno? Mimochodem, americký senátor Rand Paul požaduje odtajnění 28 stránek z vyšetřovacího spisu o 11. září, které popisují saúdskou stopu v celém tehdejším masakru. A vlastně, pokud je Al Kajda už jen umírněnou politickou silou, proč západní tajné služby dál špiclují všechny a plošně? Jistě, kvůli IS… A kdo přijde poté, co bude IS oficiálně shledán přijatelným?

Al Kajda i Islámský stát jsou financovány z valné části ze Saúdské Arábie a Kataru, Izrael pro změnu asistuje syrským kajdistům z Golanských výšin, neb sází na to, že pro sunnitské fanatiky je větším nepřítelem šíita než žid. Není jasné, jak dlouho tato slepá víra může vydržet, ale své podivné ovoce už nese. „Změna politiky přivedla Saúdskou Arábii a Izrael do nového strategického svazku,“ shrnuje New Yorker v době, kdy izraelští činitelé mají sice strach z budoucnosti, kterou by představovala islamisty ovládaná Sýrie, ale přitom opakují saúdské mantry o faktickém zániku syrské armády nebo o tom, že Rusko ponechává Asada jeho osudu. (A izraelské zbraně byly mimochodem nalezeny i v budově saúdského velvyslanectví v jemenském San´á.) A táž Al Kajda, které Izrael aktuálně pomáhá v Sýrii, přitom pracuje i s know-how tunelářských expertů z palestinského Hamasu, proti němuž Izrael pro změnu pravidelně pořádá masivní vojenské operace s tisícovkami civilních obětí.

A Barack Obama varuje Izrael, že pokračující odpor proti americko-íránské jaderné dohodě připraví židovský stát o „důvěryhodnost mírotvůrce“.

A Turecko vysílá do Kataru vojenské oddíly, aby chránily tamní královskou diktaturu i s její Al Džazírou.

Co lze z toho všeho asi tak vyvodit?

Diagnóza.

 

Logika Telegrafu

V poslední době soustředěně přibývá zpráv o blížícím se konci Asadova režimu, který prý už přišel o unavenou armádu, ve vrcholném vedení probíhají čistky, znovu se objevují obvinění z chemických útoků atd atp. Většina těchto příběhů je zdrojově dohledatelná v propagandistických saúdských médiích, které patří jen členům královské rodiny, ale někdy lze přece jen najít i samostatnou tvůrčí práci. Třeba britský Daily Telegraph na počátku května s odvoláním na nejmenované zdroje informoval o zatčení šéfa syrské rozvědky Alího Mamlúka. Když se pak Mamlúk dva dny na to objevil v televizi po Asadově boku, reagoval deník kreativně: „Záběry na Mamlúka neznamenají, že nebyl odstraněn. Náš článek ho možná přivedl zpátky k životu!“ Jinými slovy, Damašek po čtyřech letech války se tak bojí toho, co o něm napíší v Telegraphu, že z vězení zpátky vytáhne odsouzence na smrt… A ruský letoun, který do Sýrie přivezl humanitární pomoc a zpátky měl odvézt na 90 občanů Ruska a dalších států SNS, kteří „o to projevili zájem“, v západním, konkrétně izraelském podání odvezl „přes stovku ruských specialistů“, což ve výsledku přece znamená, že Moskva od Damašku odtahuje svou pomocnou ruku

S neprůstřelnou „logikou“ Telegraphu a v záplavě propagandy je poměrně složité udělat si obrázek o realitě. Na druhou stranu lze ale podle všeho mít za reálné, že Damašek po sérii porážek v okrajových oblastech území, které kontroloval, opevňuje území klíčová a připravuje protiofenzívu, a to především Bojovníci Hizballáhus pomocí šíitských mechanizovaných brigád z Libanonu a možná i přímo Íránu. Spolupráce mezi oběma zeměmi je dál pevná a dál počítá s velkorysou finanční pomocí Sýrii, lídr Hizballáhu Hasan Nasralláh už oznámil vojenské operace po celém území Sýrie a jeho hnutí vyslalo do Sýrie na 5000 ozbrojenců a verbuje další šíity, přičemž utváří i dobrovolnické oddíly drúzů a křesťanů: „Když padne Asad, prohrajeme i my,“ prohlašuje Nasralláh. Už dnes přitom oddíly zahraničních šíitských žoldnéřů na Asadově straně – iráckých, íránských, afghánských či pákistánských – čítají na 15 tisíc mužů a lze mluvit o přípravě mohutné vládní protiofenzívy. Nově utvářenou „armádu“ má na povel legendární velitel íránských Revolučních gard Kásim Sulajmání a cílem je podle všeho porazit džihád všech odstínů a vrátit k životu možnost politického řešení konfliktu. A Sulajmáního kolega admirál Alí Fadáví všem zúčastněným připomíná, že íránské balistické rakety svým doletem pokrývají celý Blízký východ… Mezitím se v Moskvě objevila irácká delegace v čele s premiérem Abádím, znechucená z amerického „boje“ proti IS, situace na bojišti nutí Damašek s Bagdádem k větší spolupráci, a mocenské mapy regionu se znovu plynule mění. Z tohoto pohledu se nezdá být jediný důvod, proč by mělo Rusko přestávat Damašek podporovat.

A do toho všeho v Rusku zahovořili o tom, že Putin může „využít svého ústavního práva“ a použít vojenskou sílu v zahraničí. Je za podobnými varováními jen eskalace situace na Ukrajině?

Co lze z toho všeho asi tak vyvodit?

Matrix.

 

PS.

Když už padla zmínka o politickém řešení konfliktů, jemenští Húthíové z hnutí Ansaralláh kývli na červnová mírová jednání se Saúdy, kteří se mezitím ovšem zřekli většiny svých původních podmínek, mezi nimiž vévodil požadavek návratu uprchlého a dobrovolně rezignovavšího prezidenta Hádího do čela Jemenu. Otázkou ovšem je, co dnes fakticky pojem „Jemen“ ještě znamená, neboť ve válečném chaosu se chopili šance jihojemenští separatisté, po čtvrt století sjednocení ovládli některá města „své země“ a rozhodně jen u toho skončit nechtějí. Snaha Saúdů ukázat svou sílu a udělat pořádek na svém jemenském „zadním dvorku“ tak zatím stála život přes 4000 lidí, 16 milionů Jemenců více méně plošné bombardování připravilo o pitnou vodu, a proměnila chudý Jemen v ještě chudší a zničený Jemen. Saúdská agrese je z hlediska mezinárodního práva zcela ilegální, způsobila humanitární katastrofu, nicméně to nebrání EU, aby tmářské Saúdy a celý diktátorský Perský záliv neujistila o tom, že jsme na jejich straně

Takže, co lze z toho všeho asi tak vyvodit?

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 05 Červen 2015 06:59 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz