Jak USA provětraly faldy Saúdům (a spol)

Email Tisk PDF

(foto observergate)Spojené státy pokračují ve své nepředvídatelné zahraniční politice, tentokrát ovšem míří vcelku konstruktivním směrem. Jako by chtěl Barack Obama těsně před vypršením svého mandátu opravdu dostát své nobelovce…



 

 

Mohl to být unikátní summit diktátorů, pardon, Rady pro spolupráci zemí v Perském zálivu (GCC), s hlavním demokratem planety, ale nakonec se to zvrtlo. Nebyla na něj ta správná nálada. Pokazilo ji sbližování Washingtonu s Teheránem i slova někdejšího náčelníka amerického generálního štábu Mike Mullena, který krátce před tím prohlásil, že jaderná dohoda s Íránem „férověji vybalancuje americký vliv“ na Blízkém východě. USA podle něj totiž „potřebují přehodnotit veškeré vztahy v regionu, především vztahy se státy ovládanými sunnity. Sblížení s Íránem může proto vylepšit rovnováhu našich snah předejít sektářskému rozdělení.“ Admirál Mullen jinými slovy připustil, že se GCC, dlouholetí vazalové USA v arabském světě, snaží uzamknout Washington do nekonečné konfrontace s Íránem, což je sice v zájmu zmíněných vazalů, ale nikoli už v zájmu USA. Proč by ale USA musely dál setrvávat v alianci třeba se Saúdy a výměnou za jejich podporu v regionu mimo jiné útrpně přehlížet saúdskou „stopu“ například v 11. září? Proč by si USA nemohly „uvolnit ruce“?

Právě v takové atmosféře se měl Barack Obama v Camp Davidu setkat s despoty z GCC, ale nakonec se ze summitu stalo jen setkání „hlav delegací“. Vcelku podle očekávání totiž nebyl zastoupen Omán, který beztak často stojí mimo GCC a s Íránem udržuje pragmatické vztahy, za to aktuální saúdský vladař Salmán nepřijel na protest proti blížící se americko-íránské dohodě a pocitu, že USA začínají v regionu hrát podle íránského, tedy šíitského scénáře. Cosi podobného pociťuje i Kuvajt a pochlapil se také saúdský vazal (a tím pádem americký podvazal) Bahrajn, jehož emír Hamad bin Íssa Chalífa dal před Obamou přednost přehlídce koní ve společnosti anglické královny, v jejichž očích jeho despotičnost očividně ustoupila lásce ke koním. Je přitom ironií, že v Bahrajnu kotví 5.flotila amerického válečného námořnictva a nový rozpočet Pentagonu teoreticky počítá s jejím přestěhováním. Už jen ta představa u členů bahrajnské královské sunnitské rodiny, která represemi ovládá většinové šíitské obyvatelstvo, vyvolává husí kůži a strach z budoucnosti.

Washington neúčast několika feudálů „spolkl“, tím spíš, že rozdílné názory na Írán nebo aktuálně i na válku v Sýrii mezi Washingtonem a GCC nejsou žádným tajemstvím. Monarchie z Perského zálivu se bojí sílícího vlivu Íránu a po USA požadují „neprůstřelné“ záruky své bezpečnosti a sliby, že americký patronát bude pokračovat. Ve finále tak vůbec nedošlo na kritiku lidskoprávní hrůzy v Saúdské Arábii, jak to po Obamovi požadovali arabští aktivisté, naopak, jednání v Camp Davidu se (ke spokojenosti amerických zbrojních koncernů) proměnilo ve svého druhu zbrojní veletrh k pokrytí feudálního pocitu bezpečí, a to včetně vyhlídky na „raketové deštníky“. K tomu bylo na závěr přijato Společné prohlášení plus Dodatky, v nichž se USA zavázaly Perský záliv (i vojensky) bránit proti případným hrozbám, uvést smlouvu s Íránem do podoby, která nebude GCC tolik zneklidňovat a společně podkopávat íránské „destabilizační aktivity“, ať už tím míněno cokoli.

Z takto formulovaných dohod se zdá, že Washington se nezavázal k ničemu, co by tu už nebylo, a přitom dosáhl svého – GCC nebude pro dohlednou dobu sabotovat jadernou dohodu s Íránem a přílišné povinnosti nevyplývají ani ze slíbené vojenské pomoci, protože monarchiím GCC, pokud se nerozpadnou samy a zevnitř, žádná reálná vnější síla nijak zásadně nehrozí. A co víc, Obama nevyhověl požadavku Saúdů a zmíněné záruky jim nedal písemně. GCC se ale naopak zavázala, že bude s USA „předem konzultovat plánování vojenských akcí mimo hranice GCC“, čímž si Washington pojistil, že ho ropní šajchové nezatáhnou do dalšího vojenského dobrodružství typu současné saúdské agrese v Jemenu. Neslavně tak – přinejmenším oficiálně -- končí i megalomanská „doktrína“ saúdského krále Salmána, který chtěl prosadit cosi jako „sunnitskou nadvládu“ nad celým Blízkým východem bez ohledu na názor Spojených států.

 

GCC na ústupu

Barack Obama podle všeho tedy uspěl se svým plánem přesvědčit GCC, že jaderná smlouva s Íránem bude v jejich „bezpečnostním zájmu“, přičemž nejspíš argumentoval stejně jako v rozhovoru pro saúdský královský rodinný list Asharq al-Awsat, když před Camp Davidem konstatoval, že podpis smlouvy s Íránem může vést k „větším investicím do íránské ekonomiky a k větším příležitostem pro íránský národ, což posílí pozice umírněnějších lídrů v Íránu“. Mimochodem, na zrušení sankcí a obnovení obchodu s Íránem už se těší i státy Evropské unie, přičemž jen Německo má za to, že by investice do íránské ekonomiky mohly dosáhnout 100 miliard dolarů ročně.

Nicméně, zpět na Blízký východ. Společné prohlášení z „nesummitu“ Saúdům výslovně zakazuje další podporu teroristickým skupinám v Sýrii „jako je Fronta al Nusrá“. USA a GCC se navíc s ohledem na všechny regionální války, tedy v Iráku, Libye, Sýrii a Jemenu, „rozhodly přijmout řadu principů, včetně společného uznání, že tyto konflikty nemají vojenského řešení a lze je řešit jen politickými a mírovými prostředky; uznání svrchovanosti všech států a nevměšování v jejich vnitřní záležitosti“. Podobně Společné prohlášení mluví i o Jemenu, nad nímž po pětidenním „humanitárním“ příměří (během něhož Saúdové dál útočili a zabíjeli) znovu začalo bombardování v plné síle: „Je třeba rychle přejít od vojenských operací k politickému procesu“, což je formulace, která jako by byla opsána od jemenského rebelského Ansaralláhu.

Celkově se zdá být až překvapivé, jak snadno si Saúdové, Katar a další fundamentalistické monarchie z Perského zálivu nechaly provětrat faldy, i když na druhé straně je jasné, že jim většinou zbývá jen máloco víc, než brát to, co jim USA nabízejí. Barack Obama dal jasně najevo, že se soustředí na zlepšení vztahů s Íránem, a nové osy „vzdoru proti Íránu“, tedy Saúdům a Turecku, tak zbývá do party případně „jen“ Izrael. Není ovšem jasné, jaký by měl tento jen těžko kompatibilní trojúhelník naději na úspěch, obzvláště s ohledem na přetrvávající krizové vztahy mezi Barackem Obamou a premiérem Benjaminem Netanjahuem.

Nicméně, je zřejmé, že závazky, které na sebe hlavní sponzoři teroristů na Blízkém východě, tedy Saúdové a Katar, v Camp Davidu přijali, se nemusejí od slov k činům dostat nijak rychle. Ve skutečnosti se budou moci feudálové obou diktátorských monarchií ohánět tím, že „oni nic“, že to případně „jen“ nějaké wahhábistické nadace dál posílají peníze a zbraně džihádu do Iráku a Sýrie, a že si na ně na svatého Dyndy došlápnou. Rozhodující bude podle všeho pokračující válka v Sýrii – padne-li Damašek, padne vše, co prozatím ještě dávalo smysl. Podle islámské tradice má Damašek mimořádný význam – fundamentalističtí muslimové věří, že pokud dobudou Damašek, pak jim už u nohou leží celý svět. Islámskému státu (se západními zbraněmi) by to mezi ortodoxními muslimy neuvěřitelně posílilo rating a mezi ostatními i politickou váhu. Z této pozice už by se mohl vrhnout i na ruku, kterého dosud v rámci svých velikášských politických cílů poctivě krmila – na Saúdskou Arábii. A ve finále pak bude IS vládnout sunnitskému světu jako jediný…

Na první pohled je to představa paranormální, na druhý už reálnější. ALE, lze předpokládat, že si Teherán bude chtít udržet svou mocenskou osu (Írán-Sýrie-libanonský Hizballáh-jemenský Ansaralláh), a udělá tedy vše pro to, aby Damašek nepadl do rukou Saúdy placených fanatiků. Ve výsledku je – po čtyřech letech -- na obzoru další eskalace války, protože některým regionálním hráčům, míněna hlavně Saúdská Arábie, jde o prosté přežití. Dokud tento boj nedospěje k vyčerpané stabilizaci, nepřestane.

 

Spousta otázek

V této souvislosti bude mnohé záviset na tom, jak se v konfliktu v Sýrii znovu zorientují světové mocnosti USA, Rusko a v jejich závěsu i Evropská unie. A poslední dny naznačují, že americký trend „otočky o 180 stupňů“ nabírá na obrátkách. Washington v půli března připustil, že mu nevyšla další „arabská“ válka, a tak je prý ochotný jednat i s Bašárem Asadem, kterého chtěl před časem za každou cenu zlikvidovat, stejně jako Saddáma Husajna nebo Muammara Kaddáfího. Zničení státních struktur ve dvou zemích těm chytřejším v americkém vedení napovědělo, že do třetice už šílenost s uvedením džihádu na trůn (navíc přímo na hranicích s Izraelem) nelze dopustit, a tak se Bílý dům otáčí na obrtlíku a přitom se snaží „vklínit“ do sílící rusko-íránské osy, aby ji naklonil na svou stranu.

V posledním týdnu se objevily spekulace, že je Washington ochoten „vyměnit“ s Moskvou Ukrajinu za Sýrii, ale ruská strana podobné handly popírá. Po Johnu Kerrym a Victorii Nulandové (kvůli Ukrajině) ale v Moskvě jednal i zvláštní americký vyslanec pro Sýrii Daniel Rubinstein, a tak lze předpokládat, že se opravdu „něco děje“. Co?

Toť otázka. Uvidíme v nejbližších týdnech, jak se velmoci zachovají. Zatímco Islámský stát získává strategické body, svou vypovídající hodnotu nedávný útok amerického komanda na pouštním východě Sýrie – prý zabili šéfa „ropného průmyslu“ Islámského státu a k tomu i dalších víc než třicet žoldáků IS. Víme ale, zda je to pravda? Zatím ne. Třeba Izzat Ibrahím, který měl (sakra) skonat po americkém útoku zemřít už dávno, najednou zase cosi pronáší. A co víc, první zprávy „hvězdičku“ za dopadení lídra IS připsaly syrským vojákům, pak až Američanům. Ale co je nejzajímavější, syrská vláda proti „vstupu“ amerického komanda na „své“ území nijak neprotestovala….

Znamená to, že se USA zřekly své dosavadní politiky nevysílat do Sýrie pozemní jednotky? A znamená to, že se Rusko třeba zachová podobně? A znamená to, že Damašek už s tím souhlasí? A co budou obě mocnosti dělat do doby, než se na rozvaleném Blízkém východu sunnitské a šíitské síly znovu dostanou do jakési rovnováhy?

 

PS. A mezitím, jaksi v tichosti, bylo Palestincům krátce po dalším výročí nakby zakázáno jezdit ve stejných autobusech spolu s Izraelci. Co mi to jen připomíná? Premiér Netanjahu po pár hodinách platnosti celé opatření zrušil coby nepřijatelné

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 20 Květen 2015 10:33 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB