Válka proti Jemenu: Kdo a komu všemu kope jámy?

Email Tisk PDF

Ze summitu LASAgrese proti Jemenu: nejbohatší arabské země se s podporou nejbohatších zemí Západu pustily do jedné z nejchudších zemí světa.



 

 

 

V Jemenu je v současnosti asi 320 tisíc ozbrojenců z 11 různých frakcí, většinou jsou to mladí muži mezi 15 a 24 lety, podvyživení a špatně vyzbrojení a vycvičení, kteří nemají ponětí, kam vše směřuje, ale dobře vědí, že se blíží násilí, což znamená, že jejich nejlepším přítelem a zachráncem života se stává jejich kalašnikov, popisuje situaci Yemen Times. Oněch 11 skupin má své bašty v různých oblastech Jemenu, ale jejich třecí plochy procházejí všemi městy po celé zemi. Vznikly už ale tři hlavní aliance, přičemž v prvním táboře se spojili Húthíové, bývalý diktátor Alí Abdalláh Sálih a Írán a mohou se opřít o řadu (mapa Middle East Eye)kmenových regionů i o většinu jemenské armády. Proti nim stojí tábor prezidenta Hádího, který má podporu části separatistického Hnutí Jihu, jihojemenských klanů, části armády a Saúdské Arábie. Třetí silou je propletenec radikálních džihádistů včetně regionální Al Kajdy (AQAP) a Islámského státu. Zdlouhavý konflikt prospěje hlavně jim, protože dokážou využít všeobecného chaosu a prohloubení rozporů mezi Jemenci, soudí Yemen Times.

Generál/prezident Mansúr Hádí má sice v zádech Saúdy a celou feudální Radu pro spolupráci zemí Perského zálivu (GCC), ale podle Yemen Times nemůže zastavit postup húthijských a sálihovských bojovníků, protože sám nemá v zemi prakticky žádný vliv, nemá pod kontrolou státní ani vojenské instituce a i o zbytky institucí na jihu země ho připravují jeho jižanští „spojenci“, kteří v oblasti přebírají státní moc.         

Faktem je, že Hádí byl klíčovým hostem víkendového summitu Ligy arabských států (LAS) v egyptském Šarm al Šajchu. Bez ohledu na to, že v lednu na post prezidenta sám rezignoval a týden je fakticky na útěku ze své vlastní země, si v očích „mezinárodního společenství“ paradoxně uchoval legitimitu nejvyššího představitele Jemenu. Zatímco například ukrajinský Viktor Janukovyč podle „světa“ o funkci přišel ve chvíli, kdy uprchl z Kyjeva, šéf OSN Pan Ki-mun schválil zákonnost saúdské agrese proti Jemenu argumentem, že se koná na žádost mezinárodně uznávaného jemenského prezidenta.

Jinak se summit Saúdy ovládané LAS nesl spíše ve znamení velkých slov než činů. Hádí, který se vždy opíral o Saúdy a nyní u nich našel i azyl, obvinil hnutí Húthíů, že není ničím víc než „loutkou Íránu“ a vyzval ho ke kapitulaci, Rijád zase s poukazem na ruské angažmá v Sýrii ostře odmítl Vladimira Putina, který v poselství summitu vzkázal, že aktuální vnější agrese do Jemenu je nepřijatelná (a připomněl místo toho arabských lídrům „zapomenutou“ kauzu Palestiny). Pak se přítomné hlavy arabských států slavnostně shodly na podpoře saúdské agresi v Jemenu a na vytvoření sjednocené arabské armády, která by se soustředila výlučně na „íránskou hrozbu“, ale žádný zázrak panarabismu se nekoná, neb zůstává jen u velkých slov – nepanuje totiž shoda, kdo by velel, kdo by vše platil a tak vůbec, což ve finále vedlo ke konsenzu, že pro členy LAS je vstup do sjednocené arabské armády dobrovolný. Kdo tedy nakonec vstoupí? Třeba Omán, člen GCC, se neúčastní ani nynější saúdské agrese s tím, že dává přednost humanitární pomoci Jemencům postiženým v aktuálních bojích.

Pak už ze summitu zaznívala jen protichůdná prohlášení o možném zahájení či nezahájení pozemní operace proti Jemenu, posléze se tvrdilo, že převážně saúdské nálety na Jemen mohou trvat i půl roku, konečná formulace ale žádné časové lhůty neuvádí a mluví raději o boji až do „konečného vítězství“, které prý nastane ve chvíli, kdy Húthíové, kteří se mohou opřít o šíity tvořící až 47 procent obyvatel Jemenu, budou vytlačeni ze všech nynějších oblastí, složí zbraně a prchající prezident Hádí znovu usedne do svého jemenského křesla. Bez legitimity, kdovíjaké lokální podpory, ale „náš“.      

 

Nesmrtelný Sálih

Prchající Hádí nicméně stihl na Sinaji přilít do ohně vnitrojemenských sporů, když z postu velvyslance ve Spojených arabských emirátech odvolal Ahmada Alího Sáliha, syna svého diktátorského předchůdce Alího Abdalláha Sáliha. A právě „starý“ Sálih, který politicky padl za oběť arabskému jaru, je dnes zpátky na scéně a znovu prokazuje svou neuvěřitelnou životaschopnost. Jak připomíná Al Monitor, nynější saúdská agrese je už čtvrtým pokusem Rijádu odstranit jeho osobu a vliv z jemenské politiky, ale Sálih přežil izolaci, sankce, občanskou válku i atentáty, a nyní se dokonce spojil se svými dávnými nepřáteli Húthíi v boji proti svému někdejšímu zástupci Hádímu.    

Třiasedmdesátiletý Sálih je – stejně jako Húthíové – zaidistický šíita a do jemenské armády vstoupil v roce 1958. V jejích řadách v 60. letech bojoval po boku egyptských oddílů proti zaidistickým roajalistům podporovaným Saúdskou Arábií, a v roce 1978 se stal prezidentem Severního Jemenu poté, co byl jeho předchůdce zabit při atentátu, který zorganizovalo komunistické vedení tehdejšího Jižního Jemenu. Sám Sálih přežil ještě několik pokusů o atentát a v roce 1990, po rozpadu Sovětského svazu, který by dál na jihu Jemenu držel komunisty u moci, dokázal Jemen sjednotit. Následně Sálihův Jemen jako jediný v Radě bezpečnosti OSN podpořil Saddámovu invazi do Kuvajtu, přičemž ho Saúdové podezřívali, že uzavřel s Bagdádem tajnou dohodu o obnovení jemenské svrchovanosti nad provinciemi, o něž Jemen přišel ve válce se Saúdy v roce 1934. Za spojenectví s Irákem Saúdská Arábie vypověděla asi milion jemenských gastrabeiterů a jejich rodiny, v naději, že tím vyvolá v Jemenu sociální bouře a následně i Sálihův pád. Nic. V roce 1994 Saúdové penězi i zbraněmi podpořili marxistické povstání na jihu Jemenu, ale Sálih tuto rebelii potlačil, znovu ovládl Aden a ponížil Saúdy znovu. Po útoku Al Kajdy na americký křižník USS Cole v adenském přístavu v roce 2000 Sálih zprvu mluvil o tom, že překazil americký plán obsadit toto strategické město, ale vzápětí slíbil boj proti Al Kajdě, a tak ho George W. Bush přivítal do řad „válečníků proti teroru“.      

Po protestech inspirovaných arabským jarem Sálih, živoucí symbol korupce a brutality, čelil nejen lidovému odporu proti své vládě, ale v červnu 2011 byl těžce raněn při pumovém útoku. Léčil se v Saúdské Arábii a USA, načež neochotně předal moc svému zástupci Hádímu – a výměnou za to získal doživotní imunitu za vše, co kdy napáchal. V posledních letech ale Sálih začal podrývat Hádího moc a spojil se i s Hútjhíi, proti nimž sice kdysi vedl několik válek, ale byl pro ně „přitažlivý“ tím, že si uchoval významný vliv na Republikánské gardy a další vládní jednotky. Sálih si podle všeho navíc vychovával svého syna, dvaačtyřicetiletého Ahmada Alího, coby budoucího lídra Jemenu. Právě Ahmad Alí je prý tím, komu se podařilo postavit většinu armády proti Hádímu. Pokus „zbavit se ho“ jmenováním do čela ambasády v SAE nevyšel a mnozí Jemenci mají za to, že oba Sálihové jsou pro rychlý vojenský postup Húthíů nebo ovládnutí hlavního města San´á důležitější než Írán. To je také hlavním důvodem, proč Saúdové nyní své nálety směřují nejen na hlavní město, ale také proti základnám jemenské armády, ať už je řeč o arzenálu raket dlouhého doletu nebo o snaze zničit jemenské vojenské letectvo.  

Loni v listopadu OSN pod tlakem Saúdské Arábie proti Sálihovi – kvůli jeho spolupráci s Húthíi a prý i s Al Kajdou – uvalila sankce, zmrazila mu účty a zakázala cesty do zahraničí, ale křídla diktátorovi očividně nepřistřihla, a stejně dopadl před pár dny i saúdský nálet na Sanhán, Sálihovu rodnou vesnici (a baštu jeho stoupenců). V noci na 28. března Sálih naopak v televizi označil saúdské nálety za barbarské a vyzval k „simultánnímu zastavení palby“ a k uspořádání voleb. Slíbil, že ani on, ani jeho syn na prezidenta kandidovat nebudou, vyloučil ale zároveň možnost, že by se do čela země vrátil Hádí, tedy že dokud bude živ, Saúdové neuspějí.  

 

Bohatí proti nejchudším

(foto ABNA)Zatímco z Jemenu přicházejí další a další zprávy o civilních obětech saúdských náletů i o obětech bojů mezi různými znepřátelenými jemenskými skupinami, nepřehlednost vazeb a zájmů blízkovýchodních zemí i velmocí jen sílí.

Je příznačné, že Saúdové svou válku proti Jemenu nevyhlásili ústy krále, ale svého velvyslance ve Washingtonu, který si nyní pochvaluje, že USA jsou „velmi nápomocné“ agresi, a to politicky i logisticky. Rijád je prý „velmi potěšen“, že USA se Saúdy utvořily „společnou plánovací buňku“ pro koordinaci „vojenské a zpravodajské podpory“. Podobně Saúdům pomáhá také Británie, a to „jakýmkoli praktickým způsobem s výjimkou přímého vojenského zásahu“. Není bez zajímavosti, že se obě bašty demokracie a svobody přidávají nejen na stranu tmářských Saúdů, ale třeba také súdánského prezidenta Umara Bašíra, kterého chce jinak Západ už přes dekádu dostat před mezinárodní soud za válečné zločiny. Mimochodem, Húthíové už severně od San´á sestřelili jednu ze čtyř súdánských stíhaček, které se nynější agrese účastní, a zajali pilota (Súdán to popírá), a sestřelili už také saúdskou stíhačku u Adenu (oba piloty zachránilo americké námořnictvo).    

A zatímco Spojené státy v Jemenu stojí po boku Saúdské Arábie, jíž dodaly i mezinárodně zakázané kazetové bomby, v šíitském Iráku podporují proíránské milice v boji proti Saúdy podporovanému Islámskému státu a při tom všem dolaďují poslední detaily jaderné smlouvy s Íránem. Egypt a Spojené arabské emiráty nyní vyslaly své armády na pomoc Saúdům proti Jemenu, ale v Libyi společně bombardují pozice Islámského státu a dalších džihádistů, kteří mají podporu Turecka a Kataru, přičemž Ankara i Dauhá nyní pomáhají Saúdům válčit proti Jemenu (a především Íránu). Zájmy všech jmenovaných se navíc protínají v Sýrii, kde kajdistická Fronta al Nusrá posiluje své pozice a kam Rusko dodává další zbraně, nasmlouvané ještě před začátkem války. Syrský prezident konstatuje, že Islámský stát od počátku amerických náletů loni v létě jen zesílil, a Západem podporovaná exilová syrská opozice se už podle všeho domlouvá s Al Kajdou na tom, že do čerstvě dobytého Idlíbu u tureckých hranic přesune svou „exilovou vládu“ …(a byla odmítnuta). „Od 60. let minulého století, a možná ještě déle, nevznikla situace, kdy by arabské státy a různá hnutí byly zapojeny do tolika válek, a navíc v tak matoucích kombinacích,“ shrnuje Frederic Wehrey z Carnegieho nadace pro mezinárodní mír. A totéž platí i pro politiku USA, která je matoucí naprosto stejně. Třeba: Pentagon konečně našel asi 400 budoucích syrských rebelů, které chce vycvičit spolu s Tureckem, ale nemá prý v úmyslu je po ukončení výcviku nijak podporovat, a zatímco Turecko o dlouho avízovaném americkém výcviku pěti tisíc „umírněných rebelů“ tvrdí, že se „trochu zdrží“… Kdo a komu všemu aktuálně na Blízkém východě kope jámu (jámy) je otázka za milion.

Kromě nepřehledných vazeb a nesrozumitelných zájmů je válka proti Jemenu důkazem skutečnosti, jak zanedbatelnou roli v dnešním světě hraje mezinárodní právo, když pro útok stačí názor LAS, osobní dojem šéfa OSN a charta GCC, která umožňuje členským státům „záchranné“ operace na pomoc vládám ohroženým domácí nebo zahraniční agresí. Ne, Jemen členem GCC není.

Vlastně jediné, co lze na válce proti Jemenu uchopit vcelku snadno, je zjištění, že se nejbohatší arabské země s podporou nejbohatších zemí Západu pustily do války proti jedné z nejchudších zemí světa – jako vždy zcela jistě ve jménu demokracie a tak podobně.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 30 Březen 2015 17:08 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz