Karikaturista Willem: „Blijeme na vás všechny…

Email Tisk PDF

Několik poznámek bez ladu a skladu k teroristickým útokům ve Francii a tomu, co následovalo.

 

 

 

 



Poznámka první. Záběry na výkvět světové politiky, kterak v neděli kráčela Paříží, ruku v ruce, prý aby ukázala svou podporu svobodě projevu, byly unikátní. Není jasné, co přesně si současně představovaly ty davy – prý až 3,7 milionu – „Charliů“ v ulicích, ale politici, obhájci svobody projevu, byli čitelní dost (a pro média se nechali fotit pro jistotu v bezpečí, daleko od davů). V době korporátních médií je sám koncept „svobodných médií“ pojmem značně diskutabilním, ale naplňování pustých sloganů je přece tak snadné. Namátkou: uprostřed kráčela Angela Merkelová, kancléřka Německa, o jehož médiích podal zajímavou zprávu bývalý redaktor renomovaného FAZ Udo Ulfkotte. Francois Hollande, prezident Francie, kde soudili rappera Monsieura R za to, že v jedné ze svých produkcí nazval Francii „courou“ a vyzval k močení na Napoleona a De Gaulla (nebo na základě obav o „veřejnou bezpečnost“ zakazuje vystoupení a vězní komika Dieudonneho, který je viněn z antisemitismu). Britský premiér David Cameron; jeho vláda nařídila předloni listu The Guardian zničit hard disky s údaji od Edwarda Snowdena. Benjamin Netanjahu, premiér Izraele, jehož armáda loni při agresi proti pásmu Gazy zabila sedm novinářů, což byl druhý největší počet novinářských obětí hned po válce v Sýrii. Francois Hollande prý Netanjahuovi otevřeně řekl, ať do Paříže nejezdí, protože se obával, že celou akci promění v protipalestinskou záležitost, ale izraelský premiér neposlechl, a tak Francie na poslední chvíli k vyrovnání „skóre“ dovezla lídra palestinské autonomie Mahmúda Abbáse, který nepohodlné novináře zavírá jako na běžícím pásu. Kousek od Merkelové Petro Porošenko, prezident Ukrajiny, jemuž moc nově pomáhá udržovat cenzorské „ministerstvo pravdy“, zatímco nepohodlní novináři se stávají terči atentátů. Ahmet Davutoglu, premiér Turecka, země s největším počtem vězněných novinářů na světě. Jordánský král Abdalláh, který loni novým mediálním zákonem umlčel opozici a nepohodlné novináře posílá až na 15 let do vězení… Širší výčet „obránců svobody projevu“, kteří se sjeli do Paříže, je třeba zde, ale z výše zmíněného je nejspíš celý ten ohňostroj trapnosti patrný dost. Stejně jako orwellovsky reálná tvář západní politiky a jejích spojenců současně.

Poznámka druhá. Koncept svobody projevu jako takový nabírá stále podivnějších obrysů. V podání Charlie Hebdo to nejsou jen karikatury mířící proti islámu; třeba francouzskou ministryni spravedlnosti Christiane Taubirovou vykreslili „satirici“ coby opici – neb je afrického původu. Německo má pro změnu za to, že vyjádřením svobody projevu je i fantasmagorické tvrzení ukrajinského premiéra Jaceňuka o vpádu SSSR do Německa. A třeba „expert na islámský terorismus“ americké TV stanice Fox News tvrdí, že milionový britský Birmingham je „muslimské město, kam nemuslimové vůbec nechodí“, zatímco v „některých částech Londýna působí muslimská náboženská policie, která bije a těžce zraňuje každého, kdo se neobléká podle náboženských muslimských zvyklostí“. Premiér Cameron amerického experta označil za idiota… Jinými slovy, zdá se, že svoboda projevu v aktuálním podání chrání rasismus i veřejné lhaní a nic moc „heroického“ na tom není.

Poznámka třetí. Francie nyní mimochodem dodá Libanonu zbraně za tři miliardy dolarů a vše zaplatí Saúdská Arábie, ideologicky přímo svázaná s Islámským státem. Ponechme stranou saúdský přístup ke svobodě médií – aktuální veřejné zbičování bloggera za urážku proroka je opravdu slabým odvarem stejně motivovaného masakru v Charlie Hebdo – nicméně miliardy jsou miliardy, a tak mají nyní další západní zbraně, které poputují do Libanonu, velkou čáku skončit v rukou teroristů, neb Islámský stát se etabluje už i tam. Přesně, jako skončily americké zbraně v Iráku v rukou Islámského státu. A přesně stejně, jako západní zbraně původně prodané do Libye skončily v rukou teroristů z Charlie Hebdo. Jinými slovy, zatímco francouzský stát aktuálně halasně vyhlašuje válku „radikálnímu islámu“, bude zbraně témuž „radikálnímu islámu“ s pomocí Saúdů, hlavních sponzorů „radikálního islámu“, dál dodávat. Západ jako kdyby z masakru v Charlie Hebdo vůbec nic nepochopil, jeho myšlenkové konstrukce jsou – alespoň v tomto ohledu -- od základu vadné a přijde kvůli nim o život ještě bezpočet lidí. Vadí? Nevadí?

Poznámka čtvrtá. K francouzským obavám, že izraelský premiér Netanjahu tragédii využije pro své cíle. Na počátku ledna si izraelská ministryně pro absorpci imigrantů Sofa Landverová pochvalovala, že významně „přibývá Židů, kteří dospěli k závěru, že pro ně neexistuje jiná země“ než Izrael. „Jsem nadšená, když hledím na výsledky našich mnoha snah podpořit aliju, ale svého cíle jsme ještě nedosáhli.“ Po útocích v Paříži premiér Netanjahu s odkazem na údajně sílící antisemitismus v Evropě konstatoval, že pro francouzské Židy „nadešel čas“ k emigraci do Izraele, přičemž právě Francie aktuálně „vede“ mezi státy, odkud do Izraele míří nejvíc lidí. Nicméně po jeho projevu v synagoze přítomní lídři francouzských židovských komunit začali zpívat Marseillaisu a nikoli Hatikvu. A největší ponížení prý Netanjahu zažil ve chvíli, kdy mu ostatní politici ujeli autobusem na místo vigilie, a on zůstal na ulici sám, jen se svou ochrankou. „Netanjahu vypadal naštvaně, otráveně, zmateně, snažil se zaměstnat mluvením do telefonu nebo upravováním účesu, neustále se ohlížel, jestli tam bodyguardi stále ještě jsou. Dokonce i moderátoři francouzských televizí museli s jeho utrpením sympatizovat,“ píše Haarec o „píárové katastrofě“.  

Poznámka pátá. Vedle izraelské politiky masakru zkouší využívat také evropská krajní pravice k posílení své islamofobní „agendy“. Podle britské UKIP jsou teroristické útoky v Paříži dílem „páté kolony“ žijící na Západě, francouzská Národní fronta je zase prý jediná, kdo se může postavit „islámskému fundamentalismu na našem území“. Islám je přitom ve Francii náboženstvím chudých, bez přístupu k elitám či do médií. Většina francouzských muslimů mezitím žije na nechvalně proslulých sociálně vyloučených sídlíštích, v celkové populaci tvoří sice 12 procent obyvatel, ale současně tvoří až 70 procent všech „obyvatel“ francouzských věznic, na školách i v úřadech jsou zakázány viditelné znaky náboženství a za zakryté vlasy může následovat i vyhazov z práce.

Poznámka šestá. Zabíjejte nevěřící v USA a v Evropě. Tak by se dalo shrnout video, jímž své ozbrojence a sympatizanty loni v září oslovil Islámský stát. Reagoval tím na zahájení amerických a jiných (tedy hlavně britských a francouzských) náletů proti IS. Zdroje z EU v té době už měly také vcelku jasno – hrozba návratu zradikalizovaných Evropanů z války v Sýrii je reálná a velký teroristický útok těchto „osamělých vlků“ je „předprogramovaný“. „Bylo by trestuhodně naivní myslet si, že jiskry z konfliktu v Iráku a Sýrii, nyní ve svém čtvrtém roce, nerozšíří explozi násilí do západní Evropy,“ poznamenal nyní, po masakru v redakci Charlie Hedbo britský The Independent. „Při tisících mladých sunnitských muslimů, kteří podnikli složitou cestu do Sýrie a Iráku, aby bojovali po boku IS, bylo vždy pravděpodobné, že někteří z nich se rozhodnou demonstrovat své náboženské přesvědčení tím, že zaútočí na cíle, které považují za antiislámské, blíže ke svým domovům.“ V řadách Islámského státu v Iráku a Sýrii bojuje odhadem na 13 tisíc cizinců, přičemž až pět tisíc z nich přijelo z Evropy.  

Poznámka sedmá. Debata o výsledcích a důsledcích už 14 let trvající americké (a potažmo západní) války proti teroru se z původních bushovských propagandistických „tezí“ zatím stále ještě nikam neposunula. Místo toho se jaksi automaticky předpokládá, že by se muslimové měli za masakr „nám“ všem omluvit. Jako kdyby platil princip kolektivní viny. Nebo jako kdyby se třeba křesťané někomu omluvili za řádění ugandské Boží armády nebo za „své“ falangisty odpovědné za masakr v palestinských uprchlických táborech Sabrá a Šatíla. Nebo jako by se Židé omluvili za okupaci, nakbu a agrese do Gazy či Libanonu. Nebo jako by se snad buddhisté omluvili za masakry muslimských Rohingiů v Barmě. A mimochodem, o obou teroristech se dál píše jako o mužích „alžírského původu“, byť se narodili a byli vychováni ve Francii. Podle stejné logiky bychom měli používat obraty typu „Barack Obama, americký prezident keňského původu“.

Poznámka osmá. Po prvotních výzvách k jednotě společnosti tváří v tvář hrozbě terorismu se politici vracejí do zaběhaných kolejí a volají po větších pravomocech ke špiclování svých občanů, jako kdyby snad slídění a represe někdy byly s to nějakou ideu, tím spíš fanatickou, zastavit. Namísto občanské společnosti se tak „sjednocuje“ zatím dvanáctka evropských zemí (zatím bez ČR) na posílení práv pro digitální sledování všech svých občanů. První obětí „boje za svobodu projevu“ se tak stane právě svoboda projevu…

Poznámka devátá. NATO sice v rámci ukrajinské krize stojí proti Rusku a tento klinč vyvolává spekulace o blížící se „velké válce“, nicméně po „Charliem“ by s Ruskem rádo spolupracovalo. „Je důležité, že Rusko – náš největší soused v Evropě – a NATO jsou s to společně pracovat na důležitých otázkách, jakou je například boj proti terorismu,“ říká šéf NATO Jens Stoltenberg. „Terorismus je problém mnoha zemí, včetně Ruska. A to je důvod proč dál usilujeme o více spolupráce a konstruktivnější vztahy s Ruskem.“

Poznámka desátá. Nizozemský karikaturista ve službách Charlie Hebdo Bernard Holtrop alias Willem reagoval na všechny ty „nové přátele“, které list po masakru zničehonic získal: „Máme spoustu nových přátel jako třeba papeže, královnu Alžbětu a Putina. Fakt se musím smát. Marine Le Penová má radost z toho, že islamisté začali kolem sebe střílet. Blijeme na všechny ty lidi, kteří najednou tvrdí, že jsou našimi přáteli.“

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 15 Leden 2015 17:06 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz