Kolem Sýrie se „něco děje“ (Part II, Kyjevská spojka)

Email Tisk PDF

Mezi USA a Ruskem jako by znovu začala fungovat spolupráce, Ukrajina Neukrajina. Jinými slovy, velmoci jsou s to i při různosti názorů v mnoha bodech najít (v jiných mnoha bodech) společnou řeč.



 

 

Náznaky možného politického řešení syrské války, jak se začaly objevovat v půli prosince, nabírají přece jen reálnějších obrysů. Dnes už je jasné, že se v posledním lednovém týdnu v Moskvě sejdou představitelé syrské vlády se zástupci exilové opozice, byť zatím není jasné, kdo z opozičníků do Moskvy konkrétně přijede. Ti, co sedí v Kataru a za katarské peníze poslouchají katarské příkazy, to nejspíš nebudou, ti „saúdští“ nejspíš také ne (byť třiadevadesátiletý saúdský král Abdalláh byl na sklonku uplynulého roku hospitalizován a jeho případný odchod z čela země – po očekávaném tvrdém boji o trůn – může vést i ke změně saúdské politiky, ale sotva by se to stihlo do konce ledna). U těch „tureckých“ a dalších se teprve uvidí. Část istanbulských opozičníků je fakticky prodlouženou rukou syrského Muslimského bratrstva a původně s nimi nechtěl jednat ani Damašek, pro něhož to bylo „Ďábelské bratrstvo“, nicméně ruské sbližování s Tureckem prostřednictvím zemního plynu dokázalo i syrské Muslimské bratry „přesvědčit“ k jednáním, stejně jako syrskou vládu, byť ta prý kývla až poté, co se v Moskvě dozvěděla, že její žádost o další pomoc ve výši tří miliard dolarů není tak automatická, jak se může zdát.

Mezitím se postupně vyjadřují i další hráči. Libanonský Hizballáh Rusku vysvětlil, že setrvání Bašára Asada je „červenou čárou“ s tím, že bez něj žádné řešení konfliktu proti terorismu zosobněného Islámským státem a dalšími džihádistickými frakcemi není možný. Libanonský Al Achbár vysvětluje postoj Hizballáhu čtyřmi body, které v Evropě málokdo chápe, nebo lépe, alespoň zkouší chápat. Bašár Asad se po čtyřech letech války stal symbolem hnutí odporu (proti Západu a Izraeli a jejich regionálním vazalům) a jako takový má obrovskou morální hodnotu. Bašár Asad symbolizuje syrský stát a je lídrem schopným vést úspěšně válku proti teroru. Bašár Asad je symbolem syrské jednoty – nelze ho vnímat z náboženského, sektářského, regionálního či jiného hlediska, a proto bez něj nelze dosáhnout politického řešení. A za čtvrté, jeho postoje vůči americké politice na Blízkém východě i izraelským agresím proti Libanonu či pásmu Gazy z něj činí nejen syrského prezidenta, ale i lídra regionálního „hnutí odporu“. Podle Hizballáhu tak musejí v rámci jednání zůstat zachovány tři body: Bašár Asad v čele státu, který bude navíc s to svobodně určovat svou strategii, a k tomu i uchování syrské armády.

Ještě na předloňských naprosto zbytečných „mírových jednáních“ v Ženevě syrská exilová opozice jako hlavní a snad i jediný bod požadovala Asadovu demisi – a dál žádný „program“ neměla. Nyní už konkláve syrské opozice (v barvách různých států) na jednání v Káhiře prý začalo pracovat na jakémsi svém mírovém plánu, což v zásadě znamená, že akceptuje aktuální ruskou politiku tlaku na spojence i protivníky s cílem přivést je k jednacímu stolu a posunout celý konflikt k nějakému řešení. Samozřejmě, cynikům dál vrtá v hlavě prostá otázka: proč vůbec jednat s exilovou opozicí, která nemá prakticky žádný vliv v Sýrii jako takové, ale budiž. Jde o sponzory, nikoli o sponzorované.

Cesta k řešení by podle Ruska po lednové fázi by měla pokračovat pod hlavičkou OSN a v „ženevském formátu“. Je asi nejdůležitější, že Moskva vývoj kolem Sýrie pravidelně konzultuje s Washingtonem, v Moskvě už slaďoval noty i zvláštní vyslanec OSN pro Sýrii Staffan de Mistura, a tak není překvapením, že ruskou politiku zničehonic začala podporovat i Evropská unie. A aby to nebylo zamotané málo, Írán oficiálně nabídl podporu nejen Sýrii a Iráku, ale i Libanonu, k tomu by rád viděl „skutečnou roli OSN mezi syrskými pro a protivládními skupinami“, navíc začal s dosavadním regionálním rivalem (a členem NATO) Tureckem pracovat na „společném boji proti terorismu a za územní integritu sousedů“ v oblasti a k tomu pod nosem Saúdů a dalších feudálních diktatur z Perského zálivu provedl masivní námořní manévry. Baracku Obamovi to asi nevadí, protože nevylučuje opětovné otevření americké ambasády v Teheránu a dál mluví o uzavření jaderného sporu s Íránem…

Jistě, vše výše popsané je v „brutální zkratce“ (ještě že jsou tam ty prokliky!), nicméně i z toho vyplývá, že se věci přece jen daly do pohybu a že Západ mění – i když zatím jen opatrně – na syrský konflikt názor. Samozřejmě je tu ale zásadní problém – změna názoru přichází za a) až v době, kdy západní politika vůči Sýrii umožnila na scénu vstoupit Islámskému státu, což je přece jen příliš silné kafe i pro Washington a Brusel. Nebo za b) až v době, kdy fakticky jakákoli „umírněná prozápadní“ ozbrojená protiasadovská opozice zmizela – buď po řadě vojenských nezdarů emigrovala, nebo přešla na stranu džihádu nebo se vrátila do řad syrské armády. Nebo za c) v době, kdy Damašek fakticky ovládá klíčové oblasti kolem hlavního města a celý důležitý pás podél libanonských hranic a při středomořském pobřeží, zatímco Islámský stát s čím dál většími praktickými obtížemi zkouší nastolit stát v pouštních oblastech na druhé straně země, ale vychází mu z toho nefunkční stát (a tak se raději v letošním roce podle francouzských expertů „systematicky“ chystá na Evropu). Nebo za d) až v době, kdy vliv Západu na své vazaly typu Turecka či Saúdů už není tím, co býval, naopak, vazalové už se stavějí proti americkým zájmům, a tak je pro Západ lepší se přidat k něčemu uchopitelnému – nebo se aspoň chytit stébla. Jistě by se našlo i nějaké za e) a za f), ale v každém případě je nejspíš už jasné, že těch 200 tisíc lidí v Sýrii umřít vůbec nemuselo a ty tři miliony nemusely uprchnout a Sýrie nemusela být zničena… (Mimochodem, během nynější války v Sýrii prý bylo už zabito více civilistů než v Británii za druhé světové.) Vnucuje se okřídlený postřeh Abby Ebana, podle něhož státy začínají jednat správně až ve chvíli, kdy vyčerpaly všechny špatné možnosti, ale i na takový optimismus je ještě příliš brzy. Tím spíš, že vzhledem ke zmíněné nicotnosti syrské exilové opozice stále není jasné, k čemu že rozhovory v Moskvě vůbec mohou vést. Islámský „zkrachovalý“ stát, který je aktuálně nejdůležitějším „opozičním hráčem“, přítomen zcela jistě nebude.      

 

 

Vše se vším souvisí

Na současné situaci je ale asi nejkouzelnější náhlé „splynutí duší“ mezi Západem a Ruskem, Ukrajina Neukrajina. Nová šéfka unijní diplomacie Federica Mogheriniová, která před časem vedla italskou diplomacii a ještě dříve mládežnické křídlo Italské komunistické strany, nyní v Moskvě tvrdí, že Západ chce ukončit „logiku konfrontace“ ve vztazích s Ruskem a chce „začít přímé rozhovory s Moskvou o vzájemných vztazích a o roli, kterou Rusko může hrát v jiných krizích“, přičemž zmínila právě Sýrii.  

Unijní veletoč je ovšem možný jen po veletoči americkém, který sice není zatím tak očividný, ale tušený být přece jen může. V době, kdy by Barack Obama – přinejmenším teoreticky – měl zvažovat další postup proti Rusku po neúspěšném politickém roce na Ukrajině, se v amerických médiích objevují komentáře „zasvěcenců“, kteří s odvoláním na zdroje z Obamova okolí mluví o možném „celkovém resetu“ americko-ruských vazeb a snaze vytvořit „nové pracovní vztahy“ mezi oběma zeměmi. V čele těchto snah je prý ministr zahraničí USA John Kerry, který dokonce zvažuje cestu do Moskvy k přímým jednáním s Vladimirem Putinem, byť „ruské vedení Kerryho pokusy, veřejně i soukromě, odmítá“. Kerry totiž jen fakticky supluje Obamu a Moskva chce, aby „reset“ oznámil právě on. Americký prezident ale mezitím připustil jen to, že po zbytek svého prezidentství bude „často vetovat“ zákony vycházející z republikánského Kongresu, čímž chce udržovat politiku USA v přijatelných mantinelech.

Není to ale jen komentář agentury Bloomberg, který mluví o snaze Bílého domu couvnout z hrany konfliktu. I New York Times převzaly analýzu RAND Corporation, která běžně doporučuje politiku Bílému domu i Pentagonu, a aktuálně navrhuje „elegantní“ východisko z ukrajinské krize. Ruská ekonomická krize, kterou způsobily západní sankce, prý nabízí Západu příležitost hodit Moskvě „záchranné lano“ v podobě pěti „základních bodů“, které krizi smetou se stolu. Prvním je plné uplatnění minských dohod o východu Ukrajiny, druhým uchování „odstrašující pozice“ NATO ve východní Evropě a jeho posílení v Pobaltí, třetím je vyloučení ukrajinského členství v NATO, čtvrtým je ruský souhlas s tím, že se Ukrajina přiblíží k EU, ovšem při současných zárukách, že si Rusko na Ukrajině uchová své trhy, a pátým je „stvrzení důrazu“ Západu dosáhnout reforem na Ukrajině. RAND přitom mluví o nutnosti nabídnout Rusku „světlejší ekonomickou budoucnost při současném uznání trvalého ruského významu pro Západ“, doporučuje návrat Ruska do G8, obnovení činnosti Rady NATO-Rusko a dalších „kanálů komunikace“, včetně svolávání summitů mezi EU a „ruskou“ Euroasijskou unií.

Není jasné, do jaké míry takové myšlenky přicházejí pozdě a jsou pro Rusko, které se mezitím od Západu odvrátilo k Asii, „životně důležité“, ale je z nich minimálně zřejmé to, že Ukrajina jako taková je Západu už šumafuk. I mluvčí Pentagonu pro ruská média konstatoval, že USA studují novou ruskou vojenskou doktrínu a že „ani USA, ani spojenci v NATO nejsou pro Rusko hrozbou“. „Spojené státy a jejich spojenci v NATO nehledají konfrontaci s Ruskem.“ Jakoby právě přijetí vojenské doktríny eskalaci vztahů zastavilo, tím spíš, že bez Ruska nelze dnes v zásadě řešit ani íránský jaderný program, ani syrskou válku, a potažmo tím pádem ani Blízký východ jako takový. (Mimochodem, z hlediska amerických médií je nynější „obrácení“ opravdu zajímavé – například Huffington Post Moskvě a Pekingu „radí“, jak zničit globální nadvládu petrodolaru: v zásadě prý stačí utvořit kartel producentů ropy, přejít na platby v rublech a jüanech a k tomu vydržet s nákupy zlata…)

V globalizovaném světě souvisí všechno se vším, a tak spolupráce Západu s Ruskem na syrské válce úzce souvisí i s Ukrajinou. A v půli ledna by se v Kazachstánu, který je ruským spojencem, mělo konat jednání prezidentů Ruska, Francie a Ukrajiny plus německé kancléřky. A ukrajinský Porošenko prý po telefonu diskutoval s Obamou, jestli by se nepřipojil také, a k tomu dodal, že konflikt na Ukrajině nemá vojenského řešení, takže… Uvidíme.

 

A z dalších událostí na Blízkém východě:

-- Palestinská rezoluce o časově vymezeném odsunu izraelské okupační armády v Radě bezpečnosti OSN získala jen osm hlasů, přičemž se zdržely africké státy a USA ji rovnou vetovaly. Ve hře je ještě -- mírněji formulovaná -- francouzská rezoluce. Šéf palestinské samosprávy Mahmúd Abbás dopředu varoval, že v případě zamítnutí obou přeruší veškeré kontakty s izraelskou vládou, mezitím už ale podepsal palestinské členství v Mezinárodním trestním tribunálu. Palestině to umožní podávat na Izrael žaloby kvůli válečným zločinům. Izrael i USA tento krok odsoudily.

-- Izraelský nejvyšší soud zamítl poslední námitky ekologů (!) a společnosti Genie Israel povolil průzkum těžby ropy na anektovaných syrských Golanských výšinách. V čele Genie stojí penzionovaný generál Effi Eitam, který proslul názorem, že Palestinci jsou „stvoření přicházející z hlubin temnoty“, a předpověděl, že je bude jednou třeba všechny pozabíjet. Ve „strategickém poradním sboru“ Eitamovy firmy sedí například mediální magnát Rupert Murdoch, bankéř Jakob Rothschild a donedávna také například Bushův viceprezident Dick Cheney. Je příznačné, že proti těžbě se bouřili jen ekologové, byť OSN prostřednictvím své rezoluce 242 Golanské výšiny stále považuje za sice Izraelem okupované, ale syrské území. Izrael na Golanech podporuje syrské džihádistické rebely.

-- Týden poté, co Islámský stát nad Sýrií sestřelil jordánskou stíhačku a zajal jejího pilota, vláda v Ammánu potvrdila, že -- prý jen dočasně -- končí se svou „válkou“ proti Islámskému státu.

-- Pentagon tvrdí, že ho válka proti Islámskému státu zatím stála miliardu dolarů.

-- Přísahu složil nový tuniský prezident Bedží Said is Sibsí, takřka devadesátiletý politik, který ve vysokých funkcích sloužil všem tuniským režimům, a jehož nyní k moci vynesla revoluce inspirovaná mladými lidmi…

-- Zahraniční dělníci v otrokářském Kataru umírali loni „rychlostí“ jeden člověk každý druhý den.

-- Po třinácti letech, desítkách tisících obětí a více než bilionu dolarů Barack Obama slavnostně ukončil okupaci Afghánistánu (nikoli válčení tamtéž) a označil to celé za úspěch s tím, že „svět je nyní bezpečnější“, byť pochybností o těchto slovech je víc než dost. Der Spiegel zveřejnil tajná data ohledně pochybných výsledků „cíleného zabíjení“ tálibů, při nichž umíralo mnohem víc civilistů, NATO nedokázalo potlačit ani rekordní pěstování opia, a tak vousáči v sandálech považují oficiální konec okupace za oficiální stvrzení svého triumfu.

-- Middle East Eye předpovídá pro region v roce 2015 samé morové rány: Islámský stát na postupu až do Turecka, při současných těžkých ztrátách v Sýrii a Iráku, rozvalenou Libyi a důsledky pro světové ceny ropy, diktaturu v Egyptě, pokračující válku v Sýrii, války o nástupnictví v Perském zálivu, možnou izraelskou anexi Západního břehu Jordánu…zkrátka, více méně depka.

-- A tak dneska na závěr trochu sarkasmu: hudební odpověď mladých syrských muzikantů na Islámský stát a jeho masové vraždění:



AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 02 Leden 2015 14:37 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz