Chuck Hagel: Je tu nový světový řád (a války bez konce)

Email Tisk PDF

Pro vývoj v Sýrii je kriticky důležité dosáhnout politického přechodu, který zachová instituce státu a armádu a všem hráčům v Sýrii jasně ukáže, že jejich zájmy budou v syrském státě ochráněny, soudí Obamův poradce Antony Blinken.



 

 

Začneme dneska ale Tuniskem, malou a z geopolitického hlediska nevýznamnou zemí, která ale nastartovala tektonické pohyby arabského jara a jako by chtěla agendu regionu určovat nadále. V nedávných parlamentních volbách v Tunisku zvítězila sekulární strana Nidáa Túnis (Hlas Tuniska), která získala 85 křesel v 217členném parlamentu a o 16 míst tak porazila dosud vládnoucí islamisty ze strany An Nahdá, jimž k volebnímu triumfu nepomohly ani odborné služby amerického párového gigantu Burson-Marsteller, ani okázalá snaha distancovat se od radikálního saláfismu. Ke cti jim alespoň slouží, že byli s to po svém volebním vítězství v roce 2011 nehrotit zbytečně politický střet se sekulárními silami a schválit novou ústavu, která nynější předčasné volby vůbec umožnila.

Nicméně oslava triumfu prozápadní demokracie a sekularity nad zpátečnickým islámem, jak výsledky tuniských voleb traktuje západní mainstream, není na místě. Průzkumy veřejného mínění těsně před hlasováním ukázaly, že nadšení Tunisanů pro demokracii propadlo ze 63 procent v roce 2012 na současných 48 procent, zatímco poptávka po silném vůdci vyskočila z 37 na 59 procent. Nidáa Túnis přitom stojí a padá s postavou svého zakladatele a vůdce Bedžího Saida is Sibsího, který sloužíval ve vládách jak legendárního „otce moderního Tuniska“ Habíba Burghiby, tak i (v roce 2011 svrženého) proamerického diktátora Zín Abídína bin Alího. V předvolební kampani – obdobně jako Abdal Fattáh Sísí v Egyptě v případě kultovního prezidenta Násira -- používal vlastenecké odkazy na Burghibu, ale zároveň připouštěl, že jeho strana je vlastně „pokračováním bin Alího režimu (s výjimkou, že za něj nebyla svoboda projevu)“. Co to znamená pro Tunisko? S výjimkou toho, že lidé před demokracií západního střihu upřednostňují diktátora, který jim ponechá alespoň trochu volného prostoru k dýchání a přitom zajistí pořádek a „klid na práci“, je další vývoj těžké odhadovat. Nidáa Túnis se totiž před volbami ostře vymezovala nejen proti islamistům, ale také proti – jinak sekulárně spřízněným – stranám, což může významně zkomplikovat jednání o koalici a tím politickou krizi jen prodloužit.

Islamisté z An Nahdá v roce 2011 získali 89 křesel v parlamentu, na druhou stranu v pořadí měli „náskok“ 60 křesel, obsadili post premiéra, ale funkce prezidenta a šéfa parlamentu přenechali sekulárním stranám, byť je k tomu nikdo nenutil. Jak bude postupovat Nidáa Túnis, která má nad druhými islamisty převahu pouhých 16 míst, se teprve ukáže.

 

Nová válečnická aliance

O jednoznačné porážce politického islamismu přitom nemůže být řeč. Tím spíš, že nový průzkum amerického neokonzervativního Washington Institute ukazuje na „překvapivě velkou menšinu“, která podporuje Muslimské bratrstvo a jeho různé větve především v zemích, jejich režimy se snaží Bratry potlačovat všemi myslitelnými způsoby: i tak ale Muslimské bratrstvo podporuje 31 procent Saúdů, 34 procent Kuvajťanů, 29 procent Emiráťanů. A Hamas, palestinská odnož MB, má podporu dokonce 52 procent Saúdů, 53 procent Kuvajťanů a 44 procent Emiráťanů. Druhé místo An Nahdy ve volbách svědčí o tom, že podobné emoce jsou silné i v Tunisku.

Právě přetrvávající podpora Muslimskému bratrstvu nyní dává dohromady novou panarabskou alianci – Saúdská Arábie, Kuvajt, Spojené arabské emiráty a Egypt se dohodly na vzniku potenciálních „intervenčních jednotek“, které by mohly vyrazit do boje proti islamistům v Libyi a Jemenu, čímž by vyplnily „prostor“ vedle probíhající války USA v Iráku a Sýrii.

Egypt už od loňského puče, který svrhl muslimskobratrskou vládu Muhammada Mursího, vede otevřenou „špinavou“ válku proti MB, za což dostává desítky miliard dolarů z Perského zálivu, kteří MB považují za přímé ohrožení své monarchie, respektive samozřejmě především vlády rodiny Saúdů. Aktivní jsou rovněž SAE, jejichž letectvo spolu s tím egyptským podniklo nálety na pozice džihádistů v Libyi, přičemž egyptský prezident Abdal Fattáh Sísí v září vysvětlil Johnu Kerrymu, že je třeba „bojovat proti terorismu kdekoli na Blízkém východě nebo na severu Afriky“ a nejen v Iráku a Sýrii. S nejspíš podobným vzkazem pak do Ruska za Vladimirem Putinem zaletěl korunní princ Abú Dhabí a zástupce vrchního velitele emirátské armády Muhammad bin Zajíd bin Sultán Al Nahjá.

V Libyi se přitom mezitím chaos a beznaděj prohloubily natolik, že oficiální – stále ještě existující, ale z Tripolisu už do hotelu u Tobrúku odstěhovaný – parlament je ochotný spolupracovat s jednotkami generála Haftára, který se týž parlament sám před pár měsíci pokoušel svrhnout. Haftárovi se sice na svou stranu mezitím podařilo přetáhnout většinu někdejší libyjské armády, ale hlavní město Tripolis stihli ovládnout džihádisté z Misráty a následně si tam dosadili i svou vlastní „vládu“. Jeden z několika existujících „premiérů“, Andalláh Sínní, teď postrkuje Haftára a jeho muže, aby zaútočil a „osvobodil“ hlavní město. Vojenské triumfy ale dlouholetému zaměstnanci CIA Haftárovi nikdy nešly, což v poslední době stvrzuje opakovanými neúspěšnými ataky na Benghází. Dobytí Tripolisu pro něj bude nejspíš rovněž oříšek, a tak se bude pomoc nové „protiteroristické aliance“ jistě hodit, tím spíš, že oblast Dírny, největšího města na východním pobřeží Libye, aktuálně tamní islamisté mění v další „Islámský stát“ po vzoru IS z Iráku a Sýrie. Libye se tak fakticky mění v síť nezávislých městských států s různými ideologiemi a formami vlády, zatímco věrnost IS už od září postupně vyhlašují různé teroristické skupiny také například v Alžírsku nebo Tunisku, nově se do této řady přidali také džihádisté z Ansar Bajt al Makdís, kteří bojují proti egyptské vládě hlavně na severu Sinajského poloostrova. Egyptská armáda v rámci boje „proti terorismu“ vyhnala obyvatele příhraničního pásma s Gazou z jejich domovů a celou oblast srovnala se zemí. Celé takto vzniklé „nárazníkové pásmo“ nově vyplní vodní příkopy, která mají utopit všechny lidi z Gazy, kteří by se pokoušeli na Sinaj hloubit nové pašerácké tunely. Vojáci při demolicích celkem 802 domů objevili prý přes 80 tunelů vedoucích do pásma Gazy, které ovládá Hamas, podle Káhiry hlavní sponzor terorismu na Sinaji.

Druhým dalším potenciálním cílem nové válečnické aliance je Jemen, jehož metropoli (a také hranici se Saúdskou Arábií) ovládají rebelští šíitští Hútíové. Zatímco na jihu země sílí obrozený separatismus a úvahy o rozpadu Jemenu se jen množí, Hútíové rozšiřují svou moc a svádějí po celé zemi prudké boje s Al Kajdou, v San´á jejich politická reprezentace uzavřela dohodu s hlavními silami země na vytvoření technokratické prozatímní vlády a celý stabilizační proces provázejí atentáty zacílené na liberální politiky a případné spojence Hútíů.

 

„Sýrie pro všechny“

(kresba Carlos Latuf)A mezitím samozřejmě pokračuje „velká válka“ Spojených států proti Islámskému státu v Iráku a Sýrii. „Umírnění“ syrští rebelové, na nichž staví Pentagon svoji strategii boje, dále buď jen prohrávají, nebo se vzdávají džihádu a přecházejí na jeho stranu nebo nejspíš vlastně ani neexistují.

Americké vedení se dál soustředí na „válku“, byť terčem náletů se především stává syrský ropný průmysl, k čemuž nově se Pentagonu chce zaměřit na zničení syrských ropovodů, přes něž prý Islámský stát získává své pravidelné příjmy, které USA odhadují na desítky milionů dolarů měsíčně. Samozřejmě, že programové ničení civilní syrské infrastruktury pod pláštíkem boje proti IS vyvolává nejen řadu otazníků, ale třeba i růst cen potravin pro beztak už válkou zbídačené lidi. IS přitom nevydělává jen na ropě, ale má k dispozici bezpočet „tradičních“ způsobů typu výpalného, „danění“ obchodníků a koneckonců třeba i prodeje lidí, nemluvě o tom, že na konta IS přicházejí prostřednictvím úspěšných kampaní na sociálních sítích tučné sumy především ze Saúdské Arábie, Kuvajtu či Kataru. Tyto finanční „dary“ nicméně hrají v provozu IS stále menší roli, protože Islámský stát coby takřka skutečný stát už má pro získávání peněz k dispozici i potřebné státotvorné nástroje, o surovinách nemluvě. Americké ministerstvo financí hrozí, že uvalí sankce na každého, kdo ropu od IS kupuje, ale protože se v této souvislosti často mluví třeba o Turecku (členskému státu NATO) či iráckém Kurdistánu, tedy o – v aktuální situaci životně důležitých -- spojencích USA, nebude uvalení sankcí očividně tak snadné, jako třeba v případě Ruska.

Jak konstatuje Michael Klare, „obchodníci z černého trhu v Íránu, Iráku, Sýrii a Turecku očividně IS pomáhají, kupují surovou ropu pod cenou a prodávají za ceny světové kolem 90 dolarů za barel. Je ironií, že tuto ilegální síť v 90. letech minulého století vytvořil Saddám Husajn, aby se vyhnul americkým sankcím.“ Není zatím, zřejmé, jaký dopad by rozbombardování syrských ropovodů na finanční stav IS opravdu mělo, nicméně by v každém případě „antiamerickým silám po celém světě poskytlo obhajobu pro ničení ropovodů, na nichž jsou USA a jejich spojenci závislí. Výsledkem by mohl být globální ekonomický chaos,“ soudí Michael Klare. Mimochodem, podle některých odhadů IS produkuje až 80 tisíc barelů ropy denně. Stane se jednou členem OPEC?

Spojené státy se dosud soustředí na Islámský stát a zvažují prý rozšíření útoků i na kajdisty z Fronty al Nusrá, a tak uvolňují ruce vládním oddílům k úspěšným bojům proti dalším rebelským uskupením v hustě zalidněných oblastech západní Sýrie. Damašek tak upevňuje kont rolu nad strategickým koridorem mezi Damaškem přes Homs a Hamá až do Tartasu. Je to sice aktuálně je menší část původního území Sýrie a surovinové zdroje na východě země má nyní pod kontrolou IS, nicméně má všechny předpoklady ustát tlak džihádu, a co víc, soustředit nejsekulárnější segment syrské společnosti.

Zatímco Rusko zaručilo Damašku další pomoc ve výši miliardy dolarů, Spojené státy dál trvají na tom, že svým bojem proti IS rozhodně nechtějí syrskému režimu pomáhat a že s ním vlastně ani nekomunikují (a pak často musejí dál střílet naslepo). Syrská armáda se ale dříve či později nutně utká i s IS, a pak se bude muset Washington rozhodnout, co dál. Samozřejmě může celou záležitost delegovat Íránu, zvláště pokud by se mezitím obě země dohodly na vyřešení letitého sporu o neexistujícím íránském jaderném programu a na zrušení protiíránských sankcí. USA by tak dál nemusely jednat přímo s Bašárem Asadem (a obráceně, samozřejmě), zatímco Írán by tuto roli, nejspíš i vojensky, zvládl – a navíc by s washingtonským scénářem mohl plně souhlasit. Obamův zástupce poradce pro otázky národní bezpečnosti Antony Blinken totiž strategii Bílého domu popsal následovně: „Je velmi kritické, aby – ať už se vývoj v Sýrii bude odvíjet jakkoli – aby byly uchovány základní instituce, včetně hledání cest k zachování základních vojenských struktur, institucí státu a podobně. Ze své zkušenosti z poslední dekády v Iráku víme, co se jinak stane. Když tyto instituce rozpustíte, vznikne vakuum, které se obvykle zaplní špatnými věcmi. Takže pro vývoj v Sýrii je kriticky důležité dosáhnout politického přechodu, který zachová instituce státu a všem hráčům v Sýrii jasně ukáže, že jejich zájmy budou v syrském státě ochráněny.“

To ministr obrany Chuck Hagel má naopak za to, že v dobách vytváření „nového světového řádu“ bychom se prostě měli připravit na nekonečnou válku proti všem nepřátelům Ameriky co jich jen na světě je…

 

A ještě několik veselých příběhů z Afghánistánu, odkud se minulý týden po třinácti letech „demokratizace“ stáhli poslední britští a američtí vojáci:

-- Ministerstvo zahraničí USA věnovalo 3,6 milionu dolarů na vylepšení kvality sportovních přenosů v afghánské televizi. Ukázalo se ale, že po dekádách válek Afghánce sport vůbec nezajímá.

-- Nepotvrzené zprávy naznačují, že Írán v Afghánistánu najímá žoldáky (včetně těch z Talibanu) k bojům proti IS v Sýrii.

-- Produkce opia nyní v Afghánistánu nabízí 411 tisíc pracovních míst na plný úvazek, což je více než nabízí afghánská armáda.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 05 Listopad 2014 17:29 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz