Co se to vlastně stalo u Kobání?

Email Tisk PDF

Bojovníci YPGBitva o Kobání, ten „Kurdský Stalingrad“, měla – nebo stále ještě asi má – čáku překreslovat pravidla současné Obamovy války v Iráku a Sýrii. A je to bitva v mnoha ohledech podivná.



 

 

Už například jen tím, že Kobání vlastně není pro Islámský stát nijak zvlášť strategicky důležité – IS ovládá v oblasti dva pohraniční přechody s Tureckem (Džarábulus pár kilometrů na západ a Tal Abjád kousek na východ), skutečnou obchodní (a pašeráckou) branou do Turecka je nedaleký pohraniční Azaz (asi 20 kilometrů severně od Aleppa) a u něj už oddíly IS dávno jsou. V Kobání nejsou žádná ropná pole, zato třeba v provincii Hasáka ve východním cípu Sýrie je ovládají Kurdové v očividné spolupráci se syrskou armádou, která v oblasti bojuje, a zajímavější než Kobání je jistě i vojenské letiště v Dejr-i-zoru, přes které syrská armáda zásobuje své jednotky v regionu. Přesto všechno IS v půli září - silou až tří tisíc mužů podporovaných tanky, dělostřelectvem a následně i třemi ukořistěnými stíhačkami (z nichž dvě nyní údajně zničilo syrské letectvo) - zaútočil právě na Kobání, po prudkých bojích s kurdskými oddíly ho prakticky dobyl, pak zničehonic následovaly dlouho odkládané americké nálety, o nichž John Kerry ještě týden předtím tvrdil, že „nejsou v plánu“, ty způsobily IS „značné ztráty“, a Islámský stát své bojovníky zase sám od sebe a bez většího odporu z města stáhl...

Proč tedy IS o Kobání vůbec usiloval? To je velká neznámá. Vnucuje se sice vzpomínka na to, že lídři IS shodně prošli „náborovou“ americkou věznicí v iráckém Camp Bucca, odkud byli propuštěni, zatímco vězni třeba z Guantánama i při prokázání neviny zůstanou – až na vzácné výjimky - za mřížemi nejspíš navždy. IS se svými videi, na nichž stínají hlavy, prodávají ženy na trzích nebo je kamenují za nevěru, rovněž významně posiluje islamofobii v Evropě a odvádí tak pozornost v době, kdy ekonomická a finanční krize ne a ne odejít, zato ale TTIP a další korporátní megasmlouvy už klepou na dveře… Už ale slyším ty reakce, a tak radši ani nenapíšu, co z toho všeho může vyplývat. Ani muk.

V každém případě ale jediným skutečným vítězem od Kobání jsou USA. Jejich ministerstvo zahraničí potvrdilo, že začalo jednat se syrským Kurdským demokratickým svazem (PYD), což je politické křídlo ozbrojené YPG, která vedla obranu Kobání, ale hlavně, je to síla úzce navázaná na tureckou Stranu kurdských pracujících (PKK). O nutnosti přibrat PKK „do hry“ se přitom mluvilo už dlouho, byť PKK je stále ještě na americkém, ale především tureckém seznamu teroristů. Vzápětí následovaly letecké dodávky západních zbraní bojovníkům YPG v Kobání, protože by najednou - po týdnech bojů - „bylo nezodpovědné“ tamním kurdským oddílům nepomoci (změnil názor Kerry). Velení YPG Americe za zbraně poděkovalo, ale je jich prý málo a bude zcela jistě třeba dalších. Syrští Kurdové si tak nyní mohou sice užívat pocitu vítězství, když z pozice na seznamu teroristů přeskočili rovnou do role příjemců americké vojenské pomoci, nicméně v reálném (a navíc válečném) světě nic není zadarmo. Spojené státy zvažovaly vyzbrojení těchto stále přijatelnějších „teroristů“ už více než dva roky, ale požadovaly výměnou, aby se syrští Kurdové zřekli své aliance s Damaškem, který byl v posledních třech letech prakticky jedinou silou stojící alespoň částečně na jejich straně. O výsledcích amerických jednání s PYD toho známo moc není, ale právě americké bombardování Kobání je nejspíš důkazem, že syrští Kurdové Washingtonu neřekli rozhodné NE. A určité dohodě nasvědčuje i to, že lídr PYD Sálih Muslim vzápětí odjel do iráckého Kurdistánu, kde se mu od tamního proamerického prezidenta Masúda Barzáního dostalo rozhodné podpory. Co to v praxi bude znamenat třeba z hlediska budoucího kurdského státu, není zatím jasné, ale faktem je, že nynější americko-kurdská aliance na stranu USA po Kurdech z Iráku přivádí také Kurdy z Turecka a Sýrie a zaručuje tak americkým útočícím silám alespoň jakous takous regionální legitimitu. Mnohem větší než například kdysi oslavovaná, ale stále imaginárnější Svobodná syrská armáda (FSA), s níž Pentagon už nechce nic mít. Jak shrnuje agentura AP, „bez ohledu na roky diplomacie a spolupráce CIA při výběru a výcviku rebelů se USA ocitly v situaci, kdy v Sýrii nemohou najít spolehlivého partnera“.

Mimochodem, některé ze zásilek zbraní původně určených Kurdům v Kobání se na padácích snesly i do oblasti ovládané Islámským státem. Na videu jsou na paletách vidět krabice granátů, munice a raketometů. Po Kurdech z Kobání tak Spojeným státům na sociálních sítích za dodávky zbraní sarkasticky poděkoval i Islámský stát… Pentagon tvrdí, že zbraně se k IS dostaly „omylem“, i když cynik by mohl samozřejmě namítnout, že pokud má válka supervelmoci proti asi třiceti tisícům džihádistů opravdu trvat avízovaných třicet let, je třeba si nepřítele trošku pěstovat, aby vydržel.

Ne že by to ovšem IS už potřeboval – zatímco vyklidil Kobání, jeho oddíly postupují iráckou sunnitskou provincií Anbár, kterou už prakticky ovládají, blíží se znovu k jazídské posvátné hoře Sindžár a přitom všem zintenzivňují své útoky přímo na Bagdád. A přitom podle všeho – přinejmenším dočasně – končí ideologicky motivované rozbroje mezi IS a Al Kajdou, neboť její jemenská odnož známá pod hlavičkou Al Kajdy Arabského poloostrova (AQAP) oficiálně vyzvala džihádisty k podpoře IS v jeho boji proti Spojeným státům. Lze předpokládat, že apel bude vyslyšen, tím spíš, že Al Kajda současnou americkou válku popisuje jako „křížovou výpravu“ proti islámu.

 

Ledová sprcha
Ale pokud útok IS na Kobání pomohl Spojeným státům přimět Kurdy k přijetí amerických podmínek a následně i k legitimizaci války, posloužil zároveň i jako nástroj k umravnění Turecka. Prezident Recep Erdogan odmítal americký nátlak a pasivně přihlížel bitvě o Kobání ve snaze dosáhnout svých vlastních cílů, za což si v západních médiích vysloužil nálepku monstra stojícího za IS, přičemž navázání amerických kontaktů s PYD musí Ankara vnímat rovnou jako černou můru. Od PYD je blízko k iráckému Kurdistánu i k PKK, a tedy i k případnému kurdskému povstání na východě Turecka.

Erdogan po telefonátu s Obamou ještě v neděli tvrdil, že PYD je stejně „teroristická“ organizace jako PKK a rozhodně prohlásil: „Bylo by od Ameriky – s níž nás pojí spojenectví a s níž jsme společně v NATO – chybou očekávat od nás souhlas, když otevřeně oznamuje podporu teroristické organizaci. Takovou věc říci nemůžeme.“

Víkendový telefonát byl přitom ale nejspíš posledním Obalovým pokusem přivést Erdogana k „rozumu“, neboť v pondělí už Kurdové na severu Sýrie začali dostávat první západní zbraně (a ano, IS – omylem - taky). Pro Ankaru to byla „ledová sprcha“, míní turecký deník Hürriyet. Bílý dům mezitím konstatuje, že se USA soustředí výhradně na likvidaci IS v Kobání a „syrská otázka“ jako taková je – přinejmenším pro dohlednou dobu – nezajímá; USA budou dál pomáhat syrským (a nejspíš i jiným) Kurdům, ať už s Tureckem nebo bez něj; turecké obavy z kurdské státnosti jsou oprávněné, ale v současnosti jsou k řešení důležitější věci; vztahy s PYD už jsou údajně na takové úrovni, že Kurdové mohou sami žádat o americké nálety (a v důsledku tak posilovat jejich pozice).

A jako by tato sprcha pro Ankaru nebyla málo, Erdoganova silně překombinovaná snaha uhrát ve více než tříleté válce v Sýrii co nejvíce bodů pro sebe, se minulý týden navíc odrazila i v hlasování o nestálých členech Rady bezpečnosti OSN – Turecko se ucházelo o „evropské místo“, ale dostalo jen 60 hlasů, zatímco Španělsko 132 (což mimochodem ale také není kdovíco: jen pro srovnání – Angola získala 190 hlasů, Venezuela 181, Malajsie 187 a Nový Zéland 145). Nicméně, i z toho vyplývá, že se mezinárodní a regionální pozice Turecka otřásá v základech a přátel mu zůstalo poskrovnu.

Erdogan obratem ruky povolil kurdským pešmergům procházet do bojů na severu Sýrie přes turecké území, ale s dalšími ústupky Obamovi nejspíš nemusí spěchat, protože za dva týdny se v USA budou konat kongresové volby, po nichž Erdoganův sen o svržení Bašára Asada (a opanování regionu) může znovu ožít, neb bojechtiví „politici“ typu Johna McCaina ještě nevymřeli.

 

Drahoušek Írán
Pokud ovšem Obamova administrativa nechce přímo řešit „syrskou otázku“, zdá se, že nechce řešit ani tu iráckou. Vztahy mezi USA a Íránem se v posledních dnech rozvíjejí přímo revolučně, jejich spolupráce v regionálních otázkách jako by neměla mezí, a tak není od věci názor, podle něhož USA už dokonce vnímají Írán jako určitý stabilizátor situace v Iráku. Bílý dům totiž mlčí k faktu, že do čela ministerstva vnitra míří šíita a z okruhu Badrových brigád, a nekomentuje ani to, že nový irácký premiér Hajdar Abádí na svou první zahraniční cestu zamířil do Teheránu. Jinými slovy, posilování íránského vlivu v Iráku už nevadí, stejně jako de facto oznámení Teheránu, že tutéž „stabilizační“ roli bude hrát také v Sýrii.

Tato infografika ukazuje na zajímavý fakt: íránská vláda, obvykle vydávaná za „bandu šílených mulláhů“, je ve skutečnosti „bandou“ absolventů amerických univerzit… (ačkoli prezident Hasan Róhání je výjimkou, neb studoval na Glasgow Caledonian University ve Skotsku.)

 

 

 

 

 

 

A už jen stručněji:
- Kusá informace o Američanovi zastřeleném v Rijádu má zajímavý vývoj. Ukazuje se, že dotyčný byl žoldák z americké bezpečnostní agentury Vinnell, která má v saúdském Rijádu svou základnu. Vinnell po konci vietnamské války, v níž stavěl vojenské objekty, málem zkrachoval, ale zachránil ho kontrakt se Saúdskou Arábií na výcvik Národní gardy, oddílů o síle 125 tisíc mužů, kteří mimo jiné chrání saúdské feudály před pučem provedeným jejich vlastní armádou. V roce 1992 Vinnell koupil koncern BDM, který v té době spadal pod Carlyle Group, a ta je spjata s rodinou Bushových. Dnes Vinnell, v němž má podíl americká zbrojovka Northrop Grumman, v zemi udržuje neustále kolem tisícovky svých zaměstnanců a instruktorů a má ve společném podniku 51 procent, Saúdové 49 procent.

Atentát na americké žoldáky naznačuje, že stabilita v Saúdské Arábii už není, co bývala, tím spíš, že východem země dál pochodují – zatím pokojné – demonstrace proti trestu smrti pro oblíbeného šíitského duchovního.

- EU rozšířila sankce proti Sýrii.

- Pouhá 4 procenta z obětí náletů amerických bezpilotníků v Pákistánu je možné identifikovat jako členy Al Kajdy.

- Egypt hlásí propad do takřka normalizačních časů: počet protestních akcí, stávek a podobně v září poklesl na 514 ze srpnových 647. K aktům „násilí“ a „politického terorismu“ dochází ale každých pět hodin. Nově statistiky protestů „drží“ studenti nejméně 12 univerzit, stovky jich už byly zatčeny.

Tož tak.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 23 Říjen 2014 12:22 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz