Je dohoda z Homsu bodem obratu v syrské válce?

Email Tisk PDF

Dnes především o všeobecné únavě z války v Sýrii a nástrahách tamního procesu národního usmíření.



Válka je vůl, ta syrská je k tomu místy navíc i naprosto absurdní. Když třeba vládní jednotky ovládaly aleppskou čtvrť Šajch Maksúd, rebelové ji pravidelně ostřelovali z děl a granátometů a odůvodňovali to tvrzením, že je baštou provládních milicí. Poté rebelové čtvrť loni v březnu ovládli a dělostřeleckou palbu pro změnu zahájily vládní oddíly. Ani jedné straně nejspíš nepřišlo divné, že pod záminkou „trestání zrádců“ ochotných žít pod vládou nepřítele zabíjejí tytéž civilisty, kteří se pro ně stali jen „legitimními“ terči. A když onehdy rebelové odpojili dodávky vody do vládou ovládaných čtvrtí Aleppa, neztrestali tím rovněž jen tamní obyvatele, ale kuriózně se jim podařilo odpojit od vody i své vlastní pozice…  

I proto je nynější dohoda o odchodu rebelů z Homsu také v Aleppu vnímána jako známka naděje, že celé to šílenství může přece jen nějak racionálně skončit. Tím spíš, že se na dohodě o Homsu vedle OSN podílel také Írán, Rusko, Damašek i lídři rebelů, že Jordánsko, Turecko a Irák už podle všeho nechtějí válku nezbytně prodlužovat, a tak pomalu ale jistě zavírají své hranice se Sýrií, nebo že Katar, který vždy patřil k hlavním sponzorům syrského džihádu, nyní vyzývá OSN, aby prosadila v Sýrii příměří.

Americký senátor John McCain dohodu kolem Homsu označil za „velké vítězství“ Bašára Asada, ale to je jen jeden z pohledů – někdo může dohodu vnímat i jako vítězství pro obyvatele Homsu, kteří po třech letech války a obléhání konečně mohou znovu začít volně dýchat. A co víc, dohoda o Homsu otevřela cestu dodávkám humanitární pomoci také do šíitských měst Núbl a Zahráa, které rebelové blokovali. „Dohoda mezi vládou a opozicí je ukázkou, čeho lze ve skutečnosti dosáhnout,“ konstatoval John Ging z Úřadu OSN pro koordinaci humanitární pomoci (OCHA).

  

Italská novinářka Francesca Borriová nyní z Aleppa připomíná, že i rebelové neochvějně přesvědčení o nutnosti svrhnout Asadův režim už vnímají Homs jako možný modelový způsob, jak se dostat z války. „Takové je dnes Aleppo. Válka je tu tak normální, tak důvěrně známá, že frontové linie pouličních bojů vyznačují popelnice, zatímco jiné o kus dál slouží jako fotbalové branky. Odstřelovačí slouží na směny. Vidíte je, jak ráno přijíždějí ke svým postům, s kávou v ruce zaparkují před hlavním vchodem, jako kdyby šli do práce. V Aleppu ale není jisté zhola nic, protože se frontová linie války neustále mění. Civilní oběti už nejsou obětmi vedlejšími, jsou přímým terčem.“

Aleppský aktivista Edward Dark, jehož texty najdete třeba tady nebo tady, už v únoru vyjádřil naději, že trend lokálních příměří nenaruší žádná snaha o intenzifikaci vyzbrojování opozičních skupin. Právě to se přitom ale nyní odehrává. Ahmad Džarba, šéf exilové Syrské národní koalice (SNC), kterou USA minulý týden uznaly za „legitimní zastoupení syrského lidu“, ve Washingtonu jednal s ministrem zahraničí Johnem Kerrym a vlivnými kongresmany. Požadoval po nich těžké zbraně, obzvláště ty protiletecké, což podle něj může zvýšit vojenský tlak na syrskou vládu do takové míry, že donutí Rusko a Írán vzdát se Asadovy podpory a syrské vojáky přiměje k dezerci. Džarbova poradkyně Rímí Alláfová si podle Washington Post pochvalovala, že uznání SNC „očividně“ legitimizuje SNC v očích USA (o snaze získat legitimitu od syrského lidu ani slovo), a v rozhovoru pro Al Monitor konstatovala, že „zbraně určené k obraně populace před barelovými bombami budou vzkazem také Rusku, že je to dále nepřijatelné“. Námitku, že další zbraně konflikt jen prodlouží, odmítla: „Recept na dalších deset let války je ten, že bychom teď nedělali nic. Umožňujeme tím Asadovi myslet si, že může dál dělat, co doteď.“ Mimochodem, ony „nepřijatelné“ barelové bomby, tedy fakticky jen sudy naplněné hořlavinou shazované z vrtulníků, americká armáda používala už ve Vietnamu. A druhé mimochodem, objevují ze zprávy, že si šéf SNC Džarba ulil 75 milionů dolarů, které syrské opozici věnovali zahraniční sponzoři na péči o zraněné rebely…

Americký Senát i tak vyzval Džarbu, aby předložil seznam požadovaných zbraní. Nicméně, představa, že by Rusko a Írán přestaly Damašek podporovat, je spíš jen toužebným přáním opozice, tím spíš, že vládní jednotky v posledních měsících začínají jasně dominovat. A nejspíš není příliš pravděpodobné, že by do války aktivněji vstoupily samotné USA, protože voličská nálada ve Spojených státech je podle několika různých průzkumů orientována proti zahraničním intervencím.

V samotném Damašku se mezitím vše chystá na volby naplánované na 3. června, respektive na to, jak na jejich očekávaný výsledek – tedy prodloužení mandátu Bašára Aasada -- bude kdo reagovat. Pro úspěch hlasování pokračuje tlak na uzavírání místních příměří s rebely, samozřejmě s výjimkou oblastí na jihu a severovýchodě země, které jsou pod kontrolou fanatického džihádu. Nicméně při tomto procesu „národního usmíření“ se Damašek potýká hned s několika protichůdnými problémy. Na jedné straně musí nějak uspokojit asi 40 tisíc příslušníků „národních výborů obrany“, dobrovolnických oddílů, které od počátku války plnohodnotně bojovaly na straně režimu a nyní mají pocit, že jim náleží kus „vítězného koláče“. Proti nim ale jakoby stojí rebelové, kteří v rámci procesu „národního usmíření“ přešli na stranu režimu, nepovažují se tedy za poražené a mají pocit, že uzavřením příměří režimu udělali službu -- a chtějí kus „vítězného koláče“. A třetím faktorem je pravidelná armáda a státní instituce, tedy stovky tisíc Syřanů, kteří zůstali věrní režimu po tři roky války. Mají pocit, že jen díky jejich loajalitě vše dopadá tak, jak dopadá – a tak chtějí kus „vítězného koláče“ také. Tato situace se jeví být křehká a komplikovaná a je otázkou, jak lze takový puzzle poskládat ke spokojenosti všech. Bude to ale úkol klíčový, protože při selhání hrozí další kolo války.

Tím spíš, že se v Londýně dnes znovu scházejí „Přátelé Sýrie“, západní a blízkovýchodní sponzoři syrské sekulární i kajdistické opozice, kteří mají mimo jiné – už třetím rokem – jednat, jak svrhnout Asadův režim.

 

 

A stručně:

-- Americká proizraelská Liga proti hanobení (ADL) ve svém průzkumu zjistila, že Írán je nejméně antisemitskou zemí na Blízkém východě. Bác ho! Mimochodem, největší míra antisemitismu v regionu převládá na okupovaném Západním břehu Jordánu a v obklíčeném pásmu Gazy.

-- Celkem 17 lidskoprávních organizací včetně Amnesty International a Human Rights Watch vyzvaly Palestinu, aby se připojila k Mezinárodnímu trestnímu soudu (ICC).

-- Další průlom v regionu: Saúdská Arábie pozvala k návštěvě ministra zahraničí nenáviděného Íránu. Teherán pozvání uvítal. Americký ministr obrany Chuck Hagel naopak vyzval rozvalenou GCC, aby se „ve svém nepřátelství“ proti Íránu sjednotila.

-- Velká Británie zaručila dočasnou diplomatickou imunitu izraelské ministryni spravedlnosti Tzipi Livniové, která ji má během nadcházející návštěvy Londýna ochránit před zatčením za válečné zločiny.

-- Spojené státy dislokovaly dvě stě příslušníků námořní pěchoty na Sicílii kvůli případné „krizové reakci“ v demokraticky rozvalené Libyi.

-- Mohutným útokem v Džalalabádu a posléze i v Kábulu afghánský Taliban zahájil svou řádně nahlášenou jarní ofenzívu.

A na závěr: Rytmus Káhiry pohledem mladé francouzské fotografky Camille Lepageové, která byla předevčírem zabita ve Středoafrické republice:

  

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 15 Květen 2014 06:11 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz