Irácký diktátor: Malý Saddám, ale náš

Email Tisk PDF

Dnes především o volbách v Iráku a vývoji situace v Sýrii.



 

Svět jako by se vrhl na pásovou produkci podivných voleb, z nichž některé považujeme za demokratické (na Ukrajině), jiné za akceptovatelné se zavřenýma očima (v Afghánistánu), další akceptovatelné s přimhouřeným okem (v Egyptě) a další odmítáme coby jasně nedemokratické (v Sýrii), byť zásadnější rozdíly mezi těmito hlasováními, ať už byla dokonána nebo se teprve blíží, de facto neexistují – všechny jsou buď po puči, v občanské či jiné válce nebo v obojím (a nepříjemné je poznání, že hodně nízko nastavenou laťku pro „demokracii“ na Blízkém východě uplatňuje Západ už i na Ukrajině, čili v Evropě).

A do této řady se minulý týden začlenily také parlamentní volby v Iráku. Původním oficiálním argumentem pro invazi do Iráku měla být jeho demokratizace, ale podobných bushismů mediálním prostorem létá spousta. Důležitější je, že volby 30. dubna proběhly, nyní budou následovat týdny sčítání hlasů, poté měsíce zákulisních vyjednávání o koalicích, a ve finále se v čele státu objeví zase dosavadní – šíitský -- premiér Núrí Málikí. Jeho vítězství je takřka jisté, tím spíš, že sunnitská provincie Anbár, která je baštou seriózní opozice, koalice Al Irakíja, k volbám vůbec nebyla připuštěna.

A Málikí už nyní požaduje, aby se celý stát zmítaný náboženskou válkou a chaosem sjednotil v jednom šiku právě pod jeho vedením, protože jakýkoli nesouhlas s centralizací moci v roztříštěném státě prý jen rozdmýchává další krveprolití. Cynik by nadhodil, že za tyrana Saddáma v Bagdádu ještě fungovala kina a dokonce i (neoficiální) gay kluby, nyní jde ale už jen o „zdemokratizované“ holé přežití, neboť v důsledku invaze zahynulo násobně víc lidí než za letité diktatury „Hitlera“ Saddáma. Další dva tisíce lidí zahynuly v sektářských teroristických útocích jen během dubna, přičemž je třeba mít na paměti, že za Saddáma Al Kajda – takto čistě vynález USA v Afghánistánu -- v Iráku (nebo v Sýrii) neexistovala. To není obhajoba Saddáma, jen srovnávání čísel a faktů.

Podle Málikího, který je si vítězstvím jistý, je hlasování „fackou“ terorismu. Očekává se nicméně, že konečný součet hlasů nebude tak jednoznačný, jak si nový, „demokratický“ diktátor zřejmě přeje, protože už v posledních letech prokázal neschopnost zajistit většině obyvatel alespoň základy slušného života. Pokud nebude falšovat výsledky hlasování nějak přehnaně, očekává se, že získá týž počet poslaneckých mandátů, jako v minulých volbách. Už tehdy, v roce 2010, ale podle sečtených hlasů zvítězil sunnitský blok Al Irakíja, nicméně USA mu vnutily dohodu o rozdělení moci s šíity v čele s Málikím – až na to, že k rozdělení moci nikdy nedošlo a Málikí vládne autoritářsky a sám. Představa, že za této situace Málikí nějak snadno vytvoří životaschopnou koalici, je iluzorní, tím spíš, že je podivné, že si USA do čela Iráku znovu dosazují muže, který je de facto jen prodlouženou rukou nenáviděného Íránu a tím pádem je tak nějak ve druhém plánu spojencem režimu v Sýrii. Před volbami totiž do Iráku zamířily zvýšené počty amerických „poradců“ a „zpravodajských důstojníků“, aby zajistily ten správný výsledek hlasování – a spolu s ním pokračující rozval země i regionu.

Núrí Málikí totiž sice není Saddám, ale rozdílů mezi nimi příliš není. A jak konstatuje třeba New Yorker, svržením Saddáma Spojené státy vypustily z láhve džina. To nejlepší, co se o americké invazi do Iráku dá podle NY říci, je to, že po americkém odsunu intenzita sektářské šíitsko-sunnitské války opadla. Proti Málikímu, který Saddámovy roky prožil v íránském exilu, ale vystupovali i iráčtí šíité, a Spojenými státy zvolený nový diktátor Iráku reagoval vždy jen silou. „Když se Málikí stal premiérem, někteří Iráčané doufali, že by to mohlo pomoci sjednotit zemi. Přizval do parlamentu lidi z koalice a slíbil, že osloví také Kurdy a sunnity. Ve skutečnosti ale své pozice využíval k zesilování války ve jménu šíitů proti čemusi, co považoval, za „nesmiřitelnou“ skupinu sunnitských revanšistů,“ shrnuje New Yorker. Krátce po odchodu větší části amerických jednotek v roce 2011 vyslal armádu do Ramadí potlačit sílící protesty. „Provincie Anbár explodovala spolu se zbytkem sunnitského Iráku a násilí neopadlo,“ shrnuje New Yorker. „Vlna sebevražedných atentátů a náloží v autech zasáhla Bagdád; v lednu bylo zabito přes tisíc civilistů, v drtivé většině byli obětmi šíité. Ve snaze potlačit nepokoje Málikí nechal obklíčit dvě největší města provincie, Fallúdžu a Ramadí, a poté je začal ostřelovat z děl.“

Dalším příkladem Málikího „správy státu“ může být dubnový útok v sunnitské Havídži. Poté, co byl ve městě zabit jeden vládní voják, armáda zaútočila na tábor místních protestů a zabila nejméně 44 lidí, připomíná New Yorker. Málikí pak v televizním projevu varoval před „sektářským násilím“ a vinu za masakr hodil na „zbytky strany Baas“, čili strany Saddámovy, jako by dál vedl už dávno skončenou válku. „Už od samého počátku je Málikí fixován na konspirační teorie, které proti němu všichni spřádají – jeho iráčtí rivalové, baasisté, kteří prý dále ovládají armádu, nebo i Američané. Bývalý americký diplomat to popsal jako „nixonovskou paranoiu“: Měli jsme v zemi 150 tisíc vojáků a on byl posedlý představou, že ho chce svrhnout tucet bývalých baasistů.“

Právě tato paranoia nejspíš vedla k tomu, že Málikího reakce na jakýkoli vývoj v Iráku jsou stále brutálnější, přičemž si proti všem vede databáze údajů. Dokonce obnovil saddámovský zákon, který za zločin považuje i byť jen slovní kritiku hlavy státu, který už byl použit proti bezpočtu novinářů, soudců i poslanců. „Mezi Iráčany panuje silné přesvědčení, že jejich země upadla do občanské války, a že to právě Málikí ji do ní zavedl,“ shrnuje New Yorker. „Násilí z poslední doby spolu s Málikího autoritářstvím vede mnohé k tomu, že si budoucnost Iráku představují v těch nejčernějších barvách.“ Jinými slovy, Málikí může být jen těžko považován za postsaddámovské vylepšení.

 

Sýrie. Po dvou letech obléhání Homsu bylo v pátek evakuováno tamní Staré město, poslední čtvrť, kterou měli ještě v moci protivládní rebelové. Dohodu o odchodu asi dvou tisíc rebelů dojednala OSN spolu s Íránem. V rámci ujednání rebelové opustili Staré město a odjeli v autobusech do rebelských oblastí na severu Sýrie, výměnou za což vládní armádě předali informace o náložích a zaminování Starého města.

Civilisté ze Starého města odešli už v únoru, a to v rámci dohody uzavřené v rámci „ženevské konference“. Tehdy směli z centra Homsu, kolébky celé „syrské revoluce“ odejít všichni, kdo chtěl, ale beze zbraní a museli se podrobit důkladným kontrolám, zda jsou opravdu civilisté. Nyní si ale každý rebel mohl s sebou vzít svůj samopal a na jeden autobus připadl i jeden granátomet. Celá oblast od Homsu po Damašek je nyní pod kontrolou Asadova režimu.

Vládní armáda mezitím obsadila město Mleijha jihovýchodně od Damašku, které leží na trase k mezinárodnímu letišti, což je další z kroků, jimiž chce Damašek stabilizovat situaci před volbami naplánovanými na počátek června. Právě jejich konání chtějí džihádisté narušit novou vlnou teroristických útoků, při nichž umírají civilisté po desítkách, zatímco zahraniční džihádisté v Sýrii, jichž podle FBI neustále přibývá, podle informací britského The Independent plánují ve svých domovinách své vlastní obdoby masakru z 11. září.    

Hlavní bojiště v Sýrii jsou ale nyní na severu a východě, kde se rozhořelo další kolo „vnitrodžihádistické“ války mezi Frontou al Nusrá, která je oficiální frančízou Al Kajdy v Sýrii, a jinými islamisty, konkrétně z Islámského státu Iráku a Levanty (ISIL), kteří „oficiálně“ napojení na Kajdu nejsou, neb jsou i na ni prý příliš brutální. Boje mezi nimi zachvátily východní provincii Dejr-i-Zor a vyžádaly si životy více než šesti desítek ozbrojenců. ISIL přitom údajně obsadil město Bukamál, čímž si otevřel koridor od Aleppa až do iráckého Bagdádu, z oblasti bojů ale prchlo na 60 tisíc civilistů, což jen prohloubilo humanitární krizi v zemi.

Tato „válka ve válce“ se podle všeho šíří ale i na jih Sýrie, kde eskaluje napětí mezi rebely v Dará´a na jordánské hranici. O víkendu tam totiž kajdisté z Fronty al Nusrá unesli jednoho z posledních velitelů zbytků „sekulární“ Svobodné syrské armády (FSA) Ahmada Náamíha. Kajdisté ho chtějí soudit za „zločiny“, které spáchal ještě před dezercí k rebelům, tedy ještě v řadách pravidelné syrské armády. Ale nejen kvůli nim – Náamih už se „doznal“ k tomu, že loni v listopadu stáhl své bojovníky z Chirbit Ghazále na okraji Dará´a na přímý rozkaz „donorských států“, které FSA financují, což znamená na rozkaz USA a Západu. Původně se spekulovalo, že ztráta předměstí byla důsledkem rivality mezi rebely, nyní ale velitel FSA prý přiznal, že mu rozkaz k vyklizení oblasti uprostřed vojenské ofenzívy tlumočili přímo jordánští činitelé. Západ se prý obával, že kajdistická Fronta al Nusrá je v oblasti příliš silná, což jí dává velký vliv na jižní frontě jako takové, a proto se měla FSA stáhnout a umožnit syrské vládní armádě vstoupit do Chirbit Ghazále bez boje. Nejspíš stejný motiv nyní vedl jordánskou armádu k tomu, aby zabránila velké dodávce zbraní přes hranici do Sýrie. To ale neznamená, že by zbraní v syrské válce nějak ubývalo – stále více džihádistických frakcí se na videích chlubí americkými protitankovými raketami, zatímco Rusko ještě letos do Sýrie – mimo jiné -- dodá první letky bitevníků Jak 130.  

Obamova administrativa mezitím uznala washingtonskou kancelář exilové Syrské národní koalice (SNC) coby oficiální diplomatickou misi a označila ji za „legitimní zastoupení syrského lidu“. Šéf SNC Ahmad Džarba, který svou bezvýznamnost prokázal už při „ženevské mírové konferenci“, tento krok označil za „významnou ránu“ legitimitě Asadova režimu. Jediným hmatatelným výsledkem nicméně je, že USA poskytnou lidem ze SNC 27 milionů dolarů, což je zachrání před krachem a nutností hledat si práci. Jak vysvětluje někdejší americký místodržící v Iráku Ryan Crocker, pro USA by bylo nevýhodné svrhnout Asadův režim, protože by následoval rozpad státu a džihádistický chaos iráckého typu (přímo na hranicích s Izraelem), a tak je ideálem dál tahat za nitky a udržovat válku – bez přímého amerického vstupu -- v chodu, aniž by ovšem měla dospět k nějakému výsledku…

Další kapitolu k diskusím kolem otázky, kdo že to loni v srpnu spáchal chemický masakr u Damašku, připsal nyní šéf vyšetřovatelů OSN Ake Sellstrom. Poté, co Seymour Hersh za pachatele označil Turecko, a jeho analýzu podpořila řada expertů, nyní Sellstrom zpochybňuje i počty obětí tehdejšího útoku. „Pokud vezmete údaje z Tokia, můžete porovnat, kolik lidí zemřelo a kolik jich bylo přiotráveno,“ prohlásil v rozhovoru. „V syrském případě jsme ale mohli usoudit jen to, že byl útok velký.“ Není podle něj jasné, kolik přeživších bylo opravdu vystaveno sarinu, protože „podobné symptomy lze získat i z jiných válečných událostí.“

 

Palestina. Po sjednocení Fatahu s Hamasem a krachu „mírových rozhovorů“ s Izraelem pokračuje palestinská diplomatická „ofenzíva“ – palestinská samospráva se formálně připojila k dalším pěti lidskoprávním dohodám OSN. Pakty zakazují mučení a rasovou diskriminaci, další prosazují práva žen, dětí a handicapovaných. Tím to ale nekončí. Palestinci mají navíc v úmyslu podepsat i dohodu chránící děti v bojových zónách (příští týden) a dvě dohody o občanských a kulturních právech (na počátku července). Posilují tím nejen svou pozici v rámci OSN, ale také možnost upozorňovat na porušování těchto dohod přímo na půdě OSN.

Tož tak.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 08 Květen 2014 07:20 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz