Bašár Asad: „Aktivní fáze“ války skončí ještě letos

Email Tisk PDF

Dnes pohled do Saúdské Arábie a Bahrajnu, jejichž vládnoucí feudální klany si zkoušejí zajistit ještě pár let u moci, na válku v Sýrii, blížící se volby v Iráku a na další události na Blízkém východě.


Tipovat, co se odehrává v hlavách hlav saúdské vládnoucí rodiny, je nejspíš stejně marné, jako dohadovat se o myšlenkových pochodech severokorejských Kimů. Ukázkovým příkladem marnosti očekávání se stala nedávná nečekaná mocenská rošáda. Zatímco Západ se roky sžíval s představou, že do čela feudální diktatury zamíří někdo z princovského dua Turkí bin Fajsal nebo Bandar bin Sultan, a podle toho si oba náležitě hýčkal, král Abdalláh boin Abdalazíz na horní příčku dynastického žebříčku vytáhl prince Mukrína (a přisoudil mu vcelku bizarní titul „korunní princ korunního prince“ a k tomu účelu zřídil stejnojmenný úřad).

Je zřejmé, že hlavní roli v tomto rozhodování sehrálo načasování. Mukrín byl – na úkor „západních“ kandidátů -- z rukávu vytažen pouhý den před příletem Baracka Obamy do Rijádu, kde si americký prezident zkusil alespoň formálně Saúdy udobřit. Král Abdalláh mu nicméně ukázal, že nemůže vnímat Rijád coby slepě poslušné vazaly. A všem ostatním ukázal, že moc zůstává v rukou starší generace feudálů, mladší (tedy alespoň padesátiletí) princové připuštěni nebudou a že se tedy saúdský režim rozhodl – alespoň pro dohlednou budoucnost -- nic neměnit. A obavy ze změn jsou citelné – sám král vyhlásil, že na Mukrínově jmenování se „nesmí nic měnit ani upravovat“, jako by si dopředu uměl představit, jaký po jeho smrti nastane chaos a tvrdý boj o moc.  

Těch hrozeb ale nad saúdskými feudály visí mnohem víc, a – z hlediska panovnického přežití rodu -- zcela jistě i nebezpečnějších. Dekády represivní politiky vůči poddaným kumulují nespokojenost a zoufalství, jejichž zvládnutí se královské rodině může vymknout. Mladí Saúdové už dnes totiž ve stále větší míře odmítají žít v systému, který byl na lokální úrovni řízen „stařešiny“, jimž režim dával drobky, aby udržovali věrnost. Naopak, na sociálních sítích se objevují mladí lidé z různých kmenů, klanů, oblastí i sociálních skupin, kteří otevřeně vznášejí své požadavky. Videa, jimiž se detailněji zabývá libanonský Al Achbár, mají stejnou strukturu: Ona nebo ona se představí, řeknou, odkud jsou a co dělají, a pak následuje přímý vzkaz králi – o nezaměstnanosti, chudobě, nedostatku bydlení, špatně fungující státní správě, svobodě vyjádření nebo shromažďování. Mladí si za vzdorem stojí, jejich videa mají sledovanost obvykle vysoce překračující milion, a nechávají se za „pobuřování“ zavírat do vězení. Je to zcela nový fenomén protestu a občanské revolty, s nímž podle všeho úzce souvisí i nedávný bizarní krok saúdských vládců – oficiální zařazení ateistů na „seznam teroristů“. Množí se totiž studie, podle nichž se v zemi, jejíž panovníci se rádi vydávají za strážce nejposvátnějších míst islámu, šíří ateismus a podrývá jejich „přirozenou“ moc. V reakci na zahájené pronásledování ateistů se pak na saúdských sociálních sítích objevila kampaň vyzývající k ničení koránů

Mimochodem, nejspíš i obavy o budoucnost (a posilování vazeb na západní vlády prostřednictvím západních zbraní) vedly loni Saúdy k nákupu zbraní za celkem 67 miliard dolarů. Byl to oproti roku předchozímu nárůst o 12 procent a učinil tak ze Saúdské Arábie stát se čtvrtým největším armádním rozpočtem na světě a suverénně nejmilitarističtější stát v regionu. (Po ideovém rozchodu se Saúdy oznámil obří zbrojní nákupy i Katar – hodlá utratit 23 miliard dolarů mimo jiné i za bitevní vrtulníky, přičemž zakázku rovnoměrně rozložil mezi americký Boeing a evropský Airbus).

To v saúdském přívěsku, Bahrajnu, řeší feudální vládnoucí rodina své setrvání u moci jinak – vedle věznění a mučení politických oponentů se sunnitší panovníci snaží vyrovnat se šíitskou většinou poddaných masovou naturalizací cizinců, kteří mají změnit demografickou situaci na bahrajnském ostrově. Naturalizační proces běží na bahrajnských ambasádách v zahraničí a takřka bezbřehý rezervoár vhodných kandidátů nabízí rovněž masa Syřanů, kteří uprchli z vlasti před válkou. V syrských uprchlických táborech v Jordánsku už byla zřízena střediska, kde se výhradně sunnitší kandidáti učí bahrajnský přízvuk, ženy se učí vařit tradiční kuchyni, seznamují se s místopisem ostrova – a procházejí indoktrinací, která má zaručit jejich věrnost brutální vladařské rodině. Bahrajnští náhončí jsou ale aktivní také v Iráku nebo v syrských uprchlických táborech v Turecku, občanství je poskytováno také „prověřeným“ Saúdům. Až donedávna přitom naturalizací procházeli hlavně gastarbeitři převážně z Indie či Bangladéše, ti ale podle všeho nedokázali „vyrovnávat“ demografický nepoměr ve prospěch šíitů. Zrychlený proces prý už dokázal stvořit na 100 tisíc nových „Bahrajňanů“, přičemž konečný cíl je stanoven na 200 tisíc. V Bahrajnu oficiálně žije 2,2 milionu obyvatel, občanství jich má ale jen 570 tisíc. A z nich šíité tvoří 70 procent. Vláda sice oficiálně nabízí opozici dialog, ale sama ho znemožňuje tím, že lídry pokojných protestů viní z násilností. Faktem je, že po třech letech od prvního prodemokratického vzedmutí se radikalizovala obzvláště bahrajnská mládež, která se přestala vyhýbat násilí a členové jejích „úderných brigád“ už provedli i několik pumových útoků. Pro ně se někdejší nevyslyšené požadavky na demokratizaci země proměnily podle všeho v sektářský konflikt utlačovaných šíitů proti vládnoucí sunnitské menšině.

Je proto příznačné, že většina „nových občanů“ jsou policisté a příslušníci bezpečnostních orgánů obecně, nejnověji se mluví o příjezdu 499 jordánských „bahrajnských“ policistů, kteří prý mají zatím za úkol jen výcvik. Je to unikátní příklad režimu, který se prostě rozhodl nahradit své občany jinými. Přitom se pro naturalizaci v některých případech oficiálně uvádějí vcelku bizarní vysvětlení. „Bahrajnci nejsou fyzicky s to účastnit se dlouhých běhů,“ konstatoval například viceprezident bahrajnského atletického svazu Muhammad Abdal Latíf k „náboru“ afrických běžců. „Jejich geny a fyzická kapacita jim neumožňují soupeřit s americkými, jamajskými a keňskými běžci,“ podotkl s tím, že „většina sportovců, kterým bylo uděleno bahrajnské občanství, se účastní běhů na 800 metrů.“

 

Sýrie. Vládní jednotky město po městě postupně ovládají jihozápad země, k čemuž Bašár Asad tvrdí, že „aktivní fáze“ války skončí ještě letos. Poté ale bude pokračovat „boj proti terorismu“, který nebude časově nijak omezen. Asadův odhad dalšího vývoje přichází v době, kdy se na YouTube množí videa, na nichž kajdističtí rebelové i tzv. umírnění ukazují protitankové rakety BGM 71 TOW americké výroby. Spojené státy zatím stále oficiálně nepotvrdily, zda je to součást přímé americké pomoci rebelům. Ti mezitím pokračují v bratrovražedných bojích na syrsko-iráckých hranicích o to, kdo z nich je pravá Al Kajda a kdo si na ni jen hraje. A bojuje se také o město Bukamál, které ovládá „skutečná“ Kajda, tedy Fronta al Nusrá, zatímco „falešná“ Al Kajda v Iráku (AQI) by oblast ráda ovládla, neb v ní leží rovněž hraniční přechody vedoucí do irácké ropné provincie Anbár. Nusrá i AQI se podle dostupných zpráv pravidelně střídají v kontrole Bukamálu, někdy i několikrát za den.

Vláda mezitím obvinila Frontu al Nusrá z chemického útoku – chlorinem – v jedné z vesnic v centrálních oblastech země. Měli při něm zemřít dva lidé a víc než stovka jich měla být zraněna. Po nedávném odhalení Seymoura Hershe, že za loňským monstrózním chemickým útokem u Damašku bylo ve skutečnosti Turecko, je to další sporný moment, neboť fronta al Nusrá pro změnu z útoku viní vládu.

A mezitím OSN obvinila svět z klasického nedodržení bohulibých slibů – zatímco světová organizace požádala na pomoc pro syrské uprchlíky, jednu z největších humanitárních katastrof moderních dějin, celkem 6,5 miliardy dolarů, dostala jen asi pětinu této sumy.  

 

Irák. Před čtyřmi lety Spojené státy oficiálně ukončily okupaci Iráku a koncem dubna se mají konat parlamentní volby, jejichž hlavní zápletkou zdá se být otázka, zda se Irák vůbec bude s to udržet pohromadě. Sunnitští politici na setkání v kurdském Irbílu dojednali utvoření Aliance hrdosti, která má nabídnout hlas nejen sunnitům, ale i Kurdům a společně zabránit znovuzvolení šíitského (diktátora) premiéra Núrího Málikího. Situace plány na uspořádání voleb nicméně vážně zpochybňuje – v sunnitských oblastech, a především v Anbáru, totiž pokračují prudké boje mezi místními milicemi, Al Kajdou a vládními jednotkami. Oddíly AQI ovládly strategicky důležitou přehradu na Eufratu, čímž se jim dostala do rukou nezanedbatelná část iráckých zásob vody. Jak mocná je to zbraň ukázali kajdisté minulý týden, kdy na přehradě zavřeli několik výpustí a posléze zatopili oblasti podél řeky, které vládní armáda využívala jako nástupiště k ofenzívě proti Fallúdži. Ta je dál z valné části v rukou AQI. Uzavření výpustí citelně snížilo množství vody pod přehradou, což pro změnu způsobilo výpadky v dodávkách elektrického proudu v oblasti a ohrozilo zavodňovací systémy v několika šíitských městech. AQI nicméně přehradu nezavřela na dlouho, údajně prý v obavách, aby nezatopila i oblasti pod vlastní kontrolou. Vláda v Bagdádu mluví o „hyenistickém zločinu“, ale málokdo ji poslouchá.  

Aliance hrdosti nyní konstatuje, že její vznik je reakcí na situaci v Anbáru a postup bagdádské vlády, přičemž oznámila opětovnou kandidaturu Ahmada Alwáního, sunnitského poslance, kterého letos v lednu Bagdád označil za teroristu. Následně z parlamentu odešla řada sunnitských politiků a vedle válečné se v Iráku prohloubila i krize politická.

Nápad se „zastavením Málikího“ není nijak nový. Už v minulých volbách koalice Irakíja, která oslovila sunnitské Araby a sekulární šíity, zvítězila, nicméně Spojené státy ji donutily přijmout „dohodu o podílu na moci“, která udržela Málikího v čele vlády (a žádné „dělení moci“ nenásledovalo). Volební komise už dopředu hodila nové alianci klacek pod nohy, když konstatovala, že situace v sunnitském Anbáru je natolik nestabilní, že v ní volby nebudou možné.

Na Irákem se tak dál vznáší hrozba rozpadu podél sektářských či etnických linií, což by ve výsledku významně změnilo mocenskou rovnováhu v regionu, a to i ve vztahu k sunnitských totalitním monarchiím v Perském zálivu nebo v otázce dostupnosti rozsáhlých zásob irácké ropy. Rozpad by podle všeho navíc nastartoval další překreslování map v regionu, který už nyní prochází dramatickými změnami. Politické, klanové, etnické či náboženské rozpory, které do světa vypustilo arabské jaro, totiž stále více ohrožují uměle stanovené hranice z časů kolonialismu. A jak podotýká Christian Science Monitor, byla by to i velká ostuda pro USA, které provedly invazi do Iráku, ztratily tam 4500 vojáků a utratily přes dva biliony dolarů, aby „diktaturu proměnily ve sjednocený demokratický stát“.

(Mimochodem, ruský koncern Lukoil v této souvislosti oznámil, že zahájil těžbu na ropném poli Západní Kurna 2, zatímco se objevují zprávy o ruských plánech nejen na těžbu ropy v syrských pobřežních vodách, ale i na výstavbu ropovodu, který by vedl z Iráku přes syrský Homs).  

 

Poté, co Egypt a Saúdská Arábie z převážně politických a mocenských důvodů označily Muslimské bratrstvo za teroristickou organizaci, vydává se stejným směrem i Velká Británie – premiér David Cameron nařídil prošetřit, zda organizace není napojená na teroristy. MB se po svržení svého egyptského prezidenta Muhammada Mursího oficiálně usídlila v Londýně. Lze předpokládat, že pokud Británie dojde ke stejnému názoru jako Káhira a Rijád, vše bude ještě horší, neb se tím jen posílí pocit islamistické viktimizace. Nicméně, právě tímto směrem vše nejspíš směřuje – šéfka unijní diplomacie Catherine Ashtonová aktuálně prohlásila, že prezidentská kandidatura vůdce egyptského lidového puče Abdala fattáha Sísího je „odvážný“ krok, který je „veden jeho pocitem zodpovědnosti, a nikoli touhou po moci“. (Podporu Káhiře aktuálně vyjádřil také Kuvajt, a to miliardovými dodávkami ropy a pohonných hmot).

 

Izrael/Palestina. Jak už psal Jirka Kalát, „mírové rozhovory“ zkrachovaly a podle Johna Kerryho vinou Izraele. Židovský stát souhlasí, že rozhovory jsou mrtvé, ale vinu přičítá právě Kerrymu. Jednání skončila de facto už před třemi týdny, a to poté, co Izrael odmítl splnit slib a propustit palestinské vězně. Zprvu se vinu za krach rozhovorů pokusil hodit na Palestince a jejich přistoupení k řadě mezinárodních konvencí, nicméně Palestina třeba ženevské konvence podepsala až o pár dní později v reakci na izraelský postup, a tak vina nakonec padla na Kerryho. Není to nijak špatná volba, protože neschopnost Johna Kerryho uspořádat funkční a reálné mírové rozhovory kdekoli je už pověstná. Izrael nově tvrdí, že v dohledné době je nulová šance pro další jednání s Palestinci. Místo toho proti palestinské samosprávě vyhlásil „ekonomické sankce“, které spočívají v zadržení daňových výnosů a zmrazení jejích bankovních účtů. Podle dohod z Osla vybírá určité daně z okupovaných území namísto Palestinců Izrael a má je převádět samosprávě, a to ve výši zhruba 100 milionů dolarů měsíčně. Zadržování daní se ale v průběhu let stalo silovým nástrojem k trestání samosprávy a ve výsledku i všech lidí žijících na okupovaných územích. Hlavní palestinský vyjednavač Saíb Irikát to nyní označil za „loupež“ a porušení mezinárodního práva, které jen dále vylučuje jakékoli obnovení rozhovorů.

Izraelská strana v reakci jednostranně zabrala bezmála kilometr čtverečný soukromé palestinské zemědělské půdy na okupovaném západním břehu Jordánu a prohlásila ji za „státní půdu“. Oblast obklopuje (i podle izraelských zákonů) ilegální židovskou kolonii, což značí, že se nejspíš schyluje k její (podle izraelských zákonů) legalizaci a následnému stavebnímu boomu, který by k současným asi deseti židovským rodinám v kolonii přivedl další.

To vše jen prohlubuje rozkol mezi Izraelem a USA. V médiích se objevily zprávy, podle nichž Spojené státy odmítají dávat víza příslušníkům izraelské armády, kteří sloužili na okupovaných územích a mohli tak porušovat palestinská práva, nově přibyl další spor. Obamova administrativa totiž jen s krajní nelibostí nese, že se Izrael s americko-ruském sporu o Ukrajinu nechce naskočit na protiruskou vlnu. Izrael při Valném shromáždění OSN odmítl podpořit rezoluci, která odsuzovala Rusko za anexi Krymu. Izraelští politici soudí, že ukrajinská krize není jejich věc a (sovětský rodák) Avigdor Lieberman, takto ministr zahraničí Izraele, konstatoval, že židovský stát bude v této otázce vystupovat neutrálně. Podobně se vyjádřilo i izraelské ministerstvo obrany, podle něhož není třeba automaticky podporovat všechny americké názory. Bílý dům tato situace silně rozladila, protože zatímco USA Izrael ročně podporují miliardami dolarů, Rusko židovskému státu nedává nic.    

 

PS.

Američtí vojáci sice dál bojují v nesčetných válkách a válčičkách po celém světě a jen v Africe provádějí v průměru pět bojových operací denně, ale letošní březen se stal po více než dekádě prvním měsícem, kdy nebyl zabit jediný americký voják. Gratulujeme?

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 14 Duben 2014 07:19 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz