Seymour Hersh: Za sarinovým útokem u Damašku bylo Turecko

Email Tisk PDF

Dnes zevrubně o roli, jakou v syrské válce hraje Turecko, počínaje nedávnou snahou vojensky „ochránit“ osmanskou hrobku a chemickým masakrem z loňského 21. srpna konče. A poslední vývoj v Sýrii navrch.


Jediným tématem blogu je dnes Sýrie, i když trochu oklikou. Zatímco policie vodními děly rozháněla v Ankaře demonstranty, kteří neuvěřili ve volební vítězství Erdoganovy strany v metropoli, obyvatelé příhraniční provincie Hatay v místních volbách ztrestali Erdogana a zvolili opoziční levicovou Republikánskou lidovou stranu (CHP). Otevřená turecko-syrská hranice se totiž stala významnou zásobovací oblastí pro syrské džihádisty, kteří přitom pronikají i do Turecka mění přinejmenším příhraniční oblasti v „nový Pákistán“, a pro co je pro nás ještě důležitější, v Pákistán u hranic Evropy. „Syrská krize a problémy, které z ní vyplývají, jsou největší starostí lidí v Hataji,“ konstatoval nový starosta Hataje, správního střediska stejnojmenné provincie. „Chceme mír a chceme, aby se Syřané mohli vrátit do Sýrie.“ V Turecku je aktuálně odhadem asi 900 tisíc syrských uprchlíků.

To vše se odehrálo v době, kdy se na YouTubu objevil záznam porady vrchních velitelů turecké armády a tajných služeb, kteří plánovali „false flag“ operaci, s jejíž pomocí by ospravedlnili vojenský útok na Sýrii, nebo přesněji, na sever Sýrie. Turecku totiž patří 35 kilometrů hluboko v syrském vnitrozemí pozůstatek z osmanských časů, hrobka Sulejmána Šáha, kterou s dávným souhlasem syrské vlády střeží 24 tureckých vojáků a je považována za turecké území. Potud je vše vcelku srozumitelné, faktem ale je, že sever Sýrie u tureckých hranic ovládají bojovníci džihádistického Islámského státu Iráku a Sýrie (ISIS). A ti pohrozili tureckým strážným smrtí, pokud neutečou zpět do vlasti. Vojáci odmítli a vláda v Ankaře oficiálně pocítila ohrožení, tím spíš, že právě ISIS 20. března spáchali atentát v anatolské provincii Nigde, při němž byli zabiti tři lidé. A co víc, teprve nyní Ankara přiznala, že za pumovým útokem v Reyhanli, který loni v květnu zabil 52 lidí, nebyl Damašek, jak původně Erdogan tvrdil, ale právě Al Kajda.

A v této kulise se zjevuje zmíněný odposlech, jehož význam je zásadní: plánuje se v něm vojenský vstup do Sýrie, jímž by Turecko fakticky otevřelo dveře i pro NATO jako takové, což by syrský konflikt dramaticky zkomplikovalo. Nicméně, pokud by Ankara měla skutečné důkazy o hrozbě ze strany ISIS, předložila by je okamžitě v NATO, míní pro Al Monitor jeden turecký generál, a nemusela by vymýšlet žádné „false flagy“. Tím spíš, že syrská vláda by toho asi beztak moc nenamítala – za a) celou oblast už delší dobu nekontroluje, a za b) možná by se jí představa, že turecká armáda drtí džihádisty z ISIS, s nimiž by jinak musela bojovat sama, mohla vcelku i zamlouvat. Takže se spíš hrálo o záminku k širší vojenské agresi do Sýrie, která by do války zatáhla přímo – a nejen dodávkami zbraní, jako doposud – celou Severoatlantickou alianci. A následoval by nejspíš přímý boj se syrskou vládou a významná proměna syrské války.

Velmi zjednodušeně: Turecko od jejího počátku vsadilo na podporu rebelů s tím, že ti rychle zvítězí a umožní pak za odměnu Ankaře větší slovo v postasadovské Sýrii. Byla to špatná sázka, protože všemožná podpora džihádu stála nyní Erdogana výraznější volební vítězství a skepse o jeho schopnostech v zahraniční politice – po svržení dalších Erdoganových favoritů, egyptského Muslimského bratrstva -- se mezi Turky nejspíš dál jen šíří. Takže lze předpokládat, že prostřednictvím „false flag“ útoku chtěl Erdogan zabít dvě mouchy jednou ranou – zbavit se obtížných a nebezpečných ISIS při současném posílení vlivu na vývoj v Sýrii. Ať už pak nahrávku zveřejnil kdokoli, vše dokonale zmařil. Spekulovat o tom, kdo to byl, asi nemá smysl, i když se nabízí třeba Rusko, takto hlavní opora Damašku, ale lze si představit třeba i nějakého tureckého generála, který už má dost Erdoganova velikášství. Nicméně, to neznamená, že by Erdogan přestal v Sýrii tahat za nitky. Příkladem budiž pád Kassabu, příhraničního syrského města obývaného převážně arménskými křesťany. Okamžitě se začaly rojit spekulace, že by město nemohlo být dobyto Al Kajdou, respektive její syrskou frančízou, tedy Frontou al Nusrá, aniž by o tom Turci dopředu nevěděli, nebo v tom rovnou neměli prsty.

Turecký deník Radikal cituje z e-mailu člena zahraničního výboru tureckého parlamentu, který popisuje cestu do provincie Hatay, kde vojáci poslancům zabránili dojet až k hraničním přechodům. „V oblasti, kam nás nepustili, a i v oblastech, kde se turecká armáda pohybuje, volně jezdí auta se syrskými značkami. Vesničané nám řekli, že k útoku na Kassab přes pět zdejších přechodů z Turecka do Sýrie přešly tisíce bojovníků. My sami jsme viděli desítky aut se syrskými značkami, jak nonstop převážejí teroristy a z vojenské silnice mezi vesnicí a naší vojenskou základnou v Kayapinaru ostřelují syrské území.“ Radikal přidává, že se objevily i spekulace o tom, že hranici z Turecka přejely i dva tanky a asi 30 obrněných transportérů a navíc také dodávky s těžkými kulomety DŠK, zatímco íránská agentura al Alam tvrdila, že turecká armáda před kajdistickým útokem na Kassab z děl ostřelovala syrskou vojenskou základnu u města. A v Kassadu prý Fronta al Nusrá vyvěsila své vlastní prapory na turecké tanky.

Džihádisté byli vytlačení z Kalamúnských hor na hranicích s Libanonem směrem na sever, tedy k Turecku, a mnozí jejich zahraniční bojovníci po těžkých ztrátách odcházejí zpět do svých zemí, shrnuje Radikal. Za této situace je dobytí Kassabu významnou morální vzpruhou pro Al Kajdu a další fanatiky, třeba typu Islámské fronty. „Přinejmenším stanuli na březích Středozemního moře, o čemž dlouho snili, a mohli se tam nechat vyfotit. Po tři roky nebyli s to přejít středomořskou frontu z Latakie do Tartúsu, protože toho nemohli dosáhnout bez logistické a vojenské podpory Turecka,“ píše Radikal a odkazuje na libanonský deník As Safír: „Obzvláště turecké tajné služby sehrály klíčovou roli v přípravách a plánování útoku (na Kassab) a podpořily jeho realizaci,“ prohlásil podle něj jeden z velitelů útoku, když vysvětloval, že džihád dostal z Turecka rakety a protiletadlové zbraně.

Ať tak či tak, do protierdoganovské kampaně se v této souvislosti zapojila i americká televizní popstar Kim Kardashianová, která má arménské kořeny. Její vliv na americké veřejné mínění je takový, že už se na Twitteru objevilá suchá konstatování typu: „Kardashianová tvítuje o Kassabu, Erdogan má průšvih.“ Arméni tvoří sice jen procento syrské populace, ale i tak jsou sedmou nejpočetnější menšinou v zemi. A už 24. dubna si všichni Arméni na světě připomenou Den genocidy, tedy turecké genocidy. Zdá se tedy, že se Erdogan v případě Kassabu dost přepočítal.

 

Známe pachatele, ale mlčíme

A tím se plavně dostáváme k nejnovější rozsáhlé analýze slavného amerického investigativního reportéra Seymoura Hershe, kterou publikoval London Review of Books. Hersh v ní mimo jiné dokládá, o čem se (na hranici jistoty) spekuluje už dlouho – tedy fakt, že za masakrem nebyl Damašek. Podle Hershových zjištění laboratoře britské armády v Porton Down vyloučily, že by vzorek použité bojové látky pocházel z arzenálu syrské armády. Vzorek prý přitom Britům dodal Rus, který byl „dobrým zdrojem, člověk s možnostmi, vědomostmi, který už v minulosti prokázal, že mu lze věřit.“ Britové Američany jen pár dní před zahájením agrese varovali, že vše byla jen past. V té době bylo Turecko jedinou zásobovací trasou zbraní a pomoci rebelům do Sýrie a USA se už loni v půli roku většího vyzbrojování rebelů zřekly. „Bez americké podpory rebelům se Erdoganův sen o proměně Sýrie ve svůj klientský stát rozplýval,“ cituje Hersh jednoho bývalého činitele tajných služeb. „Věděl, že když Sýrie válku vyhraje, rebelové se stejně snadno obrátí proti němu samotnému – kam jinam by taky šli? Měl by tak tisíce radikálů na svém zadním dvorku.“ Zpravodajské analýzy už tehdy varovaly, že turecké vedení vyjadřuje potřebu udělat něco, co vyvolá americkou vojenskou reakci. Koncem loňského léta měla syrská armáda dál navrch a podle Turků ji mohlo zastavit jen americké letectvo. Američtí zpravodajští analytici už hned po 21. srpnu tušili, že za chemickým útokem nebyla Sýrie, ale otázkou za milion bylo, kdo byl tedy pachatelem? Jako první se nabízeli Turci, protože měli všechny prostředky vše zorganizovat a provést.

Odposlechy a další údaje vztahující se k 21. srpnu pak zpravodajskou komunitu v tomto názoru utvrdily. „Dnes už víme, že to byla tajná akce Erdoganových lidí, kteří chtěli, aby Obama zareagoval na překročení ´červené čáry´,“ cituje zdroje Hersh. „Museli situaci eskalovat až k chemickému útoku u Damašku, dokud tam byli inspektoři OSN; ti přijeli 18. srpna, aby prošetřili dřívější útoky. Smyslem bylo provést něco spektakulárního. Americké tajné služby pak velení americké armády informovalo, že sarin byl dodán přes Turecko a mohl se do Sýrie dostat jen s tureckou podporou. Turci navíc rebelům poskytli výcvik při výrobě sarinu a manipulaci s ním.“ Hlavní důkazy o tom všem navíc poskytli sami Turci, kteří v odposlouchavaných rozhovorech po útoku jásali a plácali se po zádech. Podobné operace se totiž plánují v naprostém utajení, ale obvykle vše praskne vzápětí, když se začne slavit úspěch, shrnuje Hersh.

Podle něj si ale tyto informace cestu až do Bílého domu nenašly. „Nikdo o tom všem nechtěl mluvit,“ vysvětlil bývalý zpravodajec. „Všichni váhají, když mají protiřečit prezidentovi.(…) A co víc, když už jsme z toho obvinili Asada, nemohli jsme najednou otočit a obvinit Erdogana.“ Obamova politika v Sýrii se nejspíš příliš měnit nebude, a tak turecké vměšování do syrské války nejspíš bude pokračovat. „Ptal jsem se kolegů, jestli existuje způsob, jak ukončit další Erdoganovu podporu rebelům, obzvlášť poté, co už víme, a odpověděli mi, že máme svázané ruce,“ popisuje další operativec. „Mohli bychom to zveřejnit, kdyby se jednalo o někoho jiného, než o Erdogana, ale Turecko je citlivý případ. Jsou to spojenci v NATO. Nevěří Západu. Když podnikneme konkrétní kroky proti tureckým zájmům, nemusejí s námi zůstat. Pokud půjdeme na veřejnost s tím, že víme, jaká byla Erdoganova role v plynovém útoku, byla by to katastrofa. Turci by řekli: „Nenávidíme vás, protože nám říkáte, co smíme a co nesmíme dělat.“

Tož tak. Reportáž Seymoura Hershe je rozsáhlá a plná zajímavých podrobností, takže v případě zájmu a času – je TADY.

 

Co chtějí Syřané?

O Sýrii se v uplynulých dnech ale nerozhodovalo jen v Ankaře, ale také v Rijádu, kam zavítal Barack Obama k uklidňovacím rozhovorům – saúdská feudální rodina je silně znepokojena sbližováním USA a Íránu, a tak musel americký prezident osobně ujišťovat, že formulka „ropa za bezpečí“ platí dál. Je příznačné, že se Obama v Rijádu ani slovem nezmínil o lidskoprávní hororové šou, která u Saúdů běží a je puštěná pěkně nahlas. Zrovna v době jeho návštěvy byli uvězněni tři saúdští občané za to, že na YouTube zveřejnili výzvu k rovnějšímu přerozdělování bohatství země a požádali krále o možnost vést důstojný život, načež paranoidní Rijád, který nedávno zařadil Muslimské bratrstvo na seznam teroristických organizací, na týž seznam přidal i ateisty. Místo toho ale Obama ujistil krále Abdalláha, že je připraven za a) vyzbrojovat syrské rebely a že za b) nedopustí, aby Írán – úhlavní soupeř Saúdů v boji o pozici lídra muslimského regionu – nikdy nedostal možnost vyrobit jadernou bombu. Nicméně ad a), ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov poté prohlásil, že ho John Kerry ujistil, že USA nebudou rebelům dodávat vyspělé zbraně, včetně protileteckých (a hlasy proti vyzbrojování se ozývají i z Británie), a ad b) slib ohledně Íránu byl také „snadný“, neboť sám Írán do omrzení opakuje, že jaderné zbraně mít nechce (a co víc, Obamova vláda už mezitím povolila Boeingu a GE dodávat do Íránu součástky ke starým strojům).

Co to v praxi znamená pro syrské rebely? Nebo lépe, znamená to, že Saúdům nezbude, než že je ve zvýšené míře začnou vyzbrojovat sami? Možná ano, protože už se i formálně rozdělení rebelové mění v „koncentrát“. Hledat mezi rebely „umírněného“ je stejné jako s příslovečnou jehlou v kupce sena, a když už se takový najde, zjistí se, že umírněný není. Například Západem podporovaný rebelský velitel Džamal Maarúf nyní otevřeně přiznal, že nebojuje proti Al Kajdě. „To je problém těch mimo syrské hranice, takže to není náš problém. Já nemám problém s nikým, kdo bojuje proti režimu v Sýrii,“ vysvětlil, proč coby „umírněný“ válčí po boku Al Kajdy. A mezitím se v (Al Kajdou) dobytém Kassabu dokonce zjevil šéf exilové Syrské národní koalice (SNC) Ahmad Džarba, který surrealisticky požadoval, aby Západ vyzbrojoval „umírněné síly proti hrozbě Al Kajdy“…      

Damašek na poslední vývoj reagoval posílením protiletecký baterií u hranic s Tureckem, oficiálně k zahnání „nepřátelských“ tureckých letadel. Turecká armáda krátce na to oznámila, že na turecké území dopadly dělostřelecké granáty ze Sýrie, a tak palbu opětovala, aniž by uvedla, kdo vlastně střílel. Sýrie navíc obvinila Turecko z organizace některých z džihádistických útoků v Latakii, kam prý Ankara vyslala „po zuby ozbrojené“ zahraniční bojovníky. V bojích v posledních týdnech byli mimochodem zabiti džihádisté z Tádžikistánu, Kazachstánu i z ruského Dagestánu, v latakijské provincii v bojích padl i Maročan Ibrahim Šakarán, takto někdejší vězeň americké mučírny v Guantánamu.  

Syrské vládní síly mezitím zintenzívnily útoky ve východním Ghútu u Damašku. Celá oblast je obležená už nejméně půl roku a ve městě Mlejhá nyní vládní vojáci zabili na třicet rebelů, podle opozičních zdrojů byli z řad „umírněné“ Svobodné syrské armády (viz výše). Další nálety pak směřovaly na sever Aleppa a postup je hlášen také v okolí Jabrúdu. Na druhou stranu pak rebelské salvy z granátometu zabily šest dětí a dalších 16 civilistů zranili v Damašku, další dva lidi pak granátomet zabil u damašské opery.

Rebelové nově obvinili Damašek z chemického útoku, a to na damašském předměstí Džóbar, nicméně nyní je to tvrzení zatím nejbizarnější, protože podle opozičních zdrojů měl být zasažen jeden člověk, což by byl v případě v případě chemického útoku fakt majstrštyk. Nebo je to výraz naprosté trapnosti syrské opozice.

Syria Comment do toho informuje o průzkumu, který byl proveden loni na podzim mezi obyvateli rebely ovládaných oblastí v Aleppu. Jasně ukazuje rozpolcenost současné Sýrie – zatímco civilisté touží po dojednaném míru „hned teď“, rebelové dávají přednost válce až do „konečného vítězství“. Civilisté rovněž chtějí poválečnou vládu s omezeným náboženským vlivem, zatímco rebelové chtějí vládu náboženskou. Bude asi relativně kvalifikovaným odhadem, když si tipnu, že názor syrských civilistů mimo Sýrii nikoho nezajímá. Možná i proto berou věci od vlastních rukou – podle dostupných zpráv obyvatelé Tajbít al Imám v provincii Hamá sami zlikvidovali na padesát rebelů z Fronty al Nusrá…

Uf.

 

Další události z Blízkého východu až příště, po uzávěrce dubnového tištěného čísla Literárek, které vyjde ve čtvrtek -- a k jehož přečtení vás samozřejmě zvu!

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 07 Duben 2014 06:50 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz