A maršál Sísí si v Moskvě nechal požehnat…

Email Tisk PDF

altDnes hlavně o budoucím egyptském prezidentovi, který na svou první zahraniční cestu zamířil do Kremlu, čímž chce očividně začít překreslovat geopolitické mapy Blízkého východu, a o marných „mírových“ rozhovorech o Sýrii.


Nejen události na Ukrajině jasně dokazují, že se svět znovu ponořil do studené války, a i když v ní už nejde o protichůdné ideologie jako dřív, ve hře je toho stále dost – vliv, rozpínavost, uplatnění kapitálu, nacionalismus… A zatímco střet mezi Západem a Východem o Ukrajinu se od slavného „fucku“ poněkud zbrzdil a jeho figuranti se nejistě rozhlížejí kolem sebe a zkoumají, kdo je jejich přítel a kdo jen loutkovodič, táž studená válka se už naplno rozhořela (nebo „rozchladila“?) i na Blízkém východě.

A znovu v ní – po kauze Sýrie – na první pohled boduje Rusko. Kreml totiž v týdnu ulovil velkou rybu, když do Moskvy -- na svou vůbec první zahraniční návštěvu (!) - přiletěl skutečný vládce Egypta, ministr zahraničí, čerstvý polní maršál, kandidát na prezidenta (a jistojistý budoucí prezident) Abdal Fattáh Sísí. O odklonu Káhiry od Spojených států se nahlas mluvilo už od vojensko-lidového puče, jímž Sísí „v čele“ 14 milionů lidí v ulicích loni v létě svrhl demokraticky zvolenou (ale silně zdiskreditovanou) muslimskobratrskou vládu Muhammada Mursího. Vladimir Putin nyní maršála Sísího podpořil v jeho kandidatuře. „Vím, že jste se rozhodl kandidovat na prezidenta. Je to velmi zodpovědné rozhodnutí převzít na sebe odpovědnost za osud egyptského lidu. Přeju vám hodně štěstí,“ prohlásil Putin (k altvelké nelibosti Washingtonu) a věnoval Sísímu bundu ruské armády s velkou hvězdou na rukávu. „Naše návštěva nabízí nový počátek vojenské a technologické spolupráce mezi Egyptem a Ruskem. Doufáme v urychlení této spolupráce,“ prohlásil zase Sísí.

Zvláštní je, že ruská strana žádala Káhiru o odklad návštěvy na dobu po olympiádě, ale Sísí na termínu trval, jako kdyby Putinovo požehnání ke kandidatuře fakt potřeboval. A co víc, právě Sísího cesta do Moskvy tak z dříve ohlášeného a hodně překvapivého zbrojního obchodu – Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty mají pro Egypt koupit ruské zbraně za tři miliardy dolarů – rázem dělá předzvěst zásadních blízkovýchodních škatulat.

Snaha malých zemí orientovat se tu na Spojené státy, onde na Sovětský svaz, byla nedílnou součástí studené války a nynější soustředění Egypta, který byl dekády věrný Washingtonu, na Rusko, naznačují, že jsme svědky jakéhosi „nového kola“ studené války, i když trefnost definice není v tuto chvíli zase až tak důležitá. Není to vývoj až tak překvapivý. Rusko se rychle rozhodlo obsadit volný prostor, který loni vznikl ve chvíli, kdy USA a Evropa měly problém akceptovat legitimitu egyptského puče. „Kreml žádné skrupule neměl,“ podotýká agentura RIA Novosti. „Nikdy sice výslovně generály při převzetí moci nepodpořil, zároveň je taky ale nikdy nekritizoval.“

Co Moskva v Egyptě získá? Kromě snad bezedné jámy, od níž může sunout své zbraně, třeba také zemní plyn, jehož zásoby CIA odhaduje na dva biliony krychlových metrů, což jsou rezervy větší než třeba kanadské nebo australské. Jak už jsem naznačila minule v souvislosti s Čečnou, Rusko z politického hlediska očividně upřednostňuje sekulární arabské diktatury před těmi islamistickými, což podle všeho přesně odpovídá tomu, jak sám Putin vnímá „konzervativismus“ coby páteř postsovětské ruské národní ideologie. A k tomu navíc Kreml nevynechá jedinou příležitost, aby v rámci aktuální „nové studené války“ namazal schody stále nejistějšímu Washingtonu, který v posledních letech viditelně vyklízí své pozice na Blízkém východě. Mít Egypt, který se pokouší obnovit svou vůdčí roli v regionu, na své straně je pro Rusko bezpochyby lákavé – může to být totiž nástroj ke změně zaběhaných pravidel na blízkovýchodní šachovnici.

A ta je hodně komplikovaná. Stačí právě příklad zmíněného zbrojního obchodu – ještě nedávno Saúdská Arábie Rusku otevřeně vyhrožovala kavkazským terorismem kvůli Sýrii, nyní Egyptu kupuje ruské zbraně, a to nejspíš jen kvůli tomu, že se Rijád s Moskvou shoduje v postoji ke svržené vládě Muslimského bratrstva. Ono „shoduje“ není ale přesné, protože motivy se různí - jak už bylo řečeno, Moskva upřednostňuje sekulární režimy, zatímco Rijád se bojí organizovaných islamistů typu MB, protože by ve jménu islámu mohli podkopat jeho nikým nevolenou rodinnou diktaturu, a tak přichází ke slovu varianta okřídleného přísloví o „nepříteli mého nepřítele…“

Nemá asi cenu spekulovat, kam až tohle náhle objevené ad hoc přátelství povede, protože proměnných je až příliš, nicméně jeho vývoj bude do značné míry záviset na samotném generálu, sorry, polním maršálovi a budoucím prezidentovi Egypta Sísím. Kdysi jsem slyšela vousatý vtip o Anvaru Sadatovi, který v čele Egypta vystřídal levicového Abdana Gamála Násira: „Řidič se ho na křižovatce ptá, jestli má jet doleva, nebo doprava. A Sadat mu řekl: Dej blinkr doleva, ale zatoč doprava.“

Jistě, dnes se „náš“ svět nedělí na pravo a levo, byť si „pražská kavárna“ myslí opak, ale Abdal Fattáh Sísí je zatím nečitelný úplně stejně jako kdysi Sadat. Muhammad Mursí si ho vzal do své vlády coby představitele armády a spolehlivého stoupence Muslimského bratrstva, ale loňský převrat ukázal, že až tak velkým „bratrem“ Sísí rozhodně nebyl a není (nově dokonce zákonem zavedl jednotné páteční modlitby, aby už mešity nemohly být dál centry protivládní propagandy). Nyní si okatě vyrazil pro prezidentské požehnání do Moskvy, aby zdůraznil svou mezinárodní nezávislost, ale co to v praxi znamená pro budoucí vývoj, není vůbec jisté. Tím spíš, že USA jsou sice z posledního vývoje v regionu perplex, ale to neznamená, že by už přestaly vnímat, že v Egyptě jsou strategické body typu Suezu, hranic s Izraelem atd atp a že by je tedy Egypt přestal zajímat. Možné je i to, že nadbíháním různým stranám chce Sísí jen navýšit svou cenu a vylákat miliardy, přesně v duchu hesla, že Egypt je „příliš velký na to, aby ho někdo nechal padnout“…

Mimochodem, blížící se prezidentské volby v Egyptě budou opravdu akcí pro politologické fajnšmekry. Proti Sísímu, který se vydává za reinkarnaci Násira, už odmítl kandidovat oblíbený islamistický politik Abdal Moneim Futtúh, který v předloňských prezidentských volbách skončil na čtvrtém místě, generálu Samimu Ananovi se nedávají prakticky žádné šance, protože většinu hlasů z této voličské základny posbírá mladší Sísí, lídři saláfistů do voleb rovněž jít nechtějí (prý nebudou stavět své kandidáty v žádných volbách po příštích 10 let), a tak jediným, kdo do boje zatím jde, je skutečný násirovec Hamdín Sabbahí (v minulých prezidentských volbách třetí). Pokud se nepřidá nikdo další (a většina lídrů Muslimského bratrstva mezitím ve vězení čeká na soud), tak všechny „opoziční“ hlasy mohou jít právě levicovému Sabbahímu, zatímco Sísí může mít radost alespoň z toho, že nebude kandidovat sám, čímž vznikne přinejmenším zdání nějaké demokratické soutěže.

Sabbahí je pro mnoho Egypťanů zosobněním násirovských myšlenek, ale Sísí je aktuálně v mnohem lepší pozici k jejich naplňování. Tím spíš, že může většině Egypťanů, kteří po třech letech chaosu touží hlavně po zklidnění a stabilizaci, nabídnout přece jen víc, než aktivista Sabbahí, byť tomu by se přece jen konečně mohlo podařit stmelit řady mladých a nespokojených revolucionářů do nějakého konstruktivního celku. (Pokud by se mu opravdu podařilo ten pytel blech nějak stabilizovat, Sísímu nejspíš nezbude než Sabbahího posléze nějak přičlenit do mocenských struktur, protože ponechat revoluční ulici svému osudu by se mu nemuselo vyplatit). A nad tím vším se podle všeho bude vznášet násirovská rétorika, která oba kandidáty takřka spije do nerozlišitelného tandemu. Na předpokládaném výsledku voleb to ale podle všeho nic nezmění. Bez ohledu na temné varování aktuálně vězněného svrženého prezidenta Mursího, že i na Sísího čeká jeho puč… (nebo atentát, dodejme).

Není to představa až tak nereálná, protože situace v Egyptě má ke klidu daleko: podle nezávislých propočtů bylo jen za leden při potlačování protivládních demonstrací zabito nejméně 265 lidí, dál přicházejí zprávy o mučení vězňů, ze sousedních zemí do Egypta expanduje Al Kajda, na Sinaji to dál vře a útoky na policisty také neustávají, naposledy byli zastřeleni dva z těch, co hlídali turistickou oblast v Sakkáře, terčem už se stali i přímo turisté – pět z nich zahynulo při explozi autobusu poblíž Taby na hranicích s Izraelem.

Mimochodem, Egypt v posledních třech letech v kostce, v animáčku od Charabíš:



A když tak pro zajímavost ještě tohle: malý flešmobík v Káhiře proti násilí na ženách. Na zhruba 23 milionů obyvatel metropole nic moc, ale aspoň něco:



 

Sýrie. Nevím přesně, jestli je to Obamova reakce na sbližování Moskvy a Káhiry, nebo jen „palebná příprava“ na blížící se kongresové volby, v nichž se Demokratická strana musí ukázat jako „tvrďák“, ale v každém případě USA věnují miliardu dolarů Jordánsku, což je aktuálně hlavní vstupní brána džihádu do Sýrie, konkrétně do jejích jižních oblastí. Americký prezident tím tak jen stvrzuje už dřívější prohlášení o nutnosti „vyvinout na Asada tlak“ v době mírových rozhovorů.

A druhé kolo „mírových rozhovorů“ v Ženevě mezitím skončilo zcela nulovým výsledkem už po pár dnech a obě strany se tentokrát nedohodly ani na datu kola třetího. Míru zoufalství vyjádřil nejlépe vyjednavač OSN Lachdar Brahímí, když se za neschopnost dosáhnout jakéhokoli pokroku dokonce veřejně omluvil: „Je mi to velmi, velmi líto a omlouvám se syrskému lidu… měl veliké naděje, že se tu něco stane.“

Vlastně ani není moc zřejmé, na čemže to konkrétním jednání vlastně zkrachovalo. Opozice ze Syrské národní koalice (SNC) v Ženevě předložila představu o přechodné vládě a ukončení bojů v Sýrii, v němž už se podle všeho snažila vyhnout jablku sváru, jímž byl původní požadavek na bezpodmínečnou Asadovu demisi. V novém plánu už totiž o Asadovi nebylo ani slovo. USA „svou“ SNC rychle pochválily za „konstruktivní přístup“, a pak stejně rychle začaly kritizovat Asadovu delegaci kvůli všemu možnému. Ve výsledku tak v Ženevě Syřané už moc nemluvili a místo nich se role ujali jejich loutkovidiči. Rusko si stěžovalo, že Západ a USA se soustředí jen na změnu režimu v Damašku, a vyzývalo všechny přítomné, aby brali vážně hrozbu Al Kajdy, která už ovládá významnou část syrského severu. Americký ministr zahraničí John Kerry v reakci ale nenabízel nic jiného než požadavek na Asadovu demisi, přičemž poněkud podezřele tvrdil, že prezident Obama „zvažuje možnosti“ s tím, že tyto možnosti „možná existují a možná ne“. Podivná je rovněž i Kerryho úvaha, že by Asadovi stoupenci měli podpořit americký plán na Asadovo sesazení.

Válka v Sýrii tak může „vesele“ pokračovat dál a dost temně se jeví analýza izraelských tajných služeb, podle níž válka může trvat ještě dekádu, Asad si udrží Damašek a alavitské oblasti, ale na hranicích Izraele bude pevně usídlen radikální džihád a v Libanonu a okolí posílený Hizballáh. Pro Izrael to prý bude stejně špatné, jako když by zvítězil jen Asad s posílenou „osou“ Teherán-Damašek-Hizballáh. Ale to jen tak na okraj, protože názor Izraele je jen názorem Izraele. (Mimochodem, syrský konflikt znovu přepisuje politické mapy regionu – v Libanonu se zformovala vcelku neuvěřitelná nová vláda prozápadního a Saúdy financovaného bývalého premiéra Saada Harirího s někdejším ultranepřítelem Hizballáhem, neboť – velmi stručně -- obě strany mají společného nepřítele, tedy radikální sunnity, nebo Al Kajdu, chcete-li. Je zvláštní, že post ve vládě obdržela třeba i Alice Šabtíníová, která se proslavila ještě coby soudkyně pravidelně propouštějící lidi obviněné ze špionáže pro Izrael).

A aby to nebylo zamotané málo, Saúdská Arábie, která Egyptu kupuje ruské zbraně, nyní dodala džihádistům v Sýrii (v Číně koupené) protiletecké rakety, aby se jim snáze bojovalo proti „ruskému“ Damašku. A ono se taky dál bojuje: nedávno z Al Kajdy oficiálně vyloučená ISIS (nejspíš kvůli ochraně dobrého jména značky) rabuje nemocnice na severu Sýrie a zabíjí lékaře i pacienty, sebevražedný útočník na cestě z Jordánska zabil v jihosyrské Jahúdě nejméně 43 lidí, další „naši“ rebelové při dvou nájezdech zmasakrovali nejméně čtyři desítky obyvatel vesnice Maan jen proto, že to byli alávité, a ostruhy si dělají také džihádisté z Británie – mučí a vraždí vězně a sebevražedný útočník z Británie ve službách kajdistické Fronty al Nusrá útočil v Aleppu. (Francie nově připouští, že v řadách džihádu v Sýrii bojuje asi 2 000 jejích občanů). Tisíce lidí mezitím uprchly z Jabúdu, města u libanonských hranic, které je už dlouho v rukou rebelů a které bude co nevidět terčem útoku vládních jednotek, které chtějí plně ovládnout hranici mezi oběma zeměmi. Jiní rebelové (vesměs původem ze severu Libanonu) mezitím našli útočiště v legendárním křižáckém hradu Krak de Chevaliers nedaleko Homsu. Je zapsán na seznamu UNESCO a rebelové tam čekají na útok vládních jednotek. V bojích v uplynulých třech letech už byl poškozen, teď už mu asi rovnou hrozí srovnání se zemí. Byl to majestátní hrad, moc se mi tam kdysi líbilo.

Jedinou dobrou zprávou tak může být snad jen to, že příměří v Homsu bylo prodlouženo a z města dál odcházejí civilisté, byť proces začíná drhnout, protože prý rebelové už další lidi ven prostě nepouštějí, tvrdí guvernér. Z více než 1 400 lidí ale syrská armáda okamžitě zatkla přes tři sta „mužů v bojeschopném věku“, aby se „přesvědčila“, že to nejsou ozbrojenci, kteří chtějí s pomocí humanitární akce uprchnout z obklíčení. Stovka z nich prý už byla propuštěna, ale OSN je s to potvrdit jen 41 propuštěných.

 

A už fakt jen velestručně pár drobností z oblasti:

-- Al Kajda v Iráku obsadila další město, tentokrát Sulajmán Bek severně od Bagdádu, třístranné boje mezi vládou, sunnitskými oddíly a Al Kajdou pokračují dál.

 

-- O víkendu uplynulo 25 let od sovětského odchodu z Afghánistánu, kde USA daly světu Al Kajdu, a Tálibán nyní konstatuje, že Spojené státy čeká v Afghánistánu stejný osud jako sověty.

 

-- Bahrajnci si demonstracemi připomněli třetí výročí prodemokratického povstání, vládnoucí dynastie reagovala slzným plynem. Žádný demokrat boj proti nenáviděnému totalitnímu feudálnímu režimu v Bahrajnu dodnes nepodpořil byť jedinou pistolí.

 

-- Globální terorismus a povstalecké útoky za posledních pět let vzrostly o 150 procent, konstatuje IHS Jane´s, a to především kvůli nárůstu terorismu v Sýrii a Iráku. Pro všeobjímající západní „válku proti terorismu“ bezpochyby skvělý výsledek…

 

Příště už (snad) dojde i na Jemen nebo na stále aktuálnější problém mezinárodního bojkotu Izraele.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 18 Únor 2014 11:17 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz