Egypt: Generál Sísí jako by chtěl být novým Násirem

Email Tisk PDF

(foto masri al yum)Dnes o Egyptě, kde armáda stále jasněji ukazuje, kdo že to po převratu skutečně vládne, o obrodě násirovského kultu tamtéž, o rebelech v Sýrii, kteří si musejí připadat jako kůly v plotě a o dalších událostech z Blízkého východu.

Situace v Egyptě bez ohledu na různá prohlášení o nutnosti národního usmíření nevesele dál eskaluje. Za zcela mimořádný lze v tomto směru považovat postup šéfa egyptské armády (a vicepremiéra a ministra obrany a vůdce vojenského puče z 30. června) generála Sísího, který v týdnu vyzval odpůrce svržené muslimskobratrské vlády, aby v pátek vyšli do ulic a podpořili tak nejen legitimitu nového vedení státu, ale i blíže nespecifikovaná opatření proti „terorismu“, což je aktuální terminus technikus pro cokoli, co podnikají stoupenci islamistických stran. A lidé poslechli – samozřejmě i ti z „druhé strany“, podle nichž je generálova výzva de facto „vyhlášením občanské války“ -- a tak se Káhirou a dalšími městy znovu valily miliony lidí. Egypt zažil další drastickou noc, v níž se znovu projevil nový fenomén – „neznámí ozbrojenci“, kteří střílejí výhradně na stoupence Muslimského bratrstva. V sobotu ráno agentury hlásí nejméně 16 takto zavražděných demonstrantů a stovky zraněných. Při protestech v Alexandrii -- Bye Bye, SísíVšichni padli v centru Káhiry, v Nasr City, které se od 30. června proměnilo v místo srazů promursívských sil. Mimochodem, kdyby se takhle do lidí střílelo řekněme v Sýrii, už by Rada bezpečnosti OSN vyhlašovala sankce a formovala invazní jednotky…   Celkově z pátku na sobotu po celém Egyptě zahynulo podle lékařských zdrojů nejméně 23 lidí a na pět set jich bylo zraněno, podle Muslimského bratrstva bylo mrtvých přes 120. Egyptská policie popřela, že by do demonstrantů střílela ostrými a vinu za mrtvé hodila na Muslimské bratrstvo, které prý cosi vyprovokovalo.

Pozoruhodné přitom ale je, že generál Sísí dal Muslimskému bratrstvu navíc ultimátum do sobotního odpoledne, aby se připojilo k „politickému usmíření“, v opačném případě proti němu budou podniknuty blíže nespecifikované „tvrdší kroky“. Otázkou je, co to znamená, ale tato „ultimativní podaná ruka“ beztak nevypadá, že by byla myšlena příliš seriózně. Spíš připomíná povel „stůj, zůstaň, lehni!“ Tím spíš, že po 30. červnu už se beztak začal zvažovat oficiální zákaz Muslimského bratrstva coby organizace, uvězněno bylo už na 600 členů MB včetně lidí z nejvyššího vedení a v pátek bylo navíc oznámeno, že proti svrženému prezidentovi Muhammadu Mursímu byla vznesena obvinění ze zabití vojáků a konspirace s palestinským Hamasem. Obojí se přitom paradoxně váže k času revolty proti Mubarakovu režimu, kdy Mursí – spolu s dalšími vězněnými lídry MB – uprchl z basy údajně s pomocí Hamasu, přičemž bylo při útěku zabito několik diktátorových vojáků a policistů. (Mimochodem, vedení Hamasu už ve „své“ Gaze nechalo zavřít kanceláře saúdské televize Al Arabíja a dokonce i palestinské tiskové agentury Maan, a to kvůli šíření „falešných zpráv“ o pomoci fundamentalistického hnutí Muslimským bratřím v Egyptě. „Nový“ Egypt mezitím v rámci až překvapivě zarputilého tažení proti Hamasu vyhodil do vzduchu 80 procent pašeráckých tunelů vedoucích ze Sinaje do pásma Gazy, čímž ovšem v praxi nejenže naplnil princip kolektivní viny (ten byl už v Norimberku označen za nepřijatelný), ale zároveň drasticky prohloubil humanitární tragédii v Izraelem blokovaném pásu, v němž žije 1,75 milionu lidí.)

Ale to byla jen odbočka, z hlediska konkrétních lidí v Gaze sice tragická, ale… jen odbočka.

Hlavní vývoj běží dál a jinde. Pro pochopení současného rozdělení moci v Egyptě je příznačné, že egyptská „prozatímní vláda“, do níž si generál Sísí najmenoval hned 11 vysokých činitelů ještě z časů Mubarakovy diktatury (mimochodem, podle některých názorů Mursímu zlomilo vaz právě to, že k sobě nepřibral žádnou „starou strukturu“), generálovu výzvu k demonstracím poslušně „uvítala“. Jinými slovy, je jasné, kdo že to v současnosti v Egyptě velí. A zároveň s tím je zřejmé, že generál – tím, že „lid“ oslovil sám a nikoli prostřednictvím, řekněme, premiéra -- dal jasně najevo, že „prozatímní“ civilní vláda z jeho pohledu není zástupcem nikoho a ničeho a je svým způsobem, eufemisticky řečeno, zbytná. (Ostatně, 40 procent Egypťanů beztak neví, kdo je „prozatímní prezident“, a 70 procent netuší o „prozatímním premiérovi“). Generál tím ovšem otevřeně přiznal vojenský charakter nového režimu, což se až dosud „nová“ Káhira snažila popírat.

Někteří tvrdí, že generál Sísí upozadil vládu ve snaze -- ukázkou rozhodnosti a tvrdé ruky --uklidnit rozsáhlou strukturu ozbrojených sil, jejíž některé složky jsou prý frustrovány měkkým postojem vůči MB, které je prý napojeno na islamistické militanty útočící na vojáky na Sinaji. Už dříve některé teorie vysvětlovaly vojenský puč z 30. června tím, že armáda měla pocit, že jí Mursí v otázce boje na Sinaji svazuje ruce. Možná ale jen generál ztratil trpělivost s islamisty, kteří po svržení Mursího odmítají uznat novou moc a neustálým bazírováním na legitimitě Mursího vlády mohou znovu získat půdu pod nohama. Anebo si tím jen zcela nepokrytě připravuje cestičku, po níž by došel k bodu, v němž Egypt bude mít znovu prezidenta z řad generality.

Faktem ale je, že svou – nezpochybnitelnou – oblibu u milionů Egypťanů generál Sísí opírá o nálady mas, a ty se dnes hodně otáčejí k minulosti, konkrétně k Násirovi. Revoluční deník Tahrír dnes oslavně mluví o „Sísího Egyptě“, Masrí al Júm se až nechutně vyznává z toho, že Sísímu „stačí jen mrknout“ a lidé poběží do ulic, zatímco další události z 30. června přirovnávají ke znárodnění Suezu v roce 1956. Minulý týden si Egypt připomněl 61.výročí Násirova převratu, který je dnes rovněž vydáván za revoluci, byť z hlediska sociálního a ekonomického to revoluce skutečně byla až převratná.

altPropojení mezi Násirem a Sísím mají aktuálně dokázat plakáty v ulicích, na nichž jsou oba generálové vyobrazováni pospolu, stejně jako fotografie, které se objevily na internetu – Násir si na nich podává ruku s malým chlapcem, a oním chlapcem prý je právě Abdal Fatáh Sísí. Kdo ví, jestli je to pravda, ale na lidi to zabírá. Stačil totiž rok muslimskobratské vlády, aby v mnoha Egypťanech oživil násirovskou nenávist vůči MB a spolu s tím i v očích značné části veřejnosti jaksi „legitimizoval“ tvrdý postup vůči bratrstvu. Davy protimursíovských demonstrantů tak dnes skandují hesly typu „Kdyby Násir žil, donutil by vás navléct závoj a želízka!“, přičemž u zrodu hnutí Tamarud, které vlastně celý ten 30. červen „odpracovalo“, stáli lidé ze Strany lidového proudu v čele s nesmírně oblíbeným Hamdínem Sabbahím. Mladí členové Tamarudu prý alespoň dvakrát týdně konzultovali postup s někdejším Násirovým „mediálním mužem“, legendárním Muhammadem Hassanainem Hajkalem, za tímto starým mužem prý zašel i sám Sísí. Faktem je, že Násir vůči MB postupoval tvrdě, ovšem hlavně proto, že členové bratrstva ve spolupráci (či v žoldu) britské i americké tajné služby proti němu organizovali atentáty. Sísího motivy i „backing“ jsou jiné a žádný druhý Gamál Abdan Násir z něho není a nebude…

Mnozí si to uvědomují. Egyptští Revoluční socialisté, malá, ale o to vlivnější – a na roztříštěné politické scéně překvapivě jednotná skupina – už varují, že by bylo chybou dát Sísímu „lidový mandát“ k boji proti „terorismu“. (Ve stejném duchu už se vyslovili místní obhájci lidských práv nebo Hnutí 6. dubna, což jsou mladí revolucionáři, kteří se zformovali v lednu 2011 na Tahríru.) „Pokud by měl Sísí legální prostředky k tomu, co chce podniknout, tak proč vyzývá lidi, aby šli do ulic? Ve skutečnosti chce lidové referendum, které by ho postavilo do role Cézara a nad zákon.“

Hlavní problém ovšem spočívá v tom, že dnes proti sobě jako by stály dva Egypty a oba jako by měly svou pravdu – miliony protimursíovských demonstrantů se podle svého názoru vzepřely diktátorovi, který jim oklešťoval svobody (a na pomoc si přitom vzaly armádu, která oklešťovala svobodu v Egyptě nejméně posledních šest dekád), zatímco stoupenci MB dnes riskují své životy, když jdou demonstrovat také za cosi, co ze svého pohledu považují za svobodu. A co víc, kola násilí a nenávisti se roztáčejí naplno. Zatímco kdosi z prvního tábora střílí do davů tábora druhého – už před pátkem  bylo takto v Káhiře povražděno na 11 lidí, z druhého tábora si zase vybíjejí vztek na koptech

To nemůže vést k ničemu dobrému.

Fotogalerie z pátečních demonstrací tady, tady nebo tady. Galerie z Flickeru

Přímý přenos RT z Tahríru:

 

Sýrie. Válka běží dál. V týdnu i v českém mainstreamu vzbudila zájem zpráva britského The Telegraph, podle níž stovky frustrovaných rebelů přecházejí na vládní stranu. Zase až taková bomba to ale není, protože je to trend, který trvá už několik měsíců, ale hlavně, „stovky“ rebelů jaro konec války a vraždění, bohužel, nedělají. Delegace rebelů, co ještě zůstávají rebely, mezitím pod vedením (vcelku marného generála Sálima Idríse) zajela do USA, kde vyjádřila frustraci z toho, že nedostávají ze Západu žádnou – tolikrát slibovanou – vojenskou pomoc, a že mají pocit, že zůstali jako kůly v plotě. Výmluvným jsou slova nejmenovaného činitele amerického ministerstva zahraničí: „Podepsal jsem nějaký papír a potřásl si rukou se zástupcem Svobodné syrské armády. Popřál jsem jim všechno nejlepší a šel pryč.“

Potíž je totiž stále stejná – USA pořád ještě netuší, jak rozlišit „hodné“ rebely od těch „zlých“, tedy alespoň trochu sekulárnější od těch radikálních kajdistických, protože jen v délce vousů to není, nebo jak zabránit, aby zbraně posílané těm prvním dál nekončily v rukou těch druhých, protože to se pravidelně děje. Proces vyzbrojování tak od nynějška bude ještě pomalejší, než tomu bylo dosud. Je to další ze zpráv, které musí rozesmutnit každého správného válečného štváče. Začal to už náčelník amerického generálního štábu Martin Dempsey, který před pár dny sice potvrdil, že americká armáda zvažuje varianty útoku na Sýrii, nicméně vzápětí vyloučil tzv. libyjskou variantu s tím, že vyhlášení bezletové zóny nad Sýrií by se rovnalo „válečnému aktu“ a stálo by asi miliardu dolarů měsíčně na dobu jednoho roku. Dodal, že by americké letectvo riskovalo sestřelení, což by si pak zase žádalo vyslání pozemních jednotek k záchraně pilotů… a i tak by prý vyhlášení bezletové zóny nemělo velký efekt, protože syrská armáda v bojích letectvo takřka nepoužívá a dává přednost střetům s rebely na zemi. Zkrátka, generál Dempsey tuhle možnost vyloučil, a když následně ministr obrany Chuck Hagel konstatoval, že americká armáda už je kvůli všemu tomu válčení v různých částech světa nějaký čas blízko „bodu zlomu“ a další válku už prostě nezvládne, zdá se, že je pro nejbližší měsíce rozhodnuto. Takže na postavení „těch našich“ rebelů nic nemění ani to, že jejich zástupci byli přijati v Radě bezpečnosti OSN, k čemuž Rusko rychle připomnělo, že to ani v nejmenším neznamená, že by syrští rebelové byli jakkoli oficiálně uznáni. Rovněž ministr zahraničí USA John Kerry rebelům sdělil, že vojenské řešení konfliktu neexistuje a zbývá tak jen řešení politické.

A další jobovkou z pohledu „našich“ rebelů jsou syrští Kurdové. Už od poloviny července v provincii Hasaka na severu Sýrie bojují proti oddílům Fronty al Nusrá a dalších kajdistů, a k tomu už stihli odmítnout mít cokoli společného i se Západem podporovanou exilovou Syrskou národní frontou. Syrští Kurdové dostali od Damašku de facto autonomii už v roce 2011 a nyní si ji brání i proti všem rebelům, čímž jim ovšem zároveň komplikují snahy o svržení Asadova režimu. Výsledkem jsou tak nejen prudké střety o hlavní kurdská města v oblasti, ale hlavně to znevěrohodňuje propagandistická tvrzení rebelů o tom, že „osvobozují“ z pod vlády Damašku celé „rozsáhlé regiony“. Zdá se přitom, se kurdským oddílům daří víc než těm rebelským, a tak rozsáhlé oblasti na severovýchodě Sýrie začínají být skutečně kurdskými, míněno i pod kurdskou správou. To ovšem leká Ankaru, pro níž je vznik případného kurdského „autonomního regionu“ hned u svých hranic noční můrou, a tak už turecký vicepremiér Bulent Arinc prohlásil, že Turecko nic takového nedopustí. Ironií osudu ale přitom nynější situaci pomohlo vytvořit právě Turecko, když všemožnou podporou „arabských rebelů“ v Sýrii chtělo mimo jiné Kurdy zadusit – mnohem víc než Asad.

Rebelové mezitím opětovně dobyli zpět město Chán al Asal v provincii Aleppo, přičemž prý přitom zabili na 150 vládních vojáků. Přitom navíc popravili nejméně padesátku zajatců, podle íránských zdrojů šlo o civilisty. Není zřejmé, kdo za tím stojí. Ofenzívu na Chán al Asal původně oznámili „sekulární“, videa ale zase ukazují na džihádisty z Fronty al Nusrá. Venkoncem je to ale jedno. (Mimochodem, právě v Chán al Asalu podle Ruska rebelové použili proti vládním jednotkám chemické zbraně).

A stručně ze Sýrie: Izraelský generál Aviv Kochavi si po dvou letech války v Sýrii všiml, že se Sýrie mění v „regionální baštu radikálních džihádistů“. Kajdisté se svými cíli nikdy netajili, a tak je dobře, že stačily jen dva roky, aby totéž minulý týden pochopil i britský premiér David Cameron. XXX Syrská observatoř pro lidská práva, v Británii sídlící organizace o jednom muži, která dodává do světa informace o počtech mrtvých, ukázala, jak vypadají její „neutrální zdroje“ v Sýrii. XXX OSN ses Damaškem dohodla na prošetření použití chemických zbraní v Sýrii, ale podrobnostmi se šetří. XXX Dva biskupové z Aleppa, které v dubnu unesli džihádisté, jsou podle všeho mrtví (tedy byli zavražděni). Jejich vrazi, prý tři muži národnosti ruské, čečenské a syrské, byli podle nepříliš jistých zpráv vypovězeni do příslušných zemí. XXX Na křesťanském předměstí Damašku teroristé zabili na deset lidí.

 

A stručně i odjinud:

-- Kalašnikov, který prý patřil Usámovi bin Ládinovi, byl vystaven v Muzeu CIA v Langley ve Virginii.  

-- Vražda předního opozičního politika vyhnala do ulic tisíce Tunisanů – byla vyhlášena generální stávka, pohřeb se proměnil v masivní protestní akci a islamistická vláda se začíná – takřka po egyptsku -- otřásat. Muhammad Brahmí byl přitom zabit stejnou zbraní, z níž byl letos na jaře zabit další představitel sekulární opozice Šukrí Belaid.

-- Gratulace do Libye: dva roky budování „nové demokracie“ a už se vyhoupli na úroveň ČR (zloději kovů tam totiž ohrožují dodávky elektrického proudu). V Benghází byl zastřelen přední kritik Muslimského bratrstva, v odpověď bylo zničeno sídlo Muslimského bratrstva

-- Na 400 významných členů Al Kajdy uprchlo z proslulé irácké věznice Abú Ghrajb, většina z nich se prý vydala bojovat do Sýrie.

-- EU zařadila ozbrojené křídlo libanonského Hizballáhu na seznam teroristických skupin, ale neumí přesně říci, kde končí ozbrojené křídlo a kde začíná to politické, které má ministry i v libanonské vládě… Šéf Hizballáhu Hasan Nasralláh prohlásil, že EU se tím stává spoluviníkem příští izraelské agrese do Libanonu. (Se svým černým seznamem proti Hizablláhu přispěchaly i tmářské sunnitské monarchie z Perského zálivu).

-- Při soudním jednání v Londýně byly předloženy důkazy o obchodních praktikách Saúdů – jeden z princů obchodnímu partnerovi hrozil, že mu usekne hlavu a tělo po kouskách pošle jeho rodině do Jordánska.

-- Šéf Mosadu Tamir Pardo navštívil Spojené arabské emiráty. Izraelská tajná služba tam prý buduje svou tajnou základnu.

-- Bahrajnská policie eskaluje zatýkání a razie v domech opozičních aktivistů.

-- Muslimové dávají na charitu mnohem víc, než ostatní náboženské skupiny. Podle průzkumu ICM dávají muslimové v průměru 371 liber na osobu, židé 270 liber, katolíci 178, protestanti 202 a ateisté 116 liber…

-- Der Spiegel přináší rozhovor s mladou Norkou, které hrozily skoro dva roky vězení poté, co v Dubaji nahlásila, že byla znásilněna.

A dneska na závěr klasika, Manu Chao, Belle Ciao:

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Sobota, 27 Červenec 2013 17:24 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz