Svobodná syrská armáda neexistuje!

Email Tisk PDF

Jádrem dnešního blogu je zajímavá analýza Arona Lunda, podle něhož tolik skloňovaná sekulární Svobodná syrská armáda (FSA) neexistuje a je výplodem lenosti západních novinářů, kteří jsou buď pohodlní vysvětlovat skutečnou situaci, nebo ji sami ani neznají.

O tom, že s FSA není vše v pořádku, a že je lehce mimo mísu vydávat její bojovníky za přední skvělou a demokratickou sílu bojující proti Asadovu režimu, už jsem opakovaně psala (viz třeba tady), švédský expert Aron Lund nyní na uznávaném webu Syria Comment zachází ještě dál a konstatuje: „FSA ve skutečnosti vůbec neexistuje.“

„FSA založil plukovník Riád al Asad a pár dalších syrských armádních dezertérů v červenci 2011 a lze v této souvislosti mluvit o operaci turecké tajné služby. Pro přesnost, nelze pochybovat o upřímnosti první skupiny bojovníků, nebo že by snad bez zahraniční pomoci jednali jinak. Tito první velitelé FSA ale byli drženi v přísně střeženém táboře Apaydin v Turecku, stranou od ostatních syrských uprchlíků. Ví se, že turecké úřady prověřovaly návštěvníky a novináře, kteří s důstojníky chtěli mluvit. Zatímco tohle samo o sobě nemusí nutně být důkazem napojení na tureckou tajnou službu, napovídá to, že prvotní frakce FSA nemohla operovat, takříkajíc, zcela nezávisle na politickém prostředí, v němž se nacházela. Od onoho léta začaly vznikat skupiny rebelů ve stovkách vesnic a městských čtvrtí. Jejich nejvýznamnějším rukrutovacím nástrojem ale nebyla FSA se svými videoprohlášeními na YouTube, ale spíše rozhodnutí Bašára Asada vyslat armádu na psychotické řádění po sunnitských oblastech Sýrie. Jak přibývalo těl, stále více civilistů začalo hledat zbraně a munici. Rebelské hnutí toužilo po pomstě.

Zatímco nové skupiny vycházely vesměs z lokálního kontextu a organizovaly se samy o sobě, většina z nich o sobě zároveň tvrdila, že je součástí FSA. Přejímaly logo FSA a často veřejně přísahaly věrnost plukovníku Asadovi. Z hlediska značky se tak FSA stala velmi úspěšným tahem – byť v reálu většina těchto „brigád FSA“ neměla žádné spojení s nejvyšším velením v Turecku. Ve skutečnosti tak vznikalo hnutí odporu lokálních bojovníků bez jakéhokoli vedení, které pojilo jen několik společných cílů a používání symbolů FSA.“

(…)

„Nelze přehlížet fakt, že mnoho syrských opozičních bojovníků o sobě mluví jako o členech FSA, nebo že se některé jejich skupiny vydávají za „brigády FSA“. To ale neznamená, že by opravdu spadaly pod hierarchii velení FSA; je to jen nálepka, která má obvykle jen marketingově zařadit tyto skupiny do opozičního mainstreamu.

Postupem času se všeobecně přijímaná definice FSA proměnila, stejně jako celé povstání. Dnes se pod pojmem FSA rozumějí převážně armádní dezertéři (a bývalí členové strany Baas), neideologičtí ozbrojenci a umírnění islamisté. Dělící linie přitom nevede přes ideologii nebo organizaci, neboť je politická. Nálepku FSA média stále častěji používají jako zkratku k popisu těch bojujících skupin, které dostávají pomoc ze Západu a Perského zálivu a jsou tedy otevřeně ochotné kolaborovat s USA a dalšími západními zeměmi.

Ani to sice ještě nepostihuje skutečný stav, ale alespoň se to blíží pracovní definici toho, co by „FSA“ měla znamenat v kontextu syrské opozice – definice, která jasně neurčuje, kdo do skupiny patří, ale jasně z ní vylučuje protizápadní saláfisty, všechny radikální džihádisty a například také kurdské milice YPG.“

Aron Lund konstatuje, že v Turecku a Sýrii nyní působí hned několika Svobodných syrských armád, a nabízí jejich (neúplný) výčet:  

První FSA: Na počátku stál plukovník Riád Asad, Málik Kurdí, Ahmad Hidžází a další. Bylo to původní velení FSA s jasně definovanou strukturou velení. Nikdy se ale nedostalo k tomu, aby mělo v terénu nějaké vojáky. Dnes už plukovník Asad opustil tábor v Turecku a jezdí sem a tam podél hranice, nezdá se ale, že by měl nějaký vliv na rebelskou politiku. Nebyl dokonce ani pozván na nedávnou sjednocovací konferenci. Přesto dál rozdává interview coby vrchní velitel FSA.

Druhá FSA: V čele stál dlouholetý rival plukovníka Asada, brigádní generál Mustafa Šajch, šéf Vojenské rady FSA. Pod tlakem USA, Kataru, Turecka a dalších se v březnu 2012 připojil ke strukturám FSA plukovníka Asada, ale nefungovalo to. Na veřejnosti dávali oba muži na odiv svou nově nalezenou jednotu, mimo kamery ale dál šli svými cestami. Šajch si v rebelské politice uchovává menší roli a jeho společník Luaj Makdád je v západních médiích často citován coby „mluvčí FSA“.

Třetí FSA: Pak je tu plukovník Kásim Sa´adeddín, šéf vojenské rady v guvernorátu Homs (jsou tam nejméně tři vojenské rady, ale nezdá se, že by některá z nich něco dělala). Na počátku roku 2012 vyhlásil vznik sjednoceného vnitřního velení FSA, které prý podpořilo pět dalších regionálních vojenských rad, aby převzal velení z rukou plukovníka Asada a dalších exulantů. Celý projekt se ale vzápětí zhroutil, zůstal Sa´adeddín s pár pobočníky, sám plukovník ale dál používá svůj vysněný titul.

Čtvrtá FSA: V Turecku se nachází jakýsi Basám Dádá, který je v poslední době v médiích často citován z titulu „politického poradce FSA“. Nikdo nejspíš neví, jaké že to skupině nebo jakému veliteli Dádá radí, ale i tak se mu dostává množství mediální pozornosti.

Pátá FSA: Loni se začalo mluvit o potřebě „nového názvu pro FSA“. V září pak generál Muhammad Husajn al Hádž Alí oznámil vznik Syrské národní armády, která měla absorbovat FSA a všechny další ozbrojené skupiny pod jednotné velení. K projektu se přidalo mnoho polních velitelů, ale vše padlo pár dní poté, neboť plukovník Asad a různí islamisté stáhli svou podporu. Od té doby o syrské národní armádě nikdo neslyšel.

Šestá FSA: Je tu také generál Adnán Silú, který dezertoval v červnu 2012. O měsíc později se prohlásil „vrchním velitelem společného vojenského velení“.

Sedmá FSA: Lehce záhadná americká nevládka nazvaná Syrian Support Group (SSG). Mnoho Syřanů ji vnímá jako zástěrku CIA, což je dost dobře možné, důkazy ale ještě nikdo nepředložil. SSG od loňska zkouší marketingově „prodávat“ výběrovou řadu prozápadních velitelů v rámci struktury nazvané Vojenská rada. V západních médiích je vydává za „skutečnou FSA“. Asi nejznámějším z těchto velitelů je Abdaldžabbar Ugajdí, nižší důstojník z oblasti Aleppa.

Osmá FSA: V září 2012 se velitelé z výše zmíněné Vojenské rady a vybraní rebelští lídři sešli, aby ustavili Společné velení revolučních vojenských rad. Podnět k tomu přišel od saláfistického šajcha Adnána Arúra a jeho lidí, včetně osob blízkých už zmíněnému Mustafovi Šajchovi. Patronem byl nejspíš Katar a Spojené státy celému projektu přinejmenším mlčky přikývly. Skupina sice neužívala název FSA, ale média o ní takto psala. Rychle upadla do vnitřních problémů a byla nahrazena…

Devátou FSA: Na Saúdy podporované konferenci v turecké Antalíji byl v prosinci 2012 ustaven Generální štáb vrchního velení spojených vojenských velitelských rad, v jehož čele stanul brigádní generál Sálim Idrís. Tato skupina formálně nepoužívá název FSA, ale média už o Idrísovi běžně píší jako o „nově jmenovaném lídrovi FSA“. Generální štáb má podporu mnoha frakcí a dostává se mu podpory ze Západu a Perského zálivu.

Co mají všechny tyto skupiny společného? Podle Lunda hlavně dvě věci: všechny se snaží v západních médiích vystupovat jako zástupci a vůdci FSA a žádná z nich nemá vojáky v terénu. Idrís by v tomto směru mohl být výjimkou, protože ho podpořilo mnoho lokálních velitelů, jejichž bojová síla může celkem dosahovat aaž 50 tisíc mužů, ale ti ve skutečnosti následují jen své vlastní velitele a od Idríse žádné rozkazy nepřijímají. A co víc, podpora Idrísovi a cesta na konferenci do Antalíje se jim všem vyplatila: bylo to totiž prosté – podpoř Idríse a dostaneš zbraně.

Jakmile totiž na konferenci vznikl Generální štáb, na sever Sýrie začaly proudit dodávky zbraní a munice tajně dovážené z Chorvatska a z dalších zdrojů. Není náhoda, že konferenci platila Saúdská Arábie, zbraně v Chorvatsku platila Saúdská Arábie, a zbraně ve finále byly distribuovány těm, kdo na konferenci podpořili Idrísův Generální štáb… Jako by Generální štáb vznikl hlavně proto, aby byly utvořeny jasné kanály pro dodávky zbraní do Sýrie.

Potud tedy Aron Lund. O dezorganizovanosti syrské opozice mluvil minulý týden i John Kerry nebo šéf amerických tajných služeb James Clapper. Na druhou stranu ale bezvýsledná válka po dvou letech vyčerpává obě strany, a tak ona dezorganizovanost a absence jednotného velení rebelů hraje do rukou nejen vládě, ale nahrává vidině přece jen mírového řešení celého konfliktu. Na mírové jednání s vládou v posledních dnech kývla třeba povstalecká brigáda 309, která původně vznikla ve vesnici Atmé v provincii Idlíb na hranicích s Tureckem, a takových skupin bude asi víc, protože v běhu už jsou přípravy na „celonárodní konferenci dialogu“, která by se měla sejít v Damašku. Naznačoval to při našem setkání v Damašku i ministr pro národní usmíření Alí Hajdar. Podrobnosti si nechával pro sebe, jen připouštěl, že „už je s kým mluvit“. A sám Asad v sobotu vyzval státy BRICS (tedy abecedně Brazílii, Rusko, Indii, Čínu a Jihoafrickou republiku), aby se zasadily o ukončení války v Sýrii. (Mimochodem, poprvé po 150 letech se společný ekonomický výkon Číny, Indie a Brazílie rovná výkonu ekonomik průmyslových mocností Severu…) A sebedůvěru režimu potvrdila i manželka prezidenta Asma, která se i se třemi dětmi objevila v Damašku na akci pořádané na podporu rodin vládních vojáků zabitých ve válce.

Válka mezitím ale pokračuje. Z vládní armády zběhl velitel logistiky generál Muhammad Chalúf a cynik by jen dodal, že není zatím zřejmé, ke které z výše jmenovaných FSA se přidá, nebo jestli si založí nějakou vlastní, aby měl "čemu velet". Z Jordánska se v mezidobí do Sýrie začínají vracet rebelové, kteří tam prošli výcvikem vedeným americkou armádou a CIA. Trénovali, jak zacházet s protitankovými a protileteckými zbraněmi. Vše ještě podle všeho zamotá nápad Spojených států, že by se (všechny zúčastněné strany) mohly zbavit džihádistů v Sýrii tím, že je vybijí raketami odpalovanými z bezpilotních letounů. CIA už prý začala o pobytu islámských extremistů v Sýrii sbírat informace. Někteří bývalí experti CIA nicméně v souvislosti s útoky bezpilotníků v Sýrii vyjadřují skepsi. Neexistují prý důkazy, že by syrští ozbrojenci ohrožovali Ameriku. A když prý se začne bombardovat v Sýrii, tak proč ne rovnou v Libanonu kvůli Hizballáhu? „Otevírá to dvířka k mnoha dalším věcem,“ konstatoval jeden z bývalých agentů.

O tom, že džihád v Sýrii dělá ve Washingtonu čím dál víc starostí, napovídá i změna tónu třeba v New York Times: „Výbor šaríji, jak si náboženské soudy říkají, nedávno nařídil zbičovat svého sekulárního kritika. Z mešit už islamisté vyhnali umírněné kleriky a nahradili je takovými, kteří zavalují věřící tématy typu zla skrytého v gelu na vlasy. V jedné z islámských škol kladou prvňáčkům na srdce, aby z nich vyrostli bojovníci džihádů, připomíná Azzam Chandží, šéf školského odboru Revoluční přechodné rady v Aleppu, což je jakási vláda kontrolující osvobozené čtvrti města. (…) Systém soudnictví je dobrým příkladem souboje, který čeká poválečnou Sýrii. Po pád vládní kontroly v mnoha oblastech propukla zločinnost a Syřané touží po bezpečí. Rebelští velitelé, zvláště ti islamističtí, na tato přání reagují zřizováním soudů. „Dnes se zdá, že mít svůj vlastní soud, se stalo skoro módou,“ stěžuje si Mazen Džumá´a z právnické federace. Jeho organizace vznikla v roce 2011 na obranu mladých lidí, jejichž první pokojné protesty otevřely cestu k povstání. Nyní už shromáždila mnoho případů, v nichž bojovníci – bez znalosti šaríji, nemluvě o občanském právu – vynášejí tresty smrti nad stoupenci vlády, kteří se nemají před „soudy“ jak bránit. A velitelé ze sekulárnější Svobodné syrské armády nejsou o moc lepší, zjistila organizace.“    

Svým způsobem příznačným je i rozhovor, který americká NPR vedla v Sýrii s libyjským džihádistou:

„Co jste dělal, než jste přišel do Sýrie?“

„Učil jsem korán a sám jsem studoval šaríju. Čtyři roky v Benghází. Během povstání proti Muammaru Kaddáfímu jsem bojoval v Syrtě.“

„Takže až tady vznikne islámský stát, budou se sekat ruce zlodějům a hlavy za horší zločiny?“

„Na to nehodlám odpovídat.“

S přihlédnutím k tomu je lehce bizarní, že vláda USA v pátek oznámila, že udělá výjimku ze sankcí proti Sýrii a umožní americkým občanům, firmám a bankám posílat peníze syrské opozici usilující o svržení prezidenta Bašára Asada, tedy že jim umožní financovat třeba i Al Kajdu…

Válka v Sýrii se už přelila do Libanonu takovou měrou, že Damašek pohrozil vojenskými útoky na cíle syrských povstalců na libanonském území, pokud proti nim nezasáhne sama libanonská armáda. Libanonská vláda na svém území syrské sunnitské rebely nechce, ale její armáda je relativně slabá, a tak se konfliktům vyhýbá, jak to jen jde. Bojovníci Hizballáhu zato válčí se syrskými rebely na hranicích zcela otevřeně, a to za situace, kdy Hizballáh je členem libanonské vlády a spojencem Damašku. Libanonský prezident Michel Slejmán už v reakci na syrský postoj zdůraznil, že je třeba za jakoukoli cenu nevysílat bojovníky do Sýrie… ani je nepřijímat. Mimochodem, Al Achbár zajímavě popisuje nevybíravý nátlak Saúdů a Katařanů na Libanon, aby v Lize arabských států podpořil vyzbrojování syrských islamistů.

 

 

A stručně:

-- Američané vyhráli válku, Írán vyhrál mír, ale Turecko vyhrálo irácký trh – jeho export do Iráku vzrostl loni o 25 procent na 10,8 miliardy dolarů. Turecké rozhodnutí blokovat americký vojenský nástup na Irák ze svého přineslo plody. Turecko je dnes druhým největším dodavatelem do Iráku, zatímco ještě před 30 lety bylo turecké zboží v Iráku zakázané. Z tohoto pohledu dávají smysl analýzy, podle nichž Turecko v Sýrii naopak už prohrálo, ať tamní válka dopadne jakkoli.

-- Kameraman Russia Today byl zraněn při ataku stoupenců muslimskobratrského prezidenta Muhammada Mursího na aktivisty vytvářející graffiti u sídla bratrsva v Káhiře. Policie proti nim použila slzný plyn.

-- Albánie „z humanitárních důvodů“ na přání OSN a USA přijme 210 členů íránské teroristické organizace Mudžáhedín Chalk, kteří se až dosud nacházejí v Camp Liberty u Bagdádu. Írán mezitím bez bližších podrobností oznámil, že „obžaloval“ 18 pachatelů atentátů na íránské jaderné vědce.

 

Víkend připomněl také několik neveselých výročí: V neděli to bylo 10 let od Bushovy invaze do Iráku, která rozvalila stát a proměnila ho v setrvalé sektářské bojiště.

V sobotu rovněž uplynulo 10 let od smrti americké propalestinské aktivistky Rachel Corrie, kterou v Rafahu zabil izraelský armádní buldozer.

Dva roky uplynuly týž den také od zahájení aliančního bombardování Libye, které bylo motivováno „humanitárními“ důvody. Libyjský stát dnes už nejspíš existuje jen na papíře.

(A když už jsme u výročí, tak v sobotu to bylo 45 let od amerického masakru ve vesnici My Lai, kde vojáci postříleli více než 500 vietnamských civilistů.)

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 18 Březen 2013 08:10 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz