Naše reportérka v Sýrii: Damašek, den první – tlakové vlny vůkol

Email Tisk PDF

Damsek zataras-pod-oknem 01Redaktorka zahraničně politické rubriky Literárních novin Tereza Spencerová se tento týden nachází v Sýrii, kde mapuje současnou situaci dva roky probíhající občanské války. Na web literaky.cz zasílá svůj blog a fotografie. Naší reportérce můžete klást své otázky o situaci v Sýrii, a to formou komentáře pod článkem, na které bude jeden den online odpovídat.

Já vím, že se věty nemají začínat „když", ale snad to nebude pro jednou vadit. Takže: když jsme se včera mikrobusem už hodně v noci blížili k Damašku, zpřesňoval náš řidič prostřednictvím mobilu údaje o dalším teroristickém útoku v hlavním městě. Rychle jsem prolétla české zpravodajské servery a s jednou čestnou výjimkou o tom smlčely zcela, ta výjimka pak spočívala v krátké zprávě ČTK, tož to musím udělat za ně: dva sebevražední atentátníci – prý Čečenec a Somálec -- odpálili těsně před setměním, kdy se lidé vracejí z práce a ulice jsou nejplnější, nálož ve čtvrti Al Kabún na severovýchodě města. Nejdřív pouliční šuškanda mluvila až o 120 obětech, nakonec – pozdě v noci – ale naštěstí toto číslo oficiálně kleslo na „pouhých" šest. Je zvláštní, jak se najednou šest mrtvých zdá jako nic, skoro jako důvod k oslavě...

Smyslem takových útoků je – kromě vraždění „nepřátel nrevoluce" – vyvolat co největší paniku, aby mohli (vesměs džihádističtí) ozbrojenci proniknout v chaotickém davu přes vojenské kontroly do města. Armáda prý tento pokus o průnik odrazila, nicméně zpoza kopce se ještě dlouho do noci do oken hotelového pokoje odrážely tlakové vlny od výstřelů z těžkých zbraní. Jsem tu příliš krátce, abych si mohla tipnout, co bylo příčinou. Dělostřelba? Granátomety? Dnes jsem zjistila, že se ty tlakové vlny honí městem tak nějak celý den a stávají se součástí života. Místní jsou na ně dávno zvyklí. Nebo se tak alespoň tváří. Zkouším se tvářit taky světácky, ale když to „lupne" hodně nahlas, nováčkovsky sebou cuknu.

I kvůli stále častějším teroristickým útokům, vesměs přičítaným džihádistům z Džabhat al Nasrá, se ulice Damašku proměnily v jakési klikatice, jimiž se automobily proplétají mezi betonovými zátarasy a různými hlídkami. Prý už v Damašku není bez zátarasů ani pět větších ulic, ale nevím to jistě, je to jen info z druhé ruky, od zasvěceného řidiče. A u zátarasů jsou tu chlapíci v uniformách, o pár set metrů dál zase hlídkují muži v civilu, rozdílného věku i vzezření, od postarších vojáků po mladé na pohled vysokoškoláky. Všichni mají ale kalašnikova v ruce a cigaretu v koutku. Po včerejším atentátu jejich bedlivost dosáhla takové míry, že jsme čtyřikrát v uctivé vzdálenosti několika ulic objeli náš hotel, protože do těch skutečně příjezdových nás „z bezpečnostních" důvodů něchtěli pustit. Běžně tak u checkpointů vznikají na pohled neřešitelné zácpy, v nichž se uplatňují nejrůznější průkazky, bumážky i konexe a osobní známosti, ale už jsem takových diskusí řidič-voják sledovala několik a řidič vždy poslušně sklapl a počkal. Voják má navrch a má zbraň. A navíc je tou poslední bariérou před teroristy.

První, seznamovací den v Damašku přinesl několik zjištění – je tu (na naše aktuální poměry) vedro, slunce svítí a obloha je kýčovitě modrá, což mi pořád nějak nepasuje k představě války, jídlo je famózní (což mi k válce taky nějak nejde), ulice jsou přes den plné lidí, ale s příchodem tmy se vylidňují, protože to začínají útočit „netopýři", jak se tu prý říká teroristům, zaslechla jsem z povolaných úst nefalšovaný chvalozpěv na českou velvyslankyni v Damašku, plakátů a transparentů s Bašárem Asadem je po ulicích sice dost, ale přece jen méně, než bych čekala, asi třikrát jsem slyšela, že Ankara svou podporou syrských rebelů proměnila turecké pohraničí v Kandahár, díky čemuž se Al Kajda dostala Evropě zatím nejblíž, jak mohla (a něco na tom je), asistent hlavního syrského muftího nabídl zajímavý postřeh k těm proslulým 72 černookým kráskám, které prý čekají na sebevražedné atentátníky v nebi... Musím si to všechno nejdřív srovnat v hlavě. Něco z toho si nechám na další blogy, něco do tištěných Literárek. A zatím odcházím na pořádnou šíšu, samozřejmě že jablečnou. Mám takový pocit, že si ji zasloužím. Pořád mi do okna z pravé strany bouchají ozvěny ne příliš vzdáleného boje. A pořád je ještě nedokážu úplně ignorovat.

Tereza Spencerová je v Sýrii na pozvání syrských oficiálních míst.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 01 Březen 2013 18:28 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz