Vyjednává Barack Obama (už zase) tajně s Íránem?

Email Tisk PDF

kresba Carlos LatuffDnešní souhrn nabízí mimo jiné pohled do Íránu, kde západní sankce nevedou ke změně režimu, ale posilují protiamerické nálady, do Izraele, kde premiér po volbách v USA „nezažil zrovna to nejlepší ráno“, nebo (samozřejmě) do Sýrie, kde jsou (možná) lidé obětováni kvůli budoucí podobě světa.

Dnes začneme zajímavou zprávou z izraelských médií, podle nichž dlouholetá důvěrnice prezidenta Baracka Obamy a přítelkyně jeho manželky Michelle, advokátka Valerie Jarrettová, vede tajná jednání se zástupci íránského duchovního vůdce ajatolláha Chameneího.

Jarrettová se (americkým rodičům) narodila v íránském Šírázu a je členkou sboru prezidentových poradců. Podle izraelských činitelů vede rozhovory s Íránci, které se prý konají v Bahrajnu.

Minulý měsíc New York Times oznámil, že se USA a Írán dohodly na vzájemných dvoustranných jednáních o íránském jaderném programu, které by měly být zahájeny hned po prezidentských volbách. Američtí činitelé sice obsah zprávy popřeli, připustili ale posléze, že rozhovory na tohle téma skutečně proběhly. Už letos v dubnu Washington Post tvrdil, že USA jsou ochotny íránský jaderný program akceptovat, pokud nejvyšší duchovní vůdce země Alí Chameneí znovu zopakuje a hlavně bude s to dostát svým prohlášením, že jeho země „nebude nikdy usilovat o jaderné zbraně“. A pokud obě země nyní opravdu jednají napřímo, je to bezprecedentní situace, byť samozřejmě vůbec není jasné, jestli skončí něčím hmatatelným. A jestli je to vůbec pravda.    

A o tom se na základě dosavadního vývoje dá s úspěchem pochybovat, protože nejblíž, kdy se obě strany dostaly ke shodě, byla nabídka Íránu zastavit obohacování uranu na 20 procent výměnou za záruky dodávek takového uranu ze zahraničí. USA tuto variantu odmítly a daly přednost sankcím. A nejen sankcím. Jak totiž konstatuje Reza Nasri z teheránské pobočky PBS, americká tzv. diplomacie vůči Íránu spočívá na „zastrašování, ilegálních hrozbách vojenskou akcí, jednostranných „ochromujících“ sankcích a mimosoudním vraždění íránských vědců“. To ale není zrovna ten nejlepší způsob, jak dojít k nějakému řešení, protože Teherán nemůže na Bílý dům pohlížet jinak než s nedůvěrou.

Tlak na Írán prostřednictvím sankcí, které nepostihují ani tak režim, jako obyčejné lidi, má podle stratégů ve Washingtonu vybičovat hněv Íránců a přimět je svrhnout svou vládu, konkrétně režim prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda. Opak je ale podle všeho pravdou, protože sankce sice opravdu ničí íránskou ekonomiku, ale zároveň bičují hlavně protiamerické nálady. „Mnoho lidí si kvůli nim už muselo najít druhou i třetí práci,“ popisuje situaci Soraya Lennie z Al Džazíry. „Vidí, jak jim mizejí úspory, jak je stále těžší získat léky nutné k záchraně života, inflace roste, továrny se zavírají. V zásadě tak mnozí lidé vidí, jak jim mizí jejich budoucnost.“

Íránci měli už beztak dlouhý seznam důvodů, proč by neměli mít rádi Spojené státy, počínaje svržením demokratické vlády v roce 1953 a následným nastolením diktatury, vojenským obklíčením jejich země a konče americkou spoluprací na izraelských pumových útocích v Íránu. Nynější sankce jsou ale vnímány o to hůř, že byly na íránskou vládu uvaleny za cosi, o čem dokonce i americké tajné služby říkají, že se nestalo. „Nátlak na Írán, snaha tuto zemi izolovat a ochromit její ekonomiku, aby zastavila obohacování uranu, je snahou o izolaci nesprávných lidí: vzdělaných, prozápadně orientovaných mladých lidí, z nichž většině chybí revoluční západ, které častěji uvidíte v obchodu Apple, než na protiamerické demonstraci,“ píše Soraya Lennie. Právě tyto lidi ale Obamova administrativa od sebe odhání. Jak řekl jeden ze studentů: „Je to šílený kruh. Obamova rétorika o změně skončila změnou k horšímu.“

 

 

Izrael. Izraelská vláda pokračuje v zastrašování palestinské samosprávy a hrozí odvetou, pokud Palestinci na půdě Valného shromáždění OSN v příštích dnech opravdu požádají o povýšení svého statutu na nečlenský pozorovatelský stát, což je pozice, kterou má v OSN třeba Vatikán.

Izrael mezinárodní uznání Palestiny odmítá s tím, že Palestinci mohou mít stát pouze s izraelským souhlasem. Zatímco si Izrael zavázal USA vetovat palestinskou státnost na půdě Rady bezpečnosti OSN, ve Valném shromáždění Washington žádné veto použít nemůže, a tak se očekává, že pro Palestinu bude hlasovat drtivá většina světa. Izraelské ministerstvo zahraničí proto plánuje „zvláštní setkání“ se svými velvyslanci, na němž jim bude vysvětleno, jak proti palestinské nezávislosti správně argumentovat, přičemž bude prý třeba neustále zdůrazňovat, že postup Palestinců v OSN „vyústí v ukončení mírového procesu“, který ovšem už beztak sešel na úbytě. Ostatně i izraelské ministerstvo zahraničí smrt „mírového procesu“, který nikam nevedl, samo přiznalo už několikrát.

Mezitím se otázkou izraelské odvety za palestinské kroky v OSN zabývala Netanjahuova vláda. Na čem se shodla, není zatím známo, ale vzhledem k tomu, že mír s Palestinci neuzavírá a neustále rozšiřuje zábor jejich území – nově má ve východním Jeruzalémě vzniknout přes 1200 bytových jednotek pro židovské kolonisty – tak už možností, jak Palestince ztrestat, moc nezbývá. Nejpravděpodobněji se proto jeví varianta, že Izrael palestinské samosprávě zmrazí všechny palestinské daně, ale i to se vlastně děje takřka pravidelně, takže uvidíme, co bude. Izraelský ministr zahraničí Avigdor Lieberman prý informoval Evropskou unii, že odvetou bude zničení celé palestinské samosprávy, což ovšem může být hrozba, s níž by – kvůli zkorumpovanosti a neschopnosti zmíněného orgánu -- souhlasila i většina Palestinců.

Nicméně, Deutsche Welle upozorňuje, že zeď obklopující palestinská území se přece jen začíná otevírat – ovšem nikoli pro lidi, ale pro zvířata, aby mohla migrovat.

A dál. Turecký soud začal slyšení 490 svědků ze 37 zemí světa v kauze proti izraelským činitelům zodpovědným za smrtící útok izraelského komanda na tureckou loď Mavi Marmara, při němž bylo v květnu 2010 zabito devět propalestinských aktivistů. Žaloba má být – samozřejmě v nepřítomnosti -- vznesena proti náčelníkovi izraelského generálního štábu Gabimu Aškenazymu, veliteli letectva, řediteli tajné služby a veliteli izraelského námořnictva. Mezi důkazy bude předložena i zpráva OSN o masakru. Některé komentáře soud přirovnávají rovnou k norimberskému procesu, nicméně faktem bude spíš snaha Turecka ukázat, že jsou lídrem regionu a z tohoto titulu že si nenechají jen tak něco líbit.

A k Izraeli ještě poslední téma. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu věnoval spoustu času a energie podpoře Mitta Romneyho, a tak se nyní ocitl v nepříliš pohodlné pozici, nebo jak včera po vyhlášení výsledků prezidentských voleb v USA prohlásil izraelský ministr vnitra Eli Jišaj, „tohle ráno asi pro premiéra není z nejlepších“. „Netanjahu vsadil na špatného prezidenta a dostal nás do problémů s Obamou,“ prohlásila opoziční strana Kadima a deník Haarec premiéra otevřeně obvinil z toho, že do kampaně v USA „zasahoval silně, vulgárně a nezdrženlivě“.

Jistě, vztahy mezi Obamou a Netanjahuem nebyly v poslední době nijak růžové, nicméně není pravděpodobné, že by to mělo něco změnit na postoji Washingtonu k Izraeli nebo palestinské státnosti. Pro jistotu ale Netanjahuův úřad nařídil všem vrcholným ministrům mlčet k výsledkům voleb v USA, aby někdo z nich neřekl něco negativního o Obamovi a situaci nezhoršil.

 

 

Sýrie. Ze sjednocovací nebo jaké že to konference syrské opozice v katarském Dauhá zní až ohlušující ticho, které je velmi výmluvné – syrská opozice byla jednou z mála zahraničních sil, kdo v prezidentských volbách v USA otevřeně podporovala Mitta Romneyho, a teď je nešťastná. A očividně neví, kudy dál. Zajímavé tak alespoň je to, že exilová Syrská národní rada (SNC), které Hillary Clintonová už pro její (nebo svou?) neschopnost nemůže přijít ani na jméno, byť si ji sama vypiplala, zveřejnila svou finanční situaci. Rozpočet ve výši 40,4 milionu dolarů je aktuálně z poloviny kryt z jediného zdroje, a tím je Libye. Její vláda sice nedokáže prosadit svou moc ani v Tripolisu, ale jinak je to samý pašák…

Nicméně, truchlení nad vítězstvím Baracka Obamy, který stále odmítá „po libyjsku“ vyslat do Sýrie armádu nebo aspoň letectvo, určitě není příčinou, proč už o kontrolu nad hraničními přechody do Turecka mezi sebou nebojují jen rebelové s vládními vojáky, ale i s jinými rebely. Kdo totiž ovládá přechod, může rozhodovat, které zbraně a komu do Sýrie vpustí, což je pozice takřka – nebo vlastně doslova -- k nezaplacení. Další povstalci mají ale úplně jiné starosti, a tak auto s výbušninami a sebevražedným atentátníkem v Hamá zabilo na 50 vládních vojáků. Podle všeho je to práce Fronty al Nusrá, která se nikdy netajila náklonností k filosofii Al Kajdy. Rebelové u Aleppa pro změnu zabíjejí civilisty, s čímž ovšem souvisí zvláštní věc: ta velepochybná Syrská observatoř pro lidská práva (SOHR), která mainstreamovým médiím každý den dodává zaručené zprávy o počtech obětí syrského režimu (a kterou v anglickém Coventry jako one-man-šou vede majitel second handu, aniž by bylo jasné, odkud svá čísla bere), v poslední době mění tón. Statistiky SOHR totiž ze srpnového vrcholu klesají a v září a říjnu se drží překvapivě nízko, i když třeba boje o Aleppo – spolehlivý „zdroj“ obětí – dál pokračují. A k tomu je zvláštní i to, že SOHR nyní uvádí víc mrtvých vládních vojáků než civilistů – nejspíš proto, že přestala počítat zabité rebely v civilních šatech mezi zabité civilisty. Ale to je jen hádání. A co víc, mezi zabitými rebely je uváděno jen malé procento dezertérů z řad vládních jednotek – takže se buď nehrnou do předních linií, nebo jich ve skutečnosti není vůbec tolik, jak se doposud tvrdilo. Když jsme u toho, Turecko nyní tvrdí, že o azyl požádalo hned sedm syrských generálů.      

Ono je ale nejspíš zbytečné v rámci Sýrie psát o počtech mrtvých a kdo s kým a proti komu tam bojuje, protože je ve skutečnosti úplně jedno, jestli tam Západ podporuje i ďábla Al Kajdy, a Rusko s Čínou ďábla Asada. V Sýrii se z hlediska regionálního svádí pidiboj o vliv mezi Saúdskou Arábií a Íránem a z globálního o to, jestli přežije unipolární svět diktovaný Spojenými státy, nebo jestli se ve stejném měřítku dokáží prosadit nové mocnosti v čele Čínou, Ruskem (a potažmo celým jejich seskupením BRICS, do něhož patří ještě stále mocnější Indie, Brazílie a Jihoafrická republika). Pokud se syrští rebelové podporovaní penězi i zbraněmi ze Západu i od tmářských feudálů z Perského zálivu nedokážou prosadit a nakonec – při fyzickém i jiném vyčerpání obou stran – zvítězí čínsko-ruská varianta diplomatického řešení, bude to globální přelom. Nicméně, za tuhle vysokou geostrategickou hru už dnes – nekonečných 19 měsíců -- draze a nezaslouženě platí Sýrie a její občané, ať chtějí, nebo ne.

 

 

Bahrajn. Naši feudální spojenci a chráněnci, kteří svým občanům před nedávnem zakázali veškeré demonstrace a protesty, zrušili občanství 31 předním opozičním aktivistům, a to za „podkopávání bezpečnosti státu“. Zákaz demonstrací, který měl podle názoru „demokratů“ z vládnoucí rodiny ukončit takřka už dva roky trvající prodemokratické hnutí, se minul účinkem a celou situaci jen eskaloval. V pondělí v hlavním městě explodovalo pět náloží, při nichž zahynuli dva dělníci. Režim zodpovědnost hodil nejprve na zahraniční síly „vycvičené v cizích zemích“, a pak na opozici, ale ta tvrdí, že za výbuchy stojí sám režim, aby měl záminku k přitvrzení represí a možná i k vyhlášení stanného práva.

Mimochodem, feudálové bojují proti vlastnímu lidu i v Kuvajtu, a to slzným plynem a omračujícími granáty.

A foto na závěr: Z konference o ženské otázce v Saúdské Arábii…

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz