Podle US Demokratů už Izrael není „jedinou demokracií na Blízkém východě“

Email Tisk PDF

 Kromě konstatování z titulku tu dnes máme podivnou, ale v zásadě logickou snahu Kábulu zbavovat se vlastních vojáků, pak konstatování, že Západ už přestal věřit syrské exilové opozici nebo že v Palestině propukl boj mezi loutkami… 

Dnes začnu Afghánistánem, protože jeho okupace v posledních dnech vstoupila do poměrně bizarní fáze: afghánská vláda totiž začala po stovkách zatýkat své vlastní vojáky kvůli podezření, že se do armády jen infiltrovali a ve skutečnosti jsou bojovníky Talibanu. Ti méně podezřelí, jsou z armády jen vyháněni. Důvodem je nárůst tzv. útoků zelených na modré, tedy příslušníků afghánských bezpečnostních sil na příslušníky okupační síly USA a NATO.

Horko, těžko a dlouho lepená afghánská armáda, která by měla podle stratégů USA a NATO po roce 2014 převzít hlavní zodpovědnost za situaci v zemi, je tak decimována poté, co šéf NATO Anders Fogh Rasmussen údajně prezidentovi v Kábulu Hamídu Karzáímu tlumočil „hluboké znepokojení“ z „insider útoků“. Při nich podle všeho letos zahynulo nejméně 45 amerických vojáků.

Nejvyšší vůdce Talibanu mulla Umar minulý měsíc údajně vydal prohlášení, v němž si pochvaloval schopnost svých mužů pronikat do amerických výcvikových zařízení: „Jsou s to bezpečně procházet na základny, do kanceláří i zpravodajských středisek nepřítele,“ uvedl. „Pak snadno provádějí rozhodné a koordinované útoky, jimiž nanášejí nepříteli těžké ztráty.“ Bývalý představitel americké vlády v New Yorkeru k tomu ovšem dodává, že vedle Talibanu se do řad afghánské armády infiltrují také agenti pákistánské zpravodajské služby ISI, se stejným výsledkem.

OSN mezitím vydala zprávu, podle níž je v 11. roce okupace a bez ohledu na biliony dolarů, které už v této době vyrazily „směr Kábul“, 29,5 procenta afghánských dětí akutně podvyživených, přičemž hranice 30 procent je obecně považována za znak hladomoru. Oněch 29,5 procenta představuje skoro milion dětí. „Šokující je, že statistiky podvýživy jsou vysoké i v kontextu celého světa,“ konstatuje šéf mise OSN v Afghánistánu Michael Keating. „Je to míra podvýživy, kterou si obvykle spojuje s Afrikou a některými nejpostiženějšími oblastmi světa, a nikoli s regionem, jemuž se dostává tolika mezinárodní pozornosti a pomoci.“

A další podivná zpráva, přinejmenším z hlediska západní okupace – Amerikou dosazená vláda prezidenta Karzáího podepsala s ďábelským Íránem smlouvu, která vnitrozemskému Afghánistánu umožní přístup k íránskému přístavu Čabahár u Indického oceánu. Smlouva má snížit závislost Afghánistánu na dosavadních regionálních přístavech, z nichž většina je pákistánských.

USA mezitím za „zahraniční teroristickou organizaci“ označily síť skupin obecně označovaných – podle prvního velitele – jako Hakkáníovských. Vznikly v polovině 70. let v Afghánistánu a s pomocí CIA a ISI se aktivně účastnily bojů proti sovětské okupaci Afghánistánu. Dnes je hnutí považováno za odnož Talibanu a sídlí v kmenových oblastech na severu Pákistánu, odkud podniká útoky na americké a alianční vojáky v Afghánistánu. USA už několik let kritizují Pákistán, že Hakkáního a jeho bojovníky chrání. Podle jednoho z velitelů sítě nový americký krok vážně ohrozí mírová jednání o řešení afghánského gordického uzlu. „Znamená to, že USA nejsou upřímné,“ prohlásil. „Na jedné straně tvrdí, že hledají politické řešení v Afghánistánu, na straně druhé nás označují za teroristy.“ O zařazení hakkáníovců na seznam teroristů se spekulovalo už několik týdnů, přičemž se objevovaly spekulace, podle nichž tento krok vážně poškodí vztahy USA s Pákistánem, nebo že Obamova administrativa dokonce vyhlásí Pákistán za stát sponzorující terorismus. Není sice jasné, jakou roli Hakkáního síť v afghánských mírových rozhovorech vůbec hraje, nicméně zdá se, že z nich každopádně vypadává další z klíčových regionálních sil.

 

Sýrie. Vynechám, jako většinou, zprávy z pokračujících bojů na předměstích Aleppa, protože ty se do českých médiích s různou mírou důvěryhodnosti dostávají neustále, a dáme si pár zvěstí, které se do našich médií ne a ne prokutat.

Exilová Syrská národní rada (SNC) je na tom s důvěryhodností čím dál hůř: zatímco miliony z Perského zálivu proudí dál, Západ už s jejími představiteli ztrácí trpělivost a hledá alternativy (zatím marně). Hillary Clintonová se už v srpnu v Istanbulu odmítla setkat s lídry SNC a místo nich dala přednost „nezávislým aktivistům“ (ať už toto označení znamená cokoli). Nedávné diplomatické kroky nasvědčují tomu, že ve Washingtonu, Londýně a Paříži si stále více přiznávají, že politika protežování SNC coby životaschopné alternativy Asadovu režimu selhala. (A za pouhé přiznání tohoto faktu si Západ vysloužil kritiku ze strany SNC.) SNC nicméně upadá do stále hlubší bezvýznamnosti i z pohledu povstalců přímo v Sýrii. Má sice přístup k nejméně sedmi satelitním televizním kanálům, desítkám webů a youtubových kanálů, ale ani s touto mediální baterií nebyla s to oslovit jádro „svých“ Syřanů, tedy hlavně sunnitů, nebo se vemluvit do přízně etnických a náboženských menšin, o něž se Asadův režim stále opírá.

Trhliny dostává podpora syrských rebelů i v Turecku, kde opozice i lidové masy dál stojí spíš na straně Asadova režimu. Objevují se totiž obavy, že premiér Erdogan podporuje (převážně) sunnitskou rebelii v Sýrii hlavně ve snaze upevnit sunnitskou nadvládu v regionu. Tyto teze přednáší především hlavní turecká opoziční strana, která viní Erdoganovu vládu z toho, že v uprchlických táborech určených pro civilisty cvičí radikální islamisty. Vláda tyto zprávy popírá a dušuje se, že rebely necvičí a nevyzbrojuje. „Vytvářejí nové náboženské válečníky. Jakou máme záruku, že jednou své zbraně neobrátí proti Turecku?“ je si ale jistý opoziční poslanec Refik Eryilmaz z (alávitské) provincie Hataj, v níž se nachází pět táborů pro syrské uprchlíky. Erdoganova vláda možná rebely necvičí, zato ta Obamova ano – Washington posílá do Turecka k hranicím se Sýrií stále více špionů a diplomatů, jejichž cílem je na jedné straně rebely cvičit, na straně druhé oddělovat „zrno od plev“, tedy zkusit zajistit, aby americkou vojenskou a finanční pomoc pokud možno nedostávaly rovnou lidé z Al Kajdy. Bude to ale fuška, protože Jacques Beres, spoluzakladatel Lékařů bez hranic, který nějaký čas působil v Aleppu, nabídl na situaci zcela nový úhel pohledu. Na základě svých zkušeností přímo z místa tvrdí, že přibližně polovina rebelů jsou zahraniční džihádisté, jejichž cílem není svrhnout Asadův režim, ale nastolit v Sýrii vládu šaríji. „Je to opravdu zvláštní pohled. Přímo vám říkají, že nemají zájem na pádu Bašára Asada, ale že myslí na to, jak poté převzít moc a vyhlásit islámský stát se zákony šaríji, který by se stal součástí světového emirátu,“ popsal dr. Beres. I Spojené státy uznávají, že v Sýrii operuje Al Kajda a zpráva amerického Senátu odhadovala, že pod jejím praporem bojuje až čtvrtina z 300 ozbrojených skupin v Sýrii, ale odhad dr. Berese přímo z místa dění tento podíl ještě navyšuje.

Konflikt v Sýrii se mezitím štěpí podél náboženských a etnických linií a i minority, které se doposud bojů přímo neúčastnily, už sestavují vlastní milice. Zbraně do rukou na ochranu svých čtvrtí nově vzali do rukou drúzové a křesťani v Damašku.

Na syrském facebooku se mezitím objevila iniciativa stoupenců i odpůrců režimu, kteří požadují okamžité zastavení palby a svolávají za tímto účelem na 15. září do Damašku demonstraci. Povstalci mají podle nich složit zbraně, vojáci se mají vrátit do kasáren a exilová opozice má poslat domů všechny zahraniční mudžáhidy, které do Sýrie navozila. Mezi požadavky organizátorů jsou například propuštění všech vězňů, kteří nespáchali trestný čin, přijetí zákona, který zakáže věznění lidí na základě jejich politického přesvědčení, uchování role Sýrie při podpoře libanonského hnutí odporu proti „izraelskému nepříteli“ nebo vyloučení jakékoli zahraniční intervence do Sýrie.

A poslední poznámka: Vojenští analytikové podle agentury McClatchy´s soudí, že syrská armáda je po 18 měsících bojů a dezercí dál v kondici a nehrozí, že by v dohledné době zkolabovala.

 

 

Palestina. Šéf samosprávy Mahmúd Abbás před pár dny označil demonstrace proti zdražování na okupovaném Západním břehu za počátek „palestinského jara“, jeho premiér (a ministr financí) Salám Fajjád se svému šéfovi ale vzepřel: protesty proti jeho finanční politice prý nelze vnímat jako palestinské jaro, protože to prý začalo Fajjád (vlevo) se s Abbásem umí alespoň pomodlitv roce 1948, vznikem státu Izrael a vyhnáním Palestinců z jejich domovů. „Nemůžeme zopakovat arabské jaro, protože nejsme stát,“ prohlásil Fajjád. Demonstrace proti růstu cen – navíc v době, kdy samospráva kvůli nedostatku financí příští měsíc nedá svým nesčetným zaměstnancům mzdy -- dnes dospěly k tomu, že centrum Ramalláhu zablokovali naštvaní řidiči kamionů a v ulicích protestovaly tisíce lidí. Podivné je nicméně to, že skandovali hesla namířená proti premiérovi Fajjádovi, ale nikoli proti prezidentovi Abbásovi, jako kdyby ti dva k sobě snad ani nepatřili. Zvláštní bylo, že proti demonstrantům tentokrát nezakročila policie, která jinak umí obušky i slzným plynem veškerou kritiku palestinské samosprávy rázně utnout. Nyní ale policisté jen dohlíželi na poklidný průběh protestů. A taky je podivné, že se lidé soustředili na ekonomické otázky a zcela nechali stranou okupaci.

Odpovědí může být skutečnost, že Salám Fajjád, někdejší činovník Mezinárodního měnového fondu, je všeobecně znám coby oblíbená loutka USA, Izraele i EU. Jako takového ho Abbás ze své „vlády“ snad ani nemůže odvolat, nicméně může ukázat Západu, že dokáže křeslo pod Fajjádem řádně rozhoupat. A protože Abbás je loutkou týchž mocností, vypadá to, že se nám v Palestině rozhořelo nefalšované loutkové divadlo.

Abbás mezitím oznámil, že v OSN bude žádat o povýšení statutu Palestiny na úroveň „okupovaného státu“. „Až půjdeme do OSN, prohlásíme, že jsme stát pod okupací,“ prohlásil s tím, že tuto žádost předloží 27. září. O upgrade statutu palestinská samospráva žádala v OSN loni, ale ve finále vše skončilo jen zablokováním ze strany USA (pod nátlakem Izraele). Oficiálně se vše zametlo pod koberec s tím, že OSN není tou správnou půdou pro jednostranné žádosti o uznání státu a že vše má být řešeno prostřednictvím nesmyslného, neboť neexistujícího „mírového procesu“.

Skutečným důvodem k odmítnutí palestinské žádosti o uznání, napsal nyní šéf U.S./Middle East Project Henry Siegman, je ale to, že premiér Benjamin Netanjahu je „odhodlán udržet většinu Západního břehu, pokud ne rovnou celý, stejně jako většina ostatních členů jeho vlády, z nichž většina patří k zastáncům Věci velkého Izraele“.

Stanovy Netanjahuova bloku Likud opravdu považují židovské kolonie na Západním břehu a v Gaze za „naplnění sionistických hodnot“ a tvrdí, že celý Západní břeh a Jeruzalém náleží Izraeli. Zdá se proto, že USA v OSN zablokují i aktuální palestinskou žádost o „okupovaný stát“.

Nicméně Siegmanův text je opravdu zajímavý (vybírám): „Je vysoce nepravděpodobné, že Izrael může přežít dalších padesát let zotročování Palestinců. Region se radikálně proměnil nástupem islámských režimů, které na rozdíl od svých předchůdců nebudou potlačovat arabský hněv vyprovokovaný pokračujícím izraelským odmítáním palestinských práv. Schopnost Ameriky uvalit na region svůj vlastní politický řád upadá. Dokonce i feudálové v Saúdské Arábii, Jordánsku a Emirátech budou nuceni prokazovat svou legitimitu tím, že se přidají ke kruhu prohlubujícímu arabské nepřátelství kolem Izraele. Slábnoucí americký vliv a sílící izraelská zranitelnost tváří v tvář novému regionálnímu řádu se projevila rozhodnutím egyptského prezidenta Muhammada Mursího zúčastnit se – navzdory americkému nesouhlasu – summitu Hnutí nezúčastněných v Íránu. Zvýšený pocit izolace a nejistoty, který Izrael zažije ve chvíli, kdy se arabské země připojí k jadernému klubu, a jednou se tak určitě stane, povede k tomu, že z Izraele začne exodus těch nejlepších a nejchytřejších, což může vést ke konci sionistického snu. Jak uvádějí izraelská média, v některých vrstvách izraelské společnosti už začala poptávka po zahraničních pasech a domovech v zahraničí.“  

A jakmile z Izraele odjedou sekulární Židé, elity, vzdělané profesionální třídy, země se bude – to vše stále podle Siegmana – dál měnit ve stát složený převážně z chudých charedim a mizrahim, vedle nichž budou žít izraelští Palestinci. Demokracie už bude dávno pryč, stejně jako svobodný tisk. Politika bude ještě víc než dnes záležitostí vnitřních kšeftů mezi zkorumpovanými politiky, všemu zavládne cynismus a nihilismus v míře, která je s tou dnešní nesrovnatelná. „Nenastane to přes noc, bude to trvat roky. Je to ale neodvratný osud Izraele, pokud se neodhodlá k „řešení“.

Siegman soudí, že klíčovou roli při utváření tohoto osudu sehrají právě Palestinci. V rámci prvního kroku by se měli vzdát vize řešení na základě dvou států. To znamená, že musejí rozpustit Abbásovu samosprávu a spojit svou budoucnost se státem Izrael. A pak by se měli obrátit ke světu a říct něco jako: „Dali jsme vám šanci uznat nás jako stát existující vedle toho izraelského. Odmítli jste. Teď už svůj stát nechceme. Chceme se stát občany Izraele.“ Jak by takový vývoj asi dopadl, už jsem psala tady.

A PS. Izraelský mediální magnát Šlomo Ben-Zvi, známý svými krajně pravicovými názory, koupil třetí největší izraelský deník Maariv. Očekává se, že list bude sloučen s konzervativním Makor Rišon a bude nově psát ku potěše extremistických kolonistů.

 

 

A stručná poznámka k titulku tohoto blogu o novém americkém postoji vůči Izraeli: Poté, co Demokratická strana až po hysterických upozorněních ze strany republikánů stvrdila, že Jeruzalém je nedělitelnou metropolí Izraele, ukázalo se, že ze svých základních dokumentů vypustila dosud neodmyslitelnou větičku, podle níž je Izrael „naším nejsilnějším spojencem v regionu a jedinou zavedenou demokracií“. Fíha!

 

 

Irák. V „demokratizovaném“ Iráku o víkendu při teroristických útocích zahynulo přes 70 lidí a stovky dalších jich byly zraněny. Al Kajda se chlubí, že jen během posvátného měsíce ramadánu provedla 131 útoků. Vládní vojáci namísto pronásledování teroristů zaútočili na noční kluby a jiné podniky v Bagdádu, které prodávaly alkohol. Šíitský režim Núrího Málikího mezitím dokončil proces s někdejším sunnitským viceprezidentem Tárikem Hášemím a soud nařídil jeho popravu coby teroristy. Hášemí je v současné době v exilu v Turecku.

CIA v létě odtajnila silně „zredigovanou“ zprávu z roku 2006 o svém zpravodajském selhání ohledně neexistujících iráckých zbraní hromadného ničení. Thomas Blanton, ředitel amerického Národního bezpečnostního archivu, k tomu mimo jiné poznamenal: „Tato pozoruhodná mea culpa ze strany CIA, odtajněná teprve letos v létě a zveřejněná vůbec poprvé, popisuje selhání amerických zpravodajských služeb jako důsledek „analytické zodpovědnosti“ a predispozice, které bránily analytikům vidět situaci „iráckým prizmatem“.

 

 

Kanada zmrazila styky s Íránem, stáhla diplomaty své a vyhostila ty íránské. Zajímavá analýza CBC News s pomocí kanadských expertů zkouší zjistit, proč se tak stalo, ale zdá se, že nikdo neví a nikdo nic nechápe. 

 

 

Libanonská kapela Mashrou' Leila na poslední chvíli odmítla vystoupit jako předkapela na bejrútském koncertu Red Hot Chili Peppers, spekuluje se, že hlavním důvodem je skutečnost, že američtí rockeři z Libanonu mířili na dnešní koncert do Tel Avivu.

Mashrou' Leila hrají něco jako tohle:

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 10 Září 2012 07:07 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz