Sýrie: Za opozicí stojí svorně Al Kajda s Bilderbergem

Email Tisk PDF

Povstalecký velitel, který si říká Princ z DamaškuPrázdniny v Sýrii se staly jedním z důvodů, proč se letos nekonala mediální okurková sezóna, i když – vzhledem ke kvalitě pokrytí událostí obou letních měsíců -- by ta okurka nakonec byla snad i lepší. Zkusím zrekapitulovat červenec a srpen z pohledu informací, které se do hlavních zpráv českých médií – ve jménu uchování „příběhu“ o boji dobra proti zlu – pro jistotu nedostaly.

Obamova administrativa si otázku, zda má CIA mimo jiné i nákupem zbraní podporovat syrské rebely, v tajnosti zodpověděla už dávno (a když jsme u těch přiznání, exilová Syrská národní rada (SNC) zároveň poprvé oficiálně přiznala, že Saúdská Arábie a Katar dodávají rebelům zbraně), ale to už čtenáři tohoto blogu vědí hezkých pár měsíců. Nyní, lehce mimo logické pořadí, ovšem Obamova administrativa znovu řeší otázku, kdo že to ti povstalci vlastně jsou. Nálepka „syrská opozice“ totiž nabízí pohled pohled na pestrou směsici vojenských dezertérů, pár zběhlých politiků a početné zastoupení mají i proudy blízké Al Kajdě (ale pozor, americký Time konstatuje, že v Sýrii nemá džihád s Al Kajdou nic společného!). Ať tak či tak, představitelé všech zmíněných proudů se považují za hlavní mluvčí rebelů, a tak ve finále není jasné, kdo že to tam čemu a komu velí nebo koho zastupuje. Jak exilová SNC, tak Svobodná syrská armáda (FSA) o sobě prohlašují, že jsou „skutečnými rebely“ a i jen v řadách FSA je hněd několik generálů a plukovníků, kteří se vydávají za „skutečné velitele“ FSA. Dosavadní snahy sjednotit rozhádané a často i navzájem bojující frakce protiasadovského odboje selhávají, protože některé síly se uměle svolávaných konferencí rovnou neúčastní, další viní ostatní, že se potají domlouvají s Asadovým režimem, a další prostě z konferencí z různých uraženeckých důvodů demonstrativně odcházejí. Jedni jsou připraveni vést jednání, na jejichž konci by bylo vypsání voleb, další jakékoli jednání s režimem odmítají a jiní zase požadují, aby je „mezinárodní společenství“ (tedy USA a pár spojenců) rovnou a okamžitě jmenovalo do čela Sýrie.

Věřím, že američtí diplomaté přímo na místě jsou v depresi, když se jim stále – po 18 měsících povstání (!) – nedaří určit, kdo by tak mohl být „důvěryhodným“ šéfem syrské vzpoury, a tak USA pro jistotu dál podporují všechny a skrze Turecko jim dodávají zbraněvčetně raket země-vzduch. Přitom CIA údajně zkouší „prověřovat“ jednotlivé skupiny, aby předešla tomu, že se zbraně dostanou do ruky rovnou Al Kajdě, ale Washington Post konstatoval, že CIA si v tomto směru nevede příliš dobře: „Agentura a další se snaží zjistit o nich víc. Stále ale platí, že bez přímého dostupu do Sýrie je těžké říci, kdo ti lidé doopravdy jsou.“

Nicméně: „Al Kajda se rozšířila mimo izolované kapsy aktivity v Sýrii a nyní vytváří síť dobře organizovaných buněk. Američtí zpravodajští důstojníci se obávají, že teroristé jsou blízko ustavení základny jako v případě Iráku, která by byla v případě, že rebelové svrhnout prezidenta Bašára Asada, těžko k poražení,“ konstatuje agentura AP

Washington tak ve své podivné logice v Sýrii pomáhá těm, proti nimž vedl poslední dvě války. Podle AP přitom „veteráni iráckého odboje využívají svých zkušeností při výrobě bomb, s nimiž už provedli nejméně dvě desítky útoků,“ zatímco „další k získávání nových stoupenců využívají zkušeností z koordinace malých oddílů v Afghánistánu.“

Diplomatům i zpravodajcům však v jejich váhání zkouší napovědět vlivná neokonzevativní Rada pro zahraniční vztahy (CFR): „Syrští povstalci by dnes bez Al Kajdy ve svých řadách byli nesoumeřitelně slabší. Prapory FSA jsou vesměs unavené, rozdělené, chaotické a neefektivní. Povstalci mají pocit, že je Západ opustil, a jsou stále demoralizovanější, když stojí tváří v tvář převaze zbraní i lépe vycvičené armádě Asadova režimu. Bojovníci Al Kajdy ale mohou jejich morálku pozvednout. Příliv džihádistů přináší disciplínu, náboženský zápal, bojové zkušenosti z Iráku, finance od sunnitských sympatizantů z Perského zálivu a hlavně smrtící výsledky. Zkrátka, FSA nyní Al Kajdu potřebuje.“ Jak shrnuje Pepe Escobar v Asia Times, po Bosně, Čečensku a Afghánistánu se Západ v Sýrii zkrátka znovu zamiloval do Al Kajdy. Cynik by z toho mohl vyvodit, že skutečným bojovníkem v halasné válce proti terorismu nejsou USA, ale sekulární diktatura Bašára Asada (která ostatně s mučením podezřelých pomáhala už Georgi Bushovi). Je to právě rok, co Obama poprvé vyzval Asada k rezignaci – pohled na realitu, která mezití nastala, prokazuje jasnou bezradnost americké politiky.

Rebelové s vlajkou Al Kajdy na hraničním přechodu Báb al Hává: 

Dětský vojáček povstaleček:

Rebelové házejí těla vládních vojáků (podle některých zdrojů ale pošťáků) ze střechy pošty v Al Báb na severovýchodě Sýrie:

Určitý obrázek o současné situaci si lze udělat z odhadu americké Sněmovny reprezentantů, podle níž přinejmenším čtvrtina z asi tří set ozbrojených skupin, které nyní v Sýrii operují, má nějaký vztah k Al Kajdě. Německá tajná služba BND zase soudí, že „asi 90“ teroristických útoků, které byly v Sýrii spáchány mezi loňským prosincem a letošním červencem, mají na svědomí skupiny blízké filosofii Al Kajdy. BND dokonce své vládě předložila zcela jiný popis květnového masakru v Húlá, který mainstream vydával za dílo Asadova režimu, ale zpráva byla utajena z „důvodu zájmů národní bezpečnosti“.

Další úhel pohledu na složení „opozice“ (uvozovky mají naznačit, že tento pojem je v současnosti silně eufemistickým) nabízí třeba AFP, podle níž už v Sýrii působí mimo jiné bojovníci z Al Kajdy islámského Maghribu (AQIM), což je hnutí, které mimo jiné zodpovídá za aktuální islamizaci a demolici historických památek na severu Mali, pak jsou tam zástupci pákistánského Talibanu a mezi džihádisty jsou fanatici třeba z Alžírska, Francie, Egypta, Saúdské Arábie, Tuniska, Spojených arabských emirátů a dokonce i z „ruského“ Čečenska. Podle všeho někteří z výše zmíněných obsadili ve druhé půli července jeden z pohraničních přechodů do Iráku a před očima iráckých vojáků popravili 22 syrských vojáků a jejich veliteli usekli ruce a nohy. Na počátku srpna pak fundamentalisté v této oblasti vyhlásili „svou vládu“.  

Vedle ortodoxních džihádistů stojí samozřejmě i umírněnější síly, tedy umírněnější přinejmenším z hlediska víry. Jinak to vyjde asi nastejno. Třeba jedním z velitelů FSA, který by rád byl velitelem nejvyšším a stal se Asadovým nástupcem, je přeběhlý a po celý svůj život v syrské armádě logicky sekulární plukovník Rijád al Asad. Ten počátkem srpna pro Al Arabíju označil všechny obyvatele města Salamíja za „loajalisty“, tedy věrné Asadovu režimu, jen proto, že jejich městem projely armádní kolony směřující do bitvy o Aleppo/Halab. V Salamíji přitom podle všeho působí aktivní protiasadovské hnutí, nicméně většina obyvatel města jsou ismaílité, což je jedna z odnoží alávitů, takže nejsou sunnité a už vůbec nevyznávají původně saúdský wahhábismus, který je nyní mezi syrskými rebely jakýmsi příkazem doby, a tak budou ztrestáni. Jak jinak si slova plukovníka Asada vyložit? A jak budou případný masakr v Salamíji popisovat západní média? 

A vedle všech výše zmíněných jsou mezi rebely samozřejmě i čistí sekularisté, jako třeba Strana syrských vlastenců. Její „vojenské křídlo“ v půli prázdnin poškodilo hrobku někdejšího otce-diktátora Háfize Asada v jeho rodné Kirdáze a slíbilo, že „vymaže ze Sýrie veškerý šíismus a alávismus, jejich vyznavačům budou zabaveny majetky a peníze…“ atd atp. 

Francouzská televize mezitím musela stáhnout svého zpravodaje, neboť ho povstalci obvinili ze stranění Asadovu režimu a hrozili mu smrtí.

A organizace zvaná Nusrá se do toho přihlásila k únosu a popravě moderátora státní televize. „Snad tato a další operace poslouží jako příklad všem, kdo podporují tento tyranský režim, a tak se nyní mohou kát před Bohem,“ konstatovala organizace, která koncem června zaútočila i na studio soukromé televize Ichbaríja, spálila veškeré zařízení a popravila sedm jejích zaměstnanců.  

 

A teď trochu o syrských křesťanech. Není vcelku divu, že mají strach o život. Slovy jedné z jeptišek: „Kdo jsou to ti tak zvaní revolucionáři, kteří ubližují lidem?“ (…) „Syrská vláda byla v zásadě sekulární a zaručovala v Sýrii bezpečnost a stabilitu. Dnes tu máme nejistotu, chaos a utrpení.“

Tento názor koresponduje s událostmi v Homsu, kde bojovníci FSA v rámci bojů z počátku léta obsadili staré město, čtvrti Diwán al Bustán a Hamídíje, kde žije většina homských křesťanů. Právě odtud ostřelovali vládní vojska, která palbu opětovala. Kostely ve starém městě jsou poničeny, a zatímco lze vládní jednotky vinit právě z toho, že dělostřeleckou palbou demolovaly křesťanské svatostánky, vinu za díry po kulkách ve zdech kostelů a uvnitř kostelů na ně hodit asi nelze. A pak je tu případ z Kusájru – rebelové tam dali křesťanským kněžím ultimátum „utečte, nebo zemřete“. Výsledkem jsou nejen zabití křesťané, kteří ultimátum nestihli, ale i davy prchajících muslimů, kteří zjišťují, že tento způsob povstání zdá se jim poněkud nešťastným. (Více o událostech v Kusájru tady a tady). 

A irská jeptiška, matka Agnes Mariam, představená melchitského řeckokatolického kláštera Svatého Jakuba v Káře u Homsu, shrnula, že většina zpráv ze Sýrie je „falešná a jednostranná“, což podle ní platí i pro OSN, což je pro organizaci „nedůstojné“. Pozorovatelé OSN v Sýrií podle ní zaujali „umírněný postoj k povstalcům a chránili je při opakovém přebírání pozic poté, co (armáda) stáhla těžké zbraně, jak se tak tragicky stalo v Homsu.“ (…) Asadův režim „nestraní křesťanům. Je to sekulární režim založený na rovnosti pro všechny, i když ústava říká, že zdrojem legislativy je korán. Křesťané jsou ale v Sýrii méně utlačováni než v jiných islámských zemích, například v Saúdské Arábii. Sociální předivo Sýrie je velmi pestré, a tak tam křesťané mohli žít v míru.“ (…) Křesťané v Sýrii „mají pochybnosti o budoucnosti, pokud se uskuteční projekt na svržení režimu“. Alternativou je mu totiž „náboženský sektářský stát, v němž budou všechny menšiny diskriminovány a postaveny proti sobě.“

 

Basma odjíždí z letošního Bilderbergu Zajímavý je rovněž pohled na syrskou „opozici“ v exilu. V únoru se ve vedení SNC zjevila kupříkladu Basma Kudmáníová, o jejímž backgroundu nejspíš mnohé vypovídá účast na letošním jednání mnoha legendami a konspiračními teoriemi opředené konferenci mocné skupiny Bildergberg. Od roku 2005 pracovala pro stejně definovanou americkou neokonzervativní Radu pro zahraniční vztahy (CFR) a funkci má i ve francouzské Académie Diplomatique Internationale, v jejímž čele stojí bývalý šéf francouzských tajných služeb DGSE Jean-Claude Cousseran.

O Kudmáníové tak podle všeho nelze mluvit jako o „prodemokratické aktivistce“, a totéž platí i pro jejího kolegu z čela SNC Radvána Ziadíha, který patří mezi elitu washingtonských neokonezravtivních jestřábů, nebo pro dalšího „lídra syrského lidu“ Osámu Munadžída, který býval hostem na obědech u George W. Bushe a nechával se tam fotit s Condoleezzou Riceovou (a taky třeba s Garrim Kasparovem…). 

O pochybné důvěryhodnosti Syrské observatoře pro lidská práva (SOHR), která do západních médií monopolně dodavá počty obětí syrského režimu, jsem už psala – tuto „organizaci“ tvoří syrský emigrant z anglického Coventry, který podle agentury Reuter´s „v době, kdy neobvolává mezinárodní média, umí během pár minut seběhnout dolů, aby vypomohl v krámku s oděvy, který vede jeho žena“.

Zkrátka, pokud máte zájem podívat se na „syrskou opozici“ blíže, doporučuju zajímavý a pozoruhodně přehlížený text publikovaný na webu The Guardian, z něhož jsem výše uvedené citovala. 

 

Svébytnou figurkou je i generál Manáf Tlas, který v červenci ze Sýrie uprchl do Francie, a bez ohledu na to, že ho ostatní „opozičníci“ odmítají, považuje se za jasnou jedničku, která by v Damašku měla nahradit Asada. „Opustil jsem Sýrii, abych se ze všech sil pokusil sjednotit čestné lidi uvnitř Sýrie i mimo ni a vyvést Sýrii z krize,“ prohlásil muž, který pochází z prominentní rodiny syrského režimu. Jeho otec Mustafa býval celé dekády ministrem obrany za režimu Háfize Asada, otce-diktátora současného diktátora, a nyní už několik let žije v exilu ve Francii. V Paříži ostatně žije i Manáfova sestra Nahíd Odžíh, která je Manaf s nebožtíkem diktátorem, Manaf se už modlí v Saúdské Arábii

nedílnou součástí tamní rautové smetánky a jednu dobu dokonce chodila s francouzským ministrem zahraničí. „Když se stala milenkou ministra, vyvstalo pro Francii bezpečnostní riziko, nicméně prezident se rozhodl to přehlížet, protože měl pocit, že potřebuje mít zvláštní kanál pro diplomacii mezi Francií a Asadovým režimem,“ napsal americký Christian Science Monitor. „Vzhledem k těmto starým vazbám si nyní může Francie hýčkat Manáfa a vnímat ho jako důležitého hráče v postasadovské přechodové fázi.“ A Manáf si už upevňuje pozice – zničehonic našel víru a zajel se pomodlit do Saúdské Arábie… a nikomu už nevadí, že muž, který vyrůstal v elitní partě synů nejvyšších představitelů režimu (Háfize Asada, Abdal Halíma Chaddáma, klanu Machlúfů) byl důvěrníkem Bašára Asada (aniž by ovšem byl vpuštěn do nejvyšších kruhů, které rozhodují o osudu země) a velel praporu Republikánských gard, takže má na rukou fakt dost krve na to, aby se z něho mohl zničehonic vyklubat bojovník za demokracii. Uvidíme, jak se k jeho osobě postaví Mezinárodní trestní tribunál v Haagu, Amnesty International a podobně. I když, odpověď je nejspíš jasná. 

Mimochodem, je poměrně kuriózní, že vedle rodiny bývalého ministra obrany Tlase získal exil na Západě i bratr otce-diktátora Háfize, generál Rifáat Asad. Je odpovědný za masakr v Hamá, při němž bylo v roce 1982 povražděno až 40 tisíc lidí. Nyní je ale už řadu let – po Paříži a Madridu -- váženým obyvatelem britské metropole, odkud kritizuje režim svého synovce a hraje demokrata.

 

Relativně málo se mluví také o Kurdech. Bašár Asad těm „svým“, syrským, koncem července zničehonic udělil možnost samosprávy nad oblastmi na severu země, odkud bez boje stáhl své jednotky. Řeč je přitom o syrské odnoži Strany kurdských pracujících (PKK), kterou Turecko považuje za teroristickou organizaci. Ankara tenhle Asadův trumf okamžitě označila za provokaci a zdůraznila, že kurdskou autonomii v Sýrii nikdy nepřijme. Dodám, že hlavně proto, že by se syrský Kurdistán mohl po iráckém Kurdistánu stát dalším bezpečným zázemím pro Kurdy turecké, kteří bojují za autonomii v Turecku. Následně turecká armáda dislokovala u hranic se Sýrií (a tamního kurdského regionu) tankové a raketové baterie a premiér Erdogan se nechal slyšet, že pokud Kurdové území opravdu dostanou do svých rukou, „bude intervence naším nejpřirozenějším právem“. (Turecko ale hrozilo intervencí už poté, co prý Sýrie sestřelila nad svým územím tureckou stíhačku, pak se ale Ankara z války vyvlékla tvrzením, že Sýrie žádnou stíhačku nesestřelila, protože ta prý spadla kvůli technické závadě).

Povýšení kurdských územních práv v Sýrii je očividným důsledkem chaosu vyvolaného „občanskou válkou“. Samotní Kurdové podle očekávání vítají Asadovo gesto, kterým se alespoň pro nejbližší dobu „zbavil“ nevypočítatelného „kurdského problému“, nicméně jejich nejvyšší orgán, Kurdská národní rada (KNC), se prozatím snaží nepřiklánět se k žádné z válčících stran a odmítá jak rebely, tak i režim. Kurdská delegace proto odešla středem i z konference syrských opozičníků v Káhiře. (Mimochodem, konference v jednom z káhirských pětihvězdičkových hotelů musela být vcelku bžunda, protože – podle dostupných zpráv od přátel z Káhiry – středem odešli i zástupci Všeobecné konference syrské revoluce, 70 procent přítomných reprezentovalo exilovou opozici (viz výše), FSA konferenci rovnou označila za spiknutí a mezi delegáty nakonec došlo na pěsti a střílelo se i z kalašnikovů, takže syrské opozičníky ve finále rozehnaly egyptské speciální oddíly. Ale to jen tak na okraj).

Zpátky ke Kurdům – jejich volba „třetí cesty“ není podle všeho nijak překvapivá, spíš je nutností. Většina frakcí syrských rebelů je financována prostřednictvím Turecka, a tak logicky vůči Kurdům vystupují nepřátelsky. Na druhé straně režim v Damašku nikdy nevystupoval vůči Kurdům tak přátelsky, jako nyní, a tak mnozí syrští Kurdové už dávno utekli do iráckého Kurdistánu, kde KNC udržuje s tamní vládou vcelku konstruktivní vztahy. Zatímco Irák, rozvrácený (hlavně) americkou „demokratizací“, upadá do stále hlubšího mezináboženského konfliktu, Kurdové nenápadně posilují svou autonomii na severu země, a zdá se, že cosi podobného – tedy pozvolný rozpad státu podél etnických či náboženských linií – se začíná odehrávat i v Sýrii. Výsledkem je vznik de facto kurdských území, což může vést k čemusi, co se ještě před pár lety zdálo být naprosto fantaskním – k odtržení těchto území od dosavadních států a ke vzniku státu kurdského. Shrnutí Financial Times: „Turecko sleduje realitu, která se vytváří na jeho jižní hranici, s hlubokými obavami. Zároveň s tím, jak kurdské síly přebírají kontrolu nad městy na severovýchodě Sýrie, Ankara čelí možnosti vzniku autonomní kurdské oblasti, která je volném federativním spojení s přilehlým iráckým Kurdistánem. Pro turecký establishment je to existenciální hrozba: sledují zárodek kurdského státu, který podpoří více než 13 milionů tureckých Kurdů v požadavcích na regionální autonomii a v nárocích na části tureckého území. A co hůř, mocné síly v nové koalici syrských Kurdů jsou napojeny na PKK, která už 27 let vede boj proti tureckému státu. PKK nyní využívá situace a podniká na turecké posádky na jihovýchodě nikoli už jen ojedinělé výpady, ale rovnou masivní útoky.“

 

Z prázdnin v Sýrii se ještě nejspíš sluší připomenout masakr v Tramsá, o němž média informovala zhruba takto. Faktem je, že se ve vesničce Tramsá v noci z 11. na 12. července stalo něco hrůzného, nicméně – jako vždy – existují nejméně dvě verze událostí. Podle režimu to byla „kvalitativní operace“, která „nanesla teroristům těžké ztráty“, zatímco protirežimní Místní koordinační výbory (LCC) mluví o „masakru“. Oficiální agentura SANA tvrdí, že operaci předcházel „důkladný sběr zpravodajských informací“ ve spolupráci „s místním obyvatelstvem“ a poté, co vojáci vstoupili do města, našli už jen spoustu těl „zabitých teroristickými skupinami“. LCC naopak tvrdí, že vládní vojáci vesnici obklíčili, aby z ní nikdo nemohl uprchnout, a mezitím ji nazdařbůh ostřelovali z děl. Ale prohlášení LCC konstatuje, že bojovníci FSA v Tramsá pomáhali s evakuací zraněných, napadli nedaleký vojenský checkpoint a armádě se do vesnice podařilo vstoupit až po pěti hodinách bojů. A pak je tu ještě web Al Haqiqa, který je v západních médiích vydávaný za proasadovský, ale čert aby se v tom vyznal… A ten tvrdí, že ve vesnici byly stovky bojovníků FSA, protože se tam konalo jednání velitelů FSA o koordinaci příštích útoků na vládní jednotky. Boj s armádou trval několik hodin a vyústil ve smrt desítek bojovníků FSA (mrtvé civilisty web nezmiňuje).

Z toho všeho lze nejspíš usoudit jen následující: v Tramsá byli bojovníci FSA; nebyla to prostá „poprava nevinných civilistů“ (byť civilisté v boji samozřejmě umírali rovněž); syrská vláda podezřele rychle ze ztrát mezi civilisty obvinila „teroristické skupiny“, byť není zcela jasné, proč by to dělaly… Suma sumárum: na obou stranách konfliktu jsou lháři. „Masakr v Tramsá“ ostatně zpochybnil i New York Times.

Ale jednu jedovatost si neodpustím: Kdyby na Tramsá (nebo jakoukoli jinou vesnici či město někde jinde) útočily USA (nebo třeba Izrael), a mezi obyvateli se skrývali bojovníci Hamasu nebo Hizballáhu, vina za mrtvé civilisty by padla na Hamas a Hizballáh. FSA je z něčeho podobného automaticky vyviněna. 

 

Když už jsem u masakrů, záměrně vynechávám pumový útok v Damašku, při nemž zahynul ministr obrany a další vysocí činitelé režimu. Ať totiž byli vysocí, jak chtěli, v diktaturách jsou všichni ministři, včetně těch obranných, jen loutky vyměnitelné klidně i několikrát do roka, podle libovůle vládce. To koneckonců platí i o zběhlém předsedovi vlády, který z ničeho nic prozřel a po 18 měsících zabíjení zjistil, že jeho pán je fuj, zatímco revoluce je „požehnaná“. Aby si vydobyl ostruhy, aktuálně tvrdí, že režim kontroluje jen 30 procent území státua že se režim hroutí „finančně a duchovně“. No, něco říct musel. Diktatura -- na Blízkém východě ani jiné formy vlády více méně nejsou -- se přitom zdá dál poměrně sebejistá. Ale o tom (a jiném) nejspíš až ve větším textu v některém z příštích čísel tištěných Literárek. 

 

      

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 15 Srpen 2012 06:27 )  

Tereza Spencerová

tereza-spencerova-107x150Redaktorka (nejen) zahraničních stránek Literárních novin, milovnice dobré kávy (na ulici v Káhiře), jablečné vodní dýmky (tamtéž), bílého vína (snad kdekoli jinde), dobrých filmů (tudíž do kina skoro nechodím), literatury faktu (hlavně o Blízkém východě), zvířátek (i těch kryptozoologických) a rozumu.

Motto:
Až všichni půjdou skákat z mostu, já s nimi nebudu



banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB