Přiznám se, že v posledních týdnech se střídavou mírou napětí a zvídavosti čekám, jak se k nynější vnitropolitické situaci postaví sociální demokracie.

Šmankote! Řecko je už tady zas, tentokrát s Maďarskem jako vykřičníkem. Premiér Petr Nečas odmítl rozsáhlý soubor námitek odborů vůči programu vlády a jejich připravenost bránit lidi, kteří krizi nezpůsobili, přirovnal k praxi řeckých a maďarských odborů, které - nejspíš podle Nečase - krizi ve svých zemích asi způsobily.

Takže Petr Nečas s Karlem Schwarzenbergem a Radkem Johnem zašli na pohřeb jednoho z „mašínovců", Milana Paumera, a dostali tam nápad. Přišli na to, že je do programového prohlášení jejich vlády třeba zařadit také uznání protikomunistického odboje. A jak si řekli, tak i udělali - ještě téhož dne odpoledne.

V posledním papírovém čísle Literárek pan Knížák ve svém sloupku napsal, že noví politici jsou terčem korupčníků, neboť ještě nemají nahrabáno.

„V těchto dnech se bude muset a hodně brzy něco stát. jinde mají koncentrační tábory pro politické přestupníky.

Je vedro, podle čísílek ukazovaných v televizi prý dokonce větší než v indickém Dillí.

Ten pocit deja vu, myslím ten pocit s tou divnou obrácenou čárkou nad E. A ta není tím jediným, co je tu divné. Stejný je totiž i pocit při pohledu na naši vládu, na níž se trojkoalice, která nám slibuje utáhnout řemeny (a možná i obojky), shodla.

Když nedávno USA odmítly iniciativu Turecka a Brazílie, které s Íránem dojednaly přesně to, co Washington posledních půl roku požadoval (tedy obohacování íránského uranu ve třetí zemi), jevilo se to jako důkaz naprosté ztráty kontaktu s realitou.