Je to tady: Privatizace Národního divadla vstoupila do druhé etapy

Email Tisk PDF

narodni divadlo casopis obalkaMilovníkům Thálie spadl kámen ze srdce, když minulou středu naše paní ministryně kultury jmenovala do čela Národního divadla Jana Buriana, dlouholetého ředitele divadla J. K. Tyla v Plzni. Kdo se přestal chvět o osud Zlaté kapličky a šel si s úlevou po svých, však neučinil dobře. Zatímco klasický podvod prodeje Karlštejna za První republiky probíhal v tajnosti, moderní privatizace po česku probíhají, jak už víme, v záři televizních kamer.

Oč jde? O nic jiného než o příští osud historických budov Národního divadla, Státní opery a Stavovského divadla, dalších nemovitostí svěřených do správy Národnímu od roku 1948 a státních prostředků, které stát do toho molochu každým rokem pumpuje. A proč se o jejich osud bát?

Nevidomou družinářku z Vizovic nechali její vodiči vypustit do světa spolu s Burianovým jmenováním „koncepci" Národního divadla, jež je protizákonná a protinárodní, protože navrhovaná opatření umožňují potichu zprivatizovat to všechno, co se dnes skrývá pod pojmem Národní divadlo, během několika let. „Koncepce" je též protidivadelní, protože cílovou představou o "naší Zlaté kapličce" není živoucí divadlo, nýbrž prázdná schrána - z Národního divadla se má stát pozlacenej kultůrák sloužící mj. cituji "k prezentování dalších českých divadel" a "k pravidelnému hostování významných zahraničních baletních, činoherních a operních souborů".

Že za formulací "sloučení dvou orchestrů a dvou sborů opery" se skrývá význam "propuštění od 100 do 180 umělců na dlažbu", je maličkost. Když se kácí les, létají třísky. Koneckonců byť jsou platy umělců u nás hanebně nízké, Národní tím ušetří až 130 mil. ročně, a jelikož náklady na vyhazované nebožáky se přesunou z kapitoly MK do kapitoly MPSV, jde vlastně o docela elegantní řešení. Pro někoho.

Zajímavější je, že cílové formě Národního nebude ani se 130 miliony uškudlenými za propuštěné umělce dnešní půlmiliarda korun státního příspěvku stačit. Transformátoři Národního divadla si malují čtyřnásobek a tvrdí, že přiměřené "finanční zajištění by mělo být ... řešeno na základě alespoň pětiletého kontraktu" (mýlím se, že na pětiletky se u nás přestalo plánovat?). Projednat financování transformovaného Národního divadla s ministerstvem financí se nikdo neobtěžoval, ale možná, že když se trochu ubere důchodcům, kýžených vystoupení zahraničních uměleckých elit za peníze daňových poplatníků se v pozlaceném domě kultůry s nápisem Národ sobě přecejen dočkáme.

Vrcholem transformační blouznivosti je požadavek, že „přímé zásahy do řízení divadla ze strany státních orgánů musejí být zcela vyloučeny" postupně až „změnou právní subjektivity na instituci jiného typu umožňující samostatnou existenci divadla". Takový požadavek by odpovídal charakteru instituce založené na soukromém vlastnictví, ale je v přímém rozporu s posláním Národního divadla jako veřejné kulturní instituce, jejímž prostřednictvím stát pečuje o národní kulturní památky a spravuje své nemovitosti a do níž každoročně vkládá příspěvek na provoz.

Existence Národního divadla nemůže a nesmí být samostatná. Národní kulturní památky v podobě historických divadelních budov, další státní majetek i nakládání se státními prostředky na jejich provoz naopak musí být ochráněny, bezpodmínečně a důsledně. A v divadle má hrát divadelní soubor. Tvrdím já.

"Ministři i zákonodárci si musejí vybrat, zda si v ní (naší první scéně) přejí mít těleso schopné špičkových výkonů, a v tom případě mu poskytnout novou legislativní základnu a podstatně zvýšenou finanční podporu, anebo zda se spokojí s jeho provinční kvalitou odpovídající dosavadnímu nuznému hospodaření." I kdyby se Národní mělo stát akciovou společností. Tvrdí transformátoři.

Ostatní divadla ať třeba chcípnou.

Kdo nevěří, ať si přečte Návrh transformace Národního divadla, který MK ČR vyvěsilo u příležitosti jmenování Jana Buriana na svých webových stránkách.

Těžko soudit, zda tu jde o cílevědomou snahu umožnit komusi privatizaci Národního divadla, jeho historických budov a majetku v jeho správě, resp. umožnit soukromým subjektům, aby parazitovaly na státních prostředcích plynoucích do ND, nebo zda to autorům ministerské koncepce "jenom tak ujelo". Dopustit byť i jen možnost privatizace Národního divadla je však nepřijatelné.

Poznámka finančněobjemová:

Za půl miliardy korun státního příspěvku se u nás dá pořídit např. roční obsluha politických stran nebo roční provoz Národního divadla před transformací. Za 2 miliardy korun státního příspěvku se u nás dá pořídít např. roční obsluha všech církví nebo roční provoz Národního divadla po transformaci.

Poznámka provozněumělecká:

Pro budoucí soubor „Jedné Opery působící v budově Státní opera" vycházejí transformátorům shodné provozní parametry s tím souborem, který působil ve Státní opeře Praha do 31.12.2011 a který MK ČR zahubilo jejím připojením k ND od 1.1.2012. OBNOVÍ SE TOTÉŽ... pod jinou hlavičkou. Jen budova Národního bude prázdná, opery zbavená, a ve Staváku by Mozarta mohla hrát třeba Pražská komorní filharmonie.

Viz též

O privatizaci kultury v Evropě a u nás aneb Kam Tě vedou, Národní divadlo? 4

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 05 Únor 2013 09:05 )  

Richard Kolář

blogerAbsolvent filosofické fakulty University Karlovy, obor francouzština latina. Pracoval jsem v kultuře, v době perestrojky v oboru vzdělávání investičních pracovníků elektrotechnického průmyslu. Nebyl jsem v KSČ ani v jiné straně. Po roce 1989 jsem působil jako zástupce šéfů opery Národního divadla Dalibora Jedličky a Evy Hermanové. Od roku 1992 mám soukromou uměleckou agenturu. Jako operní manažer jsem spolupracoval zejména se Sirem Charlesem Mackerrasem, DECCA, BBC. Zastupuji operní pěvce v zahraničí.



banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz