Euro-Majdan: Rumble in the Jungle

Email Tisk PDF

Vzhledem k tomu, že celkový průběh této euro-revoluce byl na stránkách Literárních novin čtenářům profesionálně „mapován“ kolegyní Spencerovou, připojuji jen několik zásadních poznámek.

 


EUropa hnědne
Kyjevský Euro-Majdan se zapíše do historie svojí jedinečností, a sice ze dvou důvodů. Zaprvé: marciální metodou převzetí moci kombinací politických požadavků s kvazi vojenským dobýváním státních institucí, která je typická buď pro svrhnutí diktatury (a tou samozřejmě Janukovyčova vláda nebyla), nebo naopak pro nastolení totalitních režimů. Zadruhé: Západ poprvé po II. světové válce v Evropě za relativně přehledné situace (žádná občanská válka) otevřeně podporoval a podporuje militantní síly, které se otevřeně hlásí k fašistické ideologii a které z velké části ovládly státní orgány (1). Deset členů nebo sympatizantů ultranacionalistických uskupení (Svoboda a Národní sebeobrana) převzalo buď ministerstva nebo vedoucí funkce v klíčových bezpečnostních a justičních úřadech státu. Tři z nich (Dmytro Jaroš, Dmytro Bulatov a Tatjana Čornovolová) z toho dva zcela prokazatelně (Jaroš s Bulatovem), se podle dostupných pramenů v rolích unesených a mučených obětí policie podíleli na manipulaci veřejného mínění. Lži, které známe z vlastní historie („student Šmíd“) a které veřejnost zažila v různých regionálních modifikacích během každé barevné, květinové nebo jarní „revoluce“ resp. „humanitárních bombardování“. 

Dmytro Bulatov po únosu...a pár dní poté Během rozpadu Jugoslávie sice zejména Německo a později USA vojensky i politicky zajišťovaly chorvatské nacionalisty hlásící se z velké části k ustašovskému hnutí, nicméně zde mohly západní státy alespoň formálně poukázat na občanskou válku, nepřehlednost situace a ať již skutečnou nebo domnělou explozi nacionalistických vášní na všech stranách. Že tento postoj postrádal sebemenší známku objektivity, byl vysloveně antisrbský a vyvrcholil bombardováním Jugoslávie v roce 1999, není potřeba zdůrazňovat – v tomto okamžiku nejde o reálnou situaci, ale o způsob legitimizace vlastního postoje USA, NATO a EU. Kosovskoalbánská UČK byla dokonce po vzoru Španělské občanské války podporovaná letecky (Frankova falanga německou Legií Kondor) a její komandýři dostali následně i politické prebendy v prištinské protektorátní vládě, nicméně tato organizace byla dříve vedená v rubrice „teroristická narkomafie“, nikoliv „neofašismus“ (samozřejmě je otázkou, které se ovšem nyní nemůžeme věnovat, co všechno by se dalo zařadit pod pojem ‚fašismus‘). Jednou větou: koalice tzv. prozápadních liberálních sil s militantními ultranacionalisty bez kamufláže a otevřená, bezvýhradná euro-americká podpora, které se tento brutální „mejdan“ těšil a těší, znamená další kvalitativní posun v politické kultuře Evropy směrem k její totalizaci.

 

Mr. Ironfist: hollywoodské paradigma pozitivního hrdiny

Kdyby situace nebyla tak tragicky vážná, mohli bychom „revoluční“ vitu mistra Vitalije, v Německu rovněž známého pod bojovým pseudonymem Dr. Eisenfaust, považovat za úsměvnou historku z prostředí politické červené knihovny. Mediální inscenace Euro-Majdanu jako nějakého easternu (Vitalij Veliký versus Viktor Hrozný) mu byla ušitá přímo na tělo: ukrajinský Rocky Balboa v roli vůdce majdanské řežby. Nikoliv pro Ukrajince samotné, neboť i velká část opozice, především ta, která jí podle všeho i nadále zůstane (2), má pochybnosti o autentičnosti jeho politických cílů; nepřetržitý euro-americký „coaching“ v rohu majdanského ringu včetně dvou „time-out“ během finálního aktu puče kvůli konzultacím v Mnichově a Berlíně (3) nemohl nikoho nechat na pochybách o tom, kdo ve skutečnosti vede jeho UDAR. Kličko, napumpován anabolikem mediální propagandy, funguje přesně podle schématu televizní reklamy prodávající produkt Euro-Majdan především okolnímu světu. Nápadná je ovšem jeho momentální zdrženlivost (alespoň v německém mediálním prostředí) ohledně dění kolem Krymu, což přímo vnucuje otázku „Proč?“

V tomto okamžiku budí postup transatlantických stratégů dojem, jako by sledovali následující plán: staronové a z velké části zprofanované oranžové figurky převzaly spolu s tvrdým jádrem Euro-Mejdanu, ultranacionalistickými militanty, roli užitečných idiotů-stabilizátorů nové moci v přechodném období, ve které nepotřebují demokratickou legitimaci. Podle dosavadních zkušeností s výhledem na následující tučnou odměnu v některé z „nevládních organizací“, průmyslu, finančním sektoru nebo v bruselské „Evropě“. Příležitostí a možností bude jistě dostatek, stačí vrhnout pohled na ukrajinský Bilderberg fungující pod názvem YES-Ukraine (4). Pravděpodobně z nedostatku euro-dorostu (ale je možné, že i z jiných, nám prozatím neznámých důvodů) bude do volebního ringu vyslána i Tymošenková, po celou dobu perfektně stylizovaná do role politické mučednice. Jednak jako koaliční partner UDARu, jednak jako potenciální korektiv Klička v případě, že by bylo potřeba někoho, kdo na rozdíl od něj zkušenosti s reálnou politikou má. V každém případě jde o taktickou přípravu na dělbu práce mezi předsedkyní vlády a prezidentem, na jehož úřad byl šampion Vitalij s největší pravděpodobností již léta americko-německými promotéry připravován: kancléřka Merkelová mu atestovala schopnost vést Ukrajinu do zářivé euro-budoucnosti a bruselskou centrálu NATO navštívil již koncem roku 2011 (5), tedy krátce poté, co aliance předala Libyi islamistům.

Toto je zřejmě důvod Kličkovy relativní mediální absence, jeho oddechového času během tahanice o Krym. Vše nasvědčuje tomu, že ho severoatlantičtí stratégové šetří do příštího kola, špinavou práci mají nyní vykonat ti, kteří se již opotřebovali v éře Juščenka. Toto vše koresponduje s postmejdanovskou vizí paní Nulandové, která se – světe div se! – stala skutečností. Ve svém populárním rozhovoru s americkým velvyslancem (do historie vejde pod partnerským názvem „Vysrat se na EU“ / „Fuck the EU“) doporučila Klička šetřit a Jaceňuka do čela prozatímní vlády. Možné je i to, že Brusel a Washington budou později potřebovat čerstvého, neopotřebovaného, nicméně spolehlivého ukrajinského „jednatele“ s Moskvou o východní Ukrajinu, a proto do krymské kauzy v její horké fázi akčně nezasahuje.

Otazník spíše visí nad dalším osudem majdanské euro-kajdy. Paravojenské oddíly v roli ozbrojeného křídla „pravdy a lásky“ známe z historie Latinské Ameriky a líhně School of the Americas, z Chorvatska, Bosny a Kosova, Libye a Sýrie, nyní z Ukrajiny. Fašistické a ultranacionalistické skupiny hlásící se k odkazu ustašovců nebo banderovců, islamističtí džihádisté nebo prachobyčejná narkomafie – vítáni jsou všichni, kdo odvedou špinavou práci a přispějí ke zdaru „demokratické“ věci. S výjimkou amerického kontinentu, kde pučističtí generálové nebo komandanti eskader smrti přímo vstupují do státnických funkcí (politická i vojenská transformace UČK a Hašima Thačiho v Kosovu představuje i v tomto směru „amerikanizaci“ Balkánu, a tedy Evropy), je v Evropě a v arabských republikách potřeba decentně vyřešit problém politické domestikace těchto proudů. V zemích postižených jarním tornádem vznikl model „umírněných islamistů“, plně kompatibilních s neoliberálním ekonomickým systémem – počítá se s něčím podobným i pro Ukrajinu? Není pochyb, že militantní skupiny Pravého sektoru zůstanou ve stavu „stand by“, nicméně teprve následující měsíce ukážou, zda se nové moci podaří kontrolovat všechny nacionalistické proudy. Pokud nemají stejnou genezi a následně i politickou funkci, jak tomu bylo v případě Gladia (6), potom jejich angažmá platí ukrajinské, nikoliv bruselské Ukrajině. V tomto případě je těžko představitelné, že by se staly součástí „koalice euro-ochotných“.

 

Orwellovská euro-mlha pokračuje i po „mejdanu“

Je otázkou, co nás, členy Evropské unie, má děsit více: samotné kyjevské události nebo fakt, kdo se na Ukrajině stal oficiálním politickým partnerem Bruselu a vlád jednotlivých členských států. „Historickou“ roli Německa „napravujícího omyly z roku 1918“ (H.-D. Genscher ve svých pamětech) v jugoslávské secesi, decentní vzkříšení starých koalic ve východní a jihovýchodní Evropě a jeho ekonomická expanze na východ by měla být dostatečně známá. Co doposud pozorovatelům unikalo, je agresivní role Polska, které se stalo nejochotnějším nástrojem imperiální politiky USA po rozpadu východního bloku, evidentně v úmyslu vyšplhat se po amerických zádech do pozice severovýchodní regionální mocnosti: naprosto bezohledně a na úkor sousedů i vzdálených zemí, ve kterých aktivně a bez sebemenších výhrad podporují každou novou agresi Washingtonu.

Vše nasvědčuje tomu, že USA a EU měly připravený „Plán B“ s logem „Euro-Majdan“ pro případ, že Janukovyčova vláda z plánované asociační dohody ustoupí. Je otázkou, zda ukrajinský „euro-mejdan“ zůstane v Evropě singulární záležitostí nebo zda na něm byl vyzkoušen budoucí univerzální scénář, který by se v té či oné podobě aplikoval v případě, že by se v některé zemi deptané diktátem „trojky“ dostala k moci „protievropská“ vláda. Ukrajinské události a další vývoj situace se nás tedy týkají více, než by se na první pohled mohlo zdát.

 

(1)            Ultranacionalisté v přechodné kyjevské vládě:

http://www.voltairenet.org/article182428.html

http://www.kyivpost.com/opinion/op-ed/katya-gorchinskaya-the-not-so-revolutionary-new-ukraine-government-337768.html

(2)       Odkaz Spiegel online:

http://www.spiegel.de/politik/ausland/ukraine-gespraeche-mit-den-siegern-vom-maidan-a-955205.html

(3)            Kličkovy pracovní návštěvy v Mnichově a Berlíně v horké fázi euro-mejdanu:

http://www.bild.de/politik/ausland/vitali-klitschko/trifft-merkel-in-berlin-34671624.bild.html

http://www.n-tv.de/politik/Klitschko-ruft-nach-Hilfe-article12193316.html

(4)            Členové „nezávislé a nevládní“ organizace YES-Ukraine. Z politiků s všimněme zejména polských členů tohoto spolku „přátel Ukrajiny“:

http://yes-ukraine.org/en/Yalta-annual-meeting/10th-yalta-annual-meeting/spisok-uchasnikiv

(5)            Návštěva Dr. Železné pěsti v centrále Severoatlantického paktu:

http://www.nato.int/cps/en/natolive/photos_81120.htm

(6)       Gladio:

http://en.wikipedia.org/wiki/Operation_Gladio

http://de.wikipedia.org/wiki/Gladio

http://www.3sat.de/page/?source=/ard/thementage/165450/index.html

 

A ještě pro srovnání, jak lze zatočit s „ulicí“ a „chránit ústavní instituce státu“.

„Demonstranti“ na euro-mejdanu:





"Demokraté" obsadili ukrajinský parlament:



„Ulice“ v proevropské Gruzii 2007:



Pozor zde! Policie použila proti demonstrantům sonickou zbraň LRAD (Long Range Acoustic Device). Zakuklenci v civilu a v akci jsou příznivci úřadujícího proevropského prezidenta Saakašviliho:



A v americkém Pittsburghu 2009:



A před parlamentem v Madridu 2012, Barceloně 2011:





A na tureckém Taksimu 2013:







AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 12 Březen 2014 15:40 )  

Petr Schnur

Petr Schnur

Petr Schnur patřil k brněnské disidentské skupině politického vězně a chartisty Jana Tesaře. V roce 1980 emigroval do Německa, kde žije dodnes.  V Hannoveru vystudoval historii, religionistiku a sociální psychologii. Na počátku 90. let externě spolupracoval s Československou, resp. Českou akademií věd. V roce 2004 vystoupil v Senátu ČR na veřejném slyšení o spisovných názvech České republiky a jejích cizojazyčných ekvivalentů. Působí rovněž jako nezávislý novinář. Publikuje zejména v Britských listech, Právu, Kritické příloze Revolver revue, Sedmé generaci, A2 kulturním týdeníku a samozřejmě v Literárních novinách, ale i v odborných periodikách (Religio).

Motto č. 1: „Musíme stále putovat z tábora do tábora, spolu s pravdou, tou uprchlicí z tábora vítězů.“ (Jan Pavel II.)

Motto č. 2: „Žurnalismus je tisknout něco, co někdo nechce, aby se tisklo. Všechno ostatní je Public Relations.“ (George Orwell)



banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz