Proč se super Boeing vyvažuje

Email Tisk PDF

Boeing BogotaUSA – země snů – pokračování?“: -  navazuje na dřívější příspěvek "USA,  země snů?"

 

 

 

Odlétali jsme z teplé a přívětivé Cartageny de las Indias zpět domů. Tedy zase přes New York. Ani v patě  mne nenapadlo, že mne to přinutí k pokračování o zemi snů.

 

Dva týdny jsem si s přáteli užíval kolumbijského Karibiku. Tady umí žít! Langusty, krevety, voňavá manga, papaye, maracuyá, opečené ryby, banánové placky, karibský rum. Vše za přívětivé ceny a  k tomu přívětivé podnebí, přívětiví neustále se usmívajicí a vstřícní lidé. Užívali jsme si moře sedmi modravých barev pláže Playa Blanca na ostrově Barú, olizovali se nad opečenou rybou a pili jeden panák medellínského rumu za druhým pod  nahnutou palmou v rámci pozornosti jednodenního zájezdu. Dělali jsme si legraci, co nás asi čeká v USA v rámci naší bezpečnosti. V nádherném koloniálním městě, Perle Karibiku, kde se bez kulis točí pirátské filmy, jsme neodolali a zašli na daiquiri. Po dvou rundách jsem přátelsky poklábosil s majitelem a když se dozvěděl, že  dobře znám režiséra Jorge Alí Trianu, přistála na našem stolku další runda jako pozornost podniku.

 

Neukázat mým přátelům hotel Santa Clara by byl také hřích. Bývalý klášter klarisek je dokonalost koloniálního baroka sama, nyní navíc plná tropické flóry a tekoucí vody. Když hlavní sommeliér zjistil, že jsem bývalý velvyslanec, i když v turistických „hadrech“, nelenil a pozval nás do vinotéky, kde každý druh vína je skladován při jiné teplotě (!). Na moji počest otevřel lahvinku Chardonnay, která měla svých patřičných 13 stupňů Celsia a vrchovatě nám nalil. Byl prostě potěšen a poctěn takovou návštěvou. Doma po mně ani pes neštěkne a ani nečekám, že štěkne. Ne že by to člověka nepotěšilo, ale my na to stavěný prostě nejsme. Spíš bych doma čekal něco jako, „dědku, jen aby ses z toho neposral.“ U obézní sochy ležící nahé dámy Franciska Botera, snad nejslavnějšího současného sochaře světa, na náměstí Santo Dominga stál otřískaný terénní Citroen. Uruguayský cestovatel Mario Sabah s dvěma syny za pět let projel celý svět. Jeho dokument se promítal právě na končícím 55. filmovém festivalu, nejstarším v Latinském Americe.  Byl to nejvíce aplaudovaný film, i když se zde poprvé promítal první  pornofilm v dějinách festivalu, Nueva Dubai,  navíc homosexuální orientace. Brazilský režisér Gustavo Vinagre tím údajně chtěl protestovat proti výstavbě mrakodrapů v Brazílii. Pravidelným účastníkem festivalů je i zmíněný Triana, který patří mezi nejlepší kolumbijské režiséry, čímž dělá čest pražské FAMU, kterou studoval. Taky jsem mu před časem, v době mé mise, předal cenu Ministerstva zahraničí.

 

Neodpustím si historku  při odletu z Cartageny. Můj přítel lékař neustále si vozící chirurgické nůžky sebou, si je nechal v příručním zavazadle a tak mu je vyhmátly. Byl z toho zachmuřen. Ani procházející kapitán Avianky se neustrnul a nevzal si je do cocpitu. Firma mu to zakazuje. Vrátil jsem se k odbavování a chtěl je přidat do kufru, ale ten už byl v nedohlednu. Musím prý udělat samostatný balík. Prošel jsem opět kontrolami a udělali jsme balíček z desek na pasy. U odbavování jej však nevzaly, protože byl příliš malý. Vzpomněl jsem si na jednu fintu z amerického filmu a ze studijních důvodu jsem prověřil ostražitost kontrol. Nůžky jsem zastrčil za opasek, který se zde nesundavá. Když jsem „zabzučel“, ukázal jsem na něj. Kontrola kývla a byl jsem propuštěn. Vysloužil jsem si obdiv a tři rundy piva Club Colombia.

 

Český lev

V Bogotě jsem v tranzitu neodolal, zavolal novému velvyslanci Milošovi Sklenkovi a pogratuloval k jeho jmenování. Byl potěšen jakož i já, když jsem zjistil, že velký dřevěný  český lev-znak, který jsem nechal v roce 2001 vyrobit místními dřevořezbáři, se neztratil a bude opět na naší ambasádě viset. Velvyslanec jen podotkl, že už nebude mít tak krásný úřad jako jsme měli. Byla to ostatně první a zřejmě i poslední pochvala za to, co jsem tehdy  nechal vybudovat. Samozřejmě jsem nikdy žádnou pochvalu neočekával, to se u nás nenosí. Místo ní jsem však byl spíš popotahován a vyšetřován jako kriminálník, kterému hrozili osmi lety natvrdo. Bez ohledu na presumpci neviny jsem byl tři roky vláčen masmédii bez absolutně žádných důkazů. I když bylo jasné, že se jedná o obvinění „na zakázku“, nikdo se mi za pošpinění pověsti neomluvil. Ministr Karel Schwarzenberg se k tomu již chystal, ale prezidentská kampaň vše zasunula do pozadí a nezájmu.

 

Na palubě

Nástup do letadla Boeing společnosti Delta Air Lines proběhl bez problémů, pouze jsme museli odpovědět na šest dost debilních otázek. Kdo jsme, kam jedeme, kde jsme byli a kdo nám balil zavazadla. Skoro vše mají v pasu. Můj přítel si letadlo pochvaloval, jak je čisté, vonící novotou. Vnitřní hlas mi však říkal nedat na vnější „kabát“.  Moje babička navíc říkávala, nechval dne před večerem či zdání klame. Stewardi byli výhradně černoši. Nejsem žádný rasista, ale stewardky jsou jistě hezčí a milejší. Tihle moc pozitivně nevypadali, mračili se a chovali poněkud neurvale. Pilot nás přivítal. Zapásovali jsme se, ale dlouho se nic nedělo. Za chvíli to začalo.

 

Pilot vlídným hlasem, aby nevzbudil nespokojenost a obavy, ohlásil nebetyčnou blbost. Letadlo je prý přetíženo a pro naši bezpečnost, slovo neustále skloňované, bude se muset vyložit kargo 500 liber. Nechápal jsem, proč to kargo tedy naložili. Musí přece, zatraceně, dobře vědět, jaká je nosnost letadla. Začalo mi to být hned nanejvýš podezřelé, ale pilot zase chlácholil, že to bude jen 30 minut. Ještě poděkoval za naši trpělivost a slíbil, že se znova ozve, když to bude delší. Samozřejmě za půl hodiny se opět ozval, že vykládání ještě neskončilo. Vyložit pár beden karga je pro vysokozdvižné vozíky otázka pár minut. Z legrace jsem prohodil, aby náhodou nevyložili naše kufry. Rozesmáli jsme se. Kapitán jakoby to slyšel, ozval se a všechny ubezpečil, že nemusíme mít žádné obavy. Naše zavazadla nebudou vyložena, jen prosil o strpení dalších třiceti minut.  Po půl hodině světla v letadle zhasla, aby se navodil dojem startu a uklidnil pasažéry. Samozřejmě to byla jen další finta.  Světla se zase rozsvítila. Pak zazněly nějaké skřípějící zvuky a pomalu jsme se rozjeli dozadu.  Čas kupodivu běžel dopředu.  Po dvou stech metrech jsme se zastavili a popojeli jsme na původní místo. Celkem po dvou hodinách kapitán prohlásil, že „shortly“ startujeme. Typicky úhybný manévr. To „shortly“ trvalo dvacet minut. Start se kupodivu vydařil. Vždyť se jedná o vlajkovou loď společnosti, možná dokonce o nejnovější Dreamliner velespolečnosti Boeing!!

 

Po pěti hodinách mi sněhem zapadaný New York z výšky dal za pravdu ohledně modré deky z KLM. Raději jsem přibalil ještě červenou deku Delty Air Lines. Na obrazovce neustále běželo, jak je tato společnost největší a nejlepší na světě. Ne že bych byl zastydlý levičák, mající v merku světovou velmoc a radující se z každé její chyby, jak jistě činí každý kovaný komouš. Kdepak. Mimo jiné stále ctím chrabrost amerických vojáků pokládajících život za nějakou dalekou a slabou Evropu. Měl jsem vyplnit dotazník, jak jsem s jejich službami spokojen. Z pěti možností jsem vybral vždy ty nejhorší a to jsem ještě netušil, co se bude dít. Stewardi byli stále neuctiví a hrubí, pivo mi dali totálně zmrzlé, tedy nepitelné, kuřecí maso na úrovni naší uplivané hospody IV. kategorie. Dožadoval jsem se alespoň panáka whisky jako drobnou náhradu za ztrátu dvou hodin, ale se zlou jsem se potázal.

 

Welcome  in N.Y

Pasovka kupodivu byla opět OK. Velký nápis Welcome  in N.Y. mi samozřejmě připomněl moji faktografickou chybu z minule, že bych si rád zalyžoval na kopci Kapitolu. Bral jsem to symbolicky a hlavně proto, že  jsem to viděl v místních novinách na fotce,  když jsem byl v N.Y. Kufry oproti všem ujištěním nedošly čtyřiceti cestujícím, i mým společníkům. Došlo na moje slova myšlená jako černý humor.  Místní úředník s úsměvem oznámil, že kufry byly vyložené v Bogotě. Kapitán prostě lhal. O žádná karga vůbec nešlo. Bylo mi jasné, že zavazadla byla na palubě prohledávána podle pokynů amerických poradců, místo aby k tomu došlo na zemi. To však nikdo nepřiznal. Pablo Escobar se tomu z hrobu jistě smál, měl daleko sofistikovanější způsoby, jak pašovat kokain do USA. Na něj a na jiná kápa jeho úrovně však byli a jsou kontroloři většinou krátcí a tak se vyžívají na obyčejných bezmocných lidech. Bezpečnost je jistě nutná, ale obelhávání cestujících je zřejmě běžná, i když urážející a bezohledná hra.  Místní úředník za chvíli s nevinnou tváří prohlásil další nebetyčnou nehoráznost, s kterou chtěl všechno ospravedlnit. Dal tomu však korunu! Ty kufry byly vyloženy prý pro naši bezpečnost, opět(!), protože letadlo se muselo vybalancovat. Nevěřil jsem svým uším. Pro pána krále, co je to za letadlo, které nemůže uvést zavazadla svých cestujících a musí se vybalancovávat? Světové mocnosti nás ubezpečují, jak jsou schopny létat do vesmíru, přistávat na Měsíci či dokonce na kometách, časem třeba na Polárce a zatím nejmocnější letecký dopravce musí vybalancovat svého supermoderního Boeinga. To je opravdu sen!

 

Před lety jsem balancování letadla opravdu zažil. Ano, to ale bylo v roce 1969, kdy jsem odlétal z Manausu do Iquitosu na palubě válečné Dakoty D3. Vystartovali jsme, obletěli město a zase přistáli. Musela se přeskupit zavazadla, aby se válečná „dáma“ vybalancovala. To jsem bral, protože to byla pravda. S Delta Air Lines už nepoletím. Také už  nelétám s Air France, která mi neustále ztrácela kufry a doručovala je po třech dnech čekání někde ve Venezuele.  Jenže ztráta normálního klienta pro tyto superspolečnosti nic neznamená. Nevím, s kým budu za čas létat.

            

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz