USA, země snů?

Email Tisk PDF

JFK letištěJezdím zcela pravidelně do Jižní Ameriky, která je oproti USA ekonomický poněkud méně rozvinutá. Letos jsem na chvíli vyrazil s přáteli, s manželskou dvojici na kolumbijský Karibik. Prostě do pořádného tepla. Navíc jsem to s nimi poprvé vzal přes N.Y. Je to prý o pár tisíc lacinější. Ale chyba.

 

 

Co je laciné, není pro mne, říkají boháči, pak to stejně vždy vyjde dráž. Nuže to se i stalo. Před odletem mi můj vnitřní hlas chvíli napovídal, abych si vzal pohorky, což jsem racionálně zavrhl. Vždyť jedu do Karibiku! Chyba lávky. Člověk by měl dát na vnitřní hlas, na tušení a neracionální intuici. Právě to na přednáškách sice prosazují, ale sám jsem neprovedl. To, že bych si měl vzít péřovou bundu, to mne ani v páté nenapadlo.

 

Naše Jumbo 437-300, Stará dáma že sedmdesátých let se bezpečně posadila na letiště v N.Y. na sněhovou vánici zavátou přistávací dráhu a svou vahou to zvládlo. Letadlo Delta Airlines před námi to nezvládlo, dostalo smyk, vyletělo z dráhy, prorazilo plot a těsně nad mořskou hladinou se zastavilo. Takže jsme měli štěstí. Menší letadla přistávala v Bostonu a jinde. Celní i pasová kontrola proběhla kupodivu bez problémů, možná i že soucitu, co se děje. Zpočátku jsme netušili, co nás čeká. Jen mne zarazilo, že vozíčky se tu pronajímají za 6 doláčů a nejsou zdarma jako u nás na Ruzyni.

 

Hnali jsme se po šipce Connecting flights do Bogoty, ale úředníci nás dirigovali k exitu. Tam nás usměvavá světle hnědá asistentka asi z Indie přivítala you are welcome a oznámila, že nikam dál neletíme. Je prý moc sněhu. Nechápal jsem, že tak technický vyspělá země, vlastně světová velmoc nemá dost traktorů na odhrnování sněhu. A také jsem měl dojem, že když zde mají ty sněhové nadílky tak často, že třeba už nemají vyhřívané dráhy, jako prý třeba v Norsku mají vyhřívané chodníky. Ale to je možná jen mýtus.

 

Ještě, že jsem v letadle vyslyšel vnitřní hlas a ukradl zářivé světlemodrou deku KLM, že by se mohla hodit. Hodila se. Bylo to mě nejteplejší oblečení. Všude po letišti studená klimatizace, což mě mozkové závity nechápou, venku vichr a kolem minus 10 stupňů, hromady sněhu. Asistentka nám vypsala vouchery na hotel Holiday Inn a taxíky sem a tam. Domáhal jsem se voucheru na jídlo. Na to je prý jediné její šéf. Přišel mohutný snědý černoch v červené vestě a dost s evidentní nechutí nám vytiskl vouchery na dvacet doláčů na osobu. To jako ne celý den. Platí to však pouze na letištní obchody, ne v hotelu. Jak sem na letiště budeme jezdit na snídani a oběd, když je hotel vzdálený hodinu jízdy autem, to nevysvětlil. Navíc mi sdělil, že vlastně nemáme nárok na nic. Delta lines podle svých předpisů neposkytuje při klimatických kalamitách nic. KLM sice ano, ale ta se nás zbavila příletem do N.Y. Ani následný let z Bogoty do Santa Marty, který nestihneme, jej nezajímal. To si musíme sami vyřídit se společnosti LAN. A ta je na Terminálu 8, my jsem na Terminálu 4.

 

„Budete spát s manželským párem," ještě mi řekla asistentka, „nemáme dost hotelů." To mne dorazilo. Myslel jsem, že N.Y. je poněkud větší než Praha a že má dostatek hotelů. Pražské letiště má pro tyto účely hotely v okolí. Nuže, to se však dá přečkat. S vlaky „Air trains“ jsme vyhledali LAN. Za přepážkou byl chlapík, latiník, původem ze Santo Dominga. Hned jsem se domluvil, že Punta Cana je fajn. Rozzářil se a vše šlo jako po másle. Dost jsme se i nasmáli, když jsem se ptal, zda tu bude i další den, kdyby se nás zimní pobyt v N.Y. prodloužil.

 

Taxík jsme na voucher sehnali a jeli asi hodinu mezi malými domky okrajem města, jak někde na Moravě pod hustou vrstvou sněhu, až někam na Long Island. Ani telefon jsem z nich nedostal, abych doma oznámil, co se děje. A tak jsem mohl jen vzpomínat, když jsem před lety uvízl v Caracasu a uletěl mi spoj do Ciudad Bolivar. Tehdy jsem bez dlouhých řeči dostal výborný hotel s plnou teplou stravou včetně několika telefonátu do ČR. Z legrace jsem dodal, zda nebudeme fasovat lyže či sněžnice. Zalyžovat si třeba na kopci u Kapitolu by mohl být zážitek. Ostatně letos jsem ještě nelyžoval.

 

V hotelovém pokoji foukal studený vzduch klimatizace, který byl asi řízen centrálně. Ještě že tam byly deky. Lobby hotelu se tvářilo vybavením jak anglicky klub i s hořícím krbem samozřejmě umělým. Stoly u snídaně uklízela paní z Hondurasu. Byla nadšená, že známe její zemi a hned nám řekla, ať se nasnídáme, i když jsme to neměli v náplni voucheru. Ještě mi poděkovala, že jsem byl v Copanu. Dojemné. Snídaně byla fajn, jen jsem chvíli hledal příbory a kelímky, než mi došlo, že je to ta hromadu plastů. Společnost na jedno použití. Plastové nože a vidličky u nás fasují děti, když jedou na školní výlet. Nebo u McDonalda. Ale hotel??? To mi připomnělo Václava Klause, jak před časem vyprávěl, když mu někde v USA slavnostně servírovali drahé šampaňské do bakelitové odlivky. Nuže tak to je barbarství. Jenže to vypadá, že k tomu spěje i stará dobrá Evropa.

 

S tím lyžováním to nebylo zas tak od věci. Školy i úřady byly zavřené a tak děti asi s úředníky Kapitolu pekáčovali v jeho okolí. Vánoční idyla, o kterou jsme doma přišly.

 

Celý den čekáme v hotelu a marně hledáme, kde a jak se ovládá pouštění studeného a teplého vzduchu. Bylo to marné. Dělalo si to, co chtělo. Mezitím jsem se dočetl, že právě havaroval ve svém letadélku Harrison Ford na golfovém hřišti v L.A, takže jsme dopadli poněkud lépe. To vždy potěší, že v té smůle nelítáte sami a že dokonce i VIP toho nejsou ušetřeni. Další zážitek přišel při útratě voucheru na jídlo. Na letištní jsme zjistili, že to stačí jen na jeden sandwich a coca colu. Stěží. Zapomněli jsme na diškreci. A to je povinna. Snědý číšník, který měl oči šejdíře, přinesl účet, kde už byl bakšiš přímo vytištěn. To mne dostalo a dokonce jsme měli možnost mu dát 10 procent, 15 procent nebo 20 procent. A to voucher nekryje, to musíme dát cash z vlastní kapsy. Další rozčarování. Zbývalo pár doláčů, za které není nic. Číšník nabídl, že káva se do toho vejde. Ani ji nemarkoval. Taky proč. Káva byla jako pozornost podniku zdarma pro všechny, takže z nás vytáhl do kapsy i ty zbývající doláče. Prostě chytrý šejdíř a hlupáci že staré Evropy.

 

Jenže to zdaleka nebyl konec. Na druhý den všechna letadla měla dvou až tříhodinové zpoždění. Na naše, s legračním odletem 23.59, jsme čekali v hale od čtyř odpoledne a těšili se, že tam stále visí "on time". Bavili jsme se proto na účet jiných pasažérů, kterým většinou tmavé asistentky občas hlásily dobré zprávy, jako že jejich letadlo se již do N.Y. blíží, aby je upokojovaly. Davy to přijaly s potleskem a zase půl hodiny čekaly v klidu a naději. Pak si asistentky zase něco vymyslely a dav zase zatleskal. Byla to hra, jak s malými dětmi, které se na něco těší a pořád to není.

 

Naše letadlo sice přiletělo ze San Franciska včas, ale museli ho vyčistit. Stejná hra začala s námi. Čištění trvalo půl hodiny, ale hurá, opravdu jsme už nasedali. Dveře letadla se však dalších 30 minut nezavíraly. Kapitán oznámil výmluvu, jako žák z 5 B. Pozemní personál prý zapomněl čtyřicet snídaní, tak pro ně jeli. Neřekl kam, ale za chvíli tu prý budou. Za půl hodiny kapitán pokračoval, že snídaně nevezou z letištně, ale z města. Všichni jsme se začali smát. Za čas prohlásil už zcela nebetyčnou blbost. Auto vezoucí snídaně se cestou prý porouchalo. Jednalo se pochopitelně o zcela jiný průšvih, ale museli jsme být upokojování.

 

Jinak Amerika je jistě fajn, pouze jsme měli smůlu, takže jsme vnímali jen ta negativa. Omlouvám se, Ameriko, za sněhové nadílky a bouře nemůžeš, jen jsem myslel podle řady katastrofických filmu, že je zvládneš lépe a radostněji. Zato ty bakelitové talíře a příbory odpustit opravdu nemohu, i když nejsem žádný fajnovka. Tu světlemodrou deku vrátím KLM při zpáteční cestě.

 

Autor je antropolog, cestovatel, spisovatel a rovněž se považuje za indiána.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz