Integrace bez legrace

Email Tisk PDF

Pravda je jen jedna. Ta naše.

 

 

 

 

 

 

Britské listy nedávno zveřejnily výsledky průzkumu, který byl před sedmi lety součástí studie výzkumného střediska Spolkového úřadu pro migraci a uprchlíky. Průzkum se zabýval tím, nakolik jsou muslimové integrováni do německé společnosti. Zjevným cílem publikace tohoto materiálu je snaha podpořit „objektivizující“ redakční linii, která chce čelit hnusné nenávisti prostupující českou společnost.

Dlužno bohužel dodat, že BL se na generování této nenávisti nemalou měrou podílely tím, že problematiku prezentovaly jednostranně, zakrývaly problémy (popíraly např. existenci tzv. no go zón). Bezmocný čtenář, konfrontovaný s informacemi z jiných zdrojů, dospěl k názoru, že list zcela účelově lže.

Výše zmíněný článek vyšel jako součást redakční kampaně, která odmítá racionální argumenty kritizující německou imigrační politiku, již naopak adoruje jako projev vrcholně humánního přístupu.

Materiál má bohužel dvě zásadní vady: za prvé je zastaralý, za druhé byla data získávána mezi muslimy, kteří do Německa přicházeli po relativně dlouhé období a začleňovali se postupně tak, že bylo značně omezeno sociální pnutí. Dnešní situace je zásadně odlišná především v tom ohledu, že do Německa přišly v krátkém časovém období statisíce lidí, jejichž vůle k integraci či asimilaci je pochybná.

Pokud tedy měla být studie použita jako argument pro tvrzení, že patologické jevy, jejichž dosavadním vrcholem byly sexuální útoky na přelomu roku, jsou nevýznamnou záležitostí, je to argument lichý. Z dat převzatých ve výše zmíněném článku např. vůbec nevyplývá, že by se zabývala natolik kardinální záležitostí, jakou je postavení ženy v islámské společnosti.

 

V Kőlnu jako v Kolíně?

Krátce po silvestrovských útocích zveřejnil také Jan Čulík v BL příznačnou poznámku s titulkem „Své ženy si znásilníme sami“, ve které argumentuje odhady AI o počtu znásilněných žen v České republice a staví tyto údaje do relace s „pokryteckým“ pohoršením nad událostmi v Kolíně nad Rýnem a jinde v Německu i Evropě.

Ano, k násilí na ženách v této míře zřejmě bohužel dochází, a to nejen v ČR, ale v celé Evropě včetně Německa. V celé Evropě jde však o jednání společensky neakceptovatelné a zjištění pachatelé jsou trestáni. Pobouření Němců, potažmo Evropanů, však způsobilo to, že šlo o masivní a veřejný útok velkých skupin mužů, které emancipované Evropanky svým chováním a jednáním ponižovaly a degradovaly. Také to, že veřejnost si toto jednání právem spojila s postavením a právy žen v islámské společnosti, které přirozeně odmítají akceptovat jako evropskou normu. Šok byl o to větší, že stejná veřejnost předtím vítala všechny uprchlíky, tedy i muslimské ženy a muže otevřenými dveřmi i srdci.

Redakce BL však k těmto skutečnostem přistupuje s tím, že když chceme kritizovat, musíme si nejdříve zamést před vlastním prahem. To se však přes nedostatečnost takového konání děje. BL přesto zastávají útočný a jednostranný postoj, který jen přispívá k prohlubování příkopů mezi příznivci a odpůrci migrace a brání racionální debatě, která zahrne jak pozitiva, tak nepopiratelná negativa jevu, s nímž je společnost konfrontována.

Čulíkovi je však bohužel nutno dát za pravdu v tom, že úroveň české veřejné debaty o běžencích je zoufalá, poznamenaná především nenávistí, neochotou vnímat situaci těchto lidí a řešit ji humánními prostředky. Oficiální vládní politika je však o něčem jiném – přes určitou míru restrikce je celkem vyvážená. Na rozdíl od počáteční německé velmi liberální politiky rozlišuje mezi uprchlíky s potenciálním nárokem na mezinárodní ochranu a ekonomickými migranty, kteří mají v ČR minimální šanci na oficiální pobytový status.

 

Žijte s námi, ale za své

Pokračující imigrační vlna nutí ke změně politiky i včera vstřícné státy. I Německo dochází k poznání, že integrace či asimilace takového množství lidí pocházejících z naprosto odlišných kultur najednou se nedá zvládnout bez sociálního zemětřesení. Přesto spoléhá na jakési zázračné integrační postupy. Lidé prosazující tuto linii se však velmi mýlí - zásadním předpokladem je vůle imigrantů samotných, ne jejich. A mnozí z nich se nepřišli začlenit, ale přiživovat. Až si Němci protřou oči a uvidí problém, který si vyrobili reálně, bude to znamenat obrovskou deziluzi pro obě strany. Imigranti budou ovšem v poziční výhodě: „Paní Merkel nás pozvala, tak se k nám podle toho musíte chovat!“ Nejde jen o jinou životní filozofii, ale o komplex jiných životních zkušeností, zvyků, návyků, přístupů k řešení problémů kombinovaných se životem v cizí zemi s nesrozumitelným jazykem, vysokou mírou vzdělanosti a kulturou a nemalými nároky na profesionalitu. Začlenit jednotlivce by bylo nepoměrně snazší, než velké komunity, jež si budou logicky budovat paralelní struktury, žít vlastním životem a hrozit sociální explozí. Takto je to úkol na generace, ne na integrační kurz.

Dánsko a Švýcarsko požaduje, aby se ekonomičtí imigranti na nákladech na svou integraci podíleli. Logicky, je to přece především jejich zájem a není důvod k tomu, aby čerpali výhody sociálního systému, do kterého nikdy ničím nijak nepřispěli. Má to také nemalý motivační efekt. Imigrace může být prospěšná, jsou-li pro to vytvořeny podmínky. Kanadská či australská imigrační politika jsou se svými bodovacími systémy příkladem. Pro imigranty, kteří nesplňují nároky těchto modelů a přesto chtějí o své vůli k plnohodnotnému životu v Evropě přesvědčit, by bylo dobré vytvořit projekt, v němž by mohli na náklady svého začlenění (jazykové a profesní kurzy, vzdělávání) čerpat debet, jejž by byli pod sankcí povinni splácet. Byl by to přirozený filtr, jímž by prošli lidé odpovědní a cílevědomí, takoví, které Evropa potřebuje.

 

Druhá linie obrany

Co s těmi ostatními? Akceschopnost EU při ochraně hranic je „ochromena“ tvrzením, že čtrnáct tisíc kilometrů dlouhou námořní a suchozemskou hranici nelze ochránit. Pohled na mapu a selský rozum usvědčuje politiky z toho, že problém prostě nejsou ochotni řešit. Není přece třeba hlídat řeckou námořní hranici za předpokladu, že budou znovu platit Dublinské úmluvy. Stačilo by uzavřít suchozemskou řeckou hranici s Makedonií a Bulharskem a pár kilometrů černomořského pobřeží. Tím by se do značné míry eliminoval nekontrolovatelný příchod ekonomických migrantů. Vybudování hotspotů, ve kterých by byli migranti na území Řecka filtrováni, by byl druhý krok. Radikálně by tím klesly náklady na nucené návraty, které prostě nebudou fungovat a problém se bude neustále prohlubovat.
S podobným návrhem aktuálně vystoupil premiér Sobotka. To je opatření, které by se dalo financovat s podstatně nižšími náklady. Případní azylanti by se také v Řecku setkali s klimatickými poměry, jež by jim nedělaly takové problémy jako třeba severní Německo nebo Skandinávie. Domovy a rodiny, které opustili, by neměli tisíce, ale jen stovky kilometrů daleko.

Podstatná část problému běženců je generována existencí stvůry jménem Daeš. „Stvůra“ od „stvoření“, pochopitelně. Nevůle wahábistických režimů v čele se Saúdy a prospěch Izraele, Turecka a dalších zemí z pirátského obchodu, jež brání jejímu zadušení, patří k příčinám její existence. Změnit to může jen koordinovaný mezinárodní tlak na úrovni vyšších „váhových“ kategorií. Dojde k němu? To je bohužel otázka.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 19 Leden 2016 21:13 )  

Milan Daniel

Milan DanielNarozen 1946, v roce 1969 vyloučen ze studia žurnalistiky,  v letech 1970 - 1973 vězněn za pošťuchování republiky, poté vnitřní emigrace v lesích a na folkových festivalech, v dělnických povoláních až do roku 1990. Krátce vedl okresní noviny v Chrudimi, působil jako komentátor Deníků Bohemia ve východních Čechách, v roce 1998 založil občanské sdružení Most pro lidská práva, které původně vydávalo stejnojmenný časopis věnující se rasismu a xenofobii. Současně publikoval komentáře v řadě deníků (Lidové noviny, Právo, Hospodářské noviny) a další materiály (Listy, Romano hangos, Deníky Bohemia a jiné). Základním tématem pro něj byli cizinci a lidská práva se širším přesahem do vnitřní i zahraniční politiky. V rámci sdružení Most pro lidská práva, které později působnost omezilo na Pardubický kraj a pomoc cizincům v něm žijícím, působil jako jeho jednatel až do svého odchodu do důchodu v roce 2011.



banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz