Komunismus pro migranty & Sorry, ale tady není nic zadarmo

Email Tisk PDF

Převažující mediální popis tzv. migrační krize trpí zásadní vadou. Směšují se dvě zcela odlišné kategorie migrantů: opravdoví uprchlíci a ekonomičtí migranti, kteří se nezřídka za uprchlíky vydávají, aby dosáhli pro ně přijatelného statusu.



 

 

Postavení uprchlíka je jasně definováno mezinárodní úmluvou, k níž přistoupila i Česká republika. Uprchlíkem je podle ní člověk, kterému bylo přiznáno postavení utečence z důvodu opodstatněné obavy z pronásledování pro rasovou, národnostní nebo náboženskou příslušnost, pro příslušnost k určité sociální skupině nebo proto, že zastává určité politické názory, pro které se nechce nebo nemůže vrátit do státu, ve kterém má své státní občanství, nebo do státu svého posledního trvalého pobytu (Wikipedie). O morální potřebě pomoci skutečným uprchlíkům po dobu jejich ohrožení není pochyb.

Status migranta je odlišný, takový člověk migrací obvykle neřeší nějaké pronásledování, ale většinou své ekonomické postavení. Lákadlem jsou dávky sociálního systému, do nějž ovšem nikdo z nich nikdy nijak nepřispěl. A takový důvod motivuje k migraci většinu lidí, kteří v druhé polovině uplynulého roku zaplavili západní Evropu.

Hovořit paušálně o jejich přínosu národním ekonomikám dotčených zemí je naprosto scestné. Lidí s takovou kvalifikací, kterou by v nich mohli uplatnit, je malé procento. Integrace či asimilace této skupiny by byla i za ideální spolupráce s nimi dlouhodobou záležitostí, jež by vyžadovala obrovskou investici. S žádnou ideální spoluprací se však nedá počítat. Migranti přicházejí především z oblasti arabských a severoafrických zemí se zcela jinou kulturou, většina má nízké či vůbec žádné vzdělání a pokud se politika cílových zemí nezmění, budou pro ně znamenat trvalou sociální zátěž spojenou s kriminalitou a kulturními či náboženskými konflikty. Silvestrovská noc v Německu byla jasným varováním.

Vymírající Evropa nicméně imigranty potřebuje. Chce-li si však zachovat dosaženou úroveň života, musí nastavit síto pro příchozí mnohem přísněji. Znamená to přijímat jen takové imigranty, kteří budou pro cílové země skutečným přínosem a dokáží se životu v evropských zemích přizpůsobit.

Jak to poznat? Nejde jen o splnění podmínky dosažení vzdělanostní úrovně, ale především o ochotu podstoupit dlouhodobý test opravdové vůle k začlenění. Nejdůležitější podmínkou integrace je znalost jazyka. Ten se může naučit každý – je to jen otázka dostatečné vůle a nasazení. Poznal jsem migranty, kteří se češtině nenaučili ani na běžné komunikační úrovni nikdy. Ale i jiné, u nichž by mne cizí původ ani nenapadl.

Pokud má však migrant bezbřehou podporu hostitelské země, ubytování, jídlo a kurz zdarma a bez časového omezení, nic ho k úspěšnému získání znalosti jazyka nenutí. Pravda je, že většina migrantů nemá na drahé kurzy peníze. Řešením je zřízení jakéhosi osobního konta, z něhož by migrant mohl čerpat v jistém časovém úseku a do určité míry debet, z něhož by hradil náklady na svou integraci a jejž by byl potom povinen splatit. Vše by bylo podloženo smlouvou, jejíž porušení by – stejně jako porušení Ústavy - v taxativně uvedených případech znamenalo ukončení pobytu. Je to tvrdé, ale o účinnosti jsem přesvědčen. Není přitom vyloučeno, aby úspěšný frekventant kurzu, na němž by měl budoucí zaměstnavatel zájem, získal částečnou či úplnou podporu.

Taková imigrační praxe by zajistila, že budou přicházet lidé vzdělaní, motivovaní a odpovědní a nebudou zatěžovat státní rozpočet. Jejich rodinní příslušníci by posléze museli splnit stejné podmínky.

Pokud by se opatření začalo uplatňovat důsledně, znamenalo by to radikální omezení budoucí ekonomické migrace jen na tu žádoucí a tu nejlepší prevenci vůči předpokládaným problémům.

Je samozřejmě jasné, že takové nastavení podmínek imigrace by na druhé straně vyloučilo z účasti na ní ty, kteří prostě měli jen tu smůlu, že se na rozdíl od nás narodili ve špatnou dobu na špatném místě a neměli šanci získat ani vzdělání, ani jinou kulturní zkušenost. To ale tento článek neřeší.

Autor není ani tak naivní, aby si myslel, že se myšlenky chytí Angela Merkel či sbor bruselských byrokratů. Lze ji však přiměřeně uplatnit v českém řízení o udělení pobytového statusu, např. přijetím programu, který by takové řešení zahrnul.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 08 Leden 2016 07:11 )  

Milan Daniel

Milan DanielNarozen 1946, v roce 1969 vyloučen ze studia žurnalistiky,  v letech 1970 - 1973 vězněn za pošťuchování republiky, poté vnitřní emigrace v lesích a na folkových festivalech, v dělnických povoláních až do roku 1990. Krátce vedl okresní noviny v Chrudimi, působil jako komentátor Deníků Bohemia ve východních Čechách, v roce 1998 založil občanské sdružení Most pro lidská práva, které původně vydávalo stejnojmenný časopis věnující se rasismu a xenofobii. Současně publikoval komentáře v řadě deníků (Lidové noviny, Právo, Hospodářské noviny) a další materiály (Listy, Romano hangos, Deníky Bohemia a jiné). Základním tématem pro něj byli cizinci a lidská práva se širším přesahem do vnitřní i zahraniční politiky. V rámci sdružení Most pro lidská práva, které později působnost omezilo na Pardubický kraj a pomoc cizincům v něm žijícím, působil jako jeho jednatel až do svého odchodu do důchodu v roce 2011.



banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz