Svět patří do šrotu?

Email Tisk PDF

srotiste zeme dejin ilustraceKvětnové evropské volby se uskuteční právě v roce, kdy si - v červenci a srpnu - připomeneme 100. výročí zážehových událostí první světové války (1914-1918) a hned 1. září pro změnu 75. výročí začátku druhé a ještě ničivější globální konfrontace (1939-1945).

Nad těmito válkami, v nichž úhrnem zahynulo 80 milionů lidí a které obě vypukly na evropské půdě, v jádru západní civilizace a jejích hodnot, vlály v různé míře fangle nacionalismu, rasismu a čím dál výrazněji rovněž symboly fyzických likvidátorů dělnického hnutí, symboly všech imperialismů, fašismů, nacistické „třetí říše"... A letos konečně také vzpomeneme 25. výročí pádu systému, který profesionální lháři Východu i Západu ztotožnili s „reálným socialismem", aby pak společně vyhlásili „konec dějin", blud o věčnosti právě toho systému, který první i druhou světovou válku vyvolal.

 

Na letošní evropské volby ale nedopadají jenom výročí dávných událostí. Máme tu více než tíživou současnost, v níž - podle Oxfam, mezinárodní konfederace organizací bojujících proti chudobě - 85 nejbohatších jedinců disponuje majetkem celé jedné - té chudší - poloviny lidstva (tedy 3,5 miliardy lidských bytostí). Na každého z oněch 85 šťastlivců připadá majetek více než 41 milionů chudých lidí. Copak jen nad tímto holým faktem lze ještě hovořit o fungujícím systému? A o demokracii? Český básník a filozof Egon Bondy (1930-2007) odmítal tak malou skupinu lidí označovat za vládnoucí třídu; taková hrstka, která je nevyhnutelně inspicientem zásadního dění ve světě, nemůže být podle něj pokládána za „normální" sociální třídu, nýbrž jedině za mafii.

 

Mafie má své zákony a způsoby. Americký trockista David North, autor knihy „Krize kapitalismu a návrat dějin" (2011), který v USA vždy dokáže naplnit univerzitní auly, v neděli 4. května řekl svým posluchačům: „Politická organizace společnosti stále víc připomíná strukturu vězení pro duševně choré zločince. Ale v tomto globálním vězení je obrovská masa normálních lidí za mřížemi, zatímco blázni sestávající z politiků, profesionálních zabijáků tajných služeb, ze státních i firemních gangsterů a velkých finančních podvodníků střeží zdi věznice s brokovnicemi v rukách."

 

Není nutně třeba tak silných slov, aby jen zběžný pozorovatel pochopil, že systém, jak jsme jej znali z růžových představ i studijních skript, už možná nefunguje. Po Velké finanční krizi 2008 se dosud nevrátil k předchozímu růstu ani zaměstnanosti. I ve vyspělých zemích je mládež - celá jedna generace - z pracovního trhu i z životních perspektiv fakticky vyškrtnuta.

 

Tohle je rámec, v němž vrcholí evropská kampaň, do níž vkládají tolik nadějí současní evropští nacionalisté, xenofobové a extrémní pravičáci. Všichni ti, kteří všude spatřují komunisty (kryptokomunisty či skorokomunisty) a úplně ve všem - i v tržně konformním projektu Evropské unie - socialismus. Tenhle rámec je živnou půdou pro fašizoidy všeho druhu. Působí pak zcela organicky předvolební klip Úsvitu Tomia Okamury, který hlásá: „Práci našim občanům, ne imigrantům (...). Podpora českým rodinám, ne nepřizpůsobivým (...). Donutíme je, aby přestali vysávat náš stát."

 

Vzal bych na to jed, že těmi „vysavači" zde nejsou myšleni globální ani tuzemští oligarchové, kmotři či světoví mafiáni. Obyčejný fašismus se vždy zvedá s podporou chudých lidí, aby pak chudým lidem - a jejich skutečným tribunům - zpřelámal žebra. Což se - mimochodem - přesně stalo počátkem prosince 2013 na kyjevském Majdanu, kde - po „mobilizačním" projevu řečníka z Všeukrajinského svazu „Svoboda" - zplundrovali neonacistické bojůvky Pravého sektoru stan nezávislých odborových organizací a mnoho disidentských odborářů i militantů autentické levice přitom vážně zranili. To byl moment, kdy ukrajinské povstání převzali fašisté, kteří dosud jsou hlavní údernou silou nové, Západem podporované státní moci.

 

Ve světě, jenž ví, že právě prošel - dosud nepřekonanou - krizí, která je srovnatelná jen s propadem 30. let, jsme na minovém poli, kde je třeba našlapovat opatrně i v úsudcích. Je však bohužel známo, že tenkrát po Velké krizi ke skutečnému restartu světového hospodářství došlo až za druhé světové války. A lze si položit otázku: Co když současná Ukrajina - země s přibývajícím počtem válečných rekvizit a mrtvých - není ničím, co přišlo jen tak mimochodem, zřetězením chybných kroků a nešťastných událostí? 

 

Tak dobrá: zkusme věřit, že EU ani MMF netušily, že podmínky „východního partnerství" a s tím spjatých reforem nemohl přijmout ani ten Viktor Janukovyč, pragmatický paňáca skupiny oligarchů, zvyklých uvažovat realisticky. Zkusme připustit, že první akt „revoluční moci" - protiruský jazykový dekret - nestihlo „světové společenství" včas rozmluvit ukrajinským nacionalistům (které ani nenapadlo, že tím zvýší napětí na východě Ukrajiny a legitimizují odtržení Krymu). Zkusme si představit, že k masakru v Domě odborů v Oděse (v pátek 2. května) došlo jen shodou okolností a vinou fotbalových rowdies. A že dobývání ruskojazyčných ukrajinských měst vojskem je vskutku politické řešení, cesta ke stabilitě země a pojistka proti válce v Evropě. Třeba to nejsou klamné naděje, které nás jen povedou po růžových cestách k velké tragédii. 

 

Alternativa k tomuto upřímnému doufání je totiž jen jediná: že někdo mocný opravdu chtěl právě to, co se děje. Že si všechno, co z tohoto dění stále hrozí, vysloveně přál. Že si dokonce vzpomněl, jak protikrizové šrotovné na automobily zčásti zabralo. A že bychom snad mohli zase zkusit - jménem růstu a zaměstnanosti - sešrotovat svět.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 07 Květen 2014 11:30 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz