O těhotenství a pádech do vody

Email Tisk PDF

Prezidentská kampaň Karla Schwarzenberga se řídí jednoduchým heslem: Schwarzenberg – důstojný pokračovatel a nástupce Václava Havla. Je to dobře vymyšleno.

Rok, který uplynul od smrti prvního postkomunistického prezidenta, vysoko vzedmul jeho kult – na pultech knihkupectví se objevují stále nové havlovské knihy; obnovují a sestřihují se o něm nové filmy; ze zásobárny natočených dokumentů o jeho posledních letech (je jich na 300 hodin) se dočkáme dalších seriálů; červené srdce – dojemné logo V.H. -- svítilo i v Bruselu na unijní centrále; jiné z vosku vážící jako automobil je chráněno v lednici, aby se nerozpustilo; pořádají se pietní výstavy fotografií zasvěcené Třetímu Největšímu Čechovi – zkrátka hlásit se k jeho odkazu se oplatí. 

Ale přesto nebo právě proto se domnívám, že předvolební heslo politika, který má devět křestních jmen, není přesné. Mělo by znít: Karel Schwarzenberg, důsledný dědic – Karla Schwarzenberga. Proč si to myslím? Z jednoduché úvahy: srovnáme-li Havlovy politické úvahy z polistopadového období, kdy se teprve matně rýsovaly perspektivy nového režimu, s tím, co Karel Schwarzenberg rovně a jasně vyložil v rozhovoru s redaktorem Le Mondu 14. září 1990, dospějeme k závěru, že chod tehdejší dějinné chvíle určoval kancléř – nikoliv Václav Havel. Ten se svému řemeslu teprve učil. Ale kancléř byl již doma ve světě veřejné i kabinetní politiky, vyznal se v zákrutech diplomacie mediální i tajné, dovedl spravovat velký majetek a především dobře věděl, oč mu jde. Bylo to volání otců a dědů. Jeho otec ani nikdo z příbuzných se nikdy nesmířili s konfiskací svého majetku a syn jako generální dědic by nebyl hoden svých předků, kdyby nemyslel na majetkovou a politickou slávu svého rodu. My, potomci podruhů, řemeslníčků, štrajchpudlíků a – v očích vídeňského panstva – kacíři, rebelové a kazisvěti, si ani nedovedeme představit, co to je vlastnit obrovské dědictví – desítky zámků a hradů, tisíce hektarů lesa, polí, tucty rybníků, pivovarů, vesnic, vznosné paláce ve městech a bůhvíco ještě. My, plebejci, nikdy nedoceníme úsilí pokračovatelů rodu uchovat a rozšířit rodinné bohatství. Rakouská a katolická šlechta vůbec, napodobujíc šlechtu církevní, má v genech vášeň chránit majetek a rozmnožovat jej, nedopustit, aby se dostal do cizích rukou. Jistě to také bylo hlavním důvodem, proč Karla VII.  – ano, toho našeho milého punkáče na placce für prezident (ještě že tam známý provokatér nedal oblíbené heslo monarchistů fuck democracy!) – jeho strýc Heinrich adoptoval, i když Karel byl již dospělým mužem a ne politováníhodnou sirotou.

Jako kancléř, říkají zasvěcení, zaučoval Havla, jak má v nové vysoké funkci jednat (jen ne žádný improvizovaný bathroom secretary, sekretářka v koupelně, jen žádné červené koloběžky a podobné ozvuky undergroundu!), jak se má oblékat, jak má dodržovat diplomatický protokol. Ale na ten pan kancléř, když na to přijde, ani moc nedá. Poznal jsem to za návštěvy Václava Havla v Nizozemí v roce 1991. Královna Beatrix uspořádala v Haagu 21. března večeři na počest vzácného hosta; měl jsem tu čest být mezi pozvanými hosty a podle protokolu jsem si potřásl ruce se všemi představiteli obou stran, té hostující i té pozvané. Jen mi nebyla dána příležitost potřást si ruku s panem kancléřem, který se zcela manifestačně od skupiny kolem Havla vzdálil a srdečně se bavil se svými šlechtickými protějšky. Ale to je koneckonců zanedbatelná drobnost.

Mnohem důležitější je přečíst si, co měl Karel Schwarzenberg za lubem, když se stal v létě 1990 Havlovou pravou rukou. Prozradí nám to zmíněný článek ve francouzských novinách. Reportér Paul Fabra uvedl rozhovor krátkou charakteristikou politických a hospodářských poměrů v Československu. V centru pozornosti byl spor mezi dvěma strategiemi. Ta první žádala rychlou a radikální změnu, kterou známe jako léčbu šokem, ta druhá vyžadovala postupné šetrné reformy, které – jak francouzský novinář poznamenal – mohly být u některých lidí spojeny s nostalgií po socialismu. Karel Schwarzenberg byl v úřadě teprve pár týdnů, ale už dobře věděl, co je třeba dělat. S pověstným smyslem pro humor prohlásil, že žena nemůže být napůl těhotná; žádná třetí cesta neexistuje, je třeba postupovat radikálně – „jediné řešení je skočit do vody a pokusit se plavat“. Samozřejmě majitel Orlíku se vody bát nemusí, ale někteří nešťastníci nebo neschopní skončí na dně, někdy i v sudech. Tak to na světě chodí. 

Nepamatuji si, že by pan kancléř se svým radikálním programem vystoupil tehdy v českých a slovenských masmédiích, že by občanům vysvětlil, co je čeká. Našim lidem, ještě plným euforie z nabyté svobody, se nepokusil vysvětlit, že se musí oprostit od nostalgie po všem, na co si zvykli a co jim navzdory všeobecné mizérii třeba i vyhovovalo; nevaroval je, že je čeká skok do studené vody. V té době slovo kapitalismus bylo ještě tabu, nepoužíval je ani tvůrce liberálního programu Václav Klaus, raději mluvil o tržním hospodářství, což je koneckonců totéž, jen, jak říká Werich, méně sprosté. Náš ekonom číslo jedna ani svou koncepci svobody nevyvozoval z filozofických nebo ezoterických učení, nýbrž ze svobody trhu. Svoboda jsou peníze – neváhal nám jednou dokonce prozradit. S takovou vírou v moc ekonomické základny jsme se setkali snad jen u skalních stoupenců starého režimu.

Buď jak buď, Václav Havel ještě v té době tápal, podléhal nostalgii po méně materialistické koncepci světa. Ale pan kancléř ho už zaučoval – nejen diplomatickému protokolu, ale i nelítostné realitě kapitalismu. Sice náš sametový prezident tehdy ještě podléhal laskavé vidině kvetoucí země, kde si lidé budou pomáhat, kde bude panovat tak trochu maloměstská idyla („v každé ulici bude pakárna“), kde nás nebudou rušit supermarkety, herny, brlohy bezdomovců ani bankroty bank, továren a družstev a kde nebude strmě růst drobná, natož pak velká kriminalita a korupce podkopávající samy základy státu. Přečte si dnes někdo Havlovo Letní přemítání napsané v roce 1991, kdy už Karel Schwarzenberg několik měsíců působil na hradě? A vybaví si pamětníci fotografii prezidenta a kancléře, kterou Ondřej Němec pořídil při jednom veselém večírku? Oba rozkohoutění muži stojí proti sobě v předklonu, v rukou sklenice s pivem, opírají se čely a Havel říká: „Bude to Česko, ne Schwarzenbersko!“  Dnes se ukazuje, že i v žertovné replice může být kus pravdy. 

Co na to pan exkancléř dnes? Popotáhne z fajky, pokrčí rameny a s odkazem na své katolické vychování nás poučí citátem z 13. kapitoly Listu Římanům Pavla z Tarsu: „Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty vlády, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud.“ Kandidát na prezidenta ještě jednou popotáhne z fajfčičky a spokojeně si řekne: této biblické moudrosti se držely generace mých předků, nevím, proč bych já měl uvažovat jinak. Moc je moc, žena je buď těhotná, nebo ne, někdo plavat umí, někdo ne. Tak to na světě chodí. 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 18 Leden 2013 15:50 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB