RECENZE: A to si pak můžeš řikat, co chceš

Email Tisk PDF

HlavyvevesmíruHelena Skalická za život prošla osmdesáti blázinci, přespávala ve větráku u hlavního nádraží, milovala se na pitevně. U toho všeho ráda popíjela, a když měla „depku", malovala. Nyní ji můžeme označit za hvězdu českého art brut.

Umění nejen pro „umělce"
Art brut je naivní umění, jeho autory jsou děti či psychiatričtí pacienti, ne však školení malíři. Helenino umění nesvědčí o talentu v tom smyslu slova, jak jsme zvyklí ho slýchat od odborníků. Většina dnešních umělců buduje okole sebe jakousi auru, svou identitu na svém umění zakládá, tím pádem je v jejich díle vždy do jisté míry dopředu obsaženo pozérství či kalkul. Helena maluje od chvíle, kdy v psychiatrické léčebně prošla arteterapeutickým kurzem. Maluje vším, co najde, a čím se dá. Očními stíny, řasenkami, uhly. Nemaluje proto, aby jí někdo uspořádal výstavu ve velké síni. Zachycuje život okolo sebe i uvnitř sebe prostě jen tak. Proto mohou její obrazy zasadit čistý úder. Zamyslíme-li se nad obsahem Helenina vyprávění, uvědomíme si, že o obrazech se v něm téměř nemluví. Autor knihy Pavel Novotný v doslovu upozorňuje na jeden Helenin vypečený způsob: o důležitých věcech se jen zmiňuje, o banalitách dokáže rozkládat hodiny.

Příběh prodává
Má-li umělec okolo sebe silný příběh, píší o něm rádi novináři, a jeho tvorba se mnohem snáz dostává k lidem. Heleny si všimli nejprve fotograf Bohdan Holomíček a básník Jaromír Typlt. Společně uspořádali její dílo v katalog nazvaný Láska ve vodě. Později se o ni začal zajímat Pavel Novotný, který z rozhovorů s Helenou uveřejňoval krátké historky v časopise Tvar, a z čehož později vznikl tento neobvyklý knižní útvar. Helena vykládala, Pavel poslouchal a nahrával. Vyprávěla nejšílenější zážitky, jaké si lze představit, nesouvisle, chaoticky a pod vlivem své fantazie pokaždé trošku jinak. Autora knihy však evidentně zhypnotizovala svou syrovou poctivostí, svým podivným vnitřním klidem zahaleným do depresí a neuróz českých ulic a blázinců. Vyprávěla o lásce k otci, který ji bil, o tom, jak začala před ním utíkat z domova a jak se nikdy ničeho nebála, až skončila v blázinci. Vyprávěla, jak jí lidé do života přicházeli a zase z něj odcházeli, jak jí nikdy nic nepatřilo a první sociální byt jí byl přidělen až v 45 letech. Helena to vše nějak přestála, jen občas se doma na pár týdnů zamkne, aby měla klid.
Při četbě lze těžko odhadnout, jak velký podíl na srozumitelnosti historek měl autor a kolik černohumorných point vložila sama Helena. Těžko lze také říct, zda její obrazy, které knihu ilustrují, fascinují právě proto, že známe příběh za nimi. Ale to je právě na knize to hezké. Upozorňuje nás, jak často se necháme pohnout jen tím uměním, kterému jsme ochotni dát šanci. Co by se asi stalo, kdyby se Helenin osud dostal do rukou renomovaného světového galeristy?

Helena Skalická / Pavel Novotný: A to si pak můžeš řikat, co chceš. Dybbuk, 139 stran, 197 Kč, ISBN 978–80–7438-089-1

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 15 Listopad 2013 11:40 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz