Pozdravy z Betléma

Email Tisk PDF

(foto Jiří Kalát)Svatá země 50. týdne roku 2013: Izraelský voják byl zastřelen u libanonských hranic. Palestinec byl postřelen při přelézání plotu do Izraele. Hamás zrušil oslavy svých šestadvacátých „narozenin“. Mahmoud Abbás vyzval k bojkotu nelegálních osad v Palestině, nepřeje si však bojkot svého „partnera“ Izraele.

Jordánsko, Izrael a Palestina uzavřely dohodu o postavení vodovodu a odsolovacího zařízení, které bude všechny tři země zásobovat vodou. Trochu netradičně i reportáž z Betléma i další informace.

 

Jesličky s osmi metry betonu

Betlém není jen místo, kde podle tradice na svět přišel Ježíš Kristus a které uctívají lidé různých náboženství, Betlém je městem za osmimetrovou zdí, jíž jsou jeho obyvatelé odděleni od okolního světa. Tisíce palestinských křesťanů sice mohou každé Vánoce slavit v místě pro to nejvhodnějším, avšak na Velikonoce se do pár kilometrů vzdálené bazilik svatého hrobu v Jeruzalémě nepodívají. I proto v tomto předvánočním blogu předkládám zkrácenou reportáž z města Betléma, města, kde se narodil Ježíš Kristus, a přestože i tam expanduje Santa Claus, Ježíšek je stejně lepší.

Jméno města Betléma znají snad všichni lidé po celém světě. Křesťané, židé i muslimové, političtí, levicoví i pravicoví aktivisté i ateisté, kteří slaví Vánoce. Jde o místo narození muže (boha či obojího, záleží na druhu víry), který změnil svět. Možná ani neexistoval a lidstvo si ho pouze vymyslelo, neb potřebovalo kladného hrdinu v dobách, kde bylo těžké věřit v existenci dobra. Betlém je město, které se dostává na přední stránky novin převážně ze dvou důvodů: jedním je turismus a druhým je konflikt mezi Izraelem a Palestinou.

Minulý rok se oba spojily, když byl Chrám Narození Páně zařazen na seznam UNESCO. Udělalo to radost turistům i politikům, byť události využili po svém. Jenže Betlém není jenom tato bazilika a její okolí, je toho mnohem více. Tak tedy ta slibovaná reportáž, jedná se o kratší verzi textu s fotografiemi, který vyšel na serveru Hedvábná stezka.

Betlém, to jsou vojáci, poutníci i stánkoví prodavači

Projít checkpointem směrem do Palestiny nebývá problém, zpátky to může být horší. Jen co se propletu shlukem zátarasů, zábran a železných plotů, které oddělují Betlém od Jeruzaléma, vyplivne mě to přímo do náručí několika desítek hladových taxikářů, kteří se na mě vrhnou a snaží se nacpat do svého taxíku. Jelikož je to podle jejich slov k chrámu „very very long way“, tak auto prý nezbytně potřebuji. Najednou se objeví postarší řidič a ostatní odežene. „Ty tu chodíš často pěšky, že ano?“ zeptá se anglicky. Kývnu a dáváme se do krátkého hovoru.

Pro ostatní řidiče nejde ani tak o tu krátkou cestu do centra města, ale spíše o možnost těch několik minut využít a turistovi prodat výlety například do Hebronu či Mar Saby (palestinské město na jihu území a pravoslavný klášter v poušti, pozn. autora), čímž se výdělek samozřejmě několikanásobně zvýší. Všechno je hold obchod a zvláště zde je každý zákazník opravdovým pokladem. K jejich cti je nutné říci, že se vždy dá dohodnout cena vcelku rozumná, zvláště pak pokud je cestovatelů více. Na rozloučenou mi „ten můj“ ještě nabídne, že kdybych si to svoje chození někdy rozmyslel, udělá mi dobrou cenu. Oba se usmějeme a já odcházím směrem do centra. Jsou to necelé čtyři kilometry a cestu lemují desítky různých obchůdků a restaurací.

V Betlémě jsou dvě věci, kvůli kterým stojí za to vystoupit z klimatizovaných autobusů a nechat se opálit palestinským sluncem. Bazilika Narození Páně je jedna a bezpečnostní (okupační, separační atd., jméno záleží na tom, koho se zeptáte) bariéra je tou druhou. Ta je pro mnohé kontroverzním produktem izraelské okupace, pro jiné účinnou ochranou před palestinskými teroristy. V celé délce měří přibližně 760 kilometrů, ale ne všude ji tvoří betonové bloky (pouze 10 procent), na mnoha místech se jedná jen o plot z ostnatého či jiného drátu, ale právě zde v Betlémě se stala symbolem, před kterým by se měl každý správný turista vyfotografovat.

Mnoho umělců, aktivistů či turistů zde vyjádřilo svůj názor, a tak beton přeměnili v „umělecké“ dílo. Má upozorňovat na místní problémy, ale pro mnohé se stalo i reklamní plochou pro své obchůdky či restaurace. Líbivé místo, ale o vlastní okupaci neříká mnoho. Možná více by se lidé dozvěděli, kdyby se nebáli udělat několik stovek kroků dále do tohoto palestinského města a navštívil například uprchlický kemp Aida, na rozhraní Betléma a obce Bejt Jala. O tom, ale až později.

Pupek světového náboženství

Po příjemné chůzi se přede mou otevírá náměstí před bazilikou, na jedná straně je mešita, v rohu restaurace s reklamou na pivo, naproti Chrám Narození Páně a vedle něj obchůdky se suvenýry. Zajímavé místo a k mému štěstí zde dnes není tolik lidí, což sebou přináší i jeden nepříjemný aspekt. Ve chvíli, kdy zamířím k hlavnímu vchodu chrámu, se do směru mé chůze vplete několik mužů, jdou ze všech stran a každému se na krku houpe visačka licencovaného průvodce. Jako by se stahovala síť, kruh se uzavírá a zbývá jen obrana. Zdvořile jednoho po druhém odmítám a „probíjím“ se k hlavnímu vchodu.

Malá dvířka, tedy ona je to spíše jen taková díra ve zdi, jsou zde údajně proto, aby nájezdníci nemohli do chrámu vjíždět na koni a každý poutník musel před vstupem „ohnout hřbet“. Ohýbám se i já, když vstupuji do tajemných prostor místa narození spasitele. Nejsem věřící, křesťanem bych sám sebe jistě nenazval, ale v těchto místech pokaždé cítím pokoru, respekt a úctu. Přemýšlím, jestli vychází z kamenů, které zde stojí již několik staletí, a nebo ji sem přinesli lidé, poutníci a návštěvníci ve svých modlitbách. Prostor je temný a jen paprsky slunce pronikají několika okny, ve vzduchu se pohybuje prach a to vytváří jakousi mléčnou atmosféru mystička a vzpomínek na dávné doby. Procházím hlavní lodí a mířím k několika málo schodům, které vedou do podzemí. Po levé straně nechávám oltář přeplněn pravoslavnými ikonami a desítkami různých lamp. U vstupu se právě tísní malá rusky mluvící skupinka věřících a napjatě poslouchá svého průvodce, připojím se k nim a tiše naslouchám.

Schovat se dá na tržišti

„Chrám narození páně spravuje arménská, řecká ortodoxní a katolická církev,“ připomíná průvodce a dále téma opouští. Pro tyto věřící je návštěva velice silný zážitek, v rukou třímají pravoslavné ikony i kříže a tiše se modlí. Sestupujeme po schodech a dostáváme se k místu, kde se podle tradice narodil Ježíš, mnozí se dávají do pláče, padají na kolena a zlacenou plochu líbají. Ustupuji o několik kroků nazpět abych jim dal prostor a jen je tiše pozoruji. Nedokážu odejít, jen tam stojím a pozoruji dvě ženy v černém, jak se modlí. Malinko otřesen, v tom dobrém slova smyslu, po několika minutách vystupuji opět do prostor chrámu a skoro okamžitě vrazím do skupiny několik desítek ukřičených turistů, jejichž děti všude pobíhají, hádají se a perou, aniž by to jejich rodičům, kteří se fotografují snad u každou sloupu, nějak vadilo. Pokouším se utéci do vedlejšího kostela Svaté Kateřiny, ale dav se dostává i sem. Utíkám ven, kde chci přemýšlet. Bohužel náměstíčko je plné turistů a další přicházejí, očividně přijelo několik autobusů najednou.

Přiznávám se, že prchám, ale nemusím daleko, stačí minout první stánky se suvenýry a už po padesáti metrech v hloubi tržiště moc turistů není. Už zase je od nich pokoj. Proplétám se mezi obchůdky a prohlížím nabídku „kufií“, tahle arabská šála se zde hodí a hlavně je to ideální dárek skoro pro každého (no pravda, vyjma většiny mých izraelských přátel). Vždy tak jednu či dvě přivezu a málokdy mi dlouho vydrží. V malém obchůdku se mi do ruky dostane jedna opravdu krásná, chvíli si jí prohlížím, když se objeví postarší muž. „Za padesát šekelů je vaše mladý muži,“ řekne mile. Jen zavrtím hlavou a usmívám se. „V Jeruzalémě levnější neseženete,“ pokračuje prodavač. „To máte pravdu, ale na severu v Nábulusu (palestinské město na okupovaných územích, pozn. autora) ji seženu tak za sedm,“ odpovídám laskavě. Malinko se zarazí, podívá se zpříma a zeptá se: „Vy už jste tam byl?“ „Ano, několikrát, mám tam pár přátel, nějakou dobu tu již žiji a pár míst znám,“ odpovídám nyní již se smíchem. „No dobře, tak za deset a dáme si čaj,“ odvětí. I on se dobře baví. Nyní už souhlasím a na chvilku se zdržím.

Smutný návrat do Jeruzaléma

Už je k večeru, když se vracím zpátky k checkpointu, krámky se pomalu zavírají a místní Arabové posedávají před kavárnami, popíjejí kávu i čaj a pokuřují nargilé. Krok za krokem se sunu k přechodu, míjím taxikáře u vstupu a tentokrát se ke mně obracejí místní děti a mladíci, nabízejí pohlednice a různé další cetky. Nechci nic kupovat, ale oni se nedají a hrají na city. „Hej okupace, jsme chudí, pomoz nám, potřebujeme peníze,“ říkají mixem arabštiny, angličtiny a posunků. Chtělo by se jim pomoci a zaplatit šekel či dva by nebyl takový problém, ale moc dobře vím, jak si lidé zvykají na tuto „turistickou pomoc“, a tak odmítám až do chvíle, kdy nás oddělí hranice. Vždy, když odcházím, cítím smutek.

Na checkpointu je prázdno, mířím k detektoru kovu a posléze i k okénku s izraelským vojákem, je tu už jakási rutina, chci mu ukázat pas, ale jen mávne rukou a mohu jít. Jeden z rozdílů mezi tímto přechodem a Kalandijí směrem na Ramalláh; tam jsou prohlídky mnohem delší, důkladnější i nepříjemnější a můj evropský pas moc nepomáhá. Další den v Palestině, byl krásný a inspirující, ale i smutný a deprimující.

Je to jen malá vzpomínka na toto fantastické místo, jenž nyní plní turisté a věřící, kteří se chtějí poklonit spasiteli. Ne všichni ale na tato místa dojedou a mnoho jich na ně není vpuštěno. Pro turisty se Betlém zdá svobodný, oni se mohou pohybovat volně do něj i z něj. Pro místní, ať již křesťany a nebo muslimy, je to ale vězení, ze kterého se dostává jen těžko. I na to bychom neměli o Vánocích zapomínat, když už mnozí z nás máme Betlém i doma u vánočního stromku.  

 

Krátce ze Svaté země:

Voda a mír. Spory o vodu již několikrát rozvířily vody života na Blízkém východě. Přibývající obyvatelstvo v Izraeli, Palestině i Jordánsku má stále větší nároky na vodu. Tento problém by mohl pomoci řešit projekt propojení Mrtvého a Rudého Moře. „Projekt spojení Rudého a Mrtvého moře potrubím má přinést miliony metrů krychlových pitné vody a současně zlepšit stav vysychajícího Mrtvého moře. Dohoda o sdílení pak pomoci všem zúčastněným racionálněji využívat vodní zdroje. Dohodu slavnostně podepsali ve Světové bance ve Washingtonu izraelský ministr regionální spolupráce Silvan Šalom, jordánský ministr vody a zavlažování Hazem Nasser a ministr vody Palestinské správy Šadád Atili,“ píše se na serveru Eretz.cz.

Dohoda má řešit kritický nedostatek vodních zdrojů na jihu Izraele a na severu Palestiny i Jordánska. Díky vítězství v šestidenní válce Izrael ovládá řeku Jordán, Golanské výšiny i Galilejské jezero, tedy velké zásobárny vody. „Dohoda mezi Izraelem, Jordánskem a Palestinskou správou je tak jakousi formou „směnné smlouvy“, podle níž Jordánsko pomůže Izraeli s vodou pro jeho jižní oblast, zatímco Izrael Jordánsku a palestinskoarabské autonomii s vodou pro jejich sever,“ píše dále Eretz.cz.

Galilejské jezero je největší přírodní zásobárnou vody v regionu. Díky zemědělské produkci v okolí, narůstajícím požadavkům populace i snížení počtu srážek však hladina stále klesá. Izrael ročně spotřebuje kolem dvou miliard čtverečních metrů vody, šest set kubický metrů pochází z odsolování, čtyři sta miliónů z recyklace a zbytek je dešťová voda. Izrael také dodává sto miliónů kubickým metrů vody do Palestiny a sedmdesát miliónů do Jordánska. Dobrou zprávou pro tento rok je, že poslední sněhová nadílky zvedla hladinu o metr oproti loňskému roku. Takováto nadílka však přichází jednou za sto let a Izrael se nad svojí spotřebou bude muset do budoucna zamyslet.

Reportáž: Galilejské jezero se vytrácí znepokojivou rychlostí:



Smrt na hranici. Jednatřicetiletý voják Shlomi Cohen byl zastřelen minulou neděli poblíž vojenské pozice Rosh Hanikra u libanonsko-izraelské hranice. Libanonský voják na něj vystřelil šest až sedm projektilů. Jako odplatu izraelská armáda obstřelovala libanonskou základnu, kde zranila libanonského vojáka. Případ se snaží řešit mírové jednotky OSN, které působí na hranici.

Okolo smrti mladého vojáka koluje řada nejasností, které vyjádřil jeho otec Yossi Cohen, když se dožadoval odpovědí. „Jak mohli poslat samotného voják k hranici a bez obrněného vozidla?“ ptá se. „Stále jsem nedostal žádné odpovědi. Nikdo mi neřekl co se stalo, a proč tam byl Shlomi poslán.“ Nejasnosti také trápí dalšího z příbuzných, Itzika Bitona: „Schlomi byl včera už na cestě do Haify, když byl požádán, aby se vrátil na základnu. Pak se stala ta katastrofa“.

Podle zdrojů z Libanonu se voják zodpovědný za střelbu přiznal a nahlásil se tamním vojenským autoritám, šlo tak o individuální akci jednoho muže. Voják čeká na konec vyšetřování ve vězení. Přes napětí, které incident v prvních hodinách způsobil, k eskalaci násilí mezi oběma zeměmi zřejmě nedojde. Jak Libanonci, tak i Izraelci o další konflikt nestojí. Libanonská vláda čelí problémů s násilím, které se do Libanonu přelévá ze sousední Sýrie, jako reakce na zapojení bojovníků Hizballáhu, a vlastně nejenom jich, do konfliktu v sousední zemi. Izrael o další válku také nestojí. Již nyní čelí silnému tlaku mezinárodního společenství a bojem v jižním Libanonu by stejně nic nezískal. Hizballáh je plně zaměstnán v Sýrii a pro Izrael tak nepředstavuje prozatím žádnou hrozbu.

Jednalo se o první podobný incident za poslední tři roky, přestože k občasným zraněním na hranici docházelo i v poslední době. Například před dvěma měsíci byli dva izraelští vojáci zraněni náloží umístěnou na hranici, o několik měsíců dříve došlo k podobnému incidentu, po které bylo nutné čtyři členy IDF ošetřit. Izraelské letectvo „na oplátku“ velice často užívá libanonský vzdušný prostor, a to například ke svým útokům v Sýrii. Jednotky OSN bohužel nemají příliš pravomocí (tedy jako vždy), mohou tak pouze přihlížet a pozorovat.  

Vyhozené peníze? Server iDNES.cz publikoval text s titulkem „Brusel posílá do Gazy miliardy. Platí Palestincům za to, že nepracují“, což dokreslil fotografií dvou mladíků sedících v tunelu a kouřících. Možná by bylo dobré tuto informaci trochu uvést na pravou míru. „Agentura AP k auditu uvedla, že 61 tisíc obyvatel pásma včetně příslušníků bezpečnostních složek přestalo chodit do práce poté, co se hnutí Hamás po převratu v roce 2007 ujalo moci,“ píše se v textu. Jenom připomenu, že se nejednalo o převrat, jelikož Hamás vyhrál demokratické volby (podle hodnocení mezinárodních pozorovatelů), a to k čemu došlo potom, byla drobná občanská válka mezi Fatahem a Hamásem proto, že Západ výsledek těchto voleb neuznal, jelikož se mu nelíbil. Palestinská samospráva a s ní i velká část západních států nechce Hamás u moci. K tomu ale potřebuje lidi, kteří by v případě pádu Hamásu a jeho politických idejí, převzali v Gaze opět moc do svých rukou. To je těch 61 tisíc zaměstnanců, je EU neplatí za to, že nic nedělají, oni jsou placeni za věrnost palestinské samosprávě, Fatahu a osobě Mahmouda Abbáse. Jestli to jsou dobře či špatně investované peníze, je otázka ovšem jiná.  

Několik zpráv ještě na závěr:

Izraelské síly minulý týden zatkly během nájezdu na uprchlický tábor Aida šest Palestinců; OSN opět kritizuje Izrael za ničení palestinských domů na Západním břehu, bezvýsledně; židovský útok se v minulém týdnu odehrál v severním Izraeli, terčem „price tagu“ se stal arabský dům v obci Akbara, na jehož zeď bylo napsáno: „Konec asimilaci, Arabové jděte pryč“; v Betlémě byl zadržen Palestinec, který ozdobil vánoční strom použitými granáty od slzného plynu. Protestoval tak proti americké vládní agentuře USAID, jež přispěla na vánoční výzdobu města a je ze stejné země jako granáty; více než sto izraelských rekrutů vstoupilo na Chrámovou horu; Mahmoud Abbás volá po bojkotu osad na okupovaných územích, avšak vyzývá k normálním vztahům s Izraelem; izraelská armáda postřelila Palestince, který se odvážil příliš blízko hranice, jeho stav je neznámý.

V Jeruzalémě napadlo přes půl metru sněhu, pro místní pohled, který se opakuje tak jednou, maximálně dvakrát, za sto let:



Sníh nepřinášel pouze radost, ale i nepříjemnosti v Izraeli i v Palestině. V Gaze došlo k lokálním povodním a mrazivá voda vyhnala mnoho obyvatel z domovů, bylo hlášeno i množství zranění; tzv. Prawer-Beginův plan narazil a nakonec byl pozastaven, zatím se tedy desítky tisíc beduínů z Negevské pouště stěhovat nemusí; již po deváté přijel do Svaté země americký ministr zahraničí John Kerry a opět odjel s nepořízenou; izraelský Knesset schválil nový zákon, který úřadům dovoluje držet ve vězení žadatele o azyl až rok bez řádného soudu; Hamás zrušil oslavy svých šestadvacátých „narozenin,“ nechtěl provokovat obyvatele Gazy, kteří trpí nedostatkem elektřiny, práce i důsledky povodní a zimy; Evropská unie varovala Izrael, pokud schválí další byty na okupovaných územích po propuštění palestinských vězňů, bude hnán k odpovědnosti za možné ukončení mírových rozhovorů; Katar poslal do Gazy palivo, aby pomohl překonat nynější krizi; izraelská armáda zastřelila dva Palestince, operativec Hamásu Nafa Jamil A’sadi byl zabit při zatýkání v Jeninu a během přestřelky ve městě Kalkílija byl zastřelen Saleh Yassin, člen palestinské bezpečnostní služby.

Trénovali čeští rozvědčíci arabské teroristy na území tehdejšího komunistického Československa? Odpověď na tuto otázku dává Břetislav Tureček na vlnách Českého rozhlasu v reportáži pro pořad Zaostřeno.

Jelikož je toto poslední blog (tedy asi) v roce 2013, tak bych chtěl všem čtenářům popřát krásné vánoční svátky, hodně pohody, klidu a hlavně uvědomění si štěstí, kterého se nám v této naší krásné zemičce (přes všechny ty letošní kotrmelce) dostává. Do Nového i nového roku přeji všem lidem sílu a touhu měnit věci, jenž změnu potřebují, a hledat informace, které potřebují býti nalezeny.

Sledujte autora na jeho twitter účtu: @jiri_kalat

(Budu velice rád, drazí čtenáři, pokud se vyjádříte v komentářích, jestli vám text připadá proizraelský, propalestinský, neutrální či cokoliv mezi tím.)

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 19 Prosinec 2013 16:49 )  

Jiří Kalát

Jiří KalátObjektivita a pravda se těžko hledají ve zničených obydlích, na ukradených polích, vypálených strážnicích či bouřlivých barech Tel Avivu. Obě zmizely s časem a se všemi křivdami, které si obě strany způsobily. V Izraeli i Palestině jsem se je hledat pokusil, ale nalezl jen příběhy popisující jednu událost z různých úhlů. Byly tak děsivě rozdílné, že se mi chtělo věřit na paralelní vesmíry.

Motto: 

„Nic není černé, nebo bílé a ani s odstíny šedi si ve Svaté zemi nevystačíme."



banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz