Izolovaný a ještě izolovanější Izrael

Email Tisk PDF

altSvatá země 39. týdne roku 2013: Po setkání představitelů Spojených národů je Izrael ještě izolovanější, než byl, a vítězem „v popularitě“ se stal Írán.

Izraelský aktivisticky politický novinář Uri Avnery oslavil devadesátku a na ostrosti jeho komentářů mu to neubralo. Do kin přicházejí dva palestinské filmy o kolaboraci s okupační správou. No a k tomu i nějaké ty další informace.

 

Zlepšující se vztahy mezi USA a Íránem nejsou Izraeli po chuti

Íránský ministr zahraničí Mohammad Javad Zarif nazval izraelského premiéra Benjamina Netanjahua „nejvíce izolovaným mužem“ v OSN a možná měl doplnit i z „nejvíce izolované země“ Blízkého východu. Židovský stát jako by se zapomněl v minulosti a neuvědomuje si, že doba se změnila. To, co procházelo ještě v letech šedesátých či sedmdesátých, neprochází nyní. Po mnoha skandálech, kdy například izraelská vražedná komanda užívala britských pasů, se od Izraele odvrací mnoho spojenců a jeho představitelé s tím nic nedělají, spíše naopak to vypadá, jako by se snažili všechny odehnat. Jen minulý týden IDF napadla na okupovaných územích francouzskou diplomatku Marion Fesneau-Castaing, naprosto nerespektujíce její imunitu či zásady mezinárodní politiky. Pravidlo „my jsme Izraelci a kdo je víc“ pomalu, ale jistě přestává být respektováno a pokud si to představitelé Izraele neuvědomí, bude to pro ně mít fatální důsledky.      

Během konference v OSN, na které mluvilo mnoho představitelů různých států, se oči delegátů zřejmě nejvíce upíraly na íránského prezidenta Hasana Rouháního. Ten oslovil publikum projevem, který možná zmírní napětí mezi USA a Íránem. Vyslovil se pro hlubší spolupráci a vyjádřil ochotu vyjednávat o jaderném programu, jenž je podle jeho prohlášení určen pouze k mírovým účelům. Oproti svému předchůdci Mahmúdu Ahmadinežadovi odsoudil nacistické zločiny, přestože posouzení významu holocaustu raději ponechal historikům. Do Izraele se opřel během svého rozhovoru pro NBC: „Izrael je národ, který páchá nespravedlnosti na lidech Blízkého východu a přináší nestabilitu do regionu s jeho pro-válečně štvavou rétorikou.“ Nebál se jít ještě dále: „Izrael by neměl dávat lekce o demokraticky a svobodně zvolené vládě.“ Velice se podivoval nad tím, jak může stát, který okupuje území jiného národa, dávat lekce morálního chování.

Rouháního řeč, i celá návštěva Spojených států, byla završena telefonických rozhovorem s Barackem Obamou, což bylo poprvé od roku 1979, kdy spolu prezidenti těchto dvou států oficiálně vedli rozhovor. Přestože ho doma čekalo několik vajec i bot, které si přenesli jeho odpůrci, nadšení jeho příznivců převážilo mnohokrát reakce negativní. Pro Rouháního byl tento výlet rozhodně úspěchem.

Íránský ministr zahraničí Mohammad Javad Zarif také zpochybnil pravdomluvnost izraelské vlády: „Po dobu 22 let sionistický režim lže opakováním, že Írán bude mít bombu v šesti měsících. Po všech těch rocích, musí už svět rozumět realitě těchto lží a nedovolit jejich opakování.“

Mezitím přinesl izraelský druhý kanál zprávu od nejmenovaného vojenského zdroje o tom, že Írán již jednu atomovou zbraň má. Podle dalšího bezejmenného, tentokráte analytika, ještě ke všemu není šest měsíců od získání další atomové bomby, ale pouze dva. Tato rétorika „nejmenovaných“ zdrojů přichází jako na zavolanou, i když ona se plazí spíše na objednávku vládních kruhů. K tomu všemu se Íránci pokusili „infiltrovat“ Izrael tím, že poslali „tajného“ agenta do Tel Avivu. Belgičan s íránskými kořeny Ali Mansouri byl zatčen na letišti Ben Gurion. Jako důkazní materiál měly sloužit i fotografie americké ambasády, které měl ve svém fotoaparátu. Myslím, že na Googlu se dají najít lepší. Podle Uziho Rabiho ředitele Centra Moše Dajana pro Blízkovýchodní a africké studie, je tento postup tajných služeb velice nezvyklý. Podobné informace se totiž na veřejnost dostávají jen zřídka: „Není to v jejich zájmu (tajné služby) publikovat v těchto případech detaily touto cestou, tedy je jasné, že situace souvisí s novou geopolitickou konstelací.“ Izraelská strana se tedy opět snaží ukázat onu „ďábelskou“ tvář íránského režimu. Avšak Bibimu a ani jeho nájemným spolupracovníkům z Šin Bet a Mosadu se to příliš nedaří.

Projev íránského prezidenta izraelská delegace bojkotovala tím, že odešla ze sálu. V celé OSN však byla jediná. I tato situace vypovídá o stále větším izolování židovského státu a jeho odluce od světového společenství. Velice snadno se může stát, že brzy zůstane úplně osamocen, a v tom případě by byla jeho existence opravdu ohrožena. Benjamin Netanjahu prohlásil během svého projevu v budově Organizace společnosti národů, že v případě potřeby bude stát proti Íránu sám a zabrání mu získat jaderné zbraně. Panu premiérovi se bude jistě stát dobře, v pohodlné obuvi ve větrané kanceláři. Jenže zatímco jeho, v případě války, která nevyjde podle představ, letadlo i s rodinou dopraví na nějaké krásné místo ve Spojených státech, desetitisíce izraelských občanů na takový komfort nemají nárok. To oni budou umírat kvůli jeho tvrdohlavosti a hlouposti. K vraždění lidí nemusíte mít atomovku ani chemické zbraně, na to stačí nůž a desítky let nahromaděného vzteku.  

A na závěr promluva Benjamina Netanjahua v OSN o ovečkách v kabátu i bez něj.

 

Krátce ze Svaté země:

Devadesáté narozeniny. Jedna z nejvýznačnějších postav izraelské politiky, aktivistické scény i novinařiny v minulých dnech oslavila devadesáté narozeniny. Uri Avnery má za sebou bohatou historii plnou mnohdy kontroverzních kroků. Byl prvním veřejným představitelem Izraele, který oficiálně navázal kontakt s Organizací pro osvobození Palestiny. V roce 1982 dokonce natočil rozhovor s palestinským vůdcem Jásirem Arafatem. Několikrát byl členem izraelského Knessetu a vždy byl velkým kritikem okupace i osadnictví. Přestože již má za sebou devátý „křížek“, je stále politicky aktivní a každý týden píše svůj blog. Má toho stále co říct a nebojí se jít tvrdě proti oficiálním doktrínám či mýtům. „Cítím, jako bychom byli na Titaniku a řítili se přímo na ledovec,“ řekl v podvečer svých narozenin. I přesto stále věří v možnost změnit kurz, pouze si není jistý inteligencí těch, kdo nyní třímají kormidlo.

Dvakrát na filmovém plátně. V českých kinech se nyní promítá palestinský film „Omar“ režiséra Hany Abu-Assada, ten debutoval svým snímkem o sebevražedných atentátnících s názvem „Paradise Now“. Film vypráví příběh mladého Omara, který se stal zrádcem vlastních lidí, když zabil židovského vojáka a po „přemlouvání“ izraelské tajné služby se stal práskačem. Takovýto příběh není na okupovaných územích ojedinělý. Pouze hustá síť kolaborantů dokáže Izraelcům dodat dostatek informací k tomu, aby mohli zvládat statisíce lidí, které drží na Západním břehu i v Gaze. Praktiky izraelských tajných služeb před několika lety popsal již Mosab Hassan Yousef ve své knize Synové Hamásu, však až nyní se jim dostává opravdu surové zpracování filmového plátna. V Palestině se zrádcem může stát kdokoliv, stačí udělat chybu, mít nemocnou matku či sourozence toužícího po vzdělání. Šin Bet i další služby dokážou využít každou slabost či skulinku a zlomit i ty nejsilnější jedince. Okupace láme ducha, izraelské tajné služby ten zbytek:

(A recenze Literárek.cz)

Druhý film se jmenuje Bethlehem a natočil ho Izraelec Yuval Adler ve spolupráci s Palestincem Ali Wakedem (Rozhovor s Adlerem zde). Příběh se odvíjí kolem vztahu izraelského agenta a jeho palestinského informátora. Film se prozatím nedostal do veřejné produkce a byl promítán pouze na festivalech, ale kritické ohlasy jsou prozatím velice pozitivní a snímek je netrpělivě očekáván.

Palestinský konflikt je mnohdy v českých i světových médiích prezentován jako válka mezi politiky, ale na bitvy, které se odehrávají na zemi, se zapomíná. Proslovy Benjamina Netanjahua a nebo Mahmouda Abbáse lidem žijícím v uprchlických táborech příliš nepomohou, nebo alespoň ne hned. Oni potřebují přežít, potřebují práci, léky a víru v budoucnost. Často se objeví na webu fotografie o tom, jak se Palestinci mají pod okupační správou dobře. Chodí nakupovat do supermarketů, mají školy i luxus. To všechno v Palestině opravdu je. Ale stejně tak je zde síla, která může kdykoliv poslat vojáky ke komukoliv domů zatknout kohokoliv a za pomoci donucovacích prostředků, jenž si s „řádným“ mučením v ničem nezadají, donutit spolupracovat prakticky každého. Tyto filmy ukazují surovost každodenního života. Předvádějí to, co láme lidi, ničí jejich duše a nutí je dělat věci, které by nikdy neudělali. Zajímavé je, že to platí pro obě strany konfliktu, jak pro izraelské vojáky a agenty, tak i pro palestinské kamenovrhače a obyčejné lodi. Okupace je ničí všechny.  

Pracovních povolení přibývá. Izraelská vláda slíbila dalších 5000 pracovních povolení pro Palestince. Ty se týkají zaměstnání jak na izraelském území, tak v ilegálních osadách. Podle Mayi Guarnieri ze serveru +972 se tak Izrael snaží podpořit palestinskou samosprávu a udržet tak status quo, který je pro izraelskou vládu výhodný. Opatření zřejmě přichází také jako reakce na příliv nežidovských pracovníků ze zahraničí, kteří v zemi hledají azyl. Palestinci zůstat nemohou, jsou označeni, lehce nalezitelní a deportovatelní v případě, že by porušili pravidla. Je to tedy čistá logika: žádná práce, žádní nelegální imigranti z Afriky. Podle zprávy Kav LaOved and Gisha pracuje v Izraeli 60 000 Palestinců nelegálně. Deník Haaretz informuje o 48 000, kteří v Izraeli pracují legálně. V nejbližších dnech tedy bude v židovském státě pracovat nejvíce Palestinců od doby druhé intifády, kdy jejich počet rapidně klesl díky strachu ze sebevražedných i jiných teroristických útoků, mezi lety 2000 a 2011 to bylo z 100 000 na 30 000.

 

Tak uplynul další týden ve Svaté zemi. Sváděly se boje za bezpečnost na straně Izraele a bitvy za svobodu na straně Palestiny. Válka i okupace pokračuje a zde je jen několik jejich střípků: Vůdce libanonského hnutí Hizballáh Hassan Nasrallah veřejně odmítl myšlenku, že by jeho organizace dostala chemické zbraně ze Sýrie; přes odsouzení světovou veřejností i kritiku mířící na přestavitele izraelského státu byla minulý týden „vymazána z mapy“ další palestinská vesnici v údolí Jordánu, jmenovala se Makhul; celkem dvakrát zareagovalo minulý týden izraelské letectvo na hrozbu možného narušitele vzdušného prostoru, v obou případech se jednalo o planý poplach. Nervozita Izraele z vývoje v regionu však zřejmě stoupá; rodinu ultraortodoxních Židů napadl dav Palestinců při jejich cestě k modlitbám na Olivovou horu v Jeruzalémě; podle nejmenovaných zdrojů se palestinsko-izraelská jednání prozatím zastavila nad tématem výměny území a finální verzí hranic obou států; bývalý člen izraelských speciálních jednotek Avner Gvaryahu mluví o tom, proč je důležité „prolomit ticho“ a vyprávět, co ve jménu izraelské společnosti dělal on i jeho spolubojovníci:

Evropské pobočky půjčovny aut SixT „vymazaly“ ze svých propagačních materiálů Judeu, Samaří a Golanské výšiny, jež podle nich nejsou v Izraeli. Proti změně názvosloví v mapách se bouří izraelští osadníci; poblíž Nábulusu několik izraelských osadníků „zatklo“ arabské farmáře, kteří pracovali na svých polích; izraelští výrostci řádili v Jeruzalémě, tentokráte jim za cíl posloužily prastaré křesťanské náhrobky na hřbitově na hoře Sion; stovky palestinských studentů zaútočily na plot oddělující Gazu a Egypt. Pokoušely se odcestovat za studiem, ale díky uzavřeným hranicím jim to nebylo umožněno.

Na úplný závěr ještě upoutávka na film Little Town Of Bethlehem:

 

Sledujte autora na jeho twitter účtu: @jiri_kalat

(Budu velice rád, drazí čtenáři, pokud se vyjádříte v komentářích, jestli Vám text připadá proizraelský, propalestinský, neutrální či cokoliv mezi tím.)

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Jiří Kalát

Jiří KalátObjektivita a pravda se těžko hledají ve zničených obydlích, na ukradených polích, vypálených strážnicích či bouřlivých barech Tel Avivu. Obě zmizely s časem a se všemi křivdami, které si obě strany způsobily. V Izraeli i Palestině jsem se je hledat pokusil, ale nalezl jen příběhy popisující jednu událost z různých úhlů. Byly tak děsivě rozdílné, že se mi chtělo věřit na paralelní vesmíry.

Motto: 

„Nic není černé, nebo bílé a ani s odstíny šedi si ve Svaté zemi nevystačíme."



banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz