Rozhovor: Téměř nic není jen tak

Email Tisk PDF

 

Benešová přebalDagmar Benešová se zkraje loňského roku představila první autorskou výstavou. Dala jí název Proměny – objekty, texty. Obsahovala výběr z její výtvarně-literární tvorby – objekty z nalezených předmětů a k nim se vztahující básnické texty. A jen rok nato přišla na knihkupecké pulty Benešové prozaická prvotina Dětství není jen tak.

 

 

Co je za tím? Náhlé propuknutí tvořivosti?

To vůbec ne. Myslím, že tvořivost mi byla vždycky vlastní. Jen byla okolnostmi a lidmi v mé blízkosti potlačována. Odmalička jsem si kompenzovala dobré i špatné příhody, které se mně děly, psaním či vytvářením různých artefaktů. Jen jsem to nedělala s cílem, že by to mělo být někdy publikováno nebo vystavováno. Byla to artterapie, přestože ten pojem v té době snad ještě ani neexistoval. Přinejmenším neexistoval v našem prostoru socialistické reality.Dagmar Benešová portrét 2 Stále jsem něco tvořila, ale jen pro sebe, pro své uspokojení, takzvaně do šuplíku.      

„Za tím“ je vlastně jen osobní osvobození od vlivů, které mou tvořivost a vůbec mou individualitu roky ubíjely. Impulzem, který mě přivedl na myšlenku, že bych mohla něco publikovat, byl rozhovor se spisovatelem Ivanem Klímou. Mé psaní ocenil slovy: Je to daleko lepší než většina toho, co se u nás dnes vydává, a položil mi otázku: Proč nenapíšete román? Tak jsem se do toho pustila.

 

To byl doopravdy vážný začátek?

Ano. Jenomže napsat knihu je jedna věc a vydat ji věc druhá. Dotazování se nakladatelství, většinou bez odpovědi, mě unavila a znechutila. Tak jsem se rozhodla vydat si knihu vlastním nákladem v nakladatelství Šuplík. Byla jsem překvapena vstřícností a lidským přístupem. Události najednou nabraly rychlý spád.

            

Místopis Dětství není jen tak je neurčitý, jména jste změnila, ale i tak jde, jak jste řekla, o biografii. Místy je fiktivní, ovšem popsané stěžejní události mají faktický předobraz. Měla jste pro psaní stanovenu mez pravdy a mez volné fabulace?

Psala jsem spontánně. Žádnou mez jsem si nestanovila. Zcela autentické jsou pocity, které ve mně vyvolávali lidé a události v mém životě. Vše ostatní je Dagmar Benešová portrét 1subjektivní pohled na situace, které se zčásti děly, zčásti jsou vyfabulované. Postavy v sobě nesou reálný zárodek, ale mnohde jde o kombinace různých lidí do jediné postavy, mnohde je přidán příběh, který jsem někde slyšela, a hodil se mi k začlenění do děje.

Na knižním veletrhu v Ostravě řekla jedna místní spisovatelka, která už vydala osm románů, že všechny její postavy jsou zcela vymyšlené. A přesto za ní chodí lidé a tvrdí, že ty postavy poznali. To je asi úděl spisovatelů. Protože jsem se právě tohoto obávala, tedy že si čtenáři budou spojovat postavy příběhu s těmi reálnými, trvala jsem na uvedení oné známé formule: Všechny postavy knihy jsou smyšlené a jejich podoba s těmi reálnými je čistě náhodná.

 

To je důležité. Prozaický text, i když je opřen o skutečné osoby ve skutečných událostech, je v prvé řadě literaturou, nikoliv věrným svědectvím.

Přesně tak, a byla bych ráda, aby to tak bylo chápáno.

 

Psala jste si v dětství deník?

Několikrát jsem se o to pokoušela, ale neměla jsem výdrž. Ale právě v době konce knihy, tedy v roce 1968 jsem si zrovna deník psala a použila ho.

 

Značná obraznost vašeho vyprávění je vyzvedávána uměním skladby. To vybízí k dotazu, kde jste se učila psát?

Pokud jde o psaní, jsem samouk. Vlastně ani teoreticky neznám jednotlivé literární útvary, a vůbec mi to nevadí. Píšu, jak mi to přichází na mysl. Už od malička jsem byla knihomolka, takže jsem možná podvědomě čerpala z četby nejrůznějších autorů. Ale jak už jsem řekla, nepočítala jsem s tím, že bych někdy publikovala. Bylo to i proto, že jsem byla přesvědčená, že psát neumím. Dcera mě ale v roce 2007 přemluvila, abych se přihlásila do soutěže časopisu Marianne o nejlepší povídku. K mému překvapení jsem ze čtyř set zaslaných povídek skončila na druhém místě. Podstatné pro mě bylo, že jsem se při té příležitosti seznámila s Ivanem Klímou, který mě povzbudil k dalšímu psaní.

 

Komické a dramatické události a zážitky svého dětství ve společenství členů rodiny, spolužáků a sousedů sdělujete rozumem a citem dospělého člověka. Životní zkušenosti jsou mu platformou k zpětnému posuzování. Dítě školou povinné by toho nebylo schopné. Psala jste jistě s vědomím, že chcete-li být věrohodná, nesmíte překročit určitou mez. Chápu to tak, že bylo pro vás vlastně nezbytné prožít znovu ve zkratce vzpomínek všechna školní léta. To mohla být nejobtížnější část vaší literární práce.

Ke svým vzpomínkám a zážitkům z dětství se vracíme podvědomě víceméně permanentně, a tím se s nimi postupně nějakým způsobem vyrovnáváme. O věrohodnosti ani mezích svého vyprávění jsem nepřemýšlela. Jak jsem už řekla, psala jsem naprosto spontánně. Až ve chvíli, kdy jsem začala vážně uvažovat o vydání knihy, jsem řešila, zda knihu vydat pod pseudonymem, nebo pod svým vlastním jménem. Nakonec zvítězila druhá možnost. Rozhodla jsem se, že si za svými pocity stojím, a proto je poctivé jít s kůží na trh.  

 

Napsala jste svoji první knížku. Protože téměř nic není jen tak, vydala jste ji prostřednictvím nakladatele, ale za vlastní peníze. Držení vlastní knížky v ruce je jistě zdrojem autorovy radosti. Dětství není jen tak už našlo mnoho čtenářů. Je jim určeno, ale zůstává vaše. Zajímá mne, jestli prakticky, nebo třeba jen pocitově, je teď, s prvotinou v ruce, váš život jiný, než byl předtím.

Můj život celkově je jiný, než byl předtím. Není to v důsledku vydání knihy, ale přesně naopak. Právě proto, že se můj život změnil, došla jsem konečně k tomu, že jsem si knihu vydala. A nejen to. Píšu a tvořím objekty. Cestuji. Plním si sny. Na knihu mám pozitivní ohlasy. Měla jsem dvě autorská čtení, na obou byla výborná atmosféra vytvořená lidmi, ve kterých má kniha probudila jejich vlastní vzpomínky, o kterých si mysleli, že je dávno zapomněli. Mou knihu přijali za svou. V něco takového jsem vůbec nedoufala, proto mě to naplňuje uspokojením a vděčností. Ale je to samozřejmě i závazek, obava, abych příště čtenáře nezklamala.

 

Čtenář, když dospěje na poslední stranu vaší prvotiny, jistě bude souhlasit, že vaše dětství vskutku nebylo jen tak. A vytane mu otázka, jaká byla léta vašich studií a další čas?

Ano, to jsou nejčastější otázky mých čtenářů: Jak to bylo dál? Píšete pokračování? Ano, píšu. Současně připravuji knihu povídek a knihu básní k výtvarným artefaktům.

 

 

Ukázka z knihy:

Protože se má sestra narodila dva dny před Štědrým dnem, trávili jsme s tátou Vánoce u babičky Marie a dědy Karla. U nich v domě s nimi žil jejich starší syn Kamil se svou ženou Matyldou a dvěma syny. Báječně jsem si tam s bratránky vyhrála. Chodili jsme bruslit na rybník, koulovali se na dvorku a hráli karty. A navíc měli psa! Byl to krémový nevyzpytatelný voříšek s dlouhou srstí, jehož věčně vyplazený růžovoučký jazyk mě fascinoval. Bylo to pro mě báječné nové dobrodružství běhat venku se psem v patách, hladit ho po dlouhých chlupech a důležitě vykřikovat povely, které beztak neposlouchal.

Štědrý večer, režírovaný přísnou tetou Matyldou v duchu okázalých křesťanských tradic, byl pro mě podobně fascinujícím zážitkem jako návštěva zoologické zahrady. S vykulenýma očima jsem sledovala, jak se strýc s tetou a bratránky před večeří modlí. Babička a táta je pozorovali s nadhledem a děda na mě přes stůl šibalsky mrkal. Dárky pod stromečkem si nehledal každý sám, jako u nás doma, ale starší bratránek, který už uměl číst, je rozdával ostatním. To mě moc nebavilo. Bylo to, jako kdybych měla ke stromku zakázaný přístup. A zákazy, ty mi byly vždycky proti srsti. Na své rozladění jsem však rychle zapomněla, když mi bratránek přivezl zpod stromečku zelený proutěný kočárek s velkou pannou.

Mým pobožným bratránkům ale víra nezabránila v tom, aby mě naučili hrát mariáš. Potřebovali totiž třetího do hry, a tak vzali zavděk i pětiletou sestřenkou. Děda Karel si je v rámci ideologického pnutí v rodině dobíral, že karty jsou čertovy obrázky a že by o jejich hříchu mohl za jistých okolností informovat jejich matinku. Před tetou Matyldou se toho vůbec spoustu tajilo.

Všichni v tátově rodině měli modré oči, jenom já jsem tam byla výjimkou. Když jsem si posteskla dědovi Karlovi, že nemám tu správnou princeznovskou barvu očí, nehnul brvou a vysvětlil mi, v čem to vězí: „To je tím, že si oči pořádně nemyješ, a tak je máš špinavé. Když si je pořádně vydrhneš mýdlem, špína zmizí a budeš mít oči modré jako já.“ Blbečkovsky jsem mu nalítla a oči řádně namydlila. Mýdlo štípalo a pálilo, ale kýžený efekt se nedostavil. Místo toho jsem měla oči rudé jako angorák. A pak věřte dospělým.

 

 

Dagmar Benešová: Dětství není jen tak, 244 stran, nakladatelství Šuplík – Andrea Sasinová, Brno, 2016.

Dagmar Benešová (RNDr.) absolvovala Univerzitu Jana Evangelisty Purkyně v Brně, obory teoretická kybernetika a teorie systémů. Je učitelkou angličtiny, spisovatelkou a výtvarnou autorkou objektů vytvořených z již „vysloužilých“ předmětů.

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 14 Červenec 2017 08:50 )  

Jan Dočekal

Jan Dočekal

historik umění, výtvarník, publicista

* 12. července 1943 v Třebíči

Vyučil se frézařem, studoval dějiny umění a estetiky, byl dělníkem, technologem, reklamním výtvarníkem, obchodním ředitelem v tiskárně, učitelem výtvarné výchovy.

Vydal: Grafika Maxe Švabinského (Muzeum a galerie Dačice, 2001), Všední věci / Za prahem umění (Amaprint-Kerndl, Třebíč 2004), Recenze Texty Rozhovory (Amaprint-Kerndl, Třebíč 2005), Rozhovory 2005 – 2013 (Amaprint-Kerndl, Třebíč 2014), je editorem knihy vzpomínek a básní Vlastimil Toman - Životní cesta (Amaprint-Kerndl, Třebíč 2015).   

 



Akademie Literárních novin

vás zve na kurz

Literatura pro děti

25. listopadu od 10:00 do 17:00 hod.

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

Telefon: 234 221 131

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB