Máš i Ty lidské srdce, temná noci?

Email Tisk PDF

 

 Josef-Kremláček alias Odešel surrealista (a recesista) Josef Kremláček (5. 3.1937 – 22. 6.2015), malíř a grafik, celoživotní Třebíčan.

(vlevo fotografie Jusuf ben Ali vulgo Josef Kremláček /nebo Josef Kremláček vulgo Jusuf ben Ali?/, asi rok 2000. Foto: archiv Jana Dočekala)

 

 

 

Na počátku byl dekalk

Josef Kremláček  s přítelem, malířem Lubomírem Kressou (byl o čtyři roky mladší, zemřel čtyřicetiletý v roce 1981, bydleli vedle sebe naJosef-Kremláček portrét jižním předměstí Třebíče, vpravo fotografie z února roku 2014 ), představili v roce 1966 v Malé galerii Trýbova klubu Lékařské fakulty v Brně výběry z aktuální tvorby. Úvodní slovo (zachovalo se v autentickém strojopisu) na vernisáži přednesl další Třebíčan, starší přítel vystavujících Ladislav Novák (4. 8.1925 v Turnově – 28. 7.1999 v Třebíči), experimentální básník a výtvarník brzy nato renomovaný i v cizině. Především akcentoval skutečnost nevšedního zájmu obou autorů o metodu dekalku. Kremláček ji užíval od začátku šedesátých let v obměnách prakticky po všechny tvůrčí roky. Novák užil okolo dekalku těchto slov:   

 

Společným východiskem obou mladých umělců je dekalk, vlastně jedna z nejstarších malířských metod vůbec, protože dekalk, respektive volná interpretace náhodných skvrn byla již známá pravěkým malířům na stěnách jihofrancouzských a španělských jeskyň. V renesanci připomněl inspirační význam dekalku sám Leonardo da Vinci. Do moderního umění uvedl dekalk surrealistický malíř Oscar Dominguez. Teorii dekalku podal André Breton ve zvláštní stati zařazené do druhého vydání knihy Surrealismus a malířství. K nám dekalk uvedl básník Vítězslav Nezval, dekalk ho inspiroval k básnické sbírce Absolutní hrobař. Od té doby technika dekalku u nás zdomácněla dík tvorbě několika imaginativních malířů, jmenujme především Mikuláše Medka a Josefa Istlera.

 

Josef Kremláček a Lubomír Kressa osvěžují metodu dekalku vlastním přínosem. Josef Kremláček místo známých materiálů – kvaše nebo olejových barev – používá barev tiskařských, zlata a bronzů. Často papíry symetricky překládá a působí na ně velkými tlaky. Tak tvoří své cykly Králů a Model. Jindy jsou mu dekalky jen materiálem k větším kolážím a kolážím – vtipům. Nejlepší Kremláčkovy práce mají intenzívní poetickou atmosféru, často v nás evokují zvláštní magično pozdně gotických obrazů, jindy jsou úsměvně rozvlněny vánkem jemného humoru.

 

 Výstava obou mladých umělců, i když nám zde představují teprve začínající dílo, znovu dosvědčuje, že onen proud malby, který bývá někdy nazýván malbou imaginativní, přesněji onen proud, který vychází a inspiruje se surrealismem, není zdaleka uzavřený, znovu a znovu, neodbytně a nepokojně vyráží novými a novými výhonky, ne proto, aby jen rozhojnil velkolepou obrazárnu světového malířství, ale hlavně proto, aby dále obohacoval imaginativní a citové mohoucnosti člověka, které podle slov André Bretona je nutno hájit stůj co stůj.

 

Máš i Ty lidské srdce, temná noci?

Kremláček byl od počátku přesvědčeným surrealistou. Šťastnou okolností bylo, že jeho vysokoškolským pedagogem byl Adolf Hoffmeister, jedna z předválečných osobností, jež formovaly českou avantgardu. On to byl, kdo schválil téma a pak i zřetelně surrealistickou formu Kremláčkovy diplomové práce v roce 1970. Je to krátký animovaný film s titulem Hymna noci na motivy Novalisových básní. Protkaný animovanými dekalky, typickým kremláčkovským vyjadřovacím prostředkem, a „organizovanými zvuky“ skladatele Edgarda Varéseho je malým, žel zapadlým skvostem třiatřicetiletého umělce. Film vznikl, lze říci, na hraně času. O rok později, v utužené normalizaci, by už sotva prošel. 

 

 Kremláčkovou inspirací byly Hymny noci od německého básníka Georga Friedricha Philippa svobodného pána von Hardenberg (1772–1801), známého jako Novalis. Vyslovil, že poezie je absolutní zkušenost. V surrealismu se poezie dostala do středu života tak, že přestala být pouhým uměním a stala se metodou vedoucí k nejširšímu vědomí. V Kremláčkově absolventském filmu zní k obrazové imaginaci Novalisovy verše:

Máš i Ty/ lidské srdce/ temná noci?/ Co skrýváš/ pod svým pláštěm, že nespatřeno naléhá/ mocně na moji duši?/ Jen zdánlivě hrozná jsi/…/ Ve sladkém opojení/ rozvíráš těžká křídla mysli./ A dáváš nám radosti/ temné a nevýslovné,/ tajemné, jako jsi sama,/ radosti, které/ jsou předtuchou ráje. (Květinový prach, Novalis, přeložil Ivan Slavík, nakladatelství BB/art, Praha, 2005).  

 

Kremláček, specifický žertéř

V odnoži svého surrealismu byl Kremláček celoživotním recesistou. Liboval si v nezvyklých žertech. Nikoliv však slovních. Byl žertéřem události, děje téměř teatrálního, jak se slušelo na surrealistu. Avšak byla-li zmíněna odnož, je třeba důležitě připodotknout, že u Kremláčka se to s odnoží má proti odborné teorii poněkud jinak. Odnož je prýt, který vzniká z úžlabních nebo adventivních pupenů na bázi stonku. Odnož nejdříve roste na mateční rostlině, od které se po nějaké době oddělí a vytvoří si vlastní odnože, čímž zajistí přežití svého druhu. Odnož Kremláčkova, onen recesismus, se od matčiny (spíše otcovy) rostliny nikdy neoddělil, zůstal s ní srostlý, tedy společně bující, společně platný, společně zajišťující přežití svého specifického druhu.

   

V Kremláčkovi se prostupoval výtvarník s hercem. Výtvarník stále ovlivňovaný fantazií a surrealismem, ale též autor kresleného humoru, a herec vžívající se do postaviček svých ilustrací. Vymýšlel si povedené kousky hodné své nadrealistické inteligence. Většinou k tomu nepotřeboval nikoho jiného. Nejvíce si svých kratochvílí užil, vystoupil-li v nich sólo, sám mezi mnoha druhými, řekl bych. Rád maloval postavám ilustrovaných pohádkových příběhů podobu svých přátel. Tak jsou anonymně zvěčněni na četná léta, doslova až za hrob, neboť leckterý takto zpodobený v době vzniku Kremláčkových věcných ilustrací už nežije.

 

Když před lety pořádaly České dráhy poslední jízdu vlakem mezi dvěma jihomoravskými městy, Kremláček byl při tom. Do nástupní stanice přijel svým automobilem, oblékl se do dlouhého kožichu, nasadil si papachu a rusky oznámil vlakvedoucímu, že přijíždí ze Sibiře do tohoto kraje svých moravských předků. Cestou bavil spolucestující češtinou prokládanou ruskými výrazy, obdivoval krajinu za vlakovými okny a rázovitost oděvů spolucestujících venkovských žen. Pro všechny to prý bylo náramně zábavné. 

 

Imaginární Jusuf ben Ali a jeho velbloudi

 V roce 2000 poskytl autorovi této vzpomínky rozhovor vydaný regionálním tiskem pod titulkem Setkání s majitelem půjčovny velbloudů Jusufem ben Alim. Zůstává zářným příkladem Kremláčkovy recesivity, snad jej lze považovat za její vyvrcholení. Nedlouho nato se totiž vyjádřil, že s přibývajícími roky, se sílícími neduhy a se současnou celosvětovou krizí veselosti ubývá. Z rozhovoru vyjímám několik úryvků:  

 

Kde jste se, pane Jusufe, tak dobře naučil naši řeč?

 V rodinné kronice, kterou ošetřuji jako poklad, je zapsáno, že v polovině minulého století jistý Josef Nováček, narozený v Kounicích na Moravě, zůstal po ukončení expedice, které se zúčastnil, v Tunisku. Usadil se kousek od Kartága, kde má kořeny můj kočovný rod. Večer u ohně před stanem se doma mluvívalo česky. Mělo to nejméně jednu velkou výhodu. Když jsme nadávali na špatnou vládu, sousedé nám nerozuměli, bylo to bezpečné.

 

 Co vás přivedlo do země prapředků?

 Restituce majetku. Přišlo se na to, že v moravské větvi zakladatele našeho tuniského rodu Josefa Nováčka byly pozemky, lesy a domy. To vše jsem nedávno získal. Když jsem se sem stěhoval, napadlo mě, že velbloudi, kterých má naše velká rodina celkem šestašedesát, by tady mohli být přitažlivou atrakcí. Šest jsem jich nechal přepravit přes moře.

 

 A kde ti dromedáři jsou? Žádného nevidím.

 Nemám, pane, žádné dromedáry, já mám velbloudy. Dromedár, jak známo, má jen jeden hrb, já mám hrby dva, tedy všichni moji milánkové jsou dvouhrbí. Ale ptal jste se, kde je mám? Sem by se, to dá rozum, nevešli, jsou v ohradě kus za městem. Zde mám kancelář, byt a ateliér.

 

Jaký ateliér?

Malířský přece.

 

Neřekl jste, že se věnujete také umění.

Maluji obrázky pro děti.

 

Aha. A mohl bych nějaký vidět?

Jistě. Projděte si třeba tyhle desky.

 

To, jak vidím, nejsou vaše obrázky.

Jsou. Všechny jsem sám maloval.

 

Ale ten styl. Vy jste, pane, plagiátor. Takto maluje, a prorazil s tím dokonce do světa, jeden akademický malíř, zrovna si nemohu vzpomenout na jeho jméno.

Vím, koho máte na mysli. To je v pořádku. On mi svěřil tajemství své techniky, abych je opatroval, že prý je už starý a unavený, malovat, jak řekl, už nebude, snad jenom jednou dvakrát za rok si namaluje sám sebe. To mu jde dost dobře.

 

Jak jste toho, prosím vás, dosáhl? To se nestává, aby zavedený malíř jen tak někomu svěřil tajemství své techniky.

Nebylo to jen tak. Dostal ode mne velblouda. Teď s ním chodí denně před večerem na procházku. Viděli je. Prý jim to spolu sluší.   

 

Josef Kremláček studoval v padesátých letech propagační grafiku ve Škole uměleckých řemesel v Brně, po osmileté pauze vyplněné propagačním výtvarnictvím studoval filmovou grafiku na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u prof. Adolfa Hoffmeistera. Byl členem surrealistické skupiny Lacoste v Brně, Centre international de l´actualité fantastique et magique, Sdružení Bienále Brno, české sekce IBBY a surrealistické skupina Stir up. Vedle děl volné tvorby vyvolávala uznání doma i v cizině jeho ilustrační tvorba dětských knih (osm desítek knižních titulů).  

 

 

Ukázka tvorby:

 

Josef-Kremláček Bájné-nekrotické-torzoJosef-Kremláček-01Josef-Kremláček-02Josef-Kremláček-03

 

 

 

 

 

 

 

Josef-Kremláček Egyptské-pohádkyJosef-Kremláček Dary-krále-džinů-1Josef-Kremláček Korejské-pohádkyJosef-Kremláček Sibiřské-pohádky

 

 

 

 

 

 

Josef-Kremláček SlavíkJosef-Kremláček Úsvit-mineraloga

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Popisky:

1/ Josef Kremláček: Bájné nekrotické torzo Virpirky, ženy knížete, podmalba na skle, 2012. Foto: Jan Dočekal

2/Josef Kremláček: Z cyklu Drobné zázraky přírody, barevná litografie, 200 x 160 mm, nedatováno.Foto: Jan Dočekal

3/Josef Kremláček: Z cyklu Drobné zázraky přírody, barevná litografie, 200 x 160 mm, nedatováno. Foto: Jan Dočekal

4/Josef Kremláček: Z cyklu Drobné zázraky přírody, barevná litografie, 200 x 160 mm, nedatováno.Foto: Jan Dočekal

5/ Josef Kremláček: Jiří Tomek, Ägyptische Märchen (Egyptské pohádky), ilustrace, nakladatelství Artia Praha pro nakladatelství Werner Dausien, Hanau, Spolková republika Německo, 1987.Foto: Jan Dočekal

6/Josef Kremláček: Jiří Tomek - Dary krále džinů, nakladatelství Victoria Publishing, Praha 1995, titulní strana.Foto: Jan Dočekal

7/ Josef Kremláček: Vladimír Pucek - Contes de Coree (Korejské pohádky), nakladatelství Aventinum, Praha pro nakladatelství Librairie Gründ, Paříž, 1997. Foto: Jan Dočekal

8/ Josef Kremláček: Michaela Tvrdíková - Sibirische Märchen (Sibiřské pohádky), nakladatelství Artia, Praha, 1980, titulní strana.Foto: Jan Dočekal

9/Josef Kremláček: Hans Christian Andersen - Le Rossignol (Slavík), nakladatelství Aventinum, Praha pro nakladatelství Édition Gründ, Paříž, 2000. Foto: Jan Dočekal

10/Josef Kremláček: Úsvit mineraloga, podmalba na skle. Foto: Jan Dočekal

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Neděle, 02 Srpen 2015 10:26 )  

Jan Dočekal

Jan Dočekal

historik umění, výtvarník, publicista

* 12. července 1943 v Třebíči

Vyučil se frézařem, studoval dějiny umění a estetiky, byl dělníkem, technologem, reklamním výtvarníkem, obchodním ředitelem v tiskárně, učitelem výtvarné výchovy.

Vydal: Grafika Maxe Švabinského (Muzeum a galerie Dačice, 2001), Všední věci / Za prahem umění (Amaprint-Kerndl, Třebíč 2004), Recenze Texty Rozhovory (Amaprint-Kerndl, Třebíč 2005), Rozhovory 2005 – 2013 (Amaprint-Kerndl, Třebíč 2014), je editorem knihy vzpomínek a básní Vlastimil Toman - Životní cesta (Amaprint-Kerndl, Třebíč 2015).   

 



banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB