Kompletní Juráčkovy Deníky I.

Email Tisk PDF


Juráček deník přebal„Miluji tě, ale nesmíš to nikomu říct.“
Z filmu Případ pro začínajícího kata, který je adaptací třetí části Gulliverových cest.

 

 

 

Už před patnácti lety vydal Národní filmový ústav (dávno dnes rozebranou) knihu deníků scenáristy a režiséra Pavla Juráčka (2. 8. 1935 v Příbrami-20. 5. 1989 v Praze) z let 1959-1974, do které Jan Lukeš (autor doprovodných studií a komentářů) zahrnul i jeho kanadský deník a jeho články z let 1962-1966. Právě ten skvělý svazek, vychvalovaný mezi čtenáři například Milošem Formanem, se nyní stal základem pro daleko širší a dokonce čtyřsvazkové vydání všech těch fascinujících filmařových sešitů, které jeho syn Marek svěřil pražské Knihovně Václava Havla. Vedle dalších textů a záznamů jde o dětský táborový deník z roku 1948, o 33 sešitů se zápisy od 14. 8. 1951 do 7. 3. 1972, o deník z Montrealu (1967), o strojopisné deníky z let 1976-1977 a o německý Juráčkův deník z let 1979-1980. Jak možná víte, dotyčný odešel po podepsání Charty a následném kontaktu se Státní tajnou bezpečností do Mnichova (1977) a adaptoval tam ve scénáře Meyrinkova Golema a život Franze Kafky. Po necelých šesti letech se však vrátil do Československa, kde se mu mnozí známí začali vyhýbat. Zemřel na rakovinu kostí jen několik měsíců před sametovým převratem


Dnešní soubor jeho deníků vydává Torst a první svazek - připravený tentokrát k vydání Marií Kratochvílovou a doplněný rozsáhlým rejstříkem - zahrnul s pečlivostí deník, jenž si Pavel ve třinácti vedl v Krkonoších na letním skautském táboře, jeho následné zápisy ze školy a jeho jedenáct sešitových deníků z let 1948-1956, kdy nejprve studoval na příbramském gymnáziu a pak na pražské Filologické fakultě UK. „Otázku vydání soukromých deníků řešil ve svých zápisech sám Pavel Juráček několikrát,“ připomíná Marie Kratochvílová, „a jeho názor je patrný například z deníku 12, který je předznamenán citátem z Andrého Wurmsera: „Intimní deník je literatura. Člověk nikdy nepíše jen pro sebe,“ a také ze zápisu z 3. července 1956, který uvozuje i přítomné vydání: „Mé deníky budou cenným materiálem pro literární historiky, pro mé životopisce. Přiznej se. To není rouhání, to není svatokrádež... Myslím si to a budu si to myslet, i kdybych to sebezuřivěji popíral. Vídám tlusté knihy: Pavel Juráček – Deník.“


Reakce jiných lidí na deník Pavla Juráčka velmi zajímala. Proto jej dal přečíst například Zdeně Neubergerové, které i umožnil odpověď na zápis, jenž se týkal jejich vztahu (viz např. deník 3, zápisy z 16., 21. prosince 1952, 8., 11. března 1953), o některé části se podělil s Antonínem Mášou (deník 3, zápis z 10. září 1952) a také se svým pedagogem na FAMU Františkem Danielem, který po studentech dokonce vedení deníků ve svém semináři vyžadoval. Například v deníku 12 jsou tyto pasáže, určené pro scenáristický seminář, označené červenou tužkou a písmenem F.
Z dodatečných glos, které připisoval k některým zápisům, je patrné, že si deníky zpětně prohlížel, nad některými zápisy se podivoval a sebekriticky je komentoval. Uvnitř některých záznamů jsou různé značky, které odkazují k tomu, že Pavel Juráček zápisy používal ke své další literární či scenáristické práci.“
Obyčejnou tužkou, nutno dodat, někdy zpětně a s jistou skepsí doplňoval své zápisky; například takto uvádí na pravou míru první nadšení z nějakého přátelství. Není jistě sporu, že musel mít autor těchto deníků do jisté míry specifickou povahu, avšak zrovna tak sporu nebude o tom, že se po právu staly význačným literárním přínosem a nenahraditelným dokumentem o vnímavé duši i světě okolo ní.

 


Pavel Juráček: Deník I. 1948-1956. Uspořádala, k vydání připravila, ediční poznámku napsala, jmenný rejstříkem sestavila a redigovala Marie Kratochvílová. Medailon autora napsal Miloš Fikejz. Torst ve spolupráci s Ministertvem kultury a Knihovnou Václava Havla. Praha 2017. 1024 stran. ISBN 978-80-7215-544-6

 


6. července 1948
V půl šesté ráno jsme vyjeli na tábor do Krkonoš. Vezl nás pan Vopička. V devět hodin jsme se stavěli v Praze pro Milana. Potom cesta normálně pokračovala až do Velké Úpy II, kde budeme tábořit. Chata, ve které budeme celý měsíc, je 1039 metrů nad mořem. Je asi o 500 metrů výše než údolí Velké Úpy. Tahali jsme nahoru zavazadla. Byl jsem dole třikrát. Jsem strašně utahán. Večer, už za tmy jsem šel do „hlavního stanu“. Domluvili jsme se o rozdělení družin. Potom jsem šel spát.
7. července
Ráno jsem se probudil asi v 6 hodin. Kluky jsem musil hodně napomínat – neposlouchali. Vlasta má skvělou družinu.
Po vztyčení vlajky, mytí a cvičení jsme opět tahali nahoru rance. Zase hrozná dřina.
V místnosti jsem s Pepíkem střílel vzduchovkou.
Když Grizzly odešel dolů, kluci se zavřeli na půdě a dělali tam hrozný rámus. Pohádal jsem se s Vlastou. Potom jsme si postavili palandy. Po večerce jsme šli spát.
8. července
Vlajku čistoty dostala družina Vyder. Po poledni moje družina dělala vodovod. Vlasta se pořád hádá. Chtěl bych se s ním smířit, ale on nechce.
Po obědě jsme stříleli vzduchovkou a hráli hlavičky. Vyhrál jsem nad Edou! Od začátku tábora pořád prší. Hustá mlha se válí po celém kraji. S Vlastou jsem se přece jen smířil. Líbí se mi pohled na mraky, které se válí pod námi v údolí.
9. července
PO svačině jsme šli na dříví. Ještě že jsem si vzal vysoké boty! Je strašně mokro.
Fráňovi nadávají „Ptíčka“. Strašně se rozčiluje. Museli jsme kvůli němu na dříví.
V táboře řádí Krakonoš, Zelená příšera a Ptíčka.
Po večerce jdeme spát.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 10 Leden 2018 10:04 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB