Pět vzpomínek na knihy

Email Tisk PDF

knihy ilustraceDnešní děti často úplně postrádají vzpomínky na knihy.
Tento článek číst nebudou. Vím to. Ale někteří starší lidé si ho třeba přečtou a... Uvidíme, kolik reminiscencí máme společných.

 

 


Knížka první aneb Vítězslav Kocourek: Vesmír, Země, člověk – a my děti
Osud téhle dvoukilogramové bichle je i typickým osudem některých slovníků či encyklopedií vydaných za minulého režimu. Roku 1966 (kdy mi byly dva roky) vyšla nákladem třicet tisíc výtisků, ale téhož roku jiKocourek stáhli z prodeje. Tam byla uvolněna v osmašedesátém a čile mizela z pultů, takže Státní nakladatelství dětské knihy, které se na začátku roku 1969 přejmenovalo na Albatros, naplánovalo druhé vydání, jež roku 1972 zakázali.
Vydání číslo jedna přesto zůstalo kupříkladu ve školních knihovnách, a když ho naše třídní jednou přinesla do učebny a položila na katedru, valil jsem oči. O přestávce jsem i zamířil ke knize blíž a zůstal uchvácen. Listoval, spatřil obrázky pravěkých zvířat a nakonec si onu „bibli" půjčil v městské knihovně. Chybně jsem jí, jak vzpomínám, dlouho říkal „Země – vesmír", a nakonec mi ji rodiče sehnali v antikvariátu, byť už bez obalu, a dali mi ji k svátku či narozeninám. Onen moment ze zahrady sice mám před očima, obávám se však, že většině dnešních dětí by podobný dárek už moc nezaimponoval, a to ani vedle dortu, který jsem tehdy dostal jakbysmet. Já ovšem byl z Kocourka u vytržení, toužil jej navštívit a hned jsem se dal do prohlížení a čtení. Poprvé jsem se tudíž dozvídal např. údaje o ohromné velikosti Slunce. A stačilo mi to ke štěstí.
Druhý díl téhož tlustospisu je historií pravěkých ér. Následuje cesta k zemskému jádru včetně pasáží o sopkách i zemětřesení. Čtvrtý díl pojednává o rostlinách, pátý o zvířatech, šestý o lidském těle a sedmý se jmenuje Kolem světa za 64 stránek. Následuje Křížem krážem Československem, devátý díl je dějepisný (6000 let lidské společnosti) a už tu máme „20 kapitol z techniky". Jedenáctou částí je Co chceš vědět o umění, sportovní díl se jmenuje Branky, body, vteřiny a závěrečný díl Tabulky, čísla, diagramy. Zde jsem našel i profily dvou set osobností dvacátého století a právě ony nejvíc vadily cenzorům. Ale i jiná místa.
Musím nicméně přiznat, že jsem těch 772 stran nikdy kompletně nepřečetl a asi už nepřečtu. Ale skoro se stalo, ba celé stránky bych dokázal doteď popsat jen dle vzpomínek. A taky bych mohl vyprávět, k čemu mě inspirovaly. Doba předinternetová však je i doba děckům dneška už zhola nepochopitelná.

 

 

Knížka druhá aneb Ludvík Souček: Bratři černé planetysouček
Souček byl guru mého dětství, seděl tlustě na zápraží Šolcova statku ve Šrámkově Sobotce a skákal při besedě do řeči Karlu Pacnerovi. „A chňapne tam na Marsu po nich něco?"
„Nechňapne," přiznal Karel a „Souk" jen mávl rukou. „To nic není." Ne divoká sci-fi.
Karel Pacner pak už radši zůstat u literatury faktu, Souček ovšem psal to i to plus x žánrů. Dnes čítám dnes Koláčkovy úvody k jeho Sebraným spisům, nicméně tenkrát, když jsem byl ještě malý kluk, byla snadno dostupná ta první vydání součkovek, takže jsem v antikvariátě sehnal třeba i ony Bratry. Otevřu je a... Hola! Hned první dvě povídky znám už jako komiksy Milana Ressela z časopisu Ohníček. A mimochodem, 13. 5. 2017 tento geniální kreslíř podepisoval jejich první samostatné vydání na Světě knihy a je to vydání velkoformátové a zcela fascinující.
A ano, jistě, jedná se o Desetiokého a Kraken. Obzvlášť první z oněch próz mě dosud nepřestává fascinovat. Tkví uvnitř ní kus Hiltonova Ztraceného obzoru či jeho filmové verze, kterou Souček viděl, ale i část Zíkova zapomenutého Orlího srdce, ale najde se dokonce i Gustav Meyrink (a jistá jeho povídka o kuželech).
Komiks, upozorňuji, původní povídku ještě natahuje a rozvíjí. Nu, co dodat? Snad jen: „My zasvěcení jsme zbraněmi smrtelníků nezranitelní," jak říká sám Desetioký. „Teď zmizím... Ale až se vynořím..."

 

 

Knížka třetí aneb Alexandre Dumas: Tři mušketýři pro dvaceti letech
I dík tomu, že měl Dumas při psaní Tří mušketýrů různé kadluby (hlavně D´Artagnanovy paměti) a pomocníky (nebo jen Maqueta), je výsledkem mistrné dílo. Rovněž jeho druhý díl je však skvělý a nikdo mě Mušketýřinikdy nepřesvědčí, že horší. Místo mylady de Winter, již nechali v jedničce stít, nastupuje její plavovlasý a modrooký syn. Mordaunt. Nastupuje a koná. Tedy se mstí. V Anglii současně propuká revoluce a abychom ji měli lépe zmapovanou, hned dva z mušketýrů (a hádejte kteří) stojí na straně krále, zatímco dva zbývající na straně Cromwellově. Inu, a touhle knihou jsem i pochopil, co znamená vklínit fikci do historické reality, a symbolem vklínění se stali mušketýři prahnoucí zachránit krále Karla. Ukryjí se v Londýně pod popraviště. „Remember!" řekl tenkrát prokazatelně král před smrtí, ale jen Dumas věděl, že to bylo heslo určené Athosovi. Athosovi, jenž ovšem už zpod prken na historickou scénu nevystoupil. Plán nevyšel, zlodušský Mordaunt se zachechtal a postupně ještě odpravil matčina kata a matčina strýce. Následuje památná plavba přes La Manche v lodi plné střelného prachu a útěk ve člunu. Pak souboj Athose s Mordauntem ve vlnách, nu, a dle anekdoty tenkrát Dumas ukončil pokračování zrovna ve chvíli, kdy na hladinu vyplavala Athosova mrtvola, a nakladateli řekl, že za tak mizerný honorář nechá mušketýry jednoho po druhém pomřít. „Začínáme!" Honorář byl ihned navýšen a příští pokračování odhalilo, že dýka nevězí v Athosovi, ale tkví v Mordauntovi, zatímco Athos se zachránil. Vynoží se jak Venclovský a kamarádi jej vtáhnou do člunu. Ne, dnes už děti skoro nečtou, ale ani v sedmdesátých letech jsem neměl žádného kamaráda, který by znal tento druhý díl Tří mušketýrů, i musel jsem se spokojit tím, že jsem ho barvitě vyprávěl spolužáku Luboši Morávkovi, když jsme jednou po škole čekali na vlak. Avšak i tím jsme se právě těmi kamarády stali.

 

 

Kniha čtvrtá aneb Jaroslav Foglar: Stínadla se bouříFoglar
Dnes vím, že nejlepší foglarovkou je Když Duben přichází, nebo aspoň Mirek Kovářík mi to zdůraznil. Ale v dětství jsem měl nejradši právě Stínadla. A samozřejmě i Záhadu hlavolamu. Ještě jsem zprvu moc neuměl číst, ale ony knížky už jsem vytahoval z knihovny rodičů a slabikoval tituly kapitol. Skok do tmy! Ulice, kterou chodilo nebezpečí. Děsily mě. Vnímal jsem to dílo po právu jako regulérní horor a jen o kus dál v knihovně ostatně vězel Dracula vyzdobený fotkami z Murnauova filmu. Potom se otec rozhodl, že mně a mladší sestře přečte Hlavolam i Stínadla (když už mi dočetl Korkorána a Tajuplný ostrov a Dva nezbedníky a pohádky Tisíce a jedné noci). Skvělý nápad, a taky že jej realizoval. Každý večer ale záměrně přednesl jen pár kapitol a my zůstávali napjati. Nikdy nechtěl už číst další sekvenci, i musili jsme čekat na další večer. Díky tomu se do mě ty knihy vpily a mohl bych o nich psát stránku za stránkou, nicméně zastavím se jen u názvu čtvrti Stínadla. Někdo říká, že „tam" bývalo původně popraviště, ale jiní odvozují jméno od stínů a existují další vysvětlení. Ale nikdy jsem se kupodivu nesetkal s tím, co jsem já sám viděl uvnitř vlastní hlavy a ještě před onou četbou. Bylo to osamělé návrší (větrná hůrka) s dřevěnou tyčí. Vrcholila dvěma lžícemi bagru, ale rovněž dřevěnými, a ty měly bagří drápy. Byly to ruce připravené proti sobě se skloubit, a to buď úplně nečekaně, nebo to jindy dělaly bez ustání. Co? Stínaly se do sebe navzájem a bouřily. A to byla má Stínadla.

 

 

 Knížka pátá aneb Johann Wolfgang Goethe: Utrpení mladého WertheraGoethe

Tuto vám jistě zcela neznámou záležitost jsem v mládí přečetl absolutní náhodou, a přece v pravém věku. Kolik mi přesně bylo, teď nevím, ale řekněme, že třiadvacet. Mohl bych se podívat do záznamů, ale na nějakém roce nesejde. Tu knížku jsem louskal ve strašně starém překladu, a přece mě dostala. Citem jsem jí uvěřil od A až do Z, ale když jsem dočetl, tak jsem zavrtěl hlavou. „Ta sebevražda? Byla zbytečná." I chtěl jsem hned psát vlastní verzi, kde by to Werher neudělal a dál by prostě kamarádil s Lottou a s jejím milencem. Účinek oné knihy na mě byl tím větší, že jsem v tom čase jinak četl nadále dost i dobrodružné věci, ne-li brak, a dnes, když o Goethově příběhu opět přemýšlím, provokativně si třeba říkám: „A nebyl vlastně Werther gay? Je to opravdu nesmysl? Kdyby přece nevědomě miloval i Lottina partnera, byla by sebevražda logická. Zato takto ji nechápu. Ani Lotta, ani její partner s Wertherem nepřestávají mluvit (jak se jinak běžně stává), on nejspíš může i dál bydlet v jejich blízkosti a povídat si s nimi občas... A přece se zabije. Není to snad absurdní?
Ale jistě, asi nemohl s Lottou spát, nicméně... Nad tím románem ale už dumali přede mnou mnozí, ba i ten Hrabal (autor Utrpení starého Werhera), a rozhodně bych jej nezatracoval.

 

 

 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 16 Květen 2017 07:43 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz