Kingova variace na Frankensteina

Email Tisk PDF

stephen kingTuto knihu věnuji některým z těch, kdo postavili můj dům. Jsou to: Mary Shelleyová, Bram Stoker, H. P. Lovecraft, Clark Ashton Smith, Donald Wandrei, Fritz Leiber, August Derleth, Shirley Jacksonová, Robert Bloch, Peter Straub, a ARTHUR MACHEN, jehož novela Velký bůh Pan mě pronásleduje celý život.   (z úvodu románu Revival)

 

 

I kdyby byl King jen autor svých románů z několika posledních let, zanechal by navždy nevymazatelnou stopu. - Přitom se, jak známo, prosadil už počátkem let sedmdesátých (krátkým románem Carrie). „Rozjel“ se ovšem a s klopýtnutím, kdy jej málem odeslalo do věčných lovišť auto, produkuje další a další romány a povídky dodnes.

Leckdo by možná čekal, že budou zvolna ztrácet na kvalitě, jak stárne, ale to je omyl. Právě poslední jeho výtvory svědčí víc o opaku. A nejen, že si vypiloval um bravurního stylisty, ale nedocházejí mu ani brilantní náměty a nachází v sobě přitom talent k mírným přesahům.

Sice je pravda, že některé jeho nové práce lze chápat i co parafráze toho, co už napsal, nicméně jde o parafráze na vyšší úrovni. A dobrým příkladem nového takého vzepětí, přehodnocení a přepracování je i román Revival, novodobá varianta Frankensteina, která nebude zapomenuta.

Zatímco dnes ještě funguje jen co další z mnoha kingovek - a někteří z nás mohou snad být spisovatelovým tempem zahlceni, a tak jim právě Revival proklouzne skrz prsty. Jednou to ovšem bude podstatný román 21. století a těžko už dnes vytěsnit z mozku jeho vizí.

Ne že by ovšem momentálně Revival nezastiňovaly i další Mistrovy majstrštyky.

Tak třeba Pan Mercedes. Ten bezpochyby není jen projevem nějaké jeho tutlané agresivity, nýbrž brilantní variací na díla Thomase Harrise, jakými je Černá neděle či Mlčení jehňátek. King se ostatně svého času nechal slyšet, že právě pan Harris své romány sice vydává s přílišnými odstupy, ale vyjdou-li, těžko s nimi soupeřit.

Podobně, pravda, adoroval Iru Levina. Ale zatímco Levin byl nesporný génius, na něhož ani „Král“ nemá, Thomas Harris byl Stephenem Kingem už v některých směrech překonán.

A co víc?

Také román Právo nálezce je nový a opět úplně jiný Kingův počin. O čem? O stínu vrženém velkými americkými spisovateli typu Rotha či Salingera, stínu, jenž nemizí ani po jejich smrti. Ale klasiky, i když je uznává, King nezneužívá a nedělá přímo postavami (Salingera dokonce snad ani nezmiňuje). Téma zápisníků kdesi „v šuplíku“ či zakopaném kufru mu ale bezpochyby sedí. A tvrdí, že ty sešitky s nevydanými nikdy romány by mohly generovat zlo ještě po letech.

Jedná se však i o paralelu mezi mladíky dvou různých období, a zatímco první z nich fatálně sjíždí po šikmé ploše na cestu zla, ba šílenství, ten druhý byl stvořen, aby ničitele zničil.

Další z mnoha a mnoha nových Kingových próz Lunapark je zase jiná. Tady jde o takřka bradburyovskou detektivku a rokem 1973 nás v ní provází jedenadvacetiletý panic, co zrovna dostal košem. Příběh je korunován a nenápadně i prodchnut doteky duchařiny a vlastně jde o typickou ukázku prózy, již by průměrný autor změnil v banalitu. King ale ne. Jemu se do bahnisek černé laguny nepropadá vůbec nic. Obchází většinu klišé a horko těžko dokážu uvěřit, co všechno tu uměl z námětu vykřesat.

Gradující příběh se odvíjí od chlapcova prvního a tedy nejbolestnějšího milostného zklamání a je epizodou jednoho roku jeho života, na který „odbočil“ z vysoké školy mezi „světské“ – i s veškerou jejich pouťařskou hantýrkou. Tato kniha jistě je i moralitou, ale hlavně o tom, že projevíme-li občas dobrotu, můžeme být (kdož ví) dotyčným námi utěšeným... v pravý čas varováni nebo i zachráněni. A to i po jeho smrti.

Kapitolou „pro sebe“ přitom je Kingův filmový, spektakulárním styl a jeho barvitá tendence patrná obzvlášť v posledních třetinách knih. Hollywoodští scénáristé s nimi už věru nemívají přesmíru práce. Otázkou zůstává jen to, nakolik je autorovi takový způsob završování próz vlastní, a nakolik ne. Nakolik se jedná o komerční kalkul a vědomou hru.

V Lunaparku totiž rozhodně platí, obávám se, spíš to b). A třeba scénu na ruském kole v závěru je opravdu záhodno brát jako úlitbu budoucímu spektáklu made in Hollywood, na který dozajista dojde. - A kritici?

Mohli by psát - a snad i psali -, že právě tady se Mistr samoúčelně zpronevěřuje realismu. Ale co! Ať si to píší. Na poetické věrohodnosti mu to stejně neubere. Ani tentokrát.

Ale z hlediska „vyššího principu mravního“ i fajnšmekrů ryzího hororu a fantasy jsou výše zmíněné knihy jen ubohý čajíček proti Revivalu. Alias preciznímu románu, který bych se nebál postavit po bok veškerých nejmistrovštějších Kingových prací, jakými bylo To, Osvícení, Zelená míle či Dallas 63. - A že zaujat přeháním? A že podléhám emocím? Neřekl bych. A podobně jako už v Prokletí Salemu rozebral a znovu po svém funkčně a moderně složil Stokerova Draculu, tady to učinil s druhou z klasik nejklasičtějších, s Frankensteinem. I s kultovně pitoreskními ranými filmy o monstru toho románu. Beze švů přitom vše sešil chladnou jehlou i s dalšími tématy. A to kterými?

Úvodem jde o zvláštní přátelství chlapce a kněze, kněze zpočátku dobrého. Ale kazatel přijde o rodinu při absurdní, zbytečné a nesmírně brutální dopravní nehodě, což jej podstatně změní. A pokud hned v první scéně knihy, oné sekvenci příchodu kazatele do nového působiště zastíní muž chlapci slunce (ejhle další ryze filmovou scénu), pak se po letech ukáže, nakolik byl stín temnou předzvěstí knězova rouhání a bádání.

V ústřední části knihy jsou zevrubně proprány i tzv. léčiví kazatelé a nedali by si to věru za rámeček. A pak... Už přichází moderní Frankenstein.

King si ovšem spíš postmoderně pohrává s jeho rekvizitami, s blesky, strmým skalním štítem, s laboratoří a šíleným vědcem i jeho pomocníky. A sporu není ani o tom, že občasná teatrálnost (a nepochybná odvozenost od filmů i literatury) je vědomým úmyslem. V důsledku ovšem i pietně stylovým. Ne, nikomu soudnému by to vadit nemělo.

Zvlášť ne poté, co zjistíme, nakolik solidně King nastudoval i vědeckou problematiku nebeské elektřiny a jejího svádění z mraků. A veškeré ty ingredience by jinému vystačily i třeba na pět knih, ale tady ani to není vše. Úhlavním tématem románu je totiž kazatelova touha oživit mrtvé ve chvílích tzv. revivalu a nahlédnout do krajin, kam tito putují.

Ty krajiny navíc prahne poplivat. Zvládne to? O tom můžeme s úspěchem pochybovat.

Nahlédnout totiž TAM se podařilo už mnoha jím „vyléčeným“, kteří se ale groteskně měnili, a přinejmenším rozpaky vzbuzuje, nakolik houfně páchali sebevraždy. A bylo snad divu? „Za záclonou“ nečeká papežem slibované nebe, ale to, co ve svých makabrozitách naznačoval už Lovecraft. „Velcí“. A tak přichází i předposlední kapitola, poněkud snad připomínající sekvence z knih Cliva Barkera, ale... Jistěže právě i Lovecrafta, který je ostatně knihou opakovaně citován.

A co se pak dalšího z autorů toho typu (Roberta Blocha) týče, právě Psycho se také implicitně šklíbí na pozadí Revivalu. Jako morbidní vtip. Jak to? - I ten Norman Bates se obával mrtvé matky a Revival odhaluje právě tu skutečnost, že jakási „Matka“ vládne nám všem. Ze zásvětí. A tam nad „dírami“ hvězd, hrůzo!

A kde je ještě děsivější místo než peklo? Tam. A pokud pro brutální děje známé filmové série Noční můra v Elm Street platilo, že teprve poté, co usneme, již Freddymu neunikneme, tady notně zděšeně pochopíme, že se je třeba bát i zemřít.

Jelikož právě TAM a po smrti neunikneme Matce. Té na „nebi“. A to množná je i další Kingův vtip, neboť obdobně neunikl jejímu z oblohy spílajícímu obrazu ani ten Woody Allen v Povídkách z New Yorku (1989).

Ukázka: Ale někdy proti své vůli zvednu i tady v blázinci hlavu a vidím, že nemocniční zeď s uklidňujícím pastelově žlutým nátěrem zmizela a místo ní tu jsou šedé kameny, které drží pohromadě starověká malta a břečťanový porost. Ten břečťan je uschlý a jeho větve vypadají jako křečovitě sevřené ruce kostlivců. A ty malé dveře ve zdi jsou skryté, v tom měla Astrid pravdu, ale jsou tam, a hlas přichází zpoza těch dveří a doléhá ke mně prastarou zrezivělou klíčovou dírkou.

Odhodlaně jdu dál, samozřejmě že ano, a na druhé straně těch dveří čekají hrůzy mimo veškeré chápání. Není tam jen krajina smrti, ale i krajina za smrtí, místo plné šílených barev, šílených tvarů a bezedných propastí, kde Velcí žijí své nekonečné nepozemské životy a spřádají svoje nekonečné zlovolné myšlenky.

Za těmi dveřmi je Nicota.

Jdu dál a myslím na dvojverší v posledním e-mailu od Bree, která citovala Howarda Phillipse Lovecrafta:

Ne, nezemřelo to, co věčně odpočívá, a dlouhý věků běh i smrtí smrti bývá.

„Jamie,“ zašeptá hlas staré ženy klíčovou dírkou ve dveřích, které vidím jenom já. „Pojď. Pojď ke mně a žij navěky.“

„Ne,“ říkám jí, stejně jako jsem jí to řekl ve své vidině. „Ne.“

Takže zatím to jde.

Ale nakonec se něco stane.

Vždycky se něco stane. A až se to stane...

Přijdu k Matce.

Stephen King: Revival. Přeložila Linda Bartošková. Pavel Dobrovský – BETA. Praha 2015. 320 stran

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz