Jiný svět Stanislava Kolíbala

Email Tisk PDF

Napaměť-přítele-Z-dřevo-tmel-hliník-2141915-cmStanislav Kolíbal, přední osobnost české umělecké scény druhé poloviny 20. století, představuje svá díla v Jízdárně Pražského Hradu. Sochařská výstava Jiný svět, komponovaná speciálně pro tento galerijní prostor, čítá přes sto jeho děl vzniklých v letech 1956 až 2012.

 

Ústředním motivem retrospektivní výstavy Stanislava Kolíbala se stalo velkoformátové dílo s tajemným názvem Na paměť přítele Z. Téměř dva metry široký černý kruh obepíná obrys čtverce, který je v horní části nedokončen: zborcená pokřivená linka se zde proměňuje ve stylizovaného hada s otevřenou dravou tlamou, jenž nevěstí nic dobrého, ba naopak je nositelem zla, marnosti i definitivního konce. Čtverec je záměrně nedokončen, připomíná život plný tužeb a přání, které nemohly být během minulého režimu naplněny. Nejedná se však jen o život sochařova přítele, Františkána Zdeňka Bonaventury Bouše, jenž zemřel v roce 2002, a na jeho počest vzniklo toto emotivně velmi silné dílo. Obdobně můžeme vnímat také životní osudy samotného autora, který v prosinci oslaví své 87 narozeniny.

 

Nově objevená sádra

Stanislav Kolíbal se narodil v Orlové na Těšínku v roce 1925. Vystudoval užitou grafiku na Vysoké škole umělecko průmyslové a scénografii na Akademii muzických umění v Praze. Už v průběhu studií spolupracoval s divadelníky po celé zemi, po jejich skončení pak působil jako externí učitel jevištní techniky. V roce 1963 se Kolíbal účastnil sochařské soutěže na výzdobu československé ambasády v Brazílii. Jeho návrh 40 metrů dlouhé zdi s výrazným geometrickým motivem nebyl nakonec realizován, v Jízdárně je proto umístěna jen menší část jeho monumentálního projektu.

 

SK1Prvních samostatných výstav se Stanislav Kolíbal dočkal až na konci 60. let. Výstava v Nové síni v Praze konaná v roce 1967 i přehlídka z roku 1970 v Galerii Václava Špály, kterou tehdy vedl Jindřich Chalupecký, způsobily šok i překvapení. Autor zde bravurně dokázal, že je mistrem abstraktního myšlení v ploše i prostoru, drží krok s aktuálními uměleckými trendy ve světě a jeho díla pokládají neodbytnou otázku po smyslu lidského tvoření. Přesná rekonstrukce výstavy v Nové síni z roku 1967, která je součástí expozice, to jen dosvědčuje. Dominují zde převážně práce vytvořené ze sádry, jako je například Socha pro vítr nebo Hostinka. Ta představuje ze sádry odlitý pulpit, na jehož horní zkosené desce není umístěna Bible, jak bychom očekávali, nýbrž se zde nachází ze sádry odlitá miska, hned vedle pak číše na víno a zcela na hraně drobné vajíčko, které každou chvíli spadne. Manifestace tichého očekávání i hrozivého napětí. Stanislav Kolíbal v této souvislosti do katalogu výstavy konané v roce 1967 o sádře poznamenal: „Mám rád všechno, co je bílé. I sádru. Nevadí mi její zprofanovanost. Mám ji rád, protože není ničím. Nevnuká myšlenky, ale je poslušná našich myšlenek. Neleží v trávě jako kámen, ani neroste jako strom. Teprve vzniká. A všechno dovoluje.“

 

Vytvářel instalace, aniž by o tom věděl

Po Kolíbalově samostatné výstavě uskutečněné v roce 1973 v Miláně mu komunisté zakázali vystavovat nejen v zahraničí, ale i u nás. Jeho abstraktní dílo se stalo politicky nepřijatelné. Uzavřel se do ticha svého pražského ateliéru a začal vytvářet instalace, kde kreslenou linku na podložce postupně zaměňoval za provázek. Provázkové kresby, jak jim sám říkal, mu uhranuly na několik dlouhých let. Časem opustil plochu a vrhl se plnou silou se svými provázky do prostoru. Dílo se symbolickým názvem Čas sbližování a vzdalování, které tvoří bílá dřevěná deska, úzké železné tyčky a provázky, je toho krásným příkladem. Až později se Kolíbal dozvěděl, že vytvářel tak zvané instalace, aniž by je programově nějak zamýšlel: „Mezi podlahou a stěnou v mém ateliéru začaly vznikat věci, jež bylo těžké nazývat sochou. To, že tento nový výtvarný projev dostal jméno instalace, jsem se dovtípil teprve později z londýnských Timesů.“

Na konci 80. let obdržel Kolíbal roční stipendium do Západního Berlína. Začal zde vytvářet architektonicko-sochařské geometrické objekty z dřevěných překližek, jež nazýval Stavby. Do současné expozice se žádná kvůli své velikosti nevešla, Stavba č. XXV byla však ještě donedávna umístěna před Veletržním palácem v Praze.

V porevolučních letech pak vyučoval v ateliéru socha – instalace na Akademii výtvarných umění v Praze. V posledních letech se věnuje především Bílým, Šedým a Černým reliéfům, které navazují na jeho předchozí geometrická cvičení na papíře a jsou rovněž na Hradě vystavené.

 

sk

Jiný svět

Na tvorbu Stanislava Kolíbala měl značný vliv americký sochař Alexander Calder. Již v 60. letech stejně jako dřív on polemizoval s tradiční představou, že socha se vždy tesá a musí mít objem. Zajímala ho nehmotná „socha“ skládající se z linek a obrysů, jež se neodlévá, ani netesá.

Jako umělec se dodnes nevztahuje k reálné podstatě světa, při procesu tvorby nevychází  z viděné skutečnosti, naopak ho zajímá svět vnitřní – svět smyslů věcí, který si každý neseme v sobě. A právě tento „jiný svět“, jak sám rád říká, dal jeho výstavě název.

Retrospektiva je to nad míru vydařená, koncipovaná navíc přímo pro tento galerijní prostor – sám Kolíbal určoval rozmístění artefaktů. Divácky příjemné je také chronologické řazení děl, které střídá demonstrace námětových souvislostí procházejíc celou umělcovou tvorbou. Ačkoliv byl život Stanislava Kolíbala plný komunistických útrap a omezení, může být na své dílo i tuto celoživotní přehlídku vskutku pyšný.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 19 Listopad 2012 11:30 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB