Jak číst Svatou knihu vlkodlaka (slovo překladatele)

Email Tisk PDF

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

Bylo mi ctí pokusit se naservírovat vám přímo na talíř tuto knihu, která v Rusku vyvolala takové pozdvižení - u čtenářů mladší a střední generace ohňostroj nadšení, zatímco u literárních kritiků a konzervativnějších ochránců klasických hodnost rozpaky až pohrdání - a převést ji do českého řečového prostoru. Pelevinovi příznivci v internetových diskuzích a blogových recenzích nešetří pochvalami na její účet a mluví o fantasmagorické Satanské Bibli rozežrané solí suchého anglického humoru či o Dantově Božské komedii viděné očima zkokainového archanděla, akademičtí literáti a renomovaní parlamentáři ruského literárněvědného Olympu o postmoderní slátanině poplatné pokleslosti doby a duchovní zhýralosti popového spisovatelského provokatéra a showmana.
Byl to pokus značně marnivý a mnohými zpochybňovaný, protože Pelevinův vlkodlačí román je založen na reáliích typicky ruských, do jiných jazyků a kulturních prostředí jen obtížně převoditelných. Navíc je důmyslně vystavěn na architektonicky rafinovaně propojených pilířích slovních hříček a významově rezonujících asociací, takže pokoušet se najít pro všechny jemné nuance a jazykové orgie slovní ekvilibristiky český ekvivalent bylo troufalé a překladatelsky přinejmenším přidrzlé. Navzdory všem těmto racionálním důvodům, proč Svatou knihu vlkodlaka raději nepřekládat a nevystavovat se tak riziku fiaska, zvítězilo nakonec v mé mysli přesvědčení, že i kdyby se mi podařilo zpřístupnit jen část této monumentální megabajky 21. století, této ztřeštěné a halucinogenní postpostmoderní variace na čínské a ruské lidové pohádky, nejslavnější tituly klasické ruské literatury od Puškina přes Tolstého, Dostojevského a Gogola až k Bulgakovovi a Charmsovi, Kafkovu Proměnu, evropské a americkké horory o vlkodlacích, módní romány ve stylu easy reading, freudovská psychodramata a buddhismem i taoismem lehce stříklé new-ageové bestsellery, výrazně by se tím obohatil český literární prostor i chápání toho, kam nás až může současná literatura povznést, jak hluboko nás může vtáhnout do černých děr imaginativních pekel a jak nás při tom všem dokáže královsky pobavit, aby nám nakonec dokonale zamotala hlavu a zanechala nás s přihlouplým pohledem ve slepé uličce labyrintu mozkových závitů vlastní mysli, s ústy dokořán a prstem mimoděk zabořeným v nosní dírce, osamocené a udivené, s očima vytřeštěnýma, tváří v tvář neřešitelným záhadám třeskutě se rozpínajícího vesmíru.
Osou románu je vyprávění nesmrtelné pohádkové lišky A Čuri, napůl zpěvačky Emilie Marty z Věci Makropulos, napůl Lišky Bystroušky (Janáček promine), perverzní a svůdné, a přitom ďábelsky vychytralé a všemi mastmi mazané lolitky s myslí obtěžkanou tisíciletou moudrostí čínských učenců, z nichž mnohé poznala za dvého mládí více než důvěrně. Právě její pohled na společenství lidí, jimž pohrdavě přezdívá bezocasé opice, je oním bulgagovským zrcadlem, v němž se reálný svět současnosti proměňuje ve fantasmagorickou grotesku kořeněnou všudypřítomným démonickým úšklebkem a duši oblažujícím jurodivým smíchem šťastných šílenců omámených svitem luny ze Schagallových pláten.
Román Svatá kniha vlkodlaka je rukovětí pro smysluplný nadpřirozený život ve světě trýzněném ubíjející šedí průměrné všednosti, ze které si mohou vzít poučení nejen liškodlačice a vlkodlaci, ale i my, bezocasé opice. Tajemným Da Vinciho kódem, golemovským šémem a přísně utajovaným receptem na elixír věčného mládí je zcela čirý a upřímný cit citů - láska.

Pro pojem vlkodlak užívá ruština slovo OBOROTĚŇ, což volně přeloženo znamená „Ten, který se proměňuje" nebo „Ten, který se ve zvíře i v prach obrátí." Pelevinova kniha je více než hororem o vlkodlacích svědectvím o chameleonských proměnách vlkodlaků mezi námi i vlkodlacích v nás, stejně jako o vnitřní proměně každého z tvorů jako cíle a smyslu naší osobní i vesmírné existence.
Viktor Pelevin je spisovatelem, jehož pravá identita je zahalena oblakem tajemství. Neposkytuje rozhovory novinářům, nevystupuje na veřejnosti, nevyjadřuje se k aktuálnímu dění ve společnosti, v politice ani v kultuře. Své názory a svá přesvědčení, stejně jako svůj démonický smysl pro humor, vkládá do románů, které tak zústávají jedinou jeho výpovědí o sobě samém, současném Rusku a kosmu, jímž se řítíme vstříc věčnosti a nekonečnu.
Pelevinovi čtenáři jsou převážně mladí lidé odkojení nikoli klasickou ruskou a světovou literaturou a filosofií, ale adrenalinem prýštících do jejich mozků při hraní počítačových her a halucinogenních výletech do jiných dimenzí. Většina z nich je zvyklá číst z monitorů počítačů, notebooků a e-booků, nebo přinejmenším v dosahu internetových sítí. Text knihy se proto jen hemží výrazy a narážkami, které si přímo říkají o dohledání v nejrůznějších googlech a wikipediích a je prošpikován lehce dostupnými písněmi a klipy na serveru youtube, podbarvujících příběhy jednotlivých hrdinů a dotvářejících neopakovatelnou, fantasmagoricky narkotizovanou pelevinovskou atmosféru čtenářského zážitku.

 

 

Rukověť ke Svaté knize vlkodlaka (slovník pojmů)

U příležitosti vydání mého českého překladu románu současného ruského spisovatele Viktora Pelevina Svatá kniha vlkodlaka jsem se rozhodl zveřejnit slovníček základních pojmů pro vaši lepší orientaci v textu. Jelikož vydavatelství Plus na poslední chvíli vyřadilo z knihy mé četné poznámky a vysvětlivky, může vám výčet následujících pojmů usnadnit čtení. Pokud byste přece jen nějakému slůvku nebo jménu nerozuměli, zkuste využít internetové vyhledávače, případně se obrátit na moji adresu: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript

Český překlad Svaté knihy vlkodlaka je tématem rozhlasové besedy v Kritickém klubu Českého rozhlasu 3 - stanice Vltava vysílaném 28. 3. 2011 v 16:00 (Repríza 31.3 půlhodinu po půlnoci). Na webových stránkách Vltavy je možné si pořad vyslechnout i ze záznamu.
Ukázka z románu vyjde v Literárních novinách ve čtvrtek 31. 3.



Slovníček základních pojmů:

A Čuri - Hlavní hrdinka knihy, liškodlačice. Přibližný věk 2000 let, ovšem vypadá na čtrnáct až sedmnást. Krásná a svůdná lolitka. Od počátku 20. století žije většinou v Rusku a živí se jako luxusní prostitutka. Při poskytování služeb hypnotizuje klienty svým kouzelným ohonem a promítá jim do mysli halucinační obrazy splňující jejich nejtajnější sexuální tužby.

Alexandr alias Alík alias Saša Šedý - vlkodlak v šarži genrálplukovníka ruské tajné služby FSB, milenec A Čuri, mnohanásobný laureát řádu „Za zásluhy o vlast", hlavní specialista na dobývání ropy. Považuje se za Nadvlkodlaka, ale místo toho se promění v Psa Pičuse. (viz Pes Pičus)

 

Bitcevský park - rozlehlý lesopark na jižním okraji Moskvy. Právě v něm byl nalezen notebook s textovým souborem A Čuri. V opuštěné a zanedbané části parku se nachází tajný úkryt A Čuri.

 

Berkley George (1685-1753) - anglicko-irský filosof, který se snažil ve svém díle překonat skepticismus a ateismus a vytvořit učení, v němž by se stýkala nová filosofie se spiritualismem. A Čuri si ho oblíbila pro jeho prudkou inteligenci, která se podle jejích slov téměř vyrovnala té liščí, a s oblibou ho cituje.

 

Diskurz - pojem, z něhož si Pelevin utahuje hned v několika svých románech a dává najevo, že ho nenávidí. V rámci autorského lingvistického experimentu se z pojmu „diuskurz" stává v ústech vlodlaka Alexandra vulgarismus nejhrubšího ražení. Tím zároveň vytlačuje z pásma vulgárnosti jiná slova, chápaná obyčejně jako sprostá (A Čuri, Pes Pičus a jiná, mnohem horší), která punc vulgarismů v pelevinovském kontextu naopak ztrácejí.

Dobývání ropy - Hlavní roli v dobývání suroviny, životně důležité pro ruskou ekonomiku, hrají vlkodlaci ve službách FSB. Během tajného rituálu se proměňují ve vlky a snaží se dojmout lebku staré pohádkové krávy a rozplakat ji. Když se lebka krávy rozpláče, vytryskne z vyčerpaných vrtů další ropa.

Duhový potok - Konečný cíl vlkodlaka. Vstoupením do duhového potoka se vlkodlak stává nadvlkodlakem. Podle Žlutého Pána zanechal vlkodlakům učení o nadvlkodlakovi a Duhovém proudu sám Buddha.

Humbert Humbert - hrdina Nabokovovy knihy Lolita. Nabokov je oblíbený spisovatel A-Čuri

Chuj cucajeti (high society) neboli strážci orálky (zlidovělý název strážců morálky) - jedna z větví ruské elity, lidé aktivní ve velkém byznysu, kteří se vtírají do přízně moci (aparátu - viz. upper rat) a udělají pro vládce, co jim na očích vidí, protože moc může zavřít jakýkoli byznys z toho prostého důvodu, že byznys je v Rusku nerozpoznatelný od zlodějny.

Ketamin - halucinogenní droga, která se v Rusku těší mimořádné oblibě mezi narkomany, protože se oficiálně užívá mimo jiné i ve veterinární medicíně a není na seznamu zakázaných látek. Při aplikaci většího množství ketamin způsobuje halucinace zvláštního druhu, při nichž uživatel vidí sám sebe ze strany nebo seshora a je vtahován do ponurých a přízračných epických příběhů. 

Kitěž - ruské město s hradem, který se podle staré pověsti ponořil pod vodu, aby jej nedobyli nepřátelé

Lajkovič - moskevský antropolog, žák doktora Steinera, přítel Maxmiliána Vološina a Andreje Bělého. Před desítkami let se pokoušel proměnit v nadvlkodlaka, zahynul při pokusu vzlétnout do vesmíru v kosmické lodi zkonstruované pro pokusné psy.

Láska - Láska mezi dvěma vlkodlaky - vlkodlakem a liškodlačicí - je skutečným klíčem k poznání pravé podstaty života a úspěšnému provedení proměny v nadvlkodlaka.

Liškodlačice - nadpřirozená postava z čínských pohádek a legend, o které se zmiňuje Egon Bondy v knize Leden na vsi. Mění se z dívky v lišku a naopak.

Lord Cricket - Anglický aristokrat, manžel I-Čuri, sestřičky A-Čuri. Příznivec satanismu a Honů na lišku, který se chce proměnit v nadvlkodlaka.

Malčik chočet v Tambov - krutě kýčovitá píseň a videoklip nejznámější star kazašské pop-music Murata Nasyrova, která je surrealistickou zombie parodií písně Tic, Tic Tac brazilské kapely Carrapicho. Atmosféra klipu výborně koresponduje s duchem Svaté knihy vlkodlaka. Děj písně vypráví o chlapci, který celý život marně touží dostat se do Tambova. Vřele doporučuji shlédnutí na www.youtube.com pod názvem malchik chochet v tambov

Michajlič - Řadový vlkodlak v hodnosti plukovníka FSB. Podřízený Alexandra. K proměně ve vlka užívá nitrožilní aplikaci ketaminu, později smíchaného s pervitinem

Nadvlkodlak - vlkodlak, který dokázal naplnit svůj hlavní životní cíl a vstoupit do Duhového proudu. Nadvlkodlakem se pokouší stát hned několik postav románu, kromě jedné z nich marně.

Nevěsta vrací náušnici - etická zásada, kterou dodržují liškodlačice při vysávání životní síly klientům. V okamžiku, kdy se dostanou do bodu, že už jim vysály téměř vše, trochu životní síly vrací klientovi zpět podle hesla, že po velké výhře není dobré rychle odcházet z kasína, ale prohrát ještě ze slušnosti nějaké peníze.

Offshoroví kocouři - metaforické označení pro osoby, které kontrolují celá průmyslová odvětví a surovinová naleziště v Rusku prostřednictvím komplikovaně propletených řetězců firem. Právě jejich rozmnožení postavilo ruské bezpečnostní služby před nutnost angažovat v boji s nimi Psa Pičuse.

Ohon - Unikátní orgán liškodlačice, který způsobuje ošálení smyslů klienta.
Ohon se může zvětšovat a zmenšovat: v odpočinkovém režimu měří jen deset nebo patnáct centimetrů, ale v pracovním režimu se může zvětšit tak, že dosahuje až metrové délky. Když liščí ohon roste, ryšavé chloupky na jeho povrchu houstnou a prodlužují se.

Orál - populární sexuální praktika. Vyslovení slova „orál" v její přítomnosti přivádělo A čuri k nepříčetnosti.

Pes Pičus - podle Pelevina jde o starého pohanského boha, který přijímá podobu chromého psa s pěti nohama. Pes Pičus neboli Psohlavec podle starých legend spí v odlehlých sibiřských závějích. Pokud je země v nebezpečí, Pes Pičus se probudí (podobně jako blaničtí rytíři) a pro nepřátele země (ale často i pro její obyvatele) začíná pravé Peklo.

Pestrá kráva - hrdinka známé ruské pohádky. Ve Svaté knize vlkodlaka je její lebka používaná při tajném rituálu dobývání ropy.

Roporafiněrsk - Odlehlá obec na dálném severu, kde se dobývá a rafinuje ropa.

Rudý kvítek - Jedna z nejznámějších ruských pohádek. V knize je uvedena interpretace S. Freuda, podle které je skutečným tématem pohádky incest a ztráta nevinnosti. Odporný netvor, který je zkrocen hlavní hrdinkou, je symbolem prvobytných instinktů samce.

Shitman neboli Hovňous - literární vědec, odborník na Shakespeara, který skončil v psychiatrické léčebně poté, co zjistil, že anglicky slovo shit znamená hovno. Dostal se do hledáčku tajných služeb, které ho využily při plnění protiteroristických operací. Při jedné z nich zemřel.

Simulakrum (.*z latinského simulare, "napodobovat, jevit se"), vyprázdněný obraz, pouhá forma bez obsahu, V kontextu poststrukturalismu je simulakrum chápáno jako obsah doktríny Friedricha Nietzscheho o věčném návratu. Francouzský filosof Jean Baudrillard popsal simulakrum jako virtuální kopii neexistujícího originálu, která je skutečnější než skutečnost. V postmoderní době je podle něj rozdíl mezi originálem a kopií smazán, existuje pouze simulakrum. Nadprodukce znaků způsobila jejich odtržení od obsahu toho, co reprezentují, a způsobila konec reality jako takové. Místo ní nastupuje hyperrealita.
Ve Svaté knize vlkodlaka má liškodlačice simulakrum v podobě koženého váčku mezi nohama, tam, kde mají ženy svoji továrnu na sny.

Správci portfolií - Nejčastější klienti A Čuri, charakterističtí sklony k pedofílii a zálibou v análním sexu.

TATU - ruské duo pophvězdiček, stylizujících se do rolí perverzních lolitek, které se proslavilo koncem 90. let zejména písní (a brutálním videoklipem) Nas nědogoňat - Nás nedoženou.

Vlkodlaci - napřirozené bytosti, hrdinové pohádek, legend a pověstí. Dokáží se proměňovat z člověka ve zvíře a naopak. Existuje několik druhů vlkodlaků - vlkodlaci, liškodlačice a Pes Pičus. Snem vlkodlaka je proměnit se v nadvlkodlaka.

Vlkodlaci s nárameníky - metaforické vyjádření, které se v posledních letech objevuje v ruských médiích a označuje představitele státní moci a zaměstnance silových struktur, kteří porušují zákon za účelem vlastního obohacení a symbolicky tím vysávají ostatním spoluobčanům krev..

Žlutý Pán - moudrý staročínský buddhistický mnich a mudrc, který odhalí A Čuri tajemství přeměny vlkodlaka v nadvlkodlaka a záhadu Duhového proudu.

 

 

Svatá kniha vlkodlaka (ukázka)


Viktor Pelevin (Plus, 2011)

Do děje románu se dostáváme ve chvíli, kdy se liškodlačice A-Čuri chystá poskytnou sexuální služby dalšímu z klientů v luxusním moskevském hotelu National.


Dodržovala jsem instrukce, které mi dal barman Sergej, a ani jednou jsem se na něj nepodívala. V hotelu National, donáší každý na každého, proto je třeba dávat si pozor. Sergej mě navíc v tu chvíli vůbec nezajímal, zato sem byla zvědavá na svého klienta. V baru byli na tuto funkci dva kandidáti: indický sikh v tmavomodrém obleku, připomínající velkého čokoládového zajíce, a muž středního věku v luxusním saku s vestičkou a se zlatými brýlemi. Oba dva seděli o samotě. Ten brýlatý pil kávu a pozoroval čtyřúhelník dvora skrze skleněnou střechu a sikh četl Financial Times a pohupoval špičkou naleštěné polobotky do taktu klavíristovi, který mistrovsky rozmělňoval klenoty kulturního dědictví hudby devatenáctého století ve zvukovou kulisu. Právě hrál Chopinovo preludium Kapky deště - přesně tu skladbu, kterou hraje zlosyn ve filmu Moonraker ve chvíli, kdy se na scéně objeví Bond. Tu hudbu prostě zbožňuju. Ach, ne nadarmo se Sofie Andrejevna Tolstá, která strávila poslední léta života intenzivní snahou o popření myšlenek manželovy Kreutzerovy sonáty, chystala pojmenovat svou studii „Chopinova preludia".

Lepší by byl ten s brýlemi, pomyslela jsem si. Na Jaguára už očividně šetřit nepotřebuje, dávno ho splatil. Pro takové jako on spočívá celé dobrodružství v tom utratit co nejvíc peněz. Peněžní transakce je ve skutečnosti vzrušuje více než všechno ostatní, k čemuž ani nakonec nemusí dojít, když se podaří včas je opít. Ale tenhle sikh - to by byla pořádná fuška.

Usmála jsem se na brejlovce a on se usmál na mě. No sláva, pomyslela jsem si, když vtom sikh složil své finanční noviny a přistoupil k mému stolu.

„Lisa?" zeptal se.

To byl můj dnešní pseudonym.

That's right," odpověděla jsem s úsměvem.

A co mi taky zbývalo.

Sikh si sedl naproti mně a okamžitě začal nadávat na zdejší kuchyni. Mluvil velice dobrou angličtinou, ne takovou, kterou se obvykle dorozumívají rození Indové - měl dokonalou oxfordskou výslovnost, která mi svou suchostí trochu připomínala ruský přízvuk. Místo fucking používal freaking, jako by byl v duši stále ještě dobrým skautem. Znělo to opravdu směšně, protože to slovo říkal v každé druhé větě. Mluvit sprostě mu možná zakazovala jeho víra, myslím, že v sikhismu mají takové přikázáníčko. Vyšlo najevo, že pracuje jako správce portfolia, a já jsem se jen s největším sebezapřením nezeptala, kde má tedy portmontku. Ale správci portfolií nemají takové vtipkování rádi. Vím to, protože správcem portfolia je každý třetí z mých klientů v Nationalu. Ne že by bylo v Nationalu tolik správců portfolií, prostě jen vypadám opravdu hodně mladě a každý druhý správce portfolia je pedofil. Mám-li být upřímná, nemám je ráda. Z profesionálního hlediska.

Sikh začal u krajně staromódních komplimentů - prý ani nedoufá, že by u mě mohl mít úspěch, ale podobám se dívce jeho tužeb z modře zamlženého dětského snu, přesně tak to řekl. A ještě něco v podobném duchu. Potom mě požádal, abych mu ukázala pas, protože se chce přesvědčit, jestli jsem opravdu plnoletá. Na takové požadavky jsem zvyklá. Pas jsem měla. Cestovní. Ovšemže falešný, na jméno Elisa Li. Na to jsem přišla sama - na jednu stranu je to široce rozšířené korejské jméno, což se hodí k mému asiatskému zevnějšku. A na druhou stranu se v něm skrývá cosi jako narážka: Eliška Li? Nebo ne? Sikh si můj pas velice pečlivě prolistoval, bylo zřejmé, že se bojí o svou dobrou pověst. Podle pasu mi bylo devatenáct.

„Dáte si něco k pití?" zeptal se.

„Už jsem si objednala," odpověděla jsem. „Přinesou mi to každou chvíli. Povězte mi, to každé ženě vykládáte o tom modře zamlženém dětském snu?"

„Ne, jenom vám. To jsem ještě neřekl žádné jiné ženě."

„Aha, jasně. V tom případě vám musím říct taky jednu věc, kterou jsem ještě nikdy žádnému muži neřekla.

Vypadáte jako kapitán Nemo."

„Ten z Dvaceti tisíc mil pod mořem?"

To se podívejme, pomyslela jsem si, jaký sečtělý správce portfolia.

„Ne, z amerického filmu Liga výjimečných. Tam vám byl jeden z těch výjimečných gentlemanů docela podobný.

Takový fousatý ponorkový karatista v bleděmodrém turbanu."

„Cože? To je film podle Julese Verna?"

Barman mi přinesl koktejl.
„Ne, to ne. Dali v něm dohromady všechny supermany devatenáctého století - kapitána Nemo, Neviditelného, Doriana Graye a tak dále."

„Vskutku? To je originální!"

„Nic originálního na tom není. Ekonomika založená na zprostředkování, rodí kulturu, která dává přednost překupnictví idejí a obrazů druhých před vymýšlením a tvorbou nových."

Tuto formulaci jsem zaslechla od jednoho levicového francouzského filmového kritika, který mi utekl bez placení a zůstal mi dlužný tři sta padesát euro. Ne že bych s ním na sto procent souhlasila, ale pokaždé, když jsem ta slova použila v debatě s klientem, měla jsem pocit, že si filmový kritik odpracovává něco málo ze svého dluhu. Jenomže na sikha to bylo očividně příliš.

„Co jste to říkala?" zamračil se.

„No prostě že vám ta postava, kapitán Nemo, byla neuvěřitelně podobná. Ten knír, vousy... Dokonce ještě v té své ponorce se modlil k bohyni Kálí."

„V tom případě máme sotva něco společného," usmál se. „Já se k bohyni Kálí nemodlím. Jsem sikh."

„Já si sikhismu moc vážím," řekla jsem. „Myslím si, že je to jedno z nejdokonalejších náboženství vůbec."

„Vy snad víte, co je sikhismus?"

„Jasně že vím."

„Nejspíš jste slyšela, že sikhové jsou takoví vousáči v turbanech, že?" pousmál se.
„Na sikhismu mě nelákají jeho vnější atributy. Fascinuje mě na něm hlavně jeho duchovní rozměr, zejména odvaha přejít od víry v učení živých guruů k víře v knihu."

„Ale to se přece děje i v mnoha dalších náboženstvích," řekl sikh. „Pouze s tím rozdílem, že my máme místo bible nebo koránu knihu Guru Granth."

„Jenže nikdo jiný se ke knize nechová jako k živému následníku proroků. Navíc nikdo kromě vás nemá tak revoluční koncepci Boha. Nejvíce se všeho mě udivují dva rysy, které sikhismus radikálně odlišují od všech ostatních náboženství."

„A jaké?"

„Zaprvé přiznání skutečnosti, že Bůh nestvořil svět s nějakým vysokým cílem nebo ideou, ale výhradně pro vlastní kratochvíli. To se nikdo před sikhy neodvážil tak otevřeně říct. A zadruhé - nalézání Boha. Na rozdíl od ostatních systémů, které znají pouze hledání Boha."

„A co je podle vás to hledání Boha a nalézání Boha?"

„Vzpomínáte si na aporii s popravou na náměstí, která je často citována v komentářích k sikhským svatým textům? Mám takový dojem, že pochází ještě od Gurua Nánaka, ale nejsem si tím úplně jistá."

Sikh na mě vypoulil své hnědé oči, takže vypadal úplně jako rak.

„Představte si náměstí s tržištěm," pokračovala jsem. „Uprostřed stojí dřevěné popraviště, na kterém kat právě stíná hlavu odsouzenci. Popraviště je ze všech stran obklopeno davem přihlížejících. To je ve středověké Indii docela obvyklý obrázek. A v Rusku ostatně také. Takže, hledání Boha se projevuje tak, že největší duchové národa se zhrozí představy krve na popravčí sekyře, začínají hledat Boha a výsledkem je, že po sto šedesáti letech a za cenu šedesáti milionů mrtvol se jim podaří mírně zvýšit kreditní rating."

„Ó ano, to máte pravdu!" vyhrkl sikh. „To je ohromný úspěch vaší země, mám teď na mysli to zlepšení kreditního ratingu. A nalézání Boha je podle vás co?"

„Když je Bůh nalezen přímo na tom náměstí s tržištěm, jak to činili sikhští mudrcové."

„No ale, kde je tam ten Bůh?"

„Bůh je v té aporii ztotožněn jak s katem, tak s popravovaným, ale to ještě není všechno. Bůh je i davem lidí kolem popraviště, náměstím, tržištěm, nebem nad tržištěm a prachem pod nohama davu. A rozumí se samo sebou, že je zároveň i tou aporií a - co je nejdůležitější - také tím, kdo ji právě v tuto chvíli slyší..."

Nejsem sice úplně přesvědčena, že je takový příklad správné nazývat aporií, jelikož v něm není žádný neřešitelný protiklad, ale možná bude právě v tom, že je Bůh nalézán v krvi a hrůze. U sikha ovšem tento termín nevyvolal žádné námitky.

Naopak vytřeštil oči ještě více, takže už nevypadal jako obyčejný rak, ale jako rak, kterému konečně došlo, proč kolem něj stojí ty ohromné hrnce. Zatímco přemýšlel nad mými slovy, v klidu jsem dopila koktejl. Musím říct, že sikh vypadal vskutku malebně, jako by balancoval na hraně osvícení. Zdálo se, že by stačilo do něj jenom trochu strčit prstem - a nepříliš stabilní rovnováha jeho rozvibrovaného rozumu by byla v mžiku ta tam. To se také stalo. Jakmile moje sklenička ťukla o desku stolu, přišel k sobě. Vyndal z peněženky kartu Dinners Club Platinum s holografickým Che Guevarou a zaťukal s ní o stůl, aby přivolal vrchního. Potom mi položil ruku do dlaně a zašeptal:

„Nepůjdeme už na pokoj?"

 

xxx

 

...Zastavili jsme se před skleněnými dveřmi do apartmá číslo 319, sikh na mě vrhl žhavý pohled, usmál se a vložil do zámku magnetickou kartu. Měl pronajatý apartmán VIP - takové tu stojí kolem šesti set dolarů za noc. Za dvojitými dveřmi byl malinký byznys salonek - pruhovaná pohovka s vysokými opěradly, dvě křesla, fax s tiskárnou, palma v kádi a kredenc se starožitným nádobím. Z okna se otevíral pohled na panorama ulice, ze které byl vidět Kreml. Takže kategorie B. Ještě je kategorie C - to když je z okna vidět ulice, ze které je vidět další ulice, ze které je vidět Kreml.

„Kde je tady koupelna?" zeptala jsem se.

Sikh si začal pomalu rozvazovat kravatu.

„My někam spěcháme?" zeptal se šibalsky. „Do koupelny se jde tudy."

Otevřela jsem dveře, na které ukázal rukou. Za nimi byla ložnice. Téměř celou místnost zabíralo ohromné letiště a z rohu vedly do koupelny malé dveře, kterých jsem si zpočátku ani nevšimla. Všechno, jak má být. Rozměry věcí mají proporcionálně odpovídat roli, kterou v životě sehrávají. Apartmán se blížil dokonalosti, protože byl strukturován přesně jako VIP život. Práci odpovídal byznys salonek: dostanete fax, odešlete fax, posedíte na pruhované pohovce, pokocháte se pohledem na palmu v soudku místo květináče, a když už vás palma omrzí, otočíte hlavu a prohlédnete si nádobí ve skříňce. Osobnímu životu odpovídala ložnice s postelí, která zabírala skoro celou místnost: vezmete si prášek na spaní a spíte. No a nebo jako teď...

Vešla jsem do koupelny, pustila sprchu a začala se chystat k práci. Nebylo na tom nic složitého - jednoduše jsem si trochu stáhla kalhoty a vysvobodila ocas. Vodu jsem pustila jen jako maskování.

Teď cítím, že jsem se dostala do bodu, kdy je třeba jisté věci vysvětlit, jinak se mé vyprávění bude zdát čtenáři poněkud zběsilé a přinejmenším nepravděpodobné. Proto mi nezbude než udělat menší pauzu a říct pár slov o sobě. My lišky nemáme pohlaví v přímém smyslu toho slova, takže pokud se o nás mluví v ženském rodu, je to jen kvůli vnější podobnosti s ženami. Ve skutečnosti se podobáme andělům, to znamená, že nemáme reprodukční orgány. Nerozmnožujeme se, protože nestárneme a můžeme žít až do doby, dokud nás něco nezabije.

Mám-li popsat, jak vypadáme, pak musím říci, že tělo máme štíhlé, pružné a dobře stavěné, bez sebemenší kapky tuku a s velkolepou reliéfní muskulaturou, jak to můžeme občas vidět u některých mladíků atletické postavy. Vlasy máme ohnivě zrzavé, velice jemné, hedvábné

a zářící přirozeným leskem. Jsme dost vysoké, což nás za pradávných časů často prozrazovalo, ale teď už jsou lidé o poznání vyšší než tenkrát, takže v tomto směru nejsme ani trochu nápadné.

Ačkoli pohlaví ve smyslu schopnosti reprodukce nemáme, žádný z druhotných pohlavních znaků nám nechybí - s chlapem si zkrátka lišku nespletete. Normální ženy nás většinou považují za lesbičky. Za co nás mají lesbičky, to je snad jasné: „Ja sošla s uma, ja sošla s uma,"jak zpívají děvčátka ze skupiny Tatu.
A není se čemu divit. I ty nejpůvabnější ženy vypadají vedle nás jako nahrubo uplácaný polotovar - jako ve spěchu otesaný balvan vedle hotové sochy. Prsa máme menší, ale zato pevná a dokonale tvarovaná, s malinkými bradavkami tmavě skořicové barvy. Tam, kde mají ženy uschovánu svou hlavní fabriku na sny, máme my lišky něco podobného: orgán-simulakrum, o jehož funkci se zmíním později. K rození dětí ale neslouží. No a vzadu máme chvost, huňatou pružnou anténu ohnivě ryšavé barvy. Chvost se může zvětšovat a zmenšovat: ve spacím režimu vypadá jako malý ohon a měří jen deset nebo patnáct centimetrů, ale v pracovním se může zvětšit tak, že dosahuje až metrové délky. Když liščí chvost roste, ryšavé chloupky na jeho povrchu houstnou a prodlužují se. Vypadá to jako fontána, ve které najednou několikanásobně vzroste tlak vody (paralele s mužskou erekcí bych se raději vyhnula).

Chvost hraje v našem životě velice podstatnou roli, a nejen kvůli své ohromující kráse. Ne nadarmo jsem ho nazvala anténou. Je to je orgán, s jehož pomocí jsme schopny způsobit ošálení smyslů.

Jak to děláme?

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Sobota, 26 Březen 2011 19:57 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz