Zpráva o stavu poezie v Čechách

Email Tisk PDF

P5010010rubrika: představujeme

Je těžké vytáhnout z básní nějaké zprávy, přesto však lidé každodenně bídně umírají z nedostatku toho, co by v básních našli.  Tennessee Williams

Básník Petr Cincibuch, autor 20 knih, převážně básnických sbírek, rozjímá o stavu poezie v Česku.

Nikde nenajdete poezii, jestliže ji nenosíte v sobě.  A. S. Puškin

Krásný verš je jako smyčec klouzající po našich ozvučných strunách. Básník v nás nerozeznívá své myšlenky, nýbrž ty naše.  Anatole France

Básník dělá totéž, co hrající si dítě. Vytváří fantazijní svět, který bere velmi vážně.  Sigmund Freud

Mají básníci poetický krásný život?
Vzhledem k tomu, že je jistě víc básní inspirováno smutkem a bolestí než štěstím a radostí, nebude život básníků jen poetický a krásný.

Čechy byly místem skvělých básníků. Jediný český nositel Nobelovy ceny za literaturu je básník. Jak to vypadá s českou poezií v současné době? Existují vůbec ještě básníci v Čechách a změnila se poezie, změnili se básníci?
Tyto otázky si sám kladu už čtvrt století a odpovědi mi pozitivně nevycházejí. Po listopadu 89 jsem si říkal, že nebude dlouho trvat a student gymnázia nebude znát jméno jediného žijícího básníka. Myslím, že ta doba již dávno nastala a nejde jen o studenty gymnázií. V době téměř absolutní svobody autorské i vydavatelské je to obecně nečekané zjištění. Nepochybně poezii i dnes někdo čte, píše i vydává. Tato činnost je ale v takovém stínu společenského zájmu, že se stává marginálním hobby. Neorientuji se v něm dostatečně, a tak vlastně neumím odpovědět, jestli se básníci a poezie změnila. Její obsah asi ne, určitě se v básních objevují témata milostné touhy, okouzlení přírodou i odmítání lidského zla.

Vydávání básní je v současnosti velmi složité. Takřka neexistuje nakladatelství, které by vydání básnických sbírek financovalo, protože se to pro ně prostě nevyplatí. Stalo se pravidlem, že básníci vydávají své básnické sbírky na vlastní náklady…
Myslím, že společenský režim nastavený na generování zisku tu křehkou květinku poezie téměř udusil. Také nové nespravedlnosti spojené vždy s revolučními změnami. Básničtí velikáni minulých let odešli, práce již prosazené básnické generace byla přerušena, často  jen z důvodů své fyzické existence. Ani po 25 letech nedochází k sebereflexi a objektivnímu posouzení hodnot. Literární věda mlčí. Je mi líto mladých autorů, jak objevují objevené a čtenářů zavedených do slepých uliček. Pokud prospěšnosti poezie na emocionální obohacení čtenáře a jeho vnímáni světa věříme, je smutné, že se její současná existence v Čechách podobá vysychající louži.

Čtou se v Čechách ještě básně?
Ano, ale doba šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, která byla pro poezii z řady důvodů velmi vstřícná, je pryč. Jako pohádka musí dnešním čtenářům a básnickým frekventantům znít povídání o tom, jak se básně tiskly v denících, v sobotu v celostránkových přílohách, odborných časopisech nejen literárních, společenských a kulturních, ale i technických, přírodovědných, motoristických, vojenských. Vycházely časopisy pro mladé autory a rubriku prvních veršů pěstovala i nevýznamná periodika. Také nakladatelství měla edice pro debutanty. Náklady knih dosahovaly až třicetitisícových čísel. Na vydání nové knihy se s napětím čekalo a kniha básní byl uznávaný dárek.

Poezie měla pro svou prezentaci mnohem větší platformu…
Ano. A to v krajském i celostátním rozměru, poezii se intenzivně věnoval rozhlas, tabu nebyla ani v televizi. Fungovaly tradiční autorské soutěže se stovkami účastníků, recitační přehlídky a školy pořádaly besedy s básníky, na které čekaly ve frontě desítky studentek jak na hvězdy pop-music. Byla to doba, kdy v klauzuře omezených společenských aktivit a osobního uplatnění se paradoxně poezii dařilo. Dovolím si upozornit na fakt, kterému se žádný sociolog nebo znalec literární historie, pokud vím, dodnes nevěnoval. Kdo chtěl získat společenské uznání, trochu popularity i hmotných výhod a nechtěl se špinit politikou a čekat na zdlouhavou profesní kariéru, zkoušel tenis nebo vstoupit do umění. Poezie byla výborný trojský kůň. Při dostatečné urputnosti, vytrvalosti a špetce talentu bylo možné bez jakékoliv školní kvalifikace či vzdělání spatřit své jméno vytištěné v čtených novinách, později na obálce knihy. Mnoho absolventů vysoké školy jakéhokoliv zaměření zkoušelo tuto cestu i za cenu vzdání se své profese. Následovalo redaktorské místo v médiích jako další předstupeň k popularitě a všeobecné autorské známosti. Když se kytička zalévá, tak i kvete. V tomto zvláštním skleníku vyrostla vedle plevelové trávy i řada květin obdivované krásy.

Jak výstižně řekl Franz Grillparzer: „Duch poezie se skládá z hlubokomyslnosti filozofa a radosti dítěte nad pestrými obrázky.“ Od počátků kulturních dějin byli básníci ctění a uznávaní. Byli nositeli bohatství řeči a fantazie, pocitů a filozofie. Ztráta úcty k básníkům vede k postupné ztrátě poezie. Poezii je ale sotva možné nahradit něčím jiným… 
O psané poezii se říká, že je ozdobou literatury, ale vždy byla pro svou nejednoduchou přístupnost výsadou menšiny. Není možné ji vnutit, či jednoduše naučit každého, stejně jako přesvědčit o kráse hudby člověka bez hudebního sluchu a rytmu. Cesta ale uzavřená pro většinu lidí není, jen nikdy nenašli dost odvahy, pokory či naopak drzosti se na cestu vydat. Správný společník na té cestě může velmi pomoct.

Má poezie vůbec ještě místo v našem hlučném světě?
Poezie je tak éterický obor, že je těžké ulovit přesnou definici její podstaty. V širším slova smyslu poezie samozřejmě existuje, ale možná se z té slovesné podoby přelila do jiných činností. Všude, kde je krása, cit a tajemství, je i poezie. Předpokládám, že bude existovat v sebehlučnějším světě. My jí nejspíš nebudeme rozumět, ale ti, co zde budou žít po nás, ano. Ale tak to bylo vždy.

Je zajímavé, že básníci jsou většinou muži, zatímco čtenáři básní jsou především ženy.  V čem to spočívá?
Ženy jsou snovější, iracionálnější, citlivější, mají větší fantazii i naivitu. To jde poezii naproti. Ženy jsou více introvertní, skoro každá si v mládí píše deníček a básničky. Zajímavé ale je, že dobrou básnířku, aby člověk pohledal. Myslím, že u mužských autorů hraje roli jistá potřeba prosazení se, společenského úspěchu. To ženy příliš nezajímá. Jejich zájem i síla jsou jinde. Ale ani muž, který ví o poezii vše, jako byl geniální F. X. Šalda, ji ve vlastních verších pronásledoval marně.

Vy sám jste šéfredaktorem časopisu Medicína a umění. Má k sobě medicína a umění blízko?
Ano, vydávám přes deset let časopis s tímto podivným spojením pojmů: medicína a umění. Ale je to trochu prozaičtější. Časopis má prostě polovinu obsahu věnovanou odborným medicínským článkům a druhou polovinu vyhrazenou kultuře a umění, a to vše určeno lékařům. Doba existence časopisu nás přesvědčuje, že původní myšlenka při vzniku časopisu, totiž nabídnout lékařům, často velmi renesančním osobnostem, časopis o medicíně a kultuře v jedné obálce, byla docela dobrá. A když jsme u té poezie, ani nevíte, s jakou radostí nabízím svým čtenářům výběry básniček ve velkorysé úpravě i rozsahu básníků klasických, moderních, ano i těch žijících. Přiznám se, že i s jistou hrdostí, ale i lítostí, že jsme takto jediní.

Vaše poslední básnická sbírka Zimní zahrada je výrazně kompaktní – krásné melancholické bilancování. Není to, doufám, vaše poslední básnická sbírka?


To je milé hodnocení. Samozřejmě každý autor je rád, když ho čtenář takto pohladí. Sbírka vznikla jen jako osobní vyrovnání se s některými intimními, ale život určujícími situacemi. Je trochu smutná. Poslední asi ano. Nějak mně chyběla v počítání dluhů. Někdy se nechám unést obrázkem, metaforou, tím neidentifikovatelným kolibřím blýsknutím křídel krásy nazývané poezie, ale vím, že je zbytečné jen rozmnožovat už dosažené a na zdolání něčeho nového už nemám dost autorské naivity.

2010

Vítr strhal poslední listí
a večer v něm hasne
jak vajgl z cigarety
Byl to letos těžký rok
Čas zdražil paměť zlevnila
Někteří přátelé mě začali oslovovat
zdrobnělým křestním jménem
tak jako v dětství
maminka 

ze sbírky Zimní zahrada, s. 20, (Petrklíč, 2013. ISBN 978-80-7229-491-6) 

Petr Cincibuch (*1943) debutoval v roce 1969 knížkou Panenství. Původní profesi spojového mechanika záhy opustil a nastoupil do redakce Divokého vína, časopisu pro mladé autory. V období po roce 1970 prošel řadou zaměstnání jako řidič sanitky, topič, později redaktor Ústavu pro kulturně výchovnou činnost, vedoucí tiskového odd. Studia Barrandov, redaktor nakladatelství Avicenum. Po roce 1989 vedl časopisy Literární měsíčník, Almanach autorů, Dotyk, Sanquis a Medicína a umění. Patnáct let připravoval pro Čs. rozhlas Nedělní knihovničku Zrcadla kultury a pro Čs. televizi pořady s názvem Báseň i pro tebe. Vydal 20 knih, převážně básnických sbírek. Ta poslední Zimní zahrada z roku 2013, která obsahuje  básně dojemné svou jednoduchostí, tichostí, něhou, laskavostí, ale i zralým poznáním, smířením s časem, uplýváním života, ale zároveň klidnou nadějí, má být údajně jeho definitivně poslední. Desítky let se intenzivně zajímá o historii motorismu; v tomto oboru vydal i několik publikací.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz